Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Kubný (* 1946)

• narodil se 28. srpna 1946 v Kobeřicích do rodiny sedláka

• otec František musel za války do wehrmachtu, sloužil ve Finsku

• hospodářství mělo dvanáct hektarů, dobytek a plemenné koně

• od dětství se Josef Kubný učil hospodařit, jezdil s otcem s koňmi

• byl svědkem kolektivizace, rodiče odmítali vstoupit do družstva

• v roce 1957 byl u toho, když otec bránil své koně s vidlemi v rukou

• za několik týdnů po této události shořela Josefova rodná chalupa

• úřady odmítly povolit novou stavbu, matka proto vstoupila do družstva

• Josef Kubný se nesměl vyučit zedníkem, musel pracovat v družstvu

• později se stal řidičem v podniku Investiční a podnikové stavby

• v roce 2024 žil v rodných Kobeřicích

Strouha vedla od potoka přes louku, kam Josef vodil krávy na pastvu. První trávu tam otec sekl koncem května a přinášel domů podivné vodní tvory podobné hadům. Zřejmě mihule potoční, které jsou dnes vzácné. Jenže tenkrát jich bylo tolik, že je máma smažila na másle k obědu. Chalupa s doškovou střechou měla kuchyň, ložnici a malou světnici. Z obytného stavení se šlo rovnou do maštale, které říkali konírna.

V červnu 1957 chalupa shořela. Blížilo se poledne, máma v kuchyni vařila oběd a za hodinu bylo po všem. Úředníci řekli, že hořelo od komína. Jenže asi měsíc před požárem stál sedlák s vidlemi před konírnou a řval na soudruhy z národního výboru: „Všecko stě mi zebrali! Koně vam nědam!“ Chlapec se krčil v maštali tátovi za zády a plakal. Za několik týdnů jančili ohněm splašení koně na dvoře a Josef dodnes nepochybuje, že od komína to nebylo.

Smrt číhala za humny i v lese

Jednou otec vysekl v trávě minu. Za války musel do wehrmachtu a dostal se do Finska. Za kanónem málem zmrznul, při návratu přes Prahu přežil nájezdy Čechů, tady však po něm smrt chmatala za humny ještě dlouho po válce. Na jaře pětačtyřicátého roku se Hlučínskem valila ostravsko-opavská operace. Padly desítky tisíc vojáků, shořely stovky domů a krajinu zpustošily pásy tanků, bombardování i dělostřelecké granáty. Josef Kubný už chodil do školy, když v lese za vesnicí zahřměl výbuch. Jednoho spolužáka roztrhal, druhému šrapnel rozštípnul lebku, třetí přišel o nohy.

„Tata letěl do lesa a měl strach, že jsem tam taky,“ vzpomíná. Náboje do německé houfnice dobře znal. Hladké a oblé, s vrtulkou na spodním konci. Bylo jich v tom lese plno. Tři takové ukrýval na zahradě pod hromadou prken. Několik dnů po neštěstí odnesl věci policajtovi, aby je otec nenašel. Vážil si táty a měl z něj respekt. Hospodářství převzal po svém otci a svůj podíl polí přinesla do manželství Josefova maminka Emílie, rovněž z Kobeřic. Bratr Hubert byl o šest roků starší a Josef vzpomíná, jak je otec učil jezdit s koňmi. „Seděl jsem s tatou na voze a držel opratě. Sklízelo se obilí, vozy byly plné.“ Chovali osm krav, telata, kozy, prasata a drůbež. Z celého hospodářství si však u Kubných nejvíc zakládali právě na koních.

Plemeno „slezský norik“ řadí chovatelé do skupiny středně velkých koní. „Hlava je velká s charakteristickou oválnou očnicí. Jeho hrudník je hluboký, velmi široký a hřbet je delší, ale pevný. Norik má silné nohy s pevnými a pružnými kopyty. Je to pracovité, nenáročné a odolné plemeno. Dobře spolupracuje s lidmi a je snadno ovladatelný. Má dobrou plodnost a dožívá se vysokého věku,“ uvádějí odborné charakteristiky, ve kterých se o původu plemene píše, „vyšlechtěné z plemene Norik z římské provincie Noricum, území dnešního Rakouska, část Švýcarska a Bavorska. Toto plemeno je považováno za nejčistšího nástupce divokého koně západního. Norik byl importován hlavně do Slezska a severní Moravy, kde byl křížen.“

Chovnou kobylu měli Kubní zapsanou v plemenné knize hřebčína Tlumačov na Zlínsku. Připouštěli ji v sousedním Albertovci a hříbata prodávali do Tlumačova, odkud se kobeřičtí koně dostali dál do Evropy. „Tři naše hříbata putovala do Švédska,“ vypráví Josef a ukazuje fotku malého hřebce jménem Paton, který se do Švédska dostal také.

O tátovi ve škole nic neříkali

„V Kobeřicoch je hrubo Kubných,“ říká Josef nářečím a vysvětluje, proč mu lidé ve vesnici přezdívají Žačkovec. „Našli jsme to už ve starých německých dokumentech.“ Jméno Kubný nese v Kobeřicích několik rozvětvených rodin. Aby se od sebe odlišili, spojují své příjmení s místem, ve kterém žijí a kde mají jejich předkové kořeny. Tak je Kubný Žačkovec. Kubný Janík. Kubný Stuchlíček. Kubný Jevík.“

Kobeřice, stejně jako všechny obce Hlučínska, patří na mapě i v historii České republiky k unikátnímu regionu, zvanému Prajzsko. Do vzniku samostatného Československa v roce 1918 bylo území mezi Opavou a Ostravou, ohraničené řekami Opava a Odra, součástí Pruska. Odtud Prajzsko. Po Mnichovu 1938 se Hlučínsko stalo součástí Říše a jeho obyvatelé automaticky německými občany. Československé koruny směnili Prajzáci za marky v kurzu jedna ku jedné, dostali vyšší příděl potravinových lístků. Tím však výhody skončily. Čeština byla zakázána, ve školách se začalo učit německy a muži museli rukovat do wehrmachtu.

Od roku 1943 byl mezi odvedenými také Josefův otec Franz Kubny, ve vojenské knížce s říšskými znaky označen jako „Kanonier“. Nic na tom nezměnila skutečnost, že byl před Mnichovem příslušníkem Československé armády, stejně jako všichni služby schopní muži v prvorepublikovém Československu. Z jeho první vojenské knížky lze vyčíst, že byl vojenským velitelstvím v Hlučíně odveden k dělostřelectvu 12. května 1924. Měřil 168 centimetrů, obvod hlavy 56, velikost masky 2, číslo obuvi 9. Propuštěn byl do zálohy po vykonání dělostřeleckého výcviku jako obsluha 1. dubna 1926. Vrátil se tehdy na dědův grunt, o Hitlerovi neměl ani tušení, natož o tom, že za sedmnáct let narukuje do války.

Měl štěstí. Ve Finsku sice trpěl ukrutnou zimou, ale válku přežil. Tisíce dalších Prajzáků se však domů nikdy nevrátily. Hitler nejprve neměl k vojákům ze Slezska důvěru a do své armády je vůbec nechtěl, nakonec muži rukovali většinou do přední linie, do nejkrvavějších pozic. „Kanónenfutr, potrava pro děla“ se jim říkalo. Před kostelem Panny Marie Nanebevzaté v Kobeřicích stojí výklenek v podobě otevřené kapličky. Na pamětních deskách je 153 jmen padlých. Mezi nimi také tři Kubní. Pavel zemřel 16. ledna 1942, Jan 28. srpna 1943, Leo 11. ledna 1944.

„Tady máš nůž, běž na zahradu a uřízni leščak,“ nařídil učitel Josefovi ve škole. V nářečí Prajzáků znamená „leščak“ lískový prut, a když se s ním chlapec přišoural do třídy, zasvištěl leščak do každé dlaně jednou. Od září 1945 se ve školách na Hlučínsku zase učilo česky a němčinou mluvili lidé většinou jen doma, aby je nikdo neslyšel. Do školy začal Josef chodit počátkem 50. let, a kdo chtěl být tehdy s komunisty za dobře, podlézal jim různými způsoby. „Poslouchali pod okny, jestli se nemluví německy,“ vzpomíná Žačkovec. Většiny obyvatel Hlučínska se poválečný odsun Němců z Československa netýkal, původem byli Češi, ale všechno, co mělo s Německem a Němci společného, bylo oficiálně špatné. Zavrženíhodné. Nepřípustné a zlé.

„A jak vás ve škole učili o válce?“ ptáme se Josefa Kubného při natáčení ve studiu Paměti národa. „Vysvětlil vám učitel, proč museli tátové umírat v Hitlerově armádě?“ Zprvu to vypadá, že Josef vůbec neví, jak by měl odpovědět. Jako by mu taková otázka nikdy nepřišla na mysl. Po chvíli se však rozpomene: „Ne, ne. Nic nám o tom neříkali. Pořád jenom Rusko a Rusko, ale o tatínkovi jsem ve škole nic neslyšel.“

Soudruhu, vydej nám koně!

„Já vám řeknu. V životě jsem na to nevzpomínal. Až vy jste mi to připomněli. Tu dobu. Jak jsem byl mladý v Kobeřicoch. To jste mi připomněli. Co jsem zažil. Jináč za komunistů to nebylo, že bych vzpomínal. Nebo něco takového. To neexistovalo. Ale teprve potom jsem vzpomínal. Jak jsem viděl ten film. Co se mi do paměti vrylo.“

V dubnu 2024 promítala Paměť národa v Obecním domě v Kobeřicích dokumentární snímek „Sedláci ve stínu hutí“. Dokument vychází ze vzpomínek pamětníků na kolektivizaci zemědělství na Hlučínsku. „Otec oral a sebrali ho přímo z pole. Koně šli domů. Pluh táhli po silnici. Pluh se nikdy po silnici netahal. Pluh se vždy vezl na voze. Pak řehtali před vraty, matka otevřela, ale otec tam nebyl. Kde mám manžela? Kde je táta?“ vzpomíná ve filmu Josef Hlubek z Hlučína. Jeho otec byl v Hlučíně největším sedlákem, komunisté ho prohlásili za kulaka a všechno mu sebrali. Stroje. Dobytek. Půdu. A také koně.

Sál byl plný, a když začala beseda, zvedl se ze své židle mezi diváky podsaditý muž s opálenou tváří. „Jmenuji se Josef Kubný zvaný Žačkovec a vidím to jako dnes, když nám komunisti přišli zebrať koně.“ Od chvíle, kdy stál ve dveřích maštale a před sebou měl tátu s vidlemi v rukou, uplynulo téměř sedmdesát let. Ovšem vyprávění pamětníků z filmového plátna Josefovi tu událost vytáhlo z paměti tak, jako by se to všechno stalo teprve nedávno.

„Potom přišli pro koně. Bylo jich tam šest nebo deset a přišli s četníkem. Já jsem šel s tátou přes chalupu do konírny,“ vyprávěl o pár dnů později Josef při natáčení. „Šel jsem tam s ním. Vzal vidle, postavil se do dveří a stál. Jeden chlap, tajemník z Opavy, nebo odkud byli, rozkazoval: ,Soudruhu, vydej koně!‘ Táta stál ve dveřích, já jsem stál za ním a slyším to jako dnes, když tatík pravil: ,Ne! Koně vám nedám! Všechno stě mi zebrali, ale koně vám nedám.‘“

Absurdním paradoxem kolektivizačního násilí byla skutečnost, že komisaře a funkcionáře doprovázeli ozbrojení policisté, příslušníci Veřejné bezpečnosti. Měli hospodářům nahnat strach a použít násilí proti těm, kteří se rozhodli svůj majetek bránit. Tak se pod dohledem policie v 50. letech loupilo za bílého dne, když sedlákům brali stroje, odváděli koně a dobytek, zabavovali naspořené peníze, rodinné šperky, nábytek i osobní věci.

„Říkali, že nás fundovali. To přišlo pět šest chlapů v dlouhých kabátech. Tak to vidím, tak to mám zafixované,“ vypráví Monika Ruská ze sousedních Bolatic. „Rozkopali nám vždycky celou chalupu. Banda. Nemůžu říct nic jiného. Sedláci už nic neměli a to málo, co měli, jim za ty nesmyslné dodávky sebrali. Lidé se bránili, jak mohli, ale někdy to nešlo. Ani se mi o tom nechce mluvit, protože když si na to vzpomenu, je mi zle ještě teď.“

Sedlák Vilibald Kostelník z Hatě vzpomíná na situaci, kdy pod dohledem policisty s puškou odváděli sousedovi krávy: „Když dříve zloděj ukradl krávu, zavolal hospodář četníka. Teď chodili zloději rovnou s četníkem.“

Totéž se stalo také u Kubného Žačkovce na jaře roku 1957. „Jdeme pryč! Nemá to cenu,“ zavelel policista k ústupu, když vzal otec do rukou vidle. „Buď vás zabije, nebo ho zastřelím.“ A jedenáctiletý Josef se rozplakal. Měl strach o tátu, bylo mu líto koní a v policistovi poznal souseda. Také při natáčení mu drhne hlas. „Možná nás soused zachránil.“

Chcete stavět? Podepište družstvo

Staré selské stavení u Žačkovce bylo v 50. letech zřejmě poslední chalupou v Kobeřicích krytou slaměnými došky. Snopy vymlácené slámy se převázaly povříslem. Vznikly tak dva prameny a jeden se zkroutil o sto osmdesát stupňů. Tím se došek utáhl. Došky se pokládaly na střešní latě a také k latím se připevňovaly povříslem. V nížinách a podhorských oblastech byly došky nejrozšířenější krytinou venkovských stavení. Na horách se používal ze dřeva štípaný šindel. Přibližně od poloviny 19. století byly doškové střechy u novostaveb zakázány. Při požáru sláma na střeše velmi dobře hoří a je téměř nemožné došky uhasit. Hořící chuchvalce slámy létají povětřím a ohrožují stavení v okolí.

Krátce před prázdninami v roce 1957 Josef takový požár viděl na vlastní oči. Spěchal ze školy k obědu, ale v kuchyni rodného domu už nepoobědval. Ze střechy šlehaly plameny, splašení koně běhali po dvoře, mizeli v dýmu a zase se vynořovali. Bratr Hubert ještě stačil vytlačit motorku – a to bylo všechno. Než přijeli hasiči, nebylo co hasit, a dne 12. září 1957 dostal Žačkovec rozhodnutí, které má Josef uložené v rodinném archivu: „Místní národní výbor v Kobeřicích vyhovuje Vaší žádosti a uděluje Vám souhlas k demolici Vašeho obytného domu v Kobeřicích čp. 211. Demolici jest provésti do konce roku 1957.“

Tam, kde má dnes Josef Kubný zahradu, nachází občas při okopávání záhonů kousky starého zdiva. Zahrada je na Hlučínsku symbolem řádné domácnosti. Záhony u domu jsou součástí tradice, stejně jako domácí jídlo. „Svojsky kobzol je svojsky kobzol,“ říkají Prajzáci o bramborách vypěstovaných na vlastní zahradě. Také „svojsky šalat“ by neměl v létě chybět u nedělního oběda. Chalupa a maštal, před kterou stál otec s vidlemi v rukou, sice dávno zmizela, na jejích zbytcích v půdě však vyrůstají brambory i zelenina.

Dva roky bydleli rodiče na sýpce, Josef s bratrem se tísnili ve výminku u svých tet. Stavbou nové chalupy byl pak konec Žačkovcova vzdoru: „Potom co se stalo, když jsme ty koně nedali, tak jsme vyhořeli. Táta tvrdil, že to někdo musel udělat. Samozřejmě. Protože to hořelo odzadu. Oni tvrdili, že to bylo od komína. Ale bylo to odzadu. Někdo přišel ze zahrady a podpálil to. Vyhořeli jsme a rodiče chtěli povolení nové stavby. Oni ale řekli: ,Ne. Ne. Vy nedostanete povolení stavby. Až to podepíšete.‘ Maminka to samozřejmě podepsala, ale táta nepodepsal. Tak dostali povolení. Do té doby bydlela máma s tátou ve špýcharu. To je sýpka. Tam měli lůžko. Tam a hotovo. A já s bráchou jsem spal u tety.“

Kus za kus jako nevolníci

Na stavbě pomáhali příbuzní a sousedé. Také Josef pracoval. Pozoroval zedníky a tesaře. Líbilo se mu to a chtěl se učit zedníkem. Jenže násilí kolektivizace neskončilo. Družstvo potřebovalo lidi. Na pole, ke kravám, do traktoru. Matka vstávala ještě za tmy a musela do kravína. Otec jezdil v družstvu s koňmi. Bratr Hubert nesměl do učení na řezníka. Stal se nevolníkem družstva, dokud ho tam Josef nevystřídal. Kus za kus. Jeden mladý Žačkovec za druhého. Teprve potom mohl Hubert odejít a se základním vzděláním, bez vyučení, pracoval v Ostravě jako dělník. Josefa poslalo družstvo do zemědělské školy v Hlučíně. Co na tom, že chtěl být zedníkem a stavět domy... Ve dne v noci jezdil traktorem po družstevních polích.

V pětašedesátém roce narukoval na vojnu do Čáslavi. Řídil obrněný transportér, vozil pěchotu Československé lidové armády a na manévrech viděl trosky vysídlených německých vesnic v okolí Mimoně a Libavé. Rozvaliny domů. Rozstřílené kostely. Rozmlácené náhrobky s německými jmény na hřbitovech. Přesto se u vojska cítil snad svobodněji než v rodné vesnici. Ještě z kasáren v Čáslavi poslal do družstva dopis, ve kterém dal výpověď. Nikdo neodpověděl. Vrátil se domů, půl roku nikde nepracoval a obrátil se na soud. Možná svobodnější atmosféra přicházejícího pražského jara přispěla k tomu, že soud vyšel Josefovi vstříc. Do nenáviděného družstva už nemusel.

„Jak jsem ráno vstal, jel jsem na motorce do práce. A říkám si: ,Krucinál, co tady chtějí Rusáci? Vždyť už měli být dávno pryč.‘ A oni nás přepadli,“ vzpomíná Josef Kubný na okupaci v srpnu 1968. „Samozřejmě na podniku byla hrůza. Ten den se vůbec nepracovalo. Brácha na to málem pohořel. Přišel do práce a zvednul ruku. A jeden soudruh si tam stěžoval, že prý to je pozdrav Heil Hitler! Jenže šéf dopravy, nějaký Jura Poremský, říkal: ,To není žádný Heil Hitler! On mě pořád každý den takhle zdraví.‘ To byl velký komunista, ale bráchu zachránil, protože jináč by ho pak po srpnu vyhodili.“

U stavebního gigantu Inženýrské a průmyslové stavby v Ostravě pracoval až do penze. S náklaďákem nebo dodávkou jezdil po celé republice. Dělal na stavbách. Byly to však jiné stavby, než po jakých v dětství toužil. V rachotu, ze kterého praskala hlava, pomáhal při budování larsenových stěn. Tisíce tun oceli z ostravských hutí zatloukal buchar hluboko do země při budování základů nových továren.

Už nebreč. Už je to pryč

Hlučínsko je tradiční zemědělskou krajinou. Její tvář formoval ledovec a na zvlněných lánech je ten pradávný pohyb dobře patrný. Ta krajina je výjimečně krásná. Jenže ji zjizvily historické rány. Změny hranice. Válka. Kolektivizace. Počátkem šedesátých let přijely do Kobeřic buldozery a bagry a zakously se do krajiny v místě, kde otec sekával trávu, přinášel domů mihule a Josef tam pásl krávy. V roce 1963 začala v Kobeřicích těžba sádrovce. Pozemky, které Kubným nespolklo družstvo, vyvlastnil stát. Za metr čtvereční vyplácel čtyřicet haléřů.

Nějakých pět set metrů, které lom pro těžbu nepotřeboval, Kubným zůstalo. Josef se tam občas chodí podívat. „Kam jdeš?“ volá na něj vrátný z lomu. „Ale,“ mávne rukou do krajiny. „Mám tam louku.“

Když se ve studiu znovu vrací k promítání dokumentu o sedlácích na Hlučínsku, vzpomíná na chvíle, když přišel večer domů: „Na druhý den se manželka vyptávala. Co tam bylo a všecko to. Já jsem se neudržel. Samozřejmě slzy. Plakal jsem. A ona: ,Už nebreč. Už je to pryč.‘ Ale co mám dělat? To je vzpomínka. Člověk na to nevzpomínal za těch komunistů. Nevzpomínal. Ale vy jste mi paměť osvěžili. To je to. Chvála Bohu, že to tak dopadlo.“

„Nezlobíte se na nás, že jsme vám to připomněli?“

„Ne! Proč bych se zlobil? Vždyť je to pravda. Možná, že by to žáden neosvěžil. Kdo? Kdo by to osvěžil? Vy jste to osvěžili. Tu paměť. A je to správně. Tak to má být. V té době, co bylo. To se má osvěžovat. A zjišťovat všecko.“

„Proč myslíte, že se to má osvěžovat?“

„Proč? V dnešní době, kdo to zažil? Žáden to nezažil. A kolik bylo sedláků, co to zažili? Kolik? A trpěli všichni. Jsou to vzpomínky, ale je to pravda. To se má mlčet o tom? Nebo ne? Nemá! To se má oživovat. A je to správně, že jste na to přišli. To je bez pochyb. Sice je to smutné, ale vy jste mi tu paměť osvěžili.“