Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ladislav Kubizňák (* 1949)

• narozen 2. listopadu 1949 v Jaroměři do rodiny zdravotnice a dopravního inspektora

• dětství trávil nejprve v Jaroměři, pak v Broumově

• vyučil se kovářem, poté studoval SPŠ v Náchodě a pak šel na Vysokou školu ekonomickou do Prahy

• na studijním pobytu v Tallinnu v tehdejším Sovětském svazu poznal svoji první ženu

• roku 1974 se vzali

• v letech 1976 – 1977 pracoval na okresním výboru SSM na Praze 4

• v letech 1977 – 1978 absolvoval vojenskou službu v Kdyni

• poté vstoupil do služeb vojenské kontrarozvědky

• v roce 1985 při neoficiální návštěvě v Praze doprovázel korunního prince Japonska

• pod diplomatickým krytím působil na československé rezidentuře vojenské kontrarozvědky v New Yorku

• zajišťoval první návštěvu Václava Havla v USA

• z tajných služeb ho propustili v roce 1991

• po převratu působil v agentuře CzechTrade

V dubnu roku 1979 Ladislavu Kubizňákovi přišel dopis. Stálo v něm, ať se ve středu v určitou hodinu dostaví na okresní vojenskou správu (OVS) přímo k náčelníkovi. Nezdálo se mu to. Věděl, že na OVS mají úřední hodiny v úterý a ve čtvrtek, tak nerozuměl tomu, proč měl přijít ve středu. Jen několik měsíců předtím se vrátil z vojny.

V daný den se dle pokynů dostavil na vrátnici a vrátný ho pustil nahoru. Přišel a zaklepal na dveře náčelníka. Vešel dovnitř a viděl sedět na židli mladého muže. Náčelník zrovna nikde nebyl. Ladislav Kubizňák byl zmatený, tak se omluvil a chtěl odejít. Mladý muž ho však zastavil se slovy, že na něj čekal. Chvíli si povídali. Muž mu vysvětlil, že hledají lidi pro práci v zahraničí a jestli by měl o nabídku zájem. Musel by projít zdravotními i jazykovými testy a zvládnout psychotesty, ale pokud by prošel, bude moci pracovat v zahraničí.

Ladislav Kubizňák s nabídkou souhlasil. Byl ambiciózní a jako kluk k armádě vždycky inklinoval. Prošel zdravotní prohlídkou, zvládl jazykové testy a psychotesty. Na závěr ho čekala velká komise v počtu šesti lidí. Dal si ruce na stůl, aby se mu neklepaly. Začali ho zkoušet a pokládali mu různé otázky. V komisi seděl jeden čerstvě oholený muž s výrazně modrou bradou, který mu řekl, aby popsal cestu ze stanice metra Budějovická do svého bydliště. Ladislav Kubizňák začal popisovat: „Pojedete autobusem 206, vystoupíte na zastávce Modrá škola.“ Ale pak mu došlo, že toho muže už předtím někdy viděl, a říká mu: „Ale vy jedete dál. Já jsem si na vás vzpomněl, že jsem vás jednou v autobuse viděl. Poznal jsem vás podle té brady.“ Pak se ukázalo, že to byl šéf rozvědné školy. Celá komise byla překvapená.

Tak začala práce Ladislava Kubizňáka u vojenské kontrarozvědky (VKR), která vyvrcholila na konci 80. let dvacátého století působením v New Yorku a jmenováním zástupcem rezidenta rozvědky. Z této doby má pamětník mnoho zážitků a dozvěděl se spoustu informací, o kterých dodnes zachovává mlčenlivost. Sametová revoluce a následný pád železné opony však jeho působení u vojenské kontrarozvědky předčasně ukončily. Na začátku roku 1990 ještě v New Yorku zajišťoval první návštěvu Václava Havla v USA a o měsíc později se vrátil domů. Následující rok ho z tajných služeb propustili. Poté vystřídal vícero zaměstnání. Roky působil i v agentuře CzechTrade.

Mezi předky byli legionáři. A možná i mafiáni?

Ladislav Kubizňák se narodil 2. listopadu 1949 v Jaroměři, která se nachází na soutoku tří řek – Úpa, Labe a Metuje, a v prvních letech svého života zde strávil hodně času u babičky. Dodnes jí vděčí za své pevné zdraví. Dle jeho slov hodně dbala na to, aby jedl kvalitní domácí stravu. S babičkou bydlel i Ladislavův strýc, který byl původně letecký důstojník, během války přišel o nohu a později se stal zbrojařem.

V dobrém vzpomíná i na svého dědečka, který za první světové války působil jako legionář v Rusku a bojoval u Zborova. Během první republiky pak vykonával práci policisty. Doma měl schovanou spoustu zbraní, což znamenalo zvláště vysoké riziko v období protektorátu. Po válce nadále pokračoval jako policista ve Sboru národní bezpečnosti, kde zůstal do důchodu. Druhého dědečka z otcovy strany nikdy nepoznal, jelikož padl během první světové války v bitvě na Piavě v Itálii.

Matka pracovala jako zdravotnice a po druhé světové válce ji vyslali z Prahy do pohraničí, konkrétně na práci v broumovské nemocnici. Byla velmi sečtělá, uměla hrát na klavír a chodila do broumovského kláštera učit se jazyky. Jeho otec pocházel z Holic a v Broumově dělal dopravního inspektora. „Pikantní je, že otec měl vzdálené předky vedoucí k italské mafii, takže ještě v roce 1947 mu z Ameriky chodily balíčky s ošacením a jídlem. Tuto rodinu jsem se pak v USA snažil najít. Samozřejmě opatrně, aby na to nikdo nepřišel, že je hledám, ale nenašel jsem je,“ říká Ladislav Kubizňák.

S rodiči měl dobrý vztah, větší vliv měla na něj matka. Zpětně po letech si Ladislav Kubizňák uvědomuje, že mu matka dávala velkou volnost. „Trnu, když si na to teď vzpomenu. Kdybych byl v její kůži dneska, tak bych měl strach. Neříkám, že jsem mohl všechno, ale o víkendu jsem klidně sbalil spacák a s kamarádem jel do teplických skal. Svoje kluky bych takhle nikam samotné nepustil,“ konstatuje.

Oba jeho rodiče byli členy komunistické strany. Otec v roce 1960 kvůli restrukturalizaci krajů přišel o práci na dopravním inspektorátu a šel místo toho do fabriky Stratex jako dělník, kde zůstal až do důchodu.

Práci mi dohodil Miloslav Šlouf

Po dokončení základní školy v Broumově si přál jít na vojenskou školu. „Udělal jsem chybu, že jsem o tom moc mluvil před kamarády, a kromě mě se přihlásili další tři kluci, které přijali, ale mě ne. Prý by nás už z okresu bylo moc,“ vzpomíná. Nakonec nastoupil do tříletého učení na kováře v Hradci Králové.

Během doby v učení si začal uvědomovat, že lidé s vyšším vzděláním mají ve společnosti lepší status. Měl větší životní ambice a po vyučení se proto přihlásil na Střední průmyslovou školu v Náchodě. Když se rozhodl, že se chce dostat i na vysokou školu, začal chodit na doučování z matematiky a jazyků. Maturitu úspěšně složil v roce 1971.

Srpnová okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy zastihla Ladislava Kubizňáka poněkud netradičně. Již 3. srpna odjel se svojí tehdejší přítelkyní na dovolenou pod stan do Bulharska. Když došlo 21. srpna k obsazení Československa, přerušilo se vlakové spojení mezi Československem a Bulharskem. Následující dva týdny nejezdily žádné vlaky a nemohli se dostat domů. Dovolená se jim protáhla, a až když se vlakové spojení obnovilo, jeli zpátky do Československa.

V roce 1971 nastoupil na Vysokou školu ekonomickou v Praze. V rámci studia navštěvoval i vojenskou katedru a působil ve fakultním výboru Socialistického svazu mládeže (SSM). Tam se potkal s Miloslavem Šloufem či Františkem Tuhým, pozdějším ředitelem OP Prostějov, nebo s Jiřím Paroubkem.

Během studia získal možnost jezdit na studijní pobyty do estonského Tallinnu, přičemž Estonsko bylo tehdy součástí Sovětského svazu. Tři týdny měli studenti brigádu, kdy vykonávali různé manuální práce, a poté deset dní cestovali. Prý tehdy poprvé na vlastní oči viděl narkomany či prostitutky. Prožil deziluzi, viděl ostnaté dráty, ve vlaku špínu a smrad. 

V Estonsku se Ladislav Kubizňák seznámil se svojí první manželkou Natálií a v roce 1974 se v Tallinnu vzali. Nejprve se usadili v Broumově u rodičů, pak se přestěhovali do Prahy. V roce 1976 se jim narodila dcera.

Vysokou školu dokončil v roce 1976. Měl nastoupit do zaměstnání do Výzkumného ústavu kovů Panenské Břežany. Předtím mu však volal Miloslav Šlouf s nabídkou práce na Okresním výboru SSM Prahy 4. Ladislav Kubizňák tedy šel za příslušným tajemníkem a ke svazákům nastoupil. V rámci své práce měl na starosti ideologii a organizaci akcí pro mládež. Současně působil jako poslanec v radě Obvodního národního výboru (ONV) Prahy 4.

Součástí jeho zaměstnání bylo mimo jiné pořádání přednášek pro studenty ve školách. Se studenty si povídal o životě, podle svých slov velmi otevřeně Jezdil s nimi také na chmelové brigády.

Na vojně s vyvrhely a trestanci

Celkem třikrát měl odklad nástupu základní vojenské služby. Nejprve kvůli studiu a poté ho nechtěli pustit z práce. Napotřetí však už nebyl odklad možný. Nastoupil 1. prosince 1977 do Klatov, ale ještě téhož dne mu tam řekli, že pojede do nedaleké Kdyně, kde se nacházel první prapor jejich pluku. Dvacet procent osazenstva roty bylo trestaných, většině vojáků chybělo vzdělání. „O nějakou politiku na vojně vůbec nešlo, ty dva roky jsem se tam nějak snažil přežít,“ říká Ladislav Kubizňák navzdory tomu, že dělal na vojně politruka.

Na vojně v Kdyni se stal zástupcem velitele roty. Zažil i dramatické chvíle, když se stal svědkem pokusu o sebevraždu vojáka základní služby nebo musel s eskortou následovat uprchlého vojína. Službu končil ve funkci četaře a během posledního dne se dočkal povýšení na podporučíka.

Po návratu z vojny se musel vrátit do stejného zaměstnání. Patřil mezi takzvané nomenklaturní kádry, což přinášelo výhody, ale také svazovalo jeho možnosti výběru povolání. Nadřízení mu přidělili funkci šéfa kontroly zdravotnictví v Obvodním ústavu národního zdraví (OÚNZ).

U kontrarozvědky

Několik měsíců po návratu z vojny obdržel nabídku práce pro vojenskou rozvědku, kterou přijal. Zvládl jazykové testy, psychotesty a prošel zdravotní prohlídkou. Na závěr ho čekal pohovor s komisí, na kterém poznal šéfa rozvědné školy, a na celou komisi dokázal udělat dojem.

K 1. září 1980 ho přijala KR MV ČSSR v hodnosti podporučíka do funkce referenta. Přidělili ho na úsek zahraniční kontrarozvědky. Nejprve musel nastoupit do rok trvajícího přípravného kurzu v Ruzyni. Obnášel řadu předmětů, od kriminalistiky po jazyky. Na konci kurzu dostal za úkol získat neformální kontakt ve dvou pražských institucích – v Orientálním ústavu a Advokátní komoře v Praze. V Orientálním ústavě získal kontakt s jednou ženou. „V advokátní komoře to bylo těžší, advokáti jsou totiž sami o sobě podezřívaví,“ vzpomíná. K získání kontaktu mu pomohlo, že dělal zrovna v té době aspiranturu na Ekonomickém ústavu ČSAV. 

Po dokončení přípravného kurzu ho zařadili na francouzský úsek, po dvou týdnech se dostal na německý úsek a pak byl přeřazen na americký úsek. Tam měl na starosti analýzu zpráv z New Yorku a Washingtonu. Pracoval pro politickou, ekonomickou a vědeckotechnickou kontrarozvědku. Na základě zpráv, které dostával, zadával pak příslušným lidem v New Yorku a Washingtonu úkoly. Za dobu svého působení mu prošla rukama spousta zpráv, hodně informací je ale dodnes citlivých, a proto o nich nechce konkrétně mluvit. Celou dobu působení u VKR měl krycí jméno Ladislav Drabík.

Z doby svého pražského působení vzpomíná, jak v roce 1985 do Československa na neoficiální návštěvu dorazil tehdejší japonský korunní princ Naruhito. Návštěva trvala pět dní. Ladislav Kubizňák ho celou dobu doprovázel, měl za úkol zajistit jeho bezpečnost a spokojenost. Na konci návštěvy mu Naruhito věnoval manžetové knoflíčky do košile v jejich císařském znaku. Během své kariéry Ladislav Kubizňák doprovázel i kubánského, kyperského či malajsijského ministra zahraničních věcí.

Musíte potkat agenta, vytěžit ho, zpracovat získané informace a poslat je do Prahy

S diplomatickým krytím odletěl v září roku 1985 do New Yorku. V té době zrovna začalo Valné shromáždění OSN a pamětník oficiálně vedl jeho 5. odbor. Formálně pracoval Ladislav Kubizňák na Federálním ministerstvu zahraničních věcí, ve skutečnosti byl však zaměstnanec ministerstva vnitra. Pamětníkova žena o jeho činnosti věděla a v USA manžela i s dcerou po celou dobu doprovázela. 

V roce 1988 byl jmenován do funkce zástupce rezidenta rozvědky v New Yorku. To znamenalo, že když byl rezident pryč, měl Ladislav Kubizňák na starosti celou rezidenturu. A jak vlastně získával informace pro rozvědku? „Měli jsme tenkrát dáno, kolik máme udělat informací v oblasti politické rozvědky, vědeckotechnické rozvědky a v oblasti kontrarozvědky. Musíte potkat agenta, vytěžit ho, zpracovat získané informace a poslat je do Prahy. Praha to ohodnotila na stupnici od jedné do šesti. Šest bylo na vyhazov, pět a čtyři špatné, tři celkem dobré. Čili brali informace na stupnici dva nebo jedna,“ vysvětluje poměry v rozvědce.

„Dostal jsem z ústředí jako zástupce rezidenta úkol, abych zjistil americký odhad úrody obilovin v Sovětském svazu za rok 1988. Tak jsem si vzpomněl, že mám dobrý kontakt na jednoho Japonce do světové zemědělské organizace, která měla pobočku v New Yorku. Protože jsem před vysláním do USA doprovázel korunního prince Naruhita, který mi věnoval manžetové knoflíčky v jejich císařském znaku, tak jsem si je vzal na schůzku. Když to ten Japonec viděl, hned pochopil, o co jde. Šel mi na ruku a zjistil řadu informací. Naznačil mi, jaký bude v průměru výnos. Vše jsem dal dohromady, napsal zprávu, odeslal do Prahy a k mému překvapení přišlo dobré ocenění. Díky tomu mohli více spekulovat o ceně americké pšenice,“ popisuje Ladislav Kubizňák konkrétní příklad, jak získával informace pro VKR.

Původně měl v USA končit v srpnu 1989, ale pobyt se mu protáhl. „Kolega, který mě měl nahradit, udělal nějakou chybu na zahraničních věcech a rozvědka ho stáhla,“ vysvětluje. Domů přijel na otočku v prosinci 1989, když už se děly převratné změny a pálily se svazky. Měl schůzku v konspiračním bytě, kde se řešily společenské změny v souvislosti se sametovou revolucí. Po Vánocích se do USA ještě na krátkou dobu vrátil.

Zajišťoval první návštěvu Václava Havla v USA

Po sametové revoluci nastala v armádních zpravodajských složkách nová etapa. Měnila se struktura, organizace i zpravodajské priority. Již v lednu 1990 byla vojenská kontrarozvědka převedena z rezortu vnitra do podřízenosti federálního ministerstva obrany a téhož roku byla přejmenována na Vojenské obranné zpravodajství. Pracovníci u rozvědky ze zahraničí byly stahováni ve třech vlnách. Ladislav Kubizňák se vrátil v únoru roku 1990.

Ještě před odchodem z New Yorku zajišťoval pamětník první návštěvu Václava Havla v USA. Během této návštěvy se potkal s Karlem Schwarzenbergem, Milošem Formanem, Michaelem Žantovským nebo Henry Kissingerem. Seznámil se s novým federálním policejním prezidentem, kterému pomohl zařídit schůzku s vedením New York Police Department, kteří mu přiblížili, jak je organizována newyorská policie.

V únoru 1990 po návratu z USA navštívil policejního prezidenta, se kterým si předtím v New Yorku domluvil schůzku za to, že ho seznámil s vedením newyorské policie. Prezident mu nabídl místo policisty na protidrogovém oddělení, ale Ladislav Kubizňák nabídku odmítl. Ještě rok zůstal a pro rozvědku zajišťoval analytické zprávy. Pak ho propustili, oficiálně z organizačních důvodů. Neoficiálně mu však prý sdělili, že důvodem je původ jeho manželky z tehdy stále sovětského Estonska.

Paralelně s ročním působením u rozvědky pracoval v Tesle Hloubětín, poté zůstal v soukromé sféře a stal se například ředitelem investičního fondu, který spravovala Česká obchodní banka. Od roku 1999 začal pracovat v agentuře CzechTrade, konkrétně pro pobočku v Rize. Psal publikace pro podnikatele o zemích bývalého Sovětského svazu. V agentuře působil do roku 2006, kdy byl propuštěn. V témže roce vyšel nový zákon o Národním bezpečnostním úřadě (NBÚ), na jehož základě nezískal osvědčení a byl označen za nežádoucí osobu, i když měl původně u CzechTrade smlouvu do roku 2008.

Nesouhlasí s tím, že dnešní režim, tedy stát, prostřednictvím Archivu bezpečnostních složek zpřístupnil na internetu jeho personální složku. 

Od vyhazovu ze společnosti CzechTrade žil nadále v Rize a pracoval tam pro české firmy. V té době už byl rozvedený se svojí první ženou. Podruhé se oženil s Ukrajinkou, ale ani toto manželství nevydrželo. V Rize si našel nakonec třetí manželku, se kterou má dva syny. Cestuje mezi Českem a Pobaltím, jak tomu bylo i v době natáčení rozhovoru (2024).