„Nás bylo strašně moc, já jsem se do toho připletl a musel jsem tam teda být. A viděl [jsem], když ti Němci stříleli Židy. To byla strašná tragédie, strašná tragédie, což lidský rozum nemůže chápat. Stříleli to z kulometů ve dne v noci. Byla to tragédie, která prostě zlomila moji lidskost.“
„Já nevím, kdo dal tomu rozum. Nemám ponětí. On [německý voják – pozn. autora] se otočil, poněvadž po přistání ležel, a běžel dolů. To byla buková stráň. A já jsem říkal: ,Mám ho zastřelit?‘ Ještě se otočil a podíval se na mě. Já jsem ho mohl samozřejmě zastřelit. Vteřinka. Já povídám: ,Vždyť mě mohl zastřelit dříve.‘ A já ho nechal utéct. A pak jsem si říkal: ,No, přeci je z tebe člověk.‘“
„Byla zima a my jsme to všechno museli strávit. I ta jídla, co nám dali Němci. Proto jim nemohu přijít na jméno. Protože zavinili druhou světovou válku. A umírali i naši kluci. Já jsem dostal komandanturu, že budu ty mrtvé ráno vyvážet. Byl velký sníh, a tak jsme vozíkem vyváželi nahé svlečené lidi za město. Ale nepohřbívali jsme je, poněvadž se nedaly kopat mohyly, tak jsme je házeli nahoru. Dosahovali asi dvou, tří metrů a délku to mělo asi tak sto padesát, dvě stě metrů.“
„My jsme už byli v letecké škole, ale jenom úsek pro Čechy. No, bylo to, voda tam byla, mohli jsme se umýt, napít jsme se mohli, trenažéry a padáky. Tak jsme řekli: ,Teď kdybychom šli na frontu, bylo by to lepší.‘ Ne, nebylo. Přišel jeden překrásný Arab [Rezá Pahlaví – pozn. autora], trošku štíhlejší než vy, vysoký, hezký kluk. (…) A potom jsme letěli do Teheránu, chtěli jsme vidět paláce Rezy Pahlavího. Do těch jsme se nedostali, tak nám mladý Rezá Pahlaví poslal vládní auto, že se máme jít vykoupat. A my jsme si mysleli, že se vykoupeme někde v Teheránu, to je [velké město] odsuď do Prahy pomalu. To je ohromně velikánské. My jsme mysleli, že někde bude nějaké koupaliště a my jsme jeli sedmdesát kilometrů po pustině bez silnice, bez ničeho. A tam v tom bahně jsme se vykoupali a byli jsme infikováni [malárií].“
„To jsem dostal rozkaz. Nějak jsme přežili tu noc a ráno jsme museli vypochodovat na kopec. Prý, že tam jsou Němci. Tak jsme vyslali spojky. Jsou tam Němci. Tak jsme je chtěli obklíčit a já jsem dostal takovou pecku. Tady mám rozbitou hlavu. Ale jenom tu hlavu. Když jsem vystudoval vyšší lesnickou školu, kdyby mně to vzalo mozek, tak jsem tady nebyl, že jo? No, tak druhé zranění a pak už nic.“
Podplukovník v.v. Rostislav Kubišta se narodil 3. května 1923 v obci Novostavce na Volyni. Po obecné polsko-ukrajinské škole studoval na ukrajinském a následně ruském gymnáziu. Po příchodu německé armády do oblasti Volyně byl dne 17. listopadu 1941 zatčen a vsazen do rovenského kriminálu, který byl dříve ghettem pro volyňskou židovskou populaci. V březnu 1942 měli být vězni transportováni pravděpodobně do Lublinu, ale Rostislavu Kubištovi se šťastnou náhodou podařilo z transportu dostat. Putoval ke své tetě do Novostavců a ukrýval se ve stodole, ale již v létě 1942 odešel k partyzánům plukovníka Medvěděva do jižního Běloruska, u nichž už byl manžel Rostislavovy sestřenice. Po osvobození Běloruska se na podzim 1943 dostal do Rudé armády, kde plnil funkci tankového odstřelovače. Krátce nato se dozvěděl o československých jednotkách a chtěl se k nim připojit, což se mu v únoru 1944 podařilo. Tak došel do Rovna s československými jednotkami dříve, než narukovala většina jeho volyňských krajanů. Byl přidělen ke spojařům, prodělal poddůstojnickou školu v Kamenci Podolském a byl odvelen do Besarábie, odkud byl vybrán pro letectvo. Po nejrůznějších testech odjel do gruzínského Telavi. Během výcviku se však nakazil malárií, pro nemoc byl z letectva odvolán a měl se opět hlásit k pozemním jednotkám. Přes Moskvu se dostal do 1. československého armádního sboru, připojil se během bojů o město Krosno a poté prodělal Karpatsko-dukelskou operaci, během níž byl raněn do obou nohou a do hlavy. Po pobytu v nemocnici se opět připojil k armádnímu sboru a zúčastnil se osvobozování Československa. Po válce vystudoval Vyšší lesnickou školu v Písku a stal se lesníkem. Rostislav Kubišta zemřel 8. prosince roku 2014 v Mladé Boleslavi ve věku 92 let.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
