Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Přemysl Kubišta (* 1955)

• narodil se 12. prosince 1955 v Praze

• od dětství projevoval pěvecký a herecký talent zděděný po babičce

• v devíti letech dostal první hlavní pěveckou roli

• při okupaci v srpnu 1968 byl u budovy Československého rozhlasu svědkem zastřelení dívky

• v letech 1974–1976 si odsloužil vojenskou službu v Armádním uměleckém souboru

• v letech 1978–1985 studoval hudební konzervatoř v Praze, obor operní zpěv

• měl angažmá v Brně, od roku 1987 v operetě v Plzni

• v roce 1989 byl aktivním účastníkem listopadových demonstrací v Plzni

• v roce 1999 odešel z plzeňského divadla

• s Pavlem Kikinčukem založil v Plzni Divadlo komedie Pluto

Otec komunistický odbojář

Přemysl Kubišta se narodil 12. prosince 1955 v Praze. Jeho otec, po němž pamětník zdědil křestní jméno, byl vedoucím inženýrem ve Výzkumném ústavu obráběcích strojů a obrábění.

„Otec byl moudrý muž. V roce 1989, když byla revoluce, mi napsal: ‚Nevěřte zdánlivé pokoře komunistů. Buď to byli stalinisti, nebo Brežněvovi pohůnci, anebo jsou to kariéristé. Slušní lidé z této strany odešli v šedesátém devátém roce.‘“ Ing. Přemysl Kubišta starší sám do KSČ vstoupil v roce 1944 po vzoru svého otce, zaměstnance železnic, kde komunističtí odbojáři prováděli sabotáže proti nacistům. Oba se pak před nacisty museli skrývat a pracovali v partyzánských skupinách a při jedné přestřelce byl pamětníkův otec zraněn. O život málem přišel i při nucených pracích v Berlíně, kde musel odklízet trosky po náletu. Na konci války přesto nepodléhal davovému šílenství rozlícených Čechů, kteří byli schopni veřejně lynčovat každého Němce bez spravedlivého soudu. „Předtím byli Češi podělaní strachy, ale po válce si vylévali vztek. Otec vyprávěl, jak zachránil před lynčem a jistou smrtí jednoho obyčejného, řadového německého vojáka.“

1948: otec komunista, maminka buržoazního původu

Komunistický převrat v únoru 1948 pamětníkův otec přijal bez odporu. „Tatínek mi říkal, že mu to příliš nevadilo, protože jejich rodině nic nesebrali. Mnohem hůře to prožívala rodina z matčiny strany, protože měli prosperující velkoobchod. Těm komunisté sebrali všechno. Matčin otec, velmi schopný muž, pak skončil jako vrátný u hasičů a nesl to velmi trpce. Matka si ještě stihla udělat maturitu, ale dál studovat nemohla.“

Pamětníkovi rodiče tedy prošli zcela odlišnými zkušenostmi a měli i rozdílné názory na dění ve společnosti, přesto se doma o politiku nepřeli. „Láska přemůže všechno. Táta mi říkal, že mu trvalo déle, než prozřel. V první polovině padesátých let, kdy probíhaly politické procesy, studoval techniku a pracoval ve výzkumáku, neměl čas příliš hluboce přemýšlet o politice. Můj děda, matčin otec, o něm říkal, že bude hodně trpět, protože mu to myslí. Až přijde na to, že komunismus je svinstvo, bude trpět víc než ostatní. A to se také stalo,“ říká Přemysl.

Pamětníkův dědeček se s křivdou nikdy nevyrovnal. Babička díky tomu, že byla políbená múzou, ji ale dokázala brát s humorem a nadhledem. „Byla s ní velká legrace. Byla to dáma, která uměla mluvit sprostě s noblesou. V mládí se věnovala zpěvu a ochotnickému divadlu, měla nádherný hlas a měla našlápnuto na profesionální kariéru. Po svatbě s tím ale musela skončit, protože v aristokratických kruzích nebylo herectví pro ženu vhodné,“ vypráví pamětník.

On sám byl po babičce odmala muzikální, nahrával v rozhlase sóla pro dětský Kühnův sbor, chodil na soukromé hodiny zpěvu, hrál v dramatickém kroužku a v devíti letech vyhrál konkurz na hlavní pěveckou roli do televizní adaptace opery Benjamina Brittena Kominíček.

1968

V srpnu 1968, kdy do Československa vtrhla okupační vojska, bylo Přemyslovi třináct let a stále ještě žil v euforii svobody, která zavládla v zemi v důsledku reformy uvnitř vládnoucí komunistické strany. „Ta změna byla neuvěřitelná. Lidé k sobě byli otevření, slušní, usmívali se, pomáhali si. A pak najednou přijeli Rusové a šlo to všechno do háje. Během půl roku lidi byli na sebe protivní, naštvaní, a to jim vydrželo až do devětaosmdesátého roku,“ říká pamětník.

V prvních dnech okupace se dostal tajně k Československému rozhlasu, kde byl svědkem smrti mladé dívky. „Viděl jsem, jak tam holka přebíhala z jednoho baráku do druhého a kulomet ji přeřízl vejpůl. Je zvláštní, že z této situace mám ve vzpomínkách jen útržky, asi se tomu mozek bránil. Možná byl i strach, ale člověk si neuvědomuje, jestli je válka, nebo ne. V podobné situaci jsem se ocitl pak v roce 1989, kdy jsem si už uvědomoval, že na nás můžou Rusové vlítnout znovu.“

Učení na zámečníka

Přes nesporný hudební i herecký talent na konzervatoři po základní škole nepokračoval. Zpěv ani nezkoušel, protože neměl dokončenou mutaci, a u hereckých zkoušek neprošel kvůli dyslexii. „Otec mi tenkrát řekl: ‚Jen se vyuč, původní povolání dělník se ti bude v tomhle systému ještě hodit.‘ A měl pravdu.“

Šel se tedy učit do Nuslí na zámečníka. „Dělali jsme melouchy pro našeho mistra, který byl i umělecký kovář, jako například mříže na katedrálu svatého Víta, ale takové ty, co nejsou moc vidět. Jednou jsem pak v katedrále zpíval Rybovu mši a tam jsem tu mříž po mnoha letech poznal.“

Armádní sbor Víta Nejedlého

Po vyučení v roce 1974 narukoval na vojnu do Armádního uměleckého souboru (AUS), kde působil v pěveckém sboru. „To byl maminčin nápad, že bych si mohl zachránit dva roky na vojně u muziky, a přihlásila mě do konkurzu. K mému překvapení mě vzali. Teprve pak mi došlo, že jsem si ty dva roky opravdu zachránil, a byl jsem za to opravdu rád.“

Nepoznal tak šikanu ani vojenský dril. Většinu osazenstva tvořili absolventi konzervatoří a vysokoškoláci. „Intelektuální úroveň tam byla výrazně vyšší, než co jsem znal z učňáku. Prostředí je velký činitel v lidské společnosti, a tak když jsem nastoupil do AUS, moje slovní zásoba se blížila nule. Půl roku jsem držel pusu, aby si nikdo nevšiml, že jsem blbej, a pak jsem se aklimatizoval.“

Přemysl také vzpomíná, že tehdy při přijímání do AUS nebyly politické prověrky, a tak sloužil i s lidmi, kteří byli tzv. politicky nevyhovující. Mimo jiné například s hercem Jiřím Lábusem. „Všichni ‚absíci‘ z AUS museli být pravidelně povyšováni, ale Jirka nikdy nebyl, protože vždycky záměrně udělal nějaký průšvih. Nakonec ho ale stejně povýšili, za trest,“ vzpomíná Přemysl. V kasárnách skoro nespali, vojenský život trávili většinou na zájezdech s politicky tematizovanými vystoupeními. Docházet mohl také domů. Po vojně neměl jakožto vyučený zámečník velké vyhlídky a rozhodl se zůstat v armádním souboru ještě dva roky jako zaměstnanec v propůjčené hodnosti podporučíka.

Konzervatoř

Po dvou letech přestoupil Přemysl do pražského symfonického orchestru a zároveň začal studovat operní zpěv na pražské konzervatoři, kterou dokončil v roce 1985. Poté dostal angažmá v ND v Brně, kde působil do roku 1987, a pak ho zlákali do Plzně, kde mu nabídli o dvě stě korun vyšší plat. Hned pro začátek zde dostal hlavní tenorovou roli v představení Polská krev. „Měl jsem jednu zkoušku a šel jsem hrát. Pak mi řekli, že to byla na mě ušitá sviňárna, ale že když jsem obstál, patřím na jeviště,“ vzpomíná Přemysl.

Charta 77 a Anticharta

Ještě v době, kdy působil v pražském symfonickém orchestru, vyšlo v roce 1977 prohlášení Charty 77, které se začalo šířit a podepisovat v disentu a undergroundu. Podepsat ji mohli jen ti, kteří se k ní díky kontaktům na tyto kruhy dostali. „Já ji nepodepsal, protože jsem se k ní nedostal. Charta 77 byla signatářům jen ukázána, přečtena, buď podepsána, nebo ne, a pak odebrána. Nikdo ji nemohl nosit v kapse jako já Několik vět. V té době jsem se nestýkal s lidmi kolem disentu. Neznal jsem je. Takže se mi ani nemohla dostat do ruky. Po letech jsem se ale dozvěděl, že maminka ji podepsala, a nic mi o tom neřekla,“ vzpomíná Přemysl. Jakožto člen Symfonického orchestru hl. města Prahy FOK odmítl podepsat tzv. Antichartu, kterou měli umělci veřejně vyjádřit svůj nesouhlas s Chartou 77. „Tenkrát přišli, abychom to podepsali. A šlo opravdu o ztrátu zaměstnání, oni se s tím nepatlali. Bolševik byl bolševik. Odmítl jsem Antichartu podepsat, když jsem neznal obsah Charty 77 a přečíst mi to nedali. Sehrál jsem Švejka: ‚Nezlobte se, já se bojím cokoli podepsat, abych z toho pak neměl někdy nějakej malér. Nezlobte se, ale já se fakt bojím.‘ Mysleli si, že jsem úplně blbej, a dali mi pokoj.“

Operetní angažmá v Brně a Plzni

V plzeňské operetě působil jako sólista dvanáct let, na půl úvazku po čtyři roky zpíval také v opeře. Za tu dobu nastudoval na čtyřicet osm rolí, z toho třicet šest hlavních, většinu operetních. „Činohra mě nikdy nezajímala, protože ta je hlavně o talentu. Kdežto muzika je více o dřině. Tam je talent pouze propustka do prvního ročníku. Navíc v činohře mi vždycky vadilo, že se tam nedobře zpívá a v opeře se zase nedobře hraje. Takže jsem zvolil operetu, kde si člověk pěvecky zařádí, ale není mu odpuštěno, když chodí po jevišti jako panák,“ říká Přemysl.

Listopad 1989

Začátkem roku 1989 se zúčastnil demonstrací v tzv. Palachově týdnu, kdy spontánní projevy občanského odporu vůči režimu trvaly pět dní, účastníci demonstrací byli rozháněni vodními děly a zadržováni. O půl roku později, když 17. listopadu opět zasahovaly oddíly VB proti studentům v Praze na Národní třídě, byl pamětník v Plzni. Následující den měl hrát v plzeňském divadle Žebravého studenta, hru, která mimochodem tematicky souzněla s momentální situací. Přemysl v ní měl roli studenta v čele revoluce.

„Že se v Praze něco mele, jsem se dozvěděl paradoxně, když jsem zrovna stál na jevišti, při milostném duetu od mé pěvecké partnerky, která mi to mezi zpěvem šeptala,“ vypráví pamětník. Dozvěděl se o prohlášení, která se v Praze čtou v divadlech místo představení, a byl jedním ze tří lidí z plzeňského ansámblu, kteří se chtěli k divadelní stávce připojit. „Jenže jsme byli jen tři proti celému souboru, který s tím nesouhlasil. Takže druhý den se hrálo zase. Činohra šla do stávky, ale my ne. A já, kdybych byl hrdina, tak bych na představení nepřišel a oni by beze mě hrát nemohli. Jenže takový hrdina jsem nebyl,“ říká Přemysl.

V následujícím dni odjel do Prahy, kde mu tatínek slavnostně předal první Svobodné slovo, které bez cenzury informovalo o tom, co se v Praze přes víkend stalo.

„Z našeho ansámblu jsme tam byli tři, jeden běžel do Realistického divadla, já jsem běžel pro noviny, další běžel do Národního divadla, prostě jsme do Plzně přivezli štos papírů, prohlášení, letáků, všechno, co nám dali. Byli nadšení, že to přivezeme do Plzně. A když jsme tam přijeli, tady se stále nic nedělo, bylo tady ticho, nikdo nic nevěděl. Bylo to tuším 20. listopadu, v pondělí. Pak jsme se dozvěděli, že prý v půl deváté u Velkého divadla bude srocení. Zatímco v Praze byly desetitisíce lidí v ulicích, vlajky, stávkové výbory, v Plzni se u divadla sešlo asi dvacet ustrašených lidí, na soklu před divadlem hořely svíčky a k přečtení tam bylo Několik vět. Ty jsem přitom nosil už půl roku na zadku v džínách a dával jsem je každému, kdo si to chtěl přečíst. Přinesli jsme tam tedy ty materiály z Prahy,“ popisuje rozpačité začátky revolučních událostí v Plzni pamětník.

Po roce 1989

V roce 1999 odešel z plzeňské operety. Hlavní důvod měl podle Přemysla politický podtext. „V době, kdy jsem v listopadu 1989 stál na náměstí a zpíval jsem tam hymnu, oficiálním šéfem KSČ v divadle byl jeden osvětlovač, ale neoficiálním majitelem byl jeden režisér z činohry a ten ještě před revolucí mluvil na schůzi o zrůdnosti kontrarevoluce v roce 1968. Já jsem z těch jeho keců měl fyzickou bolest a teatrálně jsem ze schůze odešel. Tento člověk po revoluci odešel do Prahy do vinohradského divadla a za pět nebo šest let se vrátil do plzeňského divadla jako ředitel. Jmenuje se Jan Burian. V roce 1998 jsem dostal výpověď pro údajnou nadbytečnost. Údajnou proto, že se kvůli tomu nehrálo pět představení, protože za mě nebyla náhrada,“ vypráví Přemysl.

Odešel na volnou nohu, a jak říká, nelituje ničeho, protože se tak dostal k filmu a – podle jeho slov – ke své životní roli Švejka ve filmu Toulavé house. S Pavlem Kikinčukem založili v Plzni c. k. divadlo Pluto, později přejmenované na Divadlo komedie Pluto, které i bez městských dotací s úspěchem hraje dodnes.