Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Kubiš (* 1925  †︎ 1925)

• narodil se 8. ledna 1925 v Horní Bečvě na Valašsku

• vyučil se v Rožnově pod Radhoštěm

• přímý svědek osvobozování Rožnova Rudou armádou

• v 50. letech si doplnil pedagogické vzdělání ve Varnsdorfu

• ve školství pak pracoval celý život

Josef Kubiš se narodil 8. ledna 1925 v Horní Bečvě na Valašsku do rodiny Jana a Anežky Kubišových. Když měl Josef čtyři roky, otce Jana postřelili na panském honu. Jako odškodné dostal místo na pile v Zubří, kam se s celou rodinou přestěhovali. O deset let později zemřela Josefovi maminka. Sbírala na strništi klásky, kterými chtěla nakrmit slepice. Chodila bosky, poranila se o trčící stéblo a dostala otravu krve. Jan Kubiš a jeho sedm dětí zůstali sami. Psal se rok 1939 a Československo bylo čerstvě obsazeno nacisty.

 

Marka za obědy pro wehrmacht

Josef v době, kdy jeho matka zemřela, navštěvoval gymnázium ve Valašském Meziříčí. Bylo mu čtrnáct a zrovna se chystal přestoupit do vyššího ročníku. Doma zůstalo šest mladších sourozenců, z nichž nejmladší sestra měla jeden rok. „Otec si sháněl nevěstu a já jsem na vlastní žádost přerušil školu, abych mohl pomáhat doma s hlídáním a dalšími pracemi, když tatínek musel chodit do zaměstnání, aby nás všechny uživil,“ říká Josef Kubiš.

Na gymnáziu se Josef naučil výborně německy. V době Protektorátu Čechy a Morava se mu jazyk okupantů hodil. Valašské Meziříčí bylo plné vojáků wehrmachtu a Josef díky nim získal svoji první práci. „Já jsem tehdy doma opatroval nejmladší sestru a vždy, když jsem ji uspal, vzal jsem na záda várnici a chodil těm vojákům do šenku pro obědy. Dávali mi za to marku. Měl jsem radost, že jsem vyhrál deset korun [kurs koruny k marce byl tehdy 10:1] a že můžu tátovi přispět na živobytí,“ vypravuje pamětník.

 

Jako děti jsme měli jít na práci k sedlákům

V tu dobu dostal Josefův otec nabídku, že by děti, které jsou již schopné vykonávat alespoň lehké zaměstnání, šly na práci k bohatším sedlákům. „Já jsem měl jít jako pacholek ke koním. Moji dva mladší bratři, Čeněk a Jan, jako pasáci krav. Anežka by dělala služku. Jenomže otec povídá: ,A co s tou malou, tu necháte mně, abych ji vozil s sebou do práce? Vždyť já potřebuji někoho, kdo se mi o ni postará.‘ Jenomže nikdo si ji vzít nechtěl, tak z toho našeho rozdělení nakonec sešlo,“ říká Josef Kubiš. Jeho otec se brzy nato podruhé oženil a v domácnosti tak přibyla čerstvá ženská síla. Protože Josef gymnázium opustil na konci kvarty a měl tedy dokončené základní vzdělání, nastoupil jako učeň do železářství Vojtěcha Kristka v Rožnově pod Radhoštěm. Zde také prožil celé válečné období a s ním i krvavé události, jež předcházely osvobození.

 

Krvavé události

Přestože Rožnov pod Radhoštěm nebyl původně pro nacisty nijak významným strategickým místem, po osvobození Ostravy Rudou armádou se stal ustupujícím jednotkám wehrmachtu důležitým opěrným bodem a zároveň nečekanou překážkou pro postupující Sověty. Obyvatelé Rožnova se těšili z překrásného májové dne a vyhlíželi konec války. Život ve městě plynul v pokojném tempu všedního dne. Byl pátek 4. května 1945 a nikdo zatím netušil, že na konci bojů, jež se tu v příštích dvaačtyřiceti hodinách odehrají, zůstane dvacet mrtvých civilistů.

Josef Kubiš měl toho dne společně s dalšími Kristkovými učni odvézt do bezpečí výkladní skříň. Mistr si na ní zakládal, prý šlo o tehdy třetí největší výklad svého druhu v kraji. „Měli jsme to s kamarády odvézt a zašalovat. Kristek se bál, aby to nějaký voják nerozbil puškou. Naložili jsme to na vůz a vezli přes náměstí směrem k parku. Pak už jsem jenom viděl, jak se ta radniční budova zatřepala. Slyšel jsem výbuch. Všichni jsme se lekli, pustili jsme fošnu a kamarád, co byl pode mnou, tomu střepina utrhla ruku. Další granát dopadl u borovic nedaleko nás. Ten náš vůz mi zachránil život, protože jak jsem padal, tak ve chvíli, kdy letěly střepiny, jsem byl díky němu krytý. Když to pak rozebírali, zjistili, že ty desky byly úplně roztříštěné,“ líčí pamětník dramatické události osvobozování Rožnova pod Radhoštěm.

Josef dále vzpomíná na to, jak kvůli dělostřeleckému útoku vybuchovaly německé vozy naložené střelivem. To již byli s kamarády ukryti v bezpečí Kristkova sklepa a vše pozorovali malým okénkem z bezpečné vzdálenosti. „Vybuchovalo to celé dopoledne. Mnoho těch vojáků při tom uhořelo. Když zasáhli hotel Radhošť, který začal hořet, šli to nějací lidé hasit, ale vojáci po nich zahájili palbu,“ říká Josef Kubiš.

 

Na motorce s vojákem Rudé armády

V neděli 6. května 1945 boj o Rožnov pozvolna ustal. Němci a s nimi i mnoho maďarských vojáků ustoupili. Městem otřásla poslední mohutná detonace. Wehrmacht na útěku ještě stačil za sebou odpálit most. Válka skončila.

Po příchodu Sovětů se lidé odvážili vyjít ven. Byl mezi nimi i Josef Kubiš. „Jeden voják si mě vzal k sobě na motorku a dovezl mne k tomu rozbitému mostu. Rusové tam již měli zbudovaný improvizovaný přechod. A on chtěl po mně vědět, jestli se dá Bečva přejít ještě na jiném místě. Tak jsem ho vedl kolem parku na prostřední most, ten jsme přejeli a on potom chtěl vědět, kam vede která cesta a začal tam rozvěšovat cedule se šipkami. Azbuku jsem neznal, ale pochopil jsem, že chce vědět, kudy se jede na Frenštát a kudy na Ostravu, na Horní Bečvu a do Žiliny. Pak mi poděkoval a zase mne zavezl zpátky na náměstí,“ vypravuje pamětník.

Ještě téhož dne odpoledne se Josef s kamarády byli podívat, jak Sověti pochodují směrem k Valašskému Meziříčí. Bylo to v místě, kde se sbíhaly dvě různé cesty. Na tomto uzlu vznikla tlačenice. Důstojníci se začali hádat, kdo z nich má přednost. Po chvíli křiku na sebe vytáhli zbraně. „To jsme měli strach, co se tam stane, utekli jsme,“ dodává k tomu Josef Kubiš.

 

Eto ně budět žiť

U Kristků v tu dobu pobývali dva sovětští důstojníci. Zdrželi se asi tři týdny. Josef Kubiš si vybavuje, jak jeden z nich vzal slepici a řekl: „Smotri, eto ni na čto. Eto ně budět žiť.“ A zakroutil jinak zdravému kuru krkem. Kristkovi chtěli důstojníky pohostit chlebem se sádlem a čajem dochuceným slivovicí. I zde se projevila svéráznost osvoboditelů. Nelíbilo se jim, že je kořalka do nápoje jen přimíchaná. „Oni nám vysvětlovali: ,Eto ně chorošo. To u nás jinak - zděs vodka a zděs čaj.‘ Tak jsme museli čaj se slivovicí vypít sami,“ usmívá se pamětník. Oba Sověti se prý neustále sháněli po „čemodanu“. Josefovi došlo až později, že potřebují kufr, ve kterém chtěli poslat domů svoji válečnou kořist, která všehovšudy čítala ponožky a punčochy ze zajištěné Brillovy továrny.

 

Na vojnu v dobytčáku

Josef ještě téhož roku, co válka skončila, narukoval na vojnu. Spolu s desítkami dalších branců dojeli do slovenského Púchova, kde je přesunuli do dřevěných vagonů, kterým se říkalo dobytčáky. Přestože byl teprve začátek října, ve vozech prý byla zima tak krutá, že se někteří pokoušeli alespoň zapalovat noviny, aby se trochu ohřáli. Josef silně prostydl a již druhého dne po nástupu k vojenskému útvaru v Ružomberoku dostal těžký zápal pohrudnice. Po několikatýdenním pobytu v nemocnici a krátké dovolené se vrátil zpět do kasáren. Vojnu si tak prodloužil o tu dobu, kterou strávil v nemocnici a na zdravotní dovolené. Proto jej v Ružomberoku zastihl Vítězný únor roku 1948. „Měli jsme zesílené stráže, a když jsme přišli na ubikace, nesměli jsme se vysvléknout ani vyzout, taková to tehdy byla pohotovost. Vůbec jsme nevěděli, co se děje. Neřekli nám to, nebyla to starost pro obyčejné vojáky,“ vzpomíná na události roku 1948 Josef Kubiš.

 

Při stranických prověrkách se řešily osobní spory

Po návratu z vojny se stal Josef Kubiš členem komunistické strany. Jako dítě z chudé rodiny, která se musela nejen během války tvrdě protloukat, aby měla na živobytí, s revolučními myšlenkami souzněl. Zároveň vyslyšel výzvu náborářů ministerstva školství, kteří sháněli vhodné dělnické kádry k dalšímu vzdělávání. To již byl ženatý s Marií. Vzal si několik dní na rozmyšlenou a pak společně odjeli do Varnsdorfu, kde si Josef doplnil vzdělání k tomu, aby mohl sám učit. Postupně se z učitele občanské výchovy na učilišti při vsetínské Zbrojovce vypracoval až na ředitele základní školy v Zubří. Původní víra v komunismus z něj vyprchala po invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968. Přesto se mu podařilo projít prověrkami, které později následovaly, a místo si udržet. „Ty prověrky byly u nás spíše o vyřizování si osobních sporů. Musel jsem se například zpovídat z toho, že jsem nechal dvěma vlivným funkcionářům propadnout děti z češtiny,“ říká Josef Kubiš, který prý byl v Zubří naopak známý tím, že pomohl nejednomu žákovi se špatným kádrovým profilem dostat se na střední školu.