Marie Kubínová

„Na té vesnici to bylo u Jevan, černokostelecké lesy. Tam je taková malá chráněná oblast, jmenuje se to Voděradská bučina. A to je kraj mého dětství, takovej vysněnej. Krásná čistá příroda tehdy, nebyly umělý hmoty žádný, takže žádný odpadky nikde. Když vzpomínám, louky kvetly, kopretin spousta, zvonečků. To vůbec dneska už ty louky nemaj. To mám krásný vzpomínky. A rybník tam byl! A jak jsem řekla, moje teta měla ten hostinec, takže já jsem pomáhala, dopoledne jsem musela pomáhat v kuchyni. Ovšem odpoledne už, když se zlikvidovalo nádobí, tak jsem měla takzvaně volno, takže to hned k tomu rybníku, tam s husama. To se tam taky ještě koupaly husy, ale to nám nijak nevadilo. To byl pro mě ráj.“

„Jeden, jestli můžu, jeden takovej pro mě zážitek z tý doby je, že jsem byla s otcem. Sestra, myslím, s námi nebyla. Byli jsme na Staroměstským náměstí a slyšeli jsme, že pochodují členové, jmenovalo se to Hitlerjugend, jako Hitlerova mládež. Měli ty krátký kalhoty, bílý podkolenky, nesli nějaký prapor a měli, byla to vlastně hudba. Píšťaly hlavně, bubny a pochodovali přes to Staroměstské náměstí. Můj otec měl klobouk na hlavě. Tak jsme to prostě pozorovali. Vždycky to vzbuzovalo tak trošičku hrůzu. A stalo se to, že k mému tatínkovi přiskočil jeden tenhleten mladík, tak počítám tak ve vašem věku, a srazil mu ten klobouk z hlavy a dupl na něj ještě. A mělo to znamenat, že když slyšel ten pochod, tak že měl smeknout. To samozřejmě by otec neudělal a taky by nevěděl proč. No, tak tatínka to samozřejmě velice rozrušilo, rozčílilo. Potom mamince ukazoval: ‚Podívej se, ty Germáni, co mi způsobili.‘ Opravdu na tom klobouku byly ty cvočky.“