Marie Kubínová

„Jeden, jestli můžu, jeden takovej pro mě zážitek z tý doby je, že jsem byla s otcem. Sestra, myslím, s námi nebyla. Byli jsme na Staroměstským náměstí a slyšeli jsme, že pochodují členové, jmenovalo se to Hitlerjugend, jako Hitlerova mládež. Měli ty krátký kalhoty, bílý podkolenky, nesli nějaký prapor a měli, byla to vlastně hudba. Píšťaly hlavně, bubny a pochodovali přes to Staroměstské náměstí. Můj otec měl klobouk na hlavě. Tak jsme to prostě pozorovali. Vždycky to vzbuzovalo tak trošičku hrůzu. A stalo se to, že k mému tatínkovi přiskočil jeden tenhleten mladík, tak počítám tak ve vašem věku, a srazil mu ten klobouk z hlavy a dupl na něj ještě. A mělo to znamenat, že když slyšel ten pochod, tak že měl smeknout. To samozřejmě by otec neudělal a taky by nevěděl proč. No, tak tatínka to samozřejmě velice rozrušilo, rozčílilo. Potom mamince ukazoval: ‚Podívej se, ty Germáni, co mi způsobili.‘ Opravdu na tom klobouku byly ty cvočky.“

„Tak jsme čekali, kdy k nám přijedou Rudoarmějci. A několik dní… pátého, šestého, sedmého… přijel takovej žebřinovej vůz se slámou, na tom seděl jeden, koňskej potah to mělo. Na tom seděl jeden Rudoarmějec, byl to ňákej Asiat, nebyl vůbec z evropskýho Ruska. Naprosto apatickej a unavenej. To byla ta předzvěst, že přijdou i další Rudoarmějci. Což se teda taky stalo. Ale zkazili nám to koupání v tom rybníku, protože tam házeli granáty do toho rybníka ty rudoarmějci. To všechny ryby, který tam byly, plavaly, ten výbuch toho granátu v tom rybníku ty ryby zabil a oni to takovýmhle surovým způsobem vlastně lovili. Pokud se tomu dá říct lov. Pro nás samozřejmě rybníček, to byl květen, byl docela horkej ten květen 1945, ale pro nás ten rybníček přestal existovat. Oni s sebou měli i ženy, říkali jsme jim vojandy. A ty se tam taky koupaly a my jsme se tam na ně chodili koukat a měly po těle takový, no, tak ta fronta byla prostě pro ně tvrdá. Třeba zabavili krávu sedlákovi a vyřízli z ní maso, který bylo to nejlepší, a krávu nechali. Mouchy na to pak sedaly. To bylo takový zklamání vlastně, by se dalo říct.“