Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Libuše Kubinová (* 1927)

• narodila se roku 1927 v Českém Malíně

• otec byl švec, měli statek

• chodila v Malíně do školy

• rodina se stěhuje do nedalekého Zborova

• 1943 – masakr Malína, kde zahynulo hodně jejich příbuzných včetně strýce a jeho rodiny

• 1945 – konec války ve Zborově

• 1947 – stěhování do Československa, na Broumovsko

• bere si Václava Kubinu, oba pracují v zemědělství

• cesty zpět na Volyň

• dnes žije v Broumově se svou dcerou a její rodinou

Malín před válkou

Paní Libuše Kubinová, roz. Krámská, pochází z Českého Malína na Volyni. Její rodiče měli hospodářství, tatínek navíc ševcoval. Ačkoli byl řemeslníkem a jeho povoláním bylo vyrábět a spravovat boty, byl to vzdělaný muž. Kromě rodné češtiny ovládal perfektně polštinu, ukrajinštinu i ruštinu. Ruštině se naučil během šesti let vojenské služby v Kyjevě, kde byl mezi vojáky jediným, kdo uměl číst a psát. Díky tomu dostal na starost roznášení pošty a nenadřel se jako jiní. Někteří vojáci prý ani neuměli udělat křížek, dvěma dcerám a synkovi proto často opakoval: „Koukejte se dobře učit, ať taky umíte nějakou řeč!“ Před válkou Malín patřil Polsku a ve škole, kam malá Libuše chodila, se vyučovalo polsky. Ale měli také hodiny češtiny. Češtinu vyučoval mladý učitel od Plzeňska, hezký a vysoký, kterého všechna děvčata zbožňovala. V Malíně se malé Libuši moc líbilo a byla smutná, když se rodina musela odstěhovat do nedalekého Zborova. Nemohla tušit, že jim to nejspíš zachrání život.

Nejkrásnější vesnice na Volyni

Libuše Kubinová vzpomíná, že Malín byl nejvyspělejší vesnicí na Volyni. Byli tam dva doktoři, jeden v nemocnici a druhý soukromý, veterinář, mlýn, masna, mlékárna, pošta, dvě školy, knihovna, několik kostelů, hasičská zbrojnice, kromě jiného ves také měla vlastní dechovku. Český Malín byl mnohem rozvinutější než okolní ukrajinské vísky. Ve vesnici probíhaly průvody a poutě, které pro Libuši byly velkým zážitkem. Hned vedle českého se nacházel ukrajinský Malín. „Náš Malín byl takhle do kostky, že na pole museli vyjíždět pryč. Pole tam měli, měli tam sady, krásné sady, všechno tam měli! Sady, kytky, zahrádky! Všeho tam měli. No to byla vesnička!“ Doma u Krámských se mluvilo česky, ale všichni se uměli domluvit i dalšími jazyky. Paní Kubinová se dodnes domluví polsky – k údivu polských prodavačů, kteří v Broumově, kde dnes bydlí, prodávají své zboží. Ve všech rodinách tomu ale tak nebylo, někde jazyky mísili, až vznikala divná hatmatilka. I po odstěhování do nedalekého Zborova bývala Libuše v rodném Malíně velmi často. Žila tam totiž její teta, dva strýcové s rodinami a také její kamarádky. Dodnes má jejich společnou školní fotku, jedinou vzpomínku na ně.

Když začala válka

Začátek války zažila Libuše už ve Zborově. Tato ves nepamatovala žádnou slavnou bitvu jako její jmenovkyně – Zborov byl jen malou osadou, ve které ani nebyla škola. I přesto měl svou ukrajinskou a českou část, kde se skoro všechny české rodiny jmenovaly Novákovi. Rodina Krámských hospodařila na sedmi hektarech půdy a dařilo se jí dobře. Do školy Libuše chodila do nedaleké vesnice Pjeň. Spolu s mladším bratrem do ní vyrazila i ráno 1. září 1939. Otec, který věděl, že Německo právě vpadlo do Polska, a tím začala válka, ale děti ještě stihl zadržet. Libuše vzpomíná, že obyvatelé Malína Němce vítali, nejspíš proto, že se cítili být Poláky utlačovaní. První, kdo zakusil utrpení války, byli Židé z Ostrožce. To bylo židovské městečko, plné nejrůznějších krámků. Místní Židé se domluvili jak polsky, tak česky. Na české zákazníky, kteří šli kolem jejich obchůdku s látkami a všelijakým dalším zbožím, volali nabídky v jejich mateřštině. Otec během války zůstal doma, protože už byl příliš starý na to, aby narukoval. Mnozí mladí odcházeli dobrovolně, včetně Libušina bratrance. Mladíkům dali napít něčeho ostřejšího a oni pak prý souhlasili se vším… Díky svému hospodářství rodina nestrádala a neměla hlad a mohla vyhovět žádostem hladových vojáků z nejrůznějších armád. Němci, Rusové i ukrajinští partyzáni, ti všichni se totiž postupně dožadovali jídla. Živou vzpomínku má Libuše na vojáky UPA: „Měli jsme je také, u nás taky stáli! Ale byli hodní, banderovci. Kdo jim neubližoval, kdo je nechal vzít z chlívka prase – oni potřebovali taky jíst – tak u nich byl zlatý člověk. Ale kdo se postavil proti... K nám přišli, zaťukali a řekli po ukrajinsku: ,Otvor dveri!‘ a hned se nastěhovali a hned začali bydlet. A přinesli na zádech celou kejtu, hodili ji na stůl a řekli mamince po ukrajinsku: ,Chozjajka, davaj, robi kušať!‘ My jsme měli takový ten strojek na maso, tak jsme namleli honem masa a ona jim nadělala sekanou a to jim chutnalo, jejejej!“ Zatímco na partyzány, kteří rabovali, má špatné vzpomínky, říká, že Rusové i Němci se chovali slušně – pokud se jim člověk nepostavil. Jeden ruský voják se dokonce do Libuše zakoukal a prohlásil, že si ji po návratu vezme za ženu, což se tenkrát vůbec nelíbilo jejímu tatínkovi.

Nálety na vesnici Pjeň

Během války rodina zůstala ve Zborově. Otci sice radili, aby i s rodinou utekl, ale on si řekl, že stejně nemají kam jít a že zůstanou, ať se děje, co se děje. Špatné časy začaly při německých náletech na Pjeň. Rodina Krámských přečkala všechny nálety ve stodole a ve sklepě, kde se spolu s nimi ukrývali i sousedé. Tatínek vždy na chvíli vyběhl, aby se podíval, jak se věci mají, a potom se zase vrátil. Z nedaleké vesnice utíkali lidé, někteří se zachránili, jiní při náletu zahynuli. Jedna rodina nakládala věci na povoz v takovém spěchu, že zapomněla na děti. Když se vrátili, děti už uhořely. Během války dělali místní balíčky a posílali je vojákům na frontu. Také Libuši udělal otec před Vánoci skříňku z překližky, aby do ní mohla dát dopis a něco k němu. „Dala jsem tam cukroví, tabák, ten jsme pěstovali a otec měl na to mašinku, nacpala jsem tam velký balík, hodně. Co ještě jsem mu dala? Pěknej kapesník z domu.“ Kdo balíček dostane, to nevěděla. Za čas si měla jít do Ostrožce pro dopis. „Ale jakej krásnej dopis! A že čekaju otveta, psal.“ Musel to být někdo z Karpat, protože uměl taky trochu česky. Paní Kubinová doteď lituje, že mu neodepsala. Všechna ostatní děvčata psala tatínkům nebo příbuzným a dostávala odpovědi jen od nich. „Já jsem dostala nejlepší dopis. Od důstojníka,“ říká k tomu. Za války museli živit ruské i německé vojáky. Maminka vždycky přinesla mléko a čerstvá vajíčka a kulatý chléb: „Ty spínali ruce. Oni tam měli černý chleba na frontě a něco jim z toho lezlo. Ty byli vyhládlí! Ať nikdo Rusákům nenadává. Ty zkusili! Ty zkusili válku.“

Vypálení Malína

Německé vojáky, kteří 13. července 1943 vypálili Český Malín, viděla Libuše z okna: „To bylo strašný koukat z okna, my jsme to viděli od nás z chalupy. Od nás jeli na Sviščov, ukrajinskou vesnici, a na hlavní silnici, která vedla do Lvova. A na druhou stranu bylo městečko Olyka a tam jeli taky a tam hnali, co narabovali, dobytek a prasata.“ Co se mezitím dělo v Malíně? „Ženský oddělili od mužských – děti s maminkama a mužský zase zvlášť. Mezi nimi byl můj bratranec a strejček jeden, ti byli upáleni v kostele. V ukrajinském kostele...,“ vypráví paní Krámská. V Malíně zahynuli všichni sourozenci jejího otce, Libušina teta i oba strýcové s rodinou. Přežil jen její bratranec. Jak to v létě bývá, toho dne se Volyní prohnala velká bouřka s průtrží mračen. A zřejmě právě to zachránilo život mladému muži a dalším Čechům z Malína, které Němci nezabili, protože je potřebovali jako pracovní sílu. Dostali na starost vozy s narabovanými věcmi a dobytek a měli jej hnát do Olyky. Když vypukla bouřka, dobytek i německá auta uvízla v blátě a zajatci se rozutekli do lesů. Když pak procházeli ukrajinským Malínem, sousedé jim říkali: „Už je po všem. Všechny ženy, všechny děti popálili. Oni ale nevěřili.“ Bratrancovi ale v Malíně zahynula žena a dva synové. Přežili také ti, kteří se stihli schovat v poli. Toto štěstí mohla mít Libušina spolužačka, dcerka zvěrolékaře, kterou prý jeden z Němců chtěl cestou zatáhnout do pole: „Pořád jí říkal: ,Tam a pryč a pryč,‘ a ona by byla bývala poslechla. Ale babička ji chytla za ruku, strhla a řekla: ,Nikam nepůjdeš!‘“ Zatímco si myslela, že voják chce její vnučce ublížit, bylo to nejspíš právě naopak. Některé děti nechali Němci se schovat do pole a dělali, že o tom nevědí. Také Libušina kamarádka Miluše Činková se zachránila podobným způsobem: „Utekla někam do chlíva a už je pálili a ona tím luftem, tím okýnečkem, prolezla, ještě s jednou Ukrajinkou. Ty se zachránily a upadly tam někam do malin. A tam ležela a Němec ji prý musel vidět, protože chodil kolem a viděl ji tam. A nechal ji. Tak se zachránila ta Miluška.“

Domů do vlasti

Konec války oznámil obyvatelům Zborova důstojník, který přijel z Ostrožce. Protože otec dělal tajemníka, bylo to právě u nich na dvoře, kde se slavilo, tancovalo a zpívalo. Po válce už Libuše nešla do školy a po dvou letech, v roce 1947, se spolu s dalšími Čechy z Volyně odstěhovala do Česka. Když se dozvěděla, že se budou stěhovat do vlasti, měla velkou radost. Také Libušin bratranec se dostal do Čech, ovšem ne jako přestěhovalec, ale jako voják pluku Ludvíka Svobody. Dům i pole museli Krámští opustit. Ale co mohli, to si vzali s sebou. Cesta vlakem jim trvala asi týden, vezli si s sebou koně, dvě prasata, krávu, devět slepic a kohouta. Přijeli do Šumperku, ale tam už pro ně nebylo místo. Pokračovali tedy do Broumova, kde museli všechno rychle vyložit z vlaku, a dostali provizorní bydlení s tím, že svá zvířata museli chodit obhospodařovat do nedalekého statku. To nebylo nejlepší řešení, a tak hledali jiné bydliště. Ačkoli na Broumovsku po válce zůstalo hodně prázdných statků po Němcích, nyní už byly všechny dobré domy zabrané. Místo by se našlo jen v Adršpachu nebo Zdoňově, ale do tak zasunutých vísek nikdo nechtěl. Rodina Krámských se usadila v polorozbořené chalupě v Otovicích a za nějaký čas pak přesídlila do Rožmitálu. Za nějaký čas se Libuše vdala a narodily se jí děti. Oba s manželem Jaroslavem Kubinou pracovali celý život v zemědělství a dřeli na poli. Po rodné Volyni se jí nikdy nepřestalo stýskat. Celkem třikrát se tam podívala, díky bratranci, který pořádal zájezdy pro krajany. Kromě rodných míst viděla také Brest, Kyjev i Lvov, o kterém v dětství slyšela tolik vyprávění. Dnes má šest vnoučat a několik pravnoučat a bydlí opět v Broumově. V místě, kde stával statek, kam chodili krmit svůj dobytek, stojí dnes Penny Market: „Tehdy jsme tam chodili krmit a dnes se tam chodím krmit zase,“ směje se.