Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Kubínek (* 1940)

• narodil se 3. května 1940 v Pardubicích

• vystudoval elektrotechnickou průmyslovku a později dálkově ekonomiku zemědělství na VŠE

• roku 1965 vstoupil do KSČ

• od května 1967 do října 1968 byl zaměstnancem Krajské správy ministerstva vnitra

• od 1. listopadu 1968 zaměstnancem podniku Agra Přelouč

• v letech 1975–1978 zaměstnancem Tesly Pardubice jako politický pracovník

• v letech 1978–1987 funkcionářem Krajského výboru KSČ Hradec Králové

• od roku 1987 vedoucím tajemníkem OV KSČ v Pardubicích

• v této funkci ho zastihly události sametové revoluce

• 8. prosince 1989 skončil ve funkci vedoucího okresního tajemníka

• pracovní poměr v KSČ mu skončil k 31. prosinci 1989

• od roku 1990 až do penze pracoval v zemědělském družstvu jako obchodník, ekonomický poradce a likvidátor

Jaroslav Kubínek se narodil 3. května 1940 v Pardubicích, v rodině běženců vystěhovaných ze Slovenska, dědeček i otec byli státní zaměstnanci a hledali v protektorátu novou práci. Otec pocházel ze zámožného selského rodu, ale byl šestým dítětem v rodině, a tak na statku zůstat nemohl. Získal práci cestmistra v Chrudimi a vypracoval se až na ředitele Krajské správy silnic. V roce 1953 během měnové krize zabránil stávce dělníků tím, že jim nechal vyplatit odměny. „Nejdříve ho za utišení nepokojů plácali po ramenou,“ vypráví pamětník, „ale pak mu ty peníze přišili a vyhodili ho z práce i ze strany za politické nezvládnutí měnové reformy.“ Pamětníkův otec byl současně členem Národního výboru v Heřmanově Městci, který tvořili předváleční komunisté, a ti se za něho postavili. Řekli mu, že ho vyloučili „březňáci“ (tedy ti, kteří přišli do strany po únoru 1948 a nemohli si dovolit žádné zakolísání), vyloučení že platí, ale že oni ho potřebují. Na národním výboru byl až do roku 1971. „To z otce udělalo přesvědčeného člověka,“ vysvětluje pamětník, „něco takového by už v sedmdesátých letech nebylo možné.“

Mladá rodina bydlela v Heřmanově Městci v podnájmu u příbuzných. Tam chodil Jaroslav do obecné i měšťanské školy a v roce 1958 maturoval na Průmyslové škole elektrotechnické v Pardubicích. Na umístěnku šel pracovat do Tesly Přelouč a odtud nastoupil základní vojenskou službu. Vojna se mu vzhledem k eskalující Berlínské krizi protáhla (konec roku 1961), jejich útvar přemístili z Hradce Králové do kasáren v Ruzyni. „Mimo jiné jsme vykonávali funkci posádkové hlídky,“ vzpomíná Jaroslav, „a od té doby znám kdejakou pražskou hospodu.“ Do civilu odešel o pár dní či týdnů později.

Jaroslav Kubínek se vrátil do Tesly Přelouč, ale vzápětí byl přesunut do Chemoprojektu Pardubice na místo pomocného projektanta. Tam začal dálkově studovat Vysokou školu ekonomickou, kterou později přerušil a dokončil ji až v roce 1973, kdy promoval v oboru ekonomika zemědělství. Musel si doplnit politické vzdělání, a proto vystudoval na Vysoké škole politické postgraduální kurz s tematikou technického rozvoje a „politických souvislostí“. Od května 1967 do konce října 1968 byl zaměstnancem Krajské správy ministerstva vnitra. Prvního listopadu se pamětník oženil a současně změnil zaměstnání: nově nastoupil do společnosti Agra Přelouč.

Srpen 1968

Jaroslav Kubínek vstoupil do Komunistické strany Československa v roce 1965, jako mladý byl delegován na dvě stranické konference, získal tak nějaké poznatky a to ho vyzbrojilo pro pozdější politické působení. Když došlo k invazi vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968, byl pamětník na dovolené. Neměl žádné nadstandardní informace, ale vzpomíná, že atmosféra byla vůči ozbrojeným složkám (tedy Sboru národní bezpečnosti i armádě) nevstřícná. „Hlavně od té armády se to odvíjelo,“ vysvětluje pamětník, „celá ta aféra počínaje generálem Šejnou (emigrace Semínkového generála Jana Šejny), smrtí generála Janka (údajná sebevražda náměstka ministra národní obrany generálplukovníka Vladimíra Janka) a tak dále. A jak se dostávali ke slovu ti později rehabilitovaní, tak se to točilo i směrem k SNB a ne vždy se rozlišovalo mezi jednotlivými složkami. Ty obavy tam byly. Zda a do jaké míry bylo jasné, že to skončí invazí, to nedokážu říct.“  

Osobně Jaroslava Kubínka příjezd vojsk Varšavské smlouvy překvapil a jeho první reakce byla odmítavá. „Dokonce jsme vyvěsili vlajku,“ vzpomíná, „ale v mém případě se to změnilo jednou zvláštní epizodou, kdy se v Heřmanově Městci v nějaké výloze objevil seznam kolaborantů a zrádců a jeden člověk na ulici mi řekl, ať se jdu podívat, jestli tam není moje matka. Ona byla ve sboru pro občanské záležitosti, leckomu nesmlčela, tak nevím, určitě tam nebyla, ale najednou narazíte na jinou dimenzi! Takže já byl potom intuitivně zdrženlivý, než že bych byl tak uvědomělý.“

Pamětník vysvětluje, že jeho osobní postoj nebyl tak emotivní jako u jiných lidí, a uvádí příklad svého otce, který byl v době příchodu vojsk na chmelové brigádě ve svém rodišti. „Když se vrátil,“ vzpomíná na otce Jaroslav Kubínek, „jen konstatoval, vojáci jsou vojáci, ale my jsme museli dělat!“

Jaroslav Kubínek se měl ženit, kvůli srpnové invazi ale svatbu odložili. Stál před rozhodnutím a rozhodl se: změnil stav, bydliště i zaměstnání k 1. listopadu 1968. „Nedoprovázely mne žádné negativní poznatky,“ konstatuje pamětník, „potom jsem po vysvětlení vším docela seriózně procházel. Nedělal bych ze sebe žádný exemplární případ v tom či onom smyslu.“

Prověrky v Agře

V Agře po roce 1968 probíhaly prověrky ve stranické organizaci, někteří byli vyloučeni a některým zrušili členství. Bezpartijní zaměstnanci, kteří byli na hospodářských postech, museli doplnit tzv. dodatek k životopisu. „Lidé reagovali podle osobního rozhodnutí, a ne vždy to bylo adekvátní,“ říká pamětník, „negativní dojem na mě dělala podbízivost, nemístná horlivost a neupřímnost.“ Jiná situace byla u armády nebo u příslušníků ozbrojených sborů a hospodářské nomenklatury. „Na středních funkcích se to často odvíjelo od toho, kdo dělal ty pohovory,“ říká pamětník, „ten aspekt osobní odvety nebylo možné vyloučit. Lepší to bylo ve větších organizacích, kde měli i srovnání.“

Z Agry odešli  tři nebo čtyři lidé, kteří v roce 1969 jeli do Prahy a zažili tam střet s pořádkovými jednotkami. Jejich osudy tím byly určeny, z firmy odešli, ale v oboru zůstali. „Já osobně jsem měl střet jen s lidmi, kteří se v roce 1968 snažili koněm demonstrativně strhnout tank ze soklu na náměstí v Přelouči,“ vzpomíná Jaroslav Kubínek, „ti lidé už měli cejch a střetávali se se mnou spíše demonstrativně.“ Pamětník sám prověrky nedělal, ale ohledně roku 1968 byl podrobně prověřován. Prověrky vyšly v jeho prospěch a v Agře se stal předsedou závodního výboru KSČ.

Odchod od víry

Jaroslav Kubínek byl do svých třinácti let věřícím katolíkem. Babička dbala na to, aby chodil na náboženství a ministroval. „Jednu dobu jsem byl souběžně pionýr, sokol a ministrant,“ směje se pamětník, „ale nebyl jsem sám, ministrovali se mnou někteří budoucí důstojníci Pohraniční stráže.“ Dnes věřící není, ale k věřícím averzi nemá a dokáže je pochopit. 

Vzpomíná na příhodu z obecné školy z roku 1953. „Do třídy přišel pan učitel, který pocházel někde od Skutče, a říkal: ‚Děti, umírá soudruh Stalin, pomodleme se za soudruha Stalina, neboť jemu vděčíme za to, že tu dneska sedíme!‘ A my jsme se všichni obrátili ke dveřím, nad nimiž dřív visel kříž, už tam nevisel, ale ještě to nebylo zamalované, a tak jsme se Otčenáš a Zdrávas Maria pomodlili za Stalina!“

Vstup do aparátu

Do KSČ Jaroslav Kubínek vstoupil v září roku 1965. Přivedl ho kamarád Honza, který shodou okolností vypadl ze strany, když se rušily organizace bez prověrek, ale byl to přesvědčený komunista. Jedním z ručitelů mu byl bývalý pekař z první republiky z Heřmanova Městce. „Byli to lidi, kteří nešli po penězích a mysleli to dobře,“ osvětluje pamětník, „nebyli to žádní fangličkáři, ale ani že by se hned hroutili. Měli můj respekt. A já si říkal, že to jsou lidé, ke kterým můžu patřit.“

Jaroslava Kubínka přivedl k marxismu právě kamarád Honza. Nevzhlíželi ani tak k Leninovi jako k myšlenkám Mao Ce-tunga, které byly tenkrát módní (díla o praxi a o rozporu) a údajně mu otevřely oči.

Do aparátu KSČ vstoupil v listopadu 1975. Zařazen byl na oddělení průmyslu. KSČ byla organizována na územně výrobním principu, základ byl v organizacích v závodech, v družstvech, na pracovištích a tam se to dělilo resortně. A Jaroslav Kubínek dostal na starost organizace v peněžnictví (banka, spořitelna), výzkumné ústavy a zdravotnictví. V těchto institucích docházelo k rušení základních organizací bez prověrek, stačilo říct, že je to nedělnická organizace, a spousta lidí se zase musela znovu přihlásit. Takové organizace dostal pamětník na starost a pořádal tam politické akce. „Často jsem viděl, jak si přátelé jen vyměnili funkce,“ vzpomíná, „bývalý vedoucí už nebyl vedoucí, ale byl nepostradatelný, a tak tam zůstal. To byla škola osobních vztahů, která mě naučila zdrženlivosti.“

Tou dobou se v pardubické Tesle vyhrotila situace ve vedení, byl dosazen nový ředitel a okres měl dodat předsedu celozávodního výboru. Volba padla na Jaroslava Kubínka. V Tesle zůstal tři roky, než ho povolali do krajského výboru na průmyslové oddělení, kde převzal agendu strojírenství. Odešel tedy do Hradce Králové a spadaly pod něj podniky jako Tesla Pardubice, Škodovka (tehdy Závody Vítězného února) v Hradci Králové, ZPA Trutnov, železárny ve Vamberku a další.

Po čtyřech letech na průmyslovém oddělení ho vybrali jako pomocníka vedoucího tajemníka krajského výboru, byla to stáž s výhledem, že by měl postoupit do řídící funkce strany. Po dvou letech, v roce 1985, se stal vedoucím celého průmyslového oddělení.

Do Pardubic se vrátil až v roce 1987. A jedním z jeho úkolů byla i možná stavba jaderné elektrárny. Původně se zvažovala lokalita Opatovic nad Labem, ale v době, kdy pamětník nastupoval do funkce, se od této varianty s ohledem na blízkost větších měst upustilo a řešilo se umístění u obce Tetov na hranicích pardubického a kolínského okresu. Jaroslav Kubínek neměl mít na starost samotnou stavbu. „Pokud by se tam něco stalo,“ vysvětluje pamětník, „a situace by vyžadovala nějaké zásahy, museli jsme tam mít člověka, který to politicky zvládne. Nesmíme zapomínat, že až do roku 1990 jsme v podstatě žili ve stavu určitého příměří, vždyť já jsem za války a po válce vyrostl, ve studené válce jsem to všechno prožíval. Nastaveno to bylo tak, že každou chvíli se může něco stát.“

S funkcí vedoucího tajemníka byla spojena funkce předsedy obrany okresu. Tehdy bylo v okrese kolem třiceti vojenských útvarů, které výboru sice stranicky nepodléhaly, ale musel s nimi být v kontaktu.

Na počátku roku 1988 se vedoucí tajemník Jaroslav Kubínek setkal se sovětským generálem Vorobjovem, velitelem Střední skupiny vojsk. Ten přijel na posádku do Bohdanče na Den sovětské armády, pohovořil s vojáky a potom si vyžádal rozhovor. Po tajemníkovi Kubínkovi chtěl, zda by rodinné příslušnice vojáků mohly být zaměstnány v civilním sektoru. „To jsem se úplně vyděsil,“ vzpomíná pamětník, „to odporovalo všem vnitrobezpečnostním zásadám. Ale ono to bylo tím, že do Bohdanče přišli veteráni z Afghánistánu i s rodinami na takový rekonvalescenční pobyt. To byl vyloženě důsledek situace tam v Sovětském svazu.“ S generálem Vorobjovem se už nikdy nesetkal. Později od něho ale dostal zprávu nazvanou O vojensko-politické situaci a operativní stav na území Pobaltského vojenského okruhu. V Pobaltí se drolila sovětská moc s vědomím sovětské vlády a vojáci na tuto novou situaci reagovali. „Ptal jsem se ho, proč mi to dává, jestli se něco připravuje,“ vypráví pamětník, „a on mi odpověděl, že kdyby se něco připravovalo, tak by mi to nedal. Jen prý, abych byl informovaný. To byla taková indicie, která mě vedla k tomu, že jsem zbystřil.“

O existenci disidentů v Pardubicích věděl. Ale vliv na to, co se děje ve vztahu k nim, neměl, nezasahoval do toho. „Možná to dneska zní až svatokrádežně,“ říká pamětník, „ale mně to nepřišlo důležité. Řešil jsem, jak to bude s tou jadernou elektrárnou, kam přesuneme lidi, jak utrpí polabská příroda nebo zda zasáhne snižování zbrojení také východočeskou výrobu.“

17. listopad 1989

Toho dne měli soudruzi výjezdní zasedání, na kterém probírali běžnou agendu. Večer viděli nějaké záběry, ale nepřikládali tomu větší důležitost. V sobotu se vrátili do Pardubic, ale situace se od nedělního odpoledne rychle měnila. V pondělí ráno byl pamětník spolu s ostatními tajemníky zavolán na jednání do Hradce Králové. Večer šli studenti manifestovat do divadla.

Na úterý svolal Jaroslav Kubínek předsedy základních organizací z celého okresu, nějaké komplexnější vysvětlení jim dát nemohl, ale upozornil je na možnost provokací. „Nejhorší je, když se spáruje fanatik a provokatér,“ říká pamětník. Během dne jeden z tajemníků z jednání utekl a Jaroslav Kubínek ho už nikdy neviděl: „To jsem si uvědomil, že v takové pozici je člověk sám, může se spolehnout na jednoho dva lidi, ale jinak je na to sám.“

V úterý večer proběhla demonstrace před divadlem, Jaroslav Kubínek tehdy dostal informaci od Veřejné bezpečnosti, že se před divadlem pohybují také „kriminální závadové živly“. Ten večer vrcholily obavy, že budou povolány Lidové milice. Dostali nařízení, že tajemníci mají jet do jednotek Lidových milicí a povzbuzovat je. „Tam jsem měl já tu přímou velitelskou pravomoc,“ vysvětluje pamětník, „tak jsme to odmítli, že to nebudeme dělat, protože jsme ty lidi neměli odzkoušený, jak jsme mohli vědět, co kdo kde vyvede, že jo?“ Naštěstí tu noc, mezi půl a tři čtvrtě na dvě, byly milice odvolané, zůstaly tedy na svých místech a nevyjely. Tou dobou bylo v pardubickém okrese 17 500 členů KSČ a v milicích 800 až 900 lidí. Nad závodními jednotkami byl okresní štáb, který sídlil v horním patře dnešního Domu hudby, tam milicionáři měli kanceláře a sklad. Pamětník byl jakožto okresní tajemník také okresním velitelem a předsedou rady obrany okresu. Funkce ozbrojených milicí se v listopadových dnech obrátila, milice pak ochraňovaly zbraně před zneužitím.

Ve středu dopoledne navštívil Jaroslav Kubínek setkání studentů na VŠCHT (Vysoké škole chemicko-technologické) a hovořil se stávkovým výborem, potom odjel na gymnázium, kde některý z jeho kolegů „ve svatém nadšení“ hřímal, že hrozí kontrarevoluce a že to studenti odnesou. Pamětník se domluvil s vedením gymnázia, že se studenty promluví a situaci uvede na pravou míru.

Ve čtvrtek proběhlo několik jednání, ale po obědě přijel pamětníkův velmi dobrý známý z Hradce Králové s informací, že večer může dojít při demonstraci před divadlem k pohybu lidí a následným provokacím před budovou komunistické strany. To byl důvod, proč okresní tajemník Kubínek porušil interní nařízení neúčastnit se žádných demonstrací a na čtvrteční demonstraci vystoupil. „Tak jsem tam vylezl,“ vzpomíná, „a tam byla ta ‚politická úderka pražského umělectva‘, přede mnou mluvili asi tři lidi a pak moderátor uvedl mne. Chvíli to vypadalo, že mě ponesou na ramenou, ale vmžiku se reakce na moje slova stočila jinam a začal křik, tak jsem jim řekl: ‚Nebuďte fanatiky, protože jak řekl Goethe, každého fanatika je třeba do třiceti let ukřižovat…‘ A to už mi neodpustili, tím jsem skončil a skončil jsem i v očích svých nadřízených. Mě se ale zmocnil klid, protože bylo jasné, že ten dav se nehne. Já byl posedlý strachem z provokací.“

Pamětník v souvislosti se strachem z provokací vzpomenul na nevyřešenou krádež 700 kg trhaviny, která zmizela při přepravě z nedalekého Semtína, a tato kauza nebyla v listopadu 1989 vyřešena. „Asi to rozkradli studnaři,“ konstatuje pamětník, „ale v tak vypjaté politické situaci mě nedošetřená ztráta trhavin strašila, kdo a proč to má!“

Na žádnou další demonstraci už nešel. Spousta lidí mu jeho vystoupení vyčítala, že se nechal unést, že to byla póza atd. Reagoval na nebezpečí, které si tenkrát uvědomoval, a věděl, že za svoje rozhodnutí bude zodpovědný jen on sám.

V pátek ráno jel do Hradce Králové, odkud členové ústředního výboru odjížděli do Prahy na zasedání, kde toho dne složil svou funkci generální tajemník strany Miloš Jakeš a s ním celý ústřední výbor strany. Probíhala další jednání, například s Obrodou, sdružením bývalých komunistů vyloučených v rámci normalizačních prověrek. „Ti, kteří přišli jednat, to byli lidé, kteří byli velice tvrdí v padesátých letech,“ vysvětluje pamětník, „ale potom byli velmi progresivní v roce 1968, pak přišli o posty i legitimace, a ti v tu chvíli ucítili příležitost, my soudruzi, vy soudruzi, vy jste ti špatní, my lepší to teď vezmeme do ruky. Jako by se měl vracet ten osmašedesátý. Ale to už nebylo možné, nastupovala úplně jiná garnitura.“

Pamětník byl u odzbrojování Lidových milicí, i tam se obával incidentů, ale k žádným nedošlo. Ze zásahu směrem od sovětských jednotek strach neměl. Domnívá se, že události ve východním bloku musely být vyřešeny do 10. prosince, kdy se měl potkat Michail Gorbačov s Georgem Bushem. A když slyší vítězoslavné fanfáry, kdo zvítězil v listopadu, tak si říká, že to přece neskončilo žádnou bezpodmínečnou kapitulací, ale skončilo to dohodami.

Pamětník považuje za zcela normální přijetí lustračního zákona, to, že se nový režim brání, aby se na něm podílel kdokoliv, kdo měl něco společného s předchozím režimem. Ale nemůže se smířit se zákonem 198 z roku 1993, který považuje za doživotně vypálený cejch (zákon o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu). Jaroslav Kubínek skončil ve funkci vedoucího okresního tajemníka 8. prosince 1989. Pracovní poměr v KSČ mu skončil na Silvestra 1989.

Život v nové éře

Jaroslav Kubínek si hledal nové zaměstnání. Vzpomněl si na Agru, ale tam mu dali jasně na srozuměnou, že práh firmy nepřekročí. Prý takto reagovali lidé, kteří ho neznali z práce, ale ti, kteří přišli zvenčí a tvořili místní Občanské fórum. Okamžitě dostal nabídku od Státního závodiště, kde se právě dostavovala tribuna, ale práce byla na druhém konci Prahy, což si vzhledem k rodině nemohl dovolit. A tak se stal spolupracovníkem jednoho zemědělského družstva, kterému zajišťoval obchod s dobytkem, který vyváželi do Běloruska. Pracoval také jako ekonomický poradce a likvidátor, ale vždy tam, kde šlo o skončení činnosti.

Pamětník je členem KSČM dosud. „Může prozřít řadový komunista, který je konfrontován s něčím, co nepředpokládal, s nějakou křivdou, s nějakým novým poznáním, ale ten, kdo byl v takovéhle pozici, ten nemůže obrátit. Do pozice vedoucího tajemníka okresního výboru se nemohl dostat člověk náhodou.“

Jaroslav Kubínek všechno dělal s vědomím, že vše, co se stalo, stalo se. Sledoval práci rehabilitačních komisí. Říká, že každá mince má dvě strany, a pokud vy jste tou mincí, musíte poukazovat na rub i líc. „Já si nemůžu stěžovat,“ konstatuje pamětník, „taky jsem se nevypařil. Kdo chtěl, ten si to se mnou vyřídil, někdy jsem to vzal, někdy ne. Zajímavé je, že omluvu po mně chtěli lidé, které jsem pomáhal dostat z funkcí pro neschopnost.“

Politika je nadále jeho svět

Když se ohlíží na události před třiceti lety, nechápe, proč je autorství za převrat připisováno studentům a umělcům. „Ti mohli organizovat konkrétní kroky,“ vysvětluje, „ale je tady historický vývoj, kdy se včas nepostihne hromadění rozporů ve společnosti a pak to někde pukne. No a pak je tu ještě ten lidský faktor, který z toho má provize, a ten se bojí jakékoliv změny.“

Kritiků současné politiky je tolik, že se nechce přidávat. Je pradědečkem a říká si, že, ač je vlastenec, budeme naše problémy muset řešit nadnárodně. „Ta opatření si vyžádají zásadní změnu vztahů, kterou je ale těžké v tuto chvíli pojmenovat. Aby nám pravnuci jednou neomlátili o hlavu naši liknavost. Jak dlouho jsme to trpěli!“