Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Svatava Kubíková (* 1931  †︎ 2015)

• narozena v roce 1931 v Zákřově poblíž Olomouce

• přímá účastnice tzv. zákřovské tragédie

• její bratr Drahomír a otec Josef byli 20. dubna 1945 spolu se 17 muži zavražděni v lese u samoty Kyjanice

• dosud žila v Zákřově

• zemřela 2. dubna 2015

Svatava Kubíková, rozená Marková, se narodila v roce 1931 v Zákřově na Olomoucku. Je jednou z posledních přímých účastníků tragických dubnových dnů roku 1945 v Zákřově, kdy němečtí fašisté a ruští kolaborantští vojáci z 574. kozáckého praporu brutálně zavraždili 19 mužů ve věku od 16 do 45 let. Mezi nimi i sedmnáctiletého bratra pamětnice Drahomíra Marka a třiačtyřicetiletého otce Josefa Marka.

Markovi měli jedno z těch větších hospodářství v obci. Rodině se dařilo a Svatava Kubíková na své rodiče dnes vzpomíná s velkou láskou: „Já jsem měla dobrého tatínka. Když jsem byla dítě, tak s námi chodil spát a vykládal nám pohádky. Oba rodiče jsme měli moc hodný.“  Svatava tak prožívala hezké dětství. Navštěvovala školu v Tršicích a vzpomíná, že ani příchod války obec nijak drasticky nezasáhl. „To byla taková malá dědinka, ale byli jsme tady jako jedna rodina. Alespoň tady na našem konci jsme se měli rádi.“

Podle knihy Pavla Kopečka Lvice – Krvavá cesta za svobodou otec pamětnice Josef Marek už od roku 1940 spolupracoval s odbojovou organizací Lvice. O tom ale paní Svatava nic neví a říká, že ani otec o odboji nikdy nemluvil. Ani později nezaregistrovala přítomnost partyzánů v obci, i když se v ní několikrát objevili. Bylo to dáno nejspíš tím, že byla velmi mladá, a proto byla přítomnost partyzánů před ní držena v tajnosti. „Nikdy jsem partyzána neviděla. Nikdy u nás nezaklepali, abysme jim něco dali.“

V okolních vesnicích bylo mnoho lidí zapojeno do odboje. V lednu 1943 ale gestapo zatklo několik desítek mužů v okolí a struktura Lvice byla rozbita, ne však zničena. K výraznému oživení odboje došlo v lednu 1945, kdy v blízkosti Zákřova byly nasazeny tisíce mladých mužů k budování zákopů proti postupujícím Rusům. V té době jeden z nich, Josef Jakeš z Březiny u Tišnova, založil partyzánský oddíl Juraj.

Zákřovská tragédie

Oddíl Juraj v okolí Tršic a Zákřova provedl několik sabotážních a přepadových akcí za účelem získat zbraně. To ale značně znepokojovalo nacisty, kteří na jejich potlačení na příkaz plukovníka Baumana, velitele týlové skupiny armád Mitte, nasadili 574. kozácký prapor. Akce proti partyzánům organizoval velitel tajné služby ve Velkém Újezdu gestapák Josef Geppert a olomoucký fašista Josef Hykade, který byl Geppertovi přidělen pro svou znalost češtiny a který dostal za úkol navázat spojení s partyzány. Spolupracoval s nimi také konfident Bedřich Hodulík z Tršic.

Štáb kozáckého praporu vyslal 16. dubna k Zákřovu průzkumnou rotu, jejíž členové se vydávali za partyzány. Setkali se s sedmnáctiletým zákřovským občanem Antonínem Glierem, který bohužel jejich lest neprohlédl a oznámil jim, že v Zákřově se schovávají partyzáni. V Zákřově opravdu několik lidí oddíl Juraj podporovalo a ten také obcí několikrát prošel. Gestapo tak došlo k názoru, že Zákřov je středisko partyzánů, a byla ujednána akce Zákřov. Partyzánský oddíl Juraj se ale už v okolí nenacházel. Po příchodu kozáků se přesunul na Prostějovsko.

Dne 18. dubna 1945 začala akce Zákřov. Silně ozbrojený kozácký prapor obklíčil obec. Nejprve bylo vysláno třicet kozáků, aby se přesvědčili, že tam partyzáni skutečně jsou. Ti přitom narazili na dvoučlennou hlídku v obci, kterou pokládali za partyzánskou, a spustili střelbu, při které zapálili stavení rodiny Švarců. V té chvíli se rozpoutalo hotové peklo. Lidé se sbíhali ze všech koutů, aby pomáhali hasit. Mezi nimi byli i otec pamětnice Josef a její bratr Drahomír. Domů se vrátili až ráno, ale vzápětí je sebrali kozáčtí vojáci. „To okno jsme  tenkrát museli mít zatáhnutý. A bylo slyšet: ,Chlapi! Pojďte hasit! U sousedů hoří!‘ Tož tatínek s bratrem vzali kýble a šli ven. Na dvoře byla taková pumpa, tak pumpovali a polévali to. Dlouho tatínek nešel. Až potom přišel. Měli jsme tam sporák a takovou lavičku. Tam si s bratrem sedli. Jak dneska slyším maminku, jak říká tomu bratříčkovi: ,Drahošku, ty seš tak uřícenej.‘ Tatínek říká: ,No jak by nebyl, když pořád hasil a nosil kýble s vodou.‘ Trochu se to uhasilo a oni tam stejně naházeli to (fosforové destičky) a hořelo to stejně dál. Ale že to tatínek nezaregistroval, že tam berou ty, kdo tam přišel hasit. Kdyby to býval zaregistroval a tady někde zalezli do sklepa, tak mohl zůstat. Musel si toho nevšimnout. Tady jsme měli takovou postel, seděli tu někteří vlasovcia ten jeden vlasovec říká: ,Vy dva půjdete se mnou,“ vzpomíná Svatava Kubíková. (Většina pamětníků mluví o vlasovcích, ale jednalo se o vojáky kozáckého praporu, který bojoval na straně wehrmachtu – pozn. autora.)

Spolu s ostatními muži byli zavedeni do domu Závodníkových, kde je drželi do rána. Mezitím kozáci vyrabovali horní konec obce. Svatava se raději běžela schovat k sousedům. „Kde bylo co napití, tak vypili. Tož ožralí byli. Já jsem se potom bála tady doma být, protože tady jich bylo plno. Šla jsem raději vedle ke Glierům. Tam byl Josef, on byl nemocný, měl cukrovku. Já jsem u něho oblečená ležela v lůžku. Tak jsem se bála. A jak dneska slyším: ,Svatko, co se tak třepeš?‘ To byla jedna hrůza.“

Ráno bylo 23 mužů odvedeno do Velkého Újezdu. Mezi zatčenými byl i Bedřich Hodulík, který byl spolu s třemi muži staršími padesáti let propuštěn. Zbylých 19 mužů prošlo výslechy a brutálním mučením na dvoře radnice, než je 20. dubna 1945 s přeráženými údy naložili na nákladní auto a odvezli do lesa v blízkosti samoty Kyjanice. Tam byly jejich životy ukončeny střelou do týla. Následně je naházeli do lesní chaty, kterou zapálili. Zahynuli tam Josef Marek, Drahomír Marek, Oldřich Ohera, Jan Ohera, Antonín Glier, Miroslav Závodník, Jaroslav Závodník, Josef Calábek, František Švarc, Vladimír Švarc a Jan Plánička, všichni ze Zákřova. Dále Vlastimil Bém a Otto Wolf z Tršic, Klement Přikryl a Jan Pazdera z Doloplazů u Olomouce, Josef Jahn a František Švec z Velké Bystřice, Josef Musil z Bystrovan a Jaroslav Žák z Brna. Při pozdějším ohledání bylo zjištěno, že všichni muži do jednoho měli polámané stehenní kosti a někteří z nich po výstřelu nebyli ještě mrtví, a tak je čekala bolestná smrt v plamenech. Takto o této hrozné události, při které jí zahynul jediný bratr Drahomír a otec Josef, dnes mluví Svatava Kubíková:

„Až ráno je vedli kolem našeho. Maminka stála s tou paní Planíčkovou, co bývala u nás ve vejměně. Její manžel byl taky sebranej. Tak byla tady, ať tam není sama. S klukem malým tříletým. Stály mezi dveřma. Oni ty muže vedli ve dvojstupu. A jak dneska slyším, jak ten jeden vlasovec říká: ,No mamko, poznáš svého chlopa?‘ – ,No co bych nepoznala. Zvedl ruku.‘ Tož tatínek zvedl ruku. Oni je zavedli do toho Velkého Újezda a tam je dva dny drželi ve škole, v takové dřevěnici o hladu a bytí. Potom je naložili na nákladní auto, někteří už ani nemohli jít, a odvezli je do toho lesa na tu Kyjanici a tam jich naházeli do té boudy, co tam měli dřevaři na náčiní. Ta byla obložená metrovým dřevem, polili to benzinem, naházeli, zapálili. Všech těch devatenáct shořelo. Jak muselo být tomu tatínkovi, jestli ještě trochu vnímal! Jak tam má svého kluka. Jak hoří a pomoc nebyla žádná. Až potom, až jsme byli osvobození, se na to přišlo, že jsou to ti Zákřovští. Vykopali je tam a dovezli. Do jedné rakve se všech devatenáct vlezlo. Takový to byly kousky masa. V Tršicích jsou pochováni. Bratrovi bylo sedmnáct a tatínkovi třiačtyřicet. Jak dneska slyším maminku, jak vždycky říkala: ,Kdyby aspoň ten chlapec mně zůstal.‘“

Stejně jako jiné pamětnice z obce i Svatava Kubíková často mluví o seznamu, který u sebe měli kozáci a který obsahoval přesná jména mužů podle pořadí stavení. Ten kozáci v den přepadu obce ztratili a schoval ho u sebe Drahomír Oher. Kozáci tak nakonec brali muže podle počtu a ne podle seznamu. Paní Svatava také říká, že někdo, kdo velmi dobře znal poměry v Zákřově, musel poslat udání a to nejspíše Bedřich Hodulík z Tršic nebyl. „Nějaké udání muselo být, když na tom lístku byly napsané jména... Jeden četník z Tršic potom říkal, že jim přišlo první udání, druhé udání a třetí udání, a potom už museli něco dělat. Takže opravdu to někdo udal, ale kdo to udání dal, to doposud nikdo neví.“

Pokoj jsme neměli ani potom

Ani poté, co byla horní část vesnice prakticky bez mužů, nedali kozáci lidem v obci pokoj. Ženy tak žily v neustálém napětí a strachu. Většina z nich se musela ještě starat o své děti. Mnoho času tak trávily ukrýváním ve sklepě u Marků. Tam se také dozvěděly o osvobození. „A ještě po té hrůze vždycky večer zas přijeli vlasovci na koních a jezdili po dědině. Sledovali, jestli se tady bude něco dít. Tož žádný nevylezl. Každý se bál a my jsme zas chodili do toho sklepa spávat. No u nás ve sklepě, my máme pod tou stodolou takový velký dlouhý. Však jsme měli velký hospodářství. Tož brambory tam byly, řepa, na to jsme nanosili slámu, na tu slámu deky, peřiny a tam jsme chodili spávat. Všecky ty ženský, co zůstaly s těma svýma dětma. Tož tam jsme spávali. Každou noc. Už jsme viděli to osvobození. Jak začala ta střelba. Tak aji přes den se všecky ty ženský sešly a šli jsme do toho sklepa. Až potom někdo klepal. Máme ze zahrady takové okýnko do sklepa, takový neveliký. Tož klepal a to byl Jaryn Šišků. Jenom volal: ,Ženský! Nebojte se. Vylezte ven. Už jsme osvobození. Už je tady ta Rudá armáda. Nebojte se,‘“ vzpomíná paní Kubíková

Strach však neodezněl a i po příchodu osvobozující armády se ženy chodily ukrývat do sklepa. „Už jsme byli osvobození. Sovětská armáda šla od Přerova a Němci šli k Olomouci a byli tady v lese. Nějak proti sobě začali střílet a ženský se zas tak polekaly a zas šly do toho sklepa.“

Místo tragédie u samoty Kyjanice bylo až do osvobození hlídáno, aby se k němu nikdo nepřiblížil. Takže až po příchodu sovětských vojsk vyšlo najevo, že muži byli povražděni a spáleni v lesní boudě. Maminka pamětnice Marie smrt syna a manžela velmi těžce nesla. „Maminka se už nikdy nevdala. Chtěla zůstat tatínkovi věrná. Žádnýho chlapa nepustila domů. Ona mívala přes osmdesát kilo, a když se to stalo, tak pak neměla ani šedesát kilo. Až teprve když jsem se vdala a přišly děcka, tak se to trochu zvedlo. Lidé ji předtím ani nemohli poznat,“ vyprávěla nám ve svém domě v Zákřově Svatava Kubíková.

----------------------------

ČERNÝ, V. Protipartyzánské operace na Moravě v letech 1944-45. Disertační práce. Brno: Filozofická fakulta Masarykovy univerzity Brno. Historický ústav, 2006.

SLÁDEK, O. Ve znamení smrtihlavu. Praha: Naše vojsko, 1991.

KOPEČEK, P. Lvice – Krvavá cesta ke svobodě. Kapitoly z dějin protifašistického odboje na Moravě 1939-1945. Přerov: REGION VĚROVANY a Český svaz bojovníků za svobodu Přerov, 2004.