„Všechny děti nás strčili do takového velikého auta a odvezli nás někam, a to bylo Německo, a já jenom plakala a neměla jsem hlad. Sestry tam rozdávaly takové veliké černé krajíce chleba s marmeládou, každý z nás měl dostat jeden. My jsme seděli na té zemi a bylo tam tak málo místa, že ty paní, co tam rozdávaly ty krajíce chleba, musely tak opatrně chodit, aby na nás nešláply. A já si pamatuji, jak ti chlapci, kteří mě znali a seděli okolo, říkali: ‚Evičko, dej mně to, dej mně to...,‘ protože já jsem jen plakala a nechtěla jsem jídlo, nic. A tak oni byli tak rádi, že si to mohli vzít.“
„To když mě maminka popadla, tak jí říkám: ‚A kde je tatínek?‘ protože oni byli vždycky spolu. Maminka už to věděla. To bylo hrozné, že tam tatínek nebyl, já jsem si pak ještě myslela, doufala jsem, že se ještě vrátí, že je třeba někde na vojně.“
„Teta o rodičích nemluvila. To bylo tabu, když jsem se něco ptala, tak odpovídala, že tatínek s maminkou přijdou, jednou se dočkáš, ale nemluv o tom, nikdo o tom nesmí vědět, to bylo tabu. Mluvila na mě jenom německy, aby to nebylo poznat, aby nám zase něco neudělali.
Ze strachu mluvila jenom německy, ona uměla dobře, mluvila tou berlínskou němčinou, takže jsme se učili tu dobrou němčinu, ona tam totiž jako děvče studovala.“
„Jak jsme tam seděli, tak vždycky přišly boty, totiž když jste dítě a sedíte, tak se nekoukáte nahoru, ale viděla jsem takové velké černé německé boty. Ti oficíři tam chodili. A jednoho dne přišli a já jsem tam seděla s tou Mařenkou a oni vybrali Mařenku. Mařenka křičela, že tam má ještě sestru a bratra, a oni ji vybrali pryč a já jsem křičela: ‚Já chci jít taky!‘ a držela jsem se Mařenky a nechtěla jsem ji pustit a nenechala jsem ji jít. A ještě si pamatuji, že ty velký boty mě vzaly za bradu a koukaly se na mě. A to jedině bylo, že jsem měla modré oči, to mě zachránilo. Kdybych neměla modré oči, tak by mě tam nechali. Já jsem byla ta poslední, která byla vybraná, ale jedině kvůli tomu, že jsem se nepustila té Mařenky. Já ji tak držela, já ji nechtěla nechat jít, když maminku mně vzali pryč, Mařenku, která se o mě vždycky starala předtím, tak tu jsem si nemohla nechat ujít. Víte, to vás vezme taková síla, že ani nevíte, co děláte, to je ten instinkt. To byl ten instinkt a já jsem se jí nepustila a to mě zachránilo.“
„Jednou si zapomněl tatínek doma baterku a já jsem ťukala na rádio: ,Tati, zapomněl sis doma baterku!‘ Byl určitě v rozhlase, my jsme ho doma poslouchali.“
Eva Kubíková se narodila 29. dubna 1937 v Praze. Její otec František Kubík vyrostl v české rodině žijící v Německu, ve dvacátých letech se však kvůli špatné sociální situaci přestěhoval zpět do Československa. Pracoval jako redaktor v pražské ČTK a také spolupracoval s Československým rozhlasem. Maminka byla rodačka z Lidic, byla vyučená švadlena, po narození dcery již nepracovala a byla v domácnosti. Mladá rodina žila v Lidicích, bydleli s babičkou z maminčiny strany. Do života Evy Kubíkové prudce zasáhla heydrichiáda, dne 10. června 1942 byla časně ráno vyvedena s rodiči z domu. Aniž by to ona či kdokoliv z jejích blízkých tušil, naposledy se rozloučila s otcem. Maminku a babičku ztratila za několik dní v kladenském gymnáziu, kde jim byla spolu s ostatními dětmi odebrána. Lidické děti se dostaly do Polska, do Lodže, kde byla pamětnice jako jedna z mála vybrána na převýchovu. Tatínkově sestře, která byla provdána za Němce, se podařilo vzít si Evu do péče, aniž by úřady zjistily, že jsou příbuzné. V péči tety zůstala do konce války. Příbuzní ji pak přivezli na první lidickou tryznu, kde se setkala s maminkou i babičkou a dozvěděla se o otcově smrti. Maminka se v roce 1947 provdala podruhé za Jaroslava Zbírala, v roce 1948 se narodila sestra Jaroslava. Po komunistickém převratu v roce 1948 se rodina rozhodla odejít ze země. Útěk se podařil na podzim roku 1949, rodiče s malými dětmi v době oběda pohraničníků ilegálně překročili hranice. Na druhé straně na ně již čekali němečtí vojáci, kteří je dopravili do sídla International refugee organization v Mnichově. Odtud rodina vycestovala do Norska, kde měla maminka známou z koncentračního tábora Ravensbrück, která jim pomohla s adaptací v cizí zemi. Zde žili do roku 1954, kdy se rozhodli pro odchod do Kanady k příbuzným nevlastního tatínka. Zde paní Eva vystudovala medicínu. Působí jako oční specialistka.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
