Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ludmila Kubik (* 1929)

• narozena 28. září 1929 v Bohemce na Krymu

• rozená Kolářová

• 1937 - otec zastřelen při „Velkém teroru“

• německá okupace Krymu

• holocaust na Krymu

• po válce odešla do Simferopolu

• švadlena, sezonní sběračka ovoce

• manžel Jiří Kubík

• dva roky žila v Tbilisi

• pracovala v autoopravně

• první cesta do ČSSR v 70. letech

• hovoří plynně česky

• aktivní účast v životě české komunity na Krymu

Ludmila Kubik (Kubíková), za svobodna Kolářová, se narodila 28. září 1929 v české vesnici Bohemka na Krymu. Její rodiče byli potomky českých kolonizátorů, kteří do regionu přišli po krymské válce v polovině 19. století.^[1] Paní Ludmila dostala své křestní jméno po babičce sv. Václava proto, že se narodila v den, kdy se slaví svátek sv. Václava. „Maminka řekla, že kdybych byla kluk, tak bych byla Václav, ale že ho pěstovala Ludmila, tak jsem Ludmila. Tak mi to řekla maminka.“

Velký teror

Ludmilin otec Antonín Kolář pracoval v přádelně. Dostával prý často odměny za dobře odvedenou práci. Přesto se v roce 1937 stal obětí Stalinova „Velkého teroru“. Jednalo se o systematickou perzekuci všech vrstev sovětské společnosti, při které měli být odhaleni nepřátelé sovětského zřízení. Celkem bylo v letech 1937 až 1938 zatčeno 1 548 367 osob, z nichž bylo 681 692 popraveno.^[2] Nebyli to však jen o „nepřátelé Sovětského svazu“, většinou byli lidé zatčeni a popraveni jen z toho důvodu, aby byly naplněny předem stanovené kvóty odhalených odpůrců režimu.

Stejně dopadl i otec paní Ludmily. Pracoval v sousední židovské vesničce, kde byl zatčen. „Mně bylo osm let, když mně vzali tatínka. To byl třicátý sedmý rok, třeba jste o něm něco slyšel, hodně dobrých lidí posadili do vězení. Nejen mého tatínka, ale hodně Čechů. Odvezli je do Simferopole a tam je zastřelili. Potom mamince dali papírek, rehabilitaci, že není vinen. Maminka říká: ,Co jste mně dali papírek! Děti nemaj tatínka a já nemám manžela.‘“ Po smrti otce přišla rodina o domek a často měnila místo bydliště. „Pořád jsme u někoho žili. (…) Kam nás poslali, tam jsme šli pracovat.“ Nakonec zůstali u babičky.

Válka

Další tvrdou zkoušku představovala druhá světová válka. Krym byl obsazen německými a rumunskými vojsky. Němečtí vojáci přicházeli do vesnic a rekvírovali potraviny. „Když zajížděli do vesnice, to byla hrůza. Chytali, kdo co měl –  slepice, prasata, všecko to zabíjeli, zpívali a hulákali a pili, Němci. My jsme se toho báli, my jsme byli ještě děti tenkrát. To bylo hrozný, strašný. Oni se radovali a my jsme museli všichni mlčet a koukat se na to.“ Oproti tomu Rumuni se chovali mírněji, rádi popili, poseděli a zpívali. „Aby něco šeredného dělali, to ne.“

V Bohemce bylo také velké železniční nádraží. „Často nás tam bombardovali. My jsme s bratrem vždycky běželi pod postel.“ Muži z Bohemky dokonce museli nádraží ochraňovat, chodili okolo něho s holemi. Život za války byl těžký, mnohdy nebylo co jíst. „Nám bylo moc těžko, šlupky od brambor jsme vařili, karbanátky jsme z nich dělali. Bylo těžko.“

Paní Ludmila se také stala očitou svědkyní hromadné popravy krymských Židů ze sousední vesnice. „Já jsem do první třídy chodila v Bohemce a šli jsme k nám. Já jsem šla a moji dva bratranci. Byli jsme dětma ještě, jednomu sedm, druhýmu osm, třetímu devět, tak jsme šli. Mluvíme a koukáme, jedou – rusky se to řekne mažare –  takový velký vozy, na kterých vozili slámu, a křik, jede několik vozů a křik a pláč takový, vezli děti a ženský, máme tam město Džankoj, tam byla dušegubka^[3], tak je vezli do té dušegubky. Zahnali je, spálili, zadusili. A mužský, vyryli rov, my jdeme, střílí se, nás děti to zajímá, jdeme rovně k Němcům a oni na nás křičí: ,Weg! Weg! Weg!‘ My jdeme rovně k nim. Oni ukazujou flintu. Koukáme, stála řada mužských, mladý, starý, a stříleli. Jestli jeden vedle upadl, ten ho musel urovnat a sám si stoupnout a do něj střelili. Jestli někdo utekl, taky ho zastřelili, přitáhli ho do tej jámy. Když nás začali hnát, ať jdeme pryč, tak jsme utekli domů k mamince, to bylo strašný, to jsme všechno viděli, to je hrůza, to je strašný.“

Po válce byli někteří příbuzní paní Ludmily perzekvováni. Za války museli chtě nechtě pracovat pro německé okupanty a po válce byli za trest posláni mimo Krym, někteří do Donbasu, někteří až daleko na ruský sever. Vesnice Bohemka po válce změnila své jméno na Lobanovo. „Proč je Lobanovo? Tam Němci sestřelili pilota, on tam zahynul. Máme ve vesnici velké letadlo nad cestou, jmenuje se Lobanovo, pilot byl Lobanov.“

Život po válce

Paní Ludmila se po válce rozhodla odejít do města. V tehdejší době však nebylo pro obyvatele vesnic snadné se přestěhovat do města. „Předseda mě nepouštěl, v padesátých letech se nesmělo odjíždět z kolchozů do města. Když jsi se učil, tak to oni pouštěli.“ Nastoupila proto na školu pro účetní v Simferopolu a z vesnice mohla odejít. Společně s bratrem žila u strýce z matčiny strany. Brzy se však ukázalo, že bude muset školu opustit a jít pracovat. „Našla jsme si práci. Šla jsem takhle po městě a zašla jsem do jedné fabriky. Oni říkají: ‚Jo, my berem na práci, švadleny.‘ Já říkám: ‚Já umím.‘ Tak oni mě vzali. Vzali můj pas a koukají se, že jsem Češka, tehdy byla napsaná národnost. Oni říkají: ‚My tady už máme jednu Češku.‘ Já říkám: ‚Tak mě s ní seznamte!‘ Ona byla Brídlová. Říkala: ‚Moje tetka pronajímá pokoj.‘ Tak jsme tam přešli s mým bratrem žít.“

Z továrny však paní Ludmilu brzy propustili s odůvodněním, že opustila kolchoz, žije v Simferopolu a nestuduje. Chvíli pracovala jako sezonní sběračka ovoce, dokud se opět neukázalo, že je v Simferopolu vlastně nelegálně. Nakonec, aby mohla ve městě zůstat, musela opět nastoupit na školu.

Brzy se také na taneční zábavě seznámila s Jiřím Kubíkem, za kterého se vdala. Manžel vystudoval střední průmyslovou školu, dva roky žili v gruzínském Tbilisi. Poté, co se vrátili do Simferopolu, pracoval manžel na řízení městské automobilové dopravy, paní Ludmila byla 25 let zaměstnána v autoopravně u náhradních dílů.

Do vlasti svých předků se s manželem poprvé podívali v sedmdesátých letech. Na jižní Moravě u Znojma navštívili manželovy bratrance. „My jsme tady byli ještě v sedmdesátých letech. Bratranec Vavřinec dělal ve Znojmě v autoservisu. Říkal mému manželovi: ‚Přijeď sem, já ti dám práci, budeš žít u mě.‘ Manžel nechtěl.“ Kubíkovi pak navštívili Československo ještě dvakrát. Jiří Kubík zemřel v roce 1991. Dnes paní Ludmila žije v Simferopolu společně se svou snachou. Dvě její vnučky se přestěhovaly do Prahy.

Česká komunita na Krymu

V současné době je v českém spolku ‚Vltava‘ na Krymu zaregistrováno na 1200 příslušníků české menšiny. Paní Ludmila se stále s Čechy, kteří žijí v Simferopolu, schází. „Takhle se scházíme, třeba nás je dvacet, třicet lidí.“ Starší generace mezi sebou ještě mluví česky. Děti paní Ludmily česky ještě mluvily. „Babička, maminka pořád přicházely k nám a pořád jsme mluvili česky. Naše vnučky a vnuci, oni tomu všemu rozumí, ale mluvit se jim zdá těžké.“

Paní Ludmila zná velké množství písniček krymských Čechů. „My jsme sem jezdili a já jsem si hodně kupovala kazety hospodských písniček. Z těch hospodskejch písniček já jsem si vypisovala tady ty písničky, co teďka zpíváme. Potom ještě od babičky, od pantáty, já jsem hodně uměla písniček, protože jestli byla nějaká beseda, to já jsem musela sedět jen vedle něj, já jsem s ním musela zpívat, od něj znám ještě hodně písniček.“

Dodnes udržují krymští Češi české svátky. Vánoce slaví stejně jako Češi 24. prosince, připomínají si výročí zavraždění sv. Václava 28. září, slaví Mikuláše 5. prosince. Náboženským vyznáním jsou krymští Češi katolíci. „Máme kněze z Polska.“