Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Božena Kubíčková (* 1928  †︎ 2024)

• narodila se v roce 1928 do rodiny chalupníků Lorencových v Klášterci nad Orlicí

• měla staršího bratra, otec pracoval na stavbě pohraničního opevnění a přehrady Pastviny

• chodila do Sokola Klášterec, ráda lyžovala a cvičila

• za války byli v obci němečtí vojáci v místních kasárnách, škola byla uzavřená

• v roce 1942 nastoupila do OEZ Letohrad, kde pracovala celý život

• v červnu 1948 se účastnila všesokolského sletu v Praze

• provdala se v roce 1956 a manželům Kubíčkovým se narodily dvě dcery

• v 60. letech se připojila do lyžařského oddílu v Letohradě a trénovala děti

• z lyžařského oddílu se systematickou prací s mládeží stala líheň úspěšných biatlonových závodníků

• v roce 2022 žila v Letohradě

• zemřela 29. února roku 2024

Božena Kubíčková strávila mládí v rozlehlé obci pod Orlickými horami. Každý den jejího dětství znamenal tehdy především povinnost: na prvním místě byla práce doma v hospodářství a škola. Lidé se mezi sebou více potřebovali a družili v různých spolcích, do války především v Sokole. Kopcovitý terén kolem vesnice mnoho lidí využívalo k lyžování, a to nejen z rekreačních důvodů.

Lyže byly v tehdejších zimách bohatých na sníh běžným a jediným dopravním prostředkem. „Jedna babička tady jezdila ještě v osmdesáti letech,“ vzpomíná pamětnice. Božena běhala, jezdila na vodu, cvičila. V roce 1948 se účastnila všesokolského sletu v Praze. Když se v roce 1958 přestěhovala do Letohradu, zapojila se jako trenérka do lyžařského oddílu, ze kterého později vzešla řada mezinárodně úspěšných biatlonových závodníků.

V Letohradě, na rozdíl od Klášterce nebo Kunvaldu, lyžařská tradice do roku 1950 nebyla žádná. Rozvoj lyžování a lyžařského oddílu pod Tělovýchovnou jednotou začal v polovině 60. let. „Nejdřív lidi tady jezdili po okolních kopcích. Kluci pak ze dráhy přitáhli nějaký starý vagon a dali ho do šedivského lomu. V něm jsme měli zázemí, mazaly se tam lyže, ale třeba i čepovalo pivo,“ vzpomíná pamětnice na začátky lyžařského oddílu.

Božena Kubíčková se narodila 2. srpna 1928 v Klášterci nad Orlicí. Rodina chalupníků Lorencových měla malou dvouhektarovou výměru, na které hospodařila s dvěma kravkami. Otec František Lorenc, narozený roku 1900, a o pět let mladší maminka Božena pracovali doma v hospodářství. Otec měl vedle toho různá zaměstnání. Pracoval spolu s dalšími muži z širokého okolí na stavbě československého pohraničního opevnění, které se budovalo v těsné blízkosti obce. František Lorenc pracoval na stavbě pevnosti Adam v letech 1936–1938. V letech 1933–1938 se také budovala na Divoké Orlici přehrada Pastviny, kam Boženin otec rovněž dojížděl za prací.

Ze školy jsme skákali domů po krách

V září 1934 nastoupila Božena do první třídy Masarykovy školy v Klášterci nad Orlicí, stejně jako o tři roky starší bratr František. Ráno vyrazila s krajícem chleba a lahví s meltou, které jí připravila maminka. Bydlela docela daleko od centra obce, a tak cesta do školy i ze školy se často stala vítaným dobrodružstvím. „V zimě byly na řece Orlici ohromné ledové kry, po kterých jsme skákali ze školy až domů. A to jsme byli ve druhé třídě!“

Boženu bavil sport, a tak chodila cvičit do Sokola v Klášterci. Jezdila jako každý druhý na lyžích. V Klášterci se, podobně jako ve vedlejším Kunvaldu, také pořádaly lyžařské závody. Jako všechny děti v tehdejší době i Božena s bratrem musela pomoc doma upřednostnit před svými zájmy.

„Přišli jsme ze školy – a už jsme měli na stole napsaný, co máme udělat. Děda Morávek nás honil. Ale my neměli tak velké pole, děti z velkých hospodářství na tom byly hůř. Otrhávali jsme brambory, pomáhali při žních, na poli. Naše maminky musely hodně pracovat – staraly se o dobytek, sháněly jídlo pro děti, pečovaly o prádlo. Pamatuju, že celý týden se bílilo prádlo na slunci venku na trávníku. Bylo také normální, že jsme chodili bosi. Měli jsme chodidla zespodu rozdrásaná, ale nám to ani nevadilo. Tak to bylo všude,“ popisuje pamětnice.

V celé obci byl v době Boženina dětství jeden drožkař, který vlastnil auto. „To bylo jediné auto v Klášterci. Když někdo potřeboval do Žamberka k lékaři, tak jezdil s lidmi. Lékař se tehdy platil, takže pro rodiče to nebylo snadné, když někdo doma stonal. My jsme byli jen dva, co teprve rodiny s pěti šesti dětmi!?“ uvažuje pamětnice.

Peníze nebyly, a tak se šetřilo se vším. „Jako děti jsme ráno měly ke snídani chleba namočený v mlíku, a když jsme přišly domů ze školy, byla hustá polévka. Nic jiného. Tenkrát se tak žilo. Měli jsme doma pec, ve které maminka pekla každé dva týdny chleba. Napekla jich víc. Když třeba sousedé neměli, tak si přišli pecen vypůjčit a pak ho zase vrátili. Na Vánoce maminka pekla vánočky. To večer zadělala do díže těsto, ráno roztopila pec, nadělala pět housek a upekla vánočky,“ vzpomíná pamětnice na své dětství.

Rusové s koňmi nám rozdupali pole

Když Němci po záboru pohraničí obsadili v březnu 1939 i zbytek Československa, Masarykovu školu uzavřeli a děti se učily různě po volných prostorách ve vsi nebo na faře. Do místních kasáren se po československých vojácích nastěhovala německá armáda. Někteří i se svými rodinami. „Němci nám nedělali zle, nebyli agresivní. Asi to u nás měli lepší než v Německu, kde se bombardovalo. Dokonce jejich děti se s námi chtěly kamarádit, ale my jsme nechtěly,“ uvádí Božena Kubíčková. 

Po obecné škole nastoupila v roce 1942 do Kyšperka, později Letohradu, na výrobu jističů do elektrotechnických závodů, které tam v té době založila firma Wagner Olomouc. Zpočátku se fabrika jmenovala Moravské elektrotechnické závody (MEZ), od roku 1952 Orlice elektrotechnické závody (OEZ).

Válku přežili v Klášterci bez větších potíží. Pamětnice vzpomíná na událost z jejího konce: „Přijeli k nám od Mladkova Rusové, celá armáda jich byla. Měli asi dvě stě nebo tři sta koní. A oni jeli po Klášterci a všechno všude rozdupali. Usadili se na polích. Dědové nadávali, protože měli zrovna zaseto.“

V červnu 1948 se Božena účastnila jako cvičenka XI. všesokolského sletu v Praze. Dlouho očekávané setkání proběhlo deset let po posledním sletu a zároveň šlo o poslední slet organizovaný samostatným Sokolem. Další hromadné cvičení na Strahovském stadionu – I. spartakiáda v červnu 1955 – už bylo v režii státem organizované jednotné tělovýchovy. Božena v této době aktivně lyžovala, jezdila s vodáckým klubem Pastviny na vodu, cvičila gymnastiku v Žamberku. Jedny z běžeckých závodů na dva kilometry vyhrála v roce 1950 časem 7:33 minut. 

Při svých cestách autobusem do zaměstnání se seznámila s Janem Kubíčkem z Nekoře (1926–1996), za kterého se v roce 1956 provdala. I on dojížděl do práce v OEZ Letohrad. Zpočátku žili manželé s Boženinými rodiči a ženatým bratrem v rodném domě v Klášterci. V roce 1958 dostali podnikový byt, takže se tam přestěhovali. To už měli roční dceru Janu, v roce 1961 se narodila druhá dcera Iva.

S partou nadšenců rozjeli v Letohradě biatlon

OEZ Letohrad byl pro Boženu nejen místem, kde celý život pracovala. Poznala tam i řadu kamarádů a přátel, se kterými ji pojila záliba v lyžování. Z lyžařského klubu, do jehož práce s dětmi se v 60. letech zapojila i ona, se díky systematické práci s mládeží později stala líheň úspěšných závodníků v biatlonu. 

V roce 1970 založil Svazarm v Letohradě Klub branných sportů. Hlavní tahoun byl František Majvald, jak uvádí Božena Kubíčková: „Frantu jsem poznala v OEZ. Sportovali jsme spolu a vedli děti v lyžařském oddíle. Byli jsme celá parta nadšenců – Čeněk Suchomel, Vlasta Preclík, Doskočilovi z Lukavice, Marie Málková vedla děti. Postupně jsme v Letohradě rozjeli biatlon.“

Další posun nastal v 70. až 80. letech, kdy do oddílu přišla skupina dětí a s nimi jejich rodiče, bývalí nebo současní sportovci, kteří začali sami pracovat v lyžařském oddílu jako trenéři. Tehdy oddíl dosahoval v běhu na lyžích výborných výsledků. Podnik OEZ Letohrad lyžařský oddíl významně podporoval. Mimo jiné zaměstnancům, kteří v něm pracovali, započítával do pracovní doby i účast na lyžařských závodech.

Disciplína musela být

V roce 1982 se v Letohradě ustanovilo tréninkové středisko mládeže v biatlonu, opět pod vedením Františka Majvalda a dalších trenérů. „S dětmi jsme jezdili na závody třeba až do Krušných hor na Boží Dar. Děti klimbaly v autobuse, tam jsme přijeli, spalo se na žíněnkách na zemi a ráno musely závodit. Standa Chládek vždycky navařil nějaké jídlo a vezlo se s sebou. Měli jsme plný autobus dětí, takže musela být disciplína. Ale Čenda na děti platil,“ vzpomíná Božena Kubíčková.

Když některé děti v autobuse zlobily, musely za trest dělat dřepy nebo jiné cviky. „Manžel mně doma nadával, že jsem pořád pryč. On na sport moc nebyl. Domácí práce jsem dělala po večerech,“ dodává pamětnice.

V roce 1990 na základě vynikajících výsledků vzniklo v Letohradě biatlonové středisko vrcholového sportu. Na práci s mládeží se podílela celá řada lidí, kteří pracovali v zázemí klubu, profesionálních i dobrovolných trenérů. Kontinuální dlouhodobá práce s mládeží pak vyústila v úspěchy letohradských biatlonistů na mnoha mezinárodních závodech. Za všechny jmenujme generaci Ondřeje Moravce a Michala Šlesingra. O biatlon je mezi mládeží stále velký zájem, takže vývoj pokračuje dál. Dnes se v šedivském lomu ukrývá moderní lyžařská trať, střelnice, místo železničního vagonu slouží sportovcům jako zázemí dva domy.

Božena Kubíčková lituje jen toho, že všichni z jejich dávné lyžařské party už zemřeli. Stále se za ní ale stavují mladší trenérky popovídat, zavzpomínat, probrat novinky z biatlonu. A denně také cvičí. „Každé ráno si obejdu svůj okruh, ale teď přes léto jsem nějak zlenošila. Jezdím na rotopedu, ale víc jak dvacet minut ne! A ten život utekl jako voda…,“ uzavírá Božena Kubíčková své vyprávění pro Paměť národa.