Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vojmír Kubíček (* 1963)

• narozen 19. června 1963 v Humpolci

• vystudoval ČVUT

• zúčastnil se protestů v lednu 1989 v rámci takzvaného Palachova týdne

• v době sametové revoluce působil jako mluvčí Občanského fóra v Humpolci

• po revoluci byl poslancem v humpoleckém obecním zastupitelstvu

Vojmír Kubíček se narodil 19. června 1963 v Humpolci, kde žije dodnes. Jeho otec Vojmír byl chirurg a maminka Eva zubní lékařka.

Jeho výrazná dětská vzpomínka se vztahuje k událostem 21. srpna 1968, kdy mu bylo pět let a Československo obsazovaly tanky vojsk Varšavské smlouvy.

„Táta mi ráno oznámil, že přijedou zlí vojáci a že nesmím chodit ven. O tom, co se dělo předtím, jsem se dozvídal zpětně, když jsem v pubertě za normalizace na půdě četl staré tiskoviny, které tam táta schoval. Z toho jsem nasál tu uvolněnou atmosféru šedesátých let. Říkal jsem si, že ta předchozí doba musela být krásná. Můj otec říkal, že období v letech 1964–1968 bylo nejhezčí v jeho životě,“ vypráví pamětník.

Stýkat se s Ivanem Jirousem bylo nebezpečné

Jeho tatínek byl chirurg a dva roky před sovětskou okupací působil jako primář v humpolecké nemocnici, poté byl pro svůj nesouhlas s invazí a prosovětskou politikou sesazen z funkce a musel opustit nemocnici v místě bydliště. Dojížděl do nemocnice v Jihlavě.

Pamětník vystudoval gymnázium a poté se dostal na ČVUT. V době dospívání ho zajímala rocková muzika a občas se zúčastnil poloilegálních koncertů, i když míval strach z drsných policejních zásahů.

Vzpomíná také na humpoleckého rodáka, básníka Ivana Martina Jirouse, přezdívaného Magor. Znal ho i díky otci, který v nemocnici organizoval pro nemocné děti loutkové divadlo ve spolupráci právě s Ivanem Jirousem.

„Ivan Jirous byl skoro o generaci starší, ale byla to první mánička, kterou jsem viděl naživo. Byl v Humpolci známou postavou, kantoři, kteří ho učili, vesměs říkají, že to byl jejich nejlepší žák. Vzpomínají na něj v tomto duchu, v superlativech. Když já jsem dospíval, už byl v Praze a měl takový konflikt s režimem, že stýkat se s ním mohl být velký problém,“ vzpomíná Vojmír.

Palachův týden byl poslední kapkou

V první polovině osmdesátých let studoval pamětník v Praze, kde bydlel na kolejích, a poté pracoval v ČKD jako programátor.

V lednu 1989, dvacet let od sebeupálení Jana Palacha, který chtěl v lednu 1969 svým aktem vyburcovat národ z letargie, probíhaly v Praze po dobu pěti dní, v tzv. Palachově týdnu, pouliční demonstrace proti komunistické vládě. Palachův čin nebyl zapomenut. Těchto nepovolených protestů se zúčastnil také Vojmír. Vzpomíná, jak mohutně s ním pohnulo to, čeho byl na Václavském náměstí svědkem.

„Policejní složky zasahovaly naprosto neprofesionálně proti komukoli, kdo se tam pohyboval. Třeba jsem viděl, jak esenbáci naházeli slzný plyn do kina, myslím, že to bylo kino Blaník, kde seděli lidé, kteří neměli o demonstraci ponětí. Když tam naházeli slzný plyn, lidé vybíhali z kina, byly mezi nimi i babičky, a esenbáci je tloukli. Nebo jsem viděl scénu, kdy nějaký kolemjdoucí řekl těm esenbákům, že druhý den vrátí stranickou legitimaci. Oni se na něj vrhli a začali ho mlátit taky. Říkal jsem si, že se musí něco stát, že ten režim uzná chybu, že budou nějaké tresty pro ty esenbáky, kteří mlátili evidentně nevinné lidi, kteří ani nedemonstrovali. Ale nestalo se vůbec nic. Bylo mi jasné, že od vlády nemůžeme nic čekat. Že ta jejich perestrojka je lichá a režim o žádný dialog nestojí, jak hlásá,“ vypráví Vojmír.

Do listopadových demonstrací, které nakonec režim položily, tehdy zbývalo půl roku.

Listopad 1989 nám dodal sílu

Pamětníkovi bylo šestadvacet let, pracoval v humpolecké pobočce ČKD a byl rád, že je zaměstnán v podniku, jehož odboráři vyšli do ulic jako první.

Když 23. listopadu přijel z Prahy na demonstraci v Humpolci s taškou plnou letáků a tiskovin, humpolečtí občané byli lační po čerstvých zprávách z Prahy. „Vysadili mě tam na nějaký pilíř u plotu, aby mě všichni slyšeli, a já jsem za těmi lidmi, kteří věděli, proč tam jsou, spatřil i tu sortu lidí, která to celé monitorovala. Byli tam jen proto, aby věděli, co kdo říká, a mohli s tím potom nějak naložit,“ vzpomíná Vojmír na příslušníky Státní bezpečnosti.

Připomíná, že tehdy ještě vůbec nebylo jasné, jak to všechno dopadne. I on se obával tvrdých represí a potlačení demonstrací a stávky. Stále ještě viděl možnost, že se stane to, co po roce 1968, kdy komunisté přitvrdili a zaměstnanci se při prověrkách a čistkách museli kát, že protestovali v pomýlenosti, aby nepřišli o práci. „Říkal jsem si, že tohle už nesmí nastat a už to musíme dotáhnout do konce. Už nesmíme dopustit, aby se to zvrátilo. Takže to moje veřejné vystoupení na té demonstraci se pro mě stalo takovým motorem toho dalšího, kdy jsme založili Občanské fórum a pracovali jsme osmnáct hodin denně na tom, aby se už nevrátil ten totalitní režim, který ohýbal lidem páteř,“ vypráví Vojmír. Stal se prvním mluvčím Občanského fóra v Humpolci a poté působil v městském zastupitelstvu.

Vysoká politika ho ale nelákala. Raději pracoval ve svém oboru, založil vlastní IT firmu a věnoval se rodinnému životu.