Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alois Kubíček (* 1932)

• narozen 21. prosince 1932 v Bludově

• otec se za druhé světové války v Bludově zapojil do odboje

• otec jako člen Československé strany sociálně demokratické odmítl přestoupit do KSČ

• pamětník sedmadvacet měsíců sloužil v 66. pomocném technickém praporu (PTP)

• v PTP pracoval na stavbách v Líni u Plzně, Brně, Stichovicích, Krnově a ve vojenském prostoru v Dětřichově nad Bystřicí

• v roce 2017 bydlel v Bludově

Komunistický režim lidi postihoval z různých důvodů. Stačilo jen velmi málo a z člověka se stal třídní nepřítel nebo ho zařadili do kolonky politicky nespolehlivý. Tito lidé pak končili ve vězení, neměli přístup ke vzdělání a často pracovali v podřadných zaměstnáních. Alois Kubíček strávil skoro osmadvacet měsíců v pomocných technických praporech (PTP), kde chtěli prací v dolech a na stavbách „převychovat“ nepohodlné osoby. Ocitl se tam jen proto, že otec jako dlouholetý člen Československé strany sociálně demokratické odmítl přestoupit do KSČ poté, co v červnu 1948 došlo k nucenému sloučení těchto dvou politických uskupení.

Otec schovával zbraně pro odboj, zatímco jeho zaměstnavatel hrdě nosil hákový kříž

Alois Kubíček se narodil 21. prosince 1932 jako nejstarší ze tří synů rodičům Karlovi a Magdaléně Kubíčkovým v Bludově. Jeho rodná obec leží na severozápadní Moravě na dohled od Šumperka v oblasti, kterou před druhou světovou válkou obývali jak Češi, tak Němci. Vesnice si ale držely svou národnostní svébytnost a v málokteré bydlelo národnostně smíšené obyvatelstvo. Jedním z center českého živlu byl právě Bludov, kde tehdy žilo bezmála tři tisíce lidí a jen několik rodin se hlásilo k německé národnosti. Přesto i tato obec po tzv. mnichovské dohodě a obsazení pohraničí nacistickým Německem spadla do nově vzniklé říšské župy Sudety (německy Reichsgau Sudetenland).

Aloisi Kubíčkovi tehdy ještě nebylo ani šest let. Jeho vzpomínky se tak váží hlavně ke konci druhé světové války. Vypráví například o zástupech utečenců ze Slezska prchajících před postupující sovětskou armádou, o ústupu německých vojáků přes obec a také o sovětských zajatcích držených v národním domě v Bludově. „Tajně jsme tam chodili a nosili jim vařené brambory a oni nám vyřezali a vymalovali nějaké dřevěné figurky,“ vzpomíná pamětník.

Otec tehdy jako zubní laborant pracoval v ordinaci v Bludově, kterou vedl německý dentista Winterherbst. Nacista, který prý neskrýval svůj obdiv k Hitlerově třetí říši. Otec ale zastával úplně jiné přesvědčení a zapojil se do odboje. Na konci války v dřevníku pod slámou ukrýval zbraně. Obcí tehdy procházely stovky německých vojáků ustupujících před blížící se frontou. Jedna skupinka zaklepala na dveře domu. „Byla noc a lilo a chtěli se osušit v šupni. Táta uměl dobře německy a řekl jim, že se tam dobře neusuší a ať jdou do domu. Kdyby šli do šupně, tak nás možná všechny zlikvidovali,“ říká Alois Kubíček.

Posledního březnového dne roku 1945 nacisté na střelnici v Bratrušově nedaleko Šumperka tajně popravili šestnáct mladých odbojářů. Ve vražedném komandu se údajně nacházel i dentista Winterherbst. Otec na něj po osvobození upozorňoval. Než však přišli četníci, stačil utéct a o jeho dalším osudu není nic známo.

Zubní korunky pro sovětské vojáky

Po bojích 8. května 1945 vstoupili do Bludova první osvobozující sovětští vojáci. V domě, kde bydlela rodina Kubíčkova, zřídili ošetřovnu. „Co bylo ve skříni, si vzali na obvazy. U sousedů si nějaký Rus čistil samopal a napral si to do břicha a u nás ho ošetřovali,“ vzpomíná pamětník. Dodává k tomu, že jakmile vojáci zjistili, že je otec zubní laborant, chodili k němu, aby jim chybějící zuby nahradil korunkami. „Otec už na to neměl materiál, a tak Rusové natahali zlato z prstýnků a dalších věcí. Pak mu jeden Rus vypil líh z kahanu a táta se ho ptal, jak má teď pracovat. Rus mu odpověděl, že se nemá starat. Trvalo hodinu a dovezl demižon lihu. To byli takoví experti. Nedivil jsem se, vždyť byli šest let ve válce.“

Krátce předtím, 7. května 1945, v aleji bludovských lázní zavraždili místního mlynáře českoněmeckého původu Huberta Habermanna, o čemž v roce 2004 vznikl dokument Habermannův mlýn a v roce 2010 se tímto tématem nechal inspirovat také celovečerní stejnojmenný hraný film. V jejich ději mlynáře ubila skupina místních lidí. Ve skutečnosti se k vraždě přiznal pamětníkův strýc Jiří Pazour, který však ve vazební věznici strávil pouhé dva měsíce, protože jeho čin amnestoval jeden z Benešových dekretů. O mnoho let později se Jiří Pazour zabil v Bludově při nehodě na motocyklu.

Pro nás není lásky, ale jen práce a ostnatý drát

Po válce se Alois Kubíček vyučil na elektromechanika a následně nastoupil do podniku MEZ Postřelmov, kde nakonec pracoval devětačtyřicet let. Vzpomíná, že s kamarády tehdy šmejdili po okolí a v lomu v Městských skalách v Šumperku se propadli bunkrem, v němž objevili civilní automobil nejspíš ukrývaný jedním z místních Němců. Sbírali také nevybuchlou munici, kterou pak sami odpalovali. Naštěstí se jim nic nestalo, ale výbuchy neušly pozornosti četníků a své nalezené poklady museli odevzdat.

Poválečná svoboda nicméně dlouho nevydržela a od února 1948 Československo ovládal jiný totalitní režim, tentokrát pod taktovkou komunistické strany. Do vedení ostatních politických stran národní fronty dosadila loajální a podřízené vedení a v létě téhož roku KSČ pohltila sociální demokracii. Otec tehdy odmítl do KSČ přestoupit, což byl nakonec důvod zařazení Aloise Kubíčka do PTP. Přitom jeho otec se v politice nijak neangažoval. Když ale 8. srpna 1952 pamětník narukoval v Olomouci na vojnu, neměl o tom nejmenší tušení. Z Olomouce je následně převezli do kasáren v Mostu. „Jeli jsme asi tři dny vlakem, a jak měl každý z domu jídlo, tak to už smrdělo a všichni to vyhodili. Oni nelenili a nechali to posbírat a celou neděli nás kolem toho vodili a řvali na nás, ať se díváme, že pro nás není lásky, ale jen práce a ostnatý drát. Čuměli jsme jak diví a začali tušit, že se něco děje,“ vzpomíná pamětník a dodává, že v Mostě už mu došlo, že ho nezařadili do běžných vojenských složek. „Oblékli nás do civilních roztrhaných šatů a dali nám pracovní obleky. Vyfasoval jsem jakýsi námořní kabát. Čepici jsem měl ještě od krve.“

Následně Aloise Kubíčka zařadili do nově vzniklého 66. pomocného technického praporu. Stal se tak jedním z asi padesáti tisíc mužů, kteří prošli těmito pracovními jednotkami. A to ještě mohl mluvit o štěstí, protože jeho prapor patřil do tzv. lehkých, kde vojáky určili na stavební práce, zatímco v tzv. těžkých (báňských) museli do dolů. Existence těchto praporů přitom byla v rozporu s tehdy platným branným zákonem, protože pracovně využívat vojáky v činné službě mohli jen dočasně a za mimořádných okolností.

Z Mostu je převeleli do obce Líně u Plzně, kde pracovali na dostavbě vojenského letiště. Následně putovali do Řečkovic v Brně, odkud je posílali na různé pomocné práce ve městě. Tam také Aloise Kubíčka určili jako velitele družstva. Z Brna je přeřadili do Stichovic u Prostějova, kde stavěli letištní halu. Většinou bydleli v dřevěných ubikacích a pamětník vzpomíná, že jim v zimních měsících mezerami mezi deskami sněžilo přímo do místnosti. Jejich pracovní doba se vázala na plnění norem, a tak často na stavbách zůstávali až do setmění. „Museli jsme plnit na sto procent, aby velitel dostal prémie,“ dodává Alois Kubíček.

Další štací se stal Krnov, kde stavěli byty pro důstojníky. Nejdelší čas – osm měsíců – strávil v nově vzniklém vojenském prostoru v Dětřichově nad Bystřicí. Pracovali tam například na upevnění hráze kolem leteckého muničního skladu. V květnu 1954 pomocné technické prapory jako politické a kárné jednotky zrušili a jejich vojáky přeřadili do technických praporů (TP). Alois Kubíček vzpomíná, že to pro ně neznamenalo žádnou výraznou změnu. Stále museli pracovat, účastnit se politických školení, jen jim ještě přibyl výcvik se zbraní. V srpnu 1956 měl být pamětník propuštěn do civilu, ale nakonec ho domů pustili až o tři měsíce později.

Zůstal v Bludově

Po návratu domů nastoupil Alois Kubíček opět do MEZ Postřelmov. V roce 1955 se oženil s Viktorií Haukovou, s níž měl syny Ladislava, Miroslava a dceru Blanku. V roce 1965 vstoupil do komunistické strany. „V podniku jsem dělal parťáka a měl na starosti hromadu lidí a furt mě tlačili, abych vstoupil. Pořád jsem nechtěl. Tak mě vzali do klubu, tam mě ožrali a nechali mě to blbce podepsat,“ vypráví pamětník, který však o tři roky později po vpádu vojsk Varšavské smlouvy z komunistické strany vystoupil.

https://sumpersky.denik.cz/kultura_region/habermannuv-mlyn-miri-do-kin-kdo-ale-opravdu-zabij.html