Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MgA. Petr Kubánek (* 1943)

• narozen 9. listopadu 1943 v Londýně

• má tři sourozence (bratra a dvě sestry)

• rodiče Čechoslováci (otec z Prahy, matka z Kyškovic u Roudnice nad Labem)

• otec, doktor práv, studuje v Paříži

• matka au pair v Paříži, kde se potkávají

• po vypuknutí války odcházejí rodiče na jih Francie

• matka pracuje na československém konzulátu

• otec spoluzakládá Československou armádní jednotku dobrovolníků

• později rodiče utíkají před válkou do Británie

• svatba rodičů v Londýně ve francouzském kostele

• v roce 1942 otec převelen ke 310. stíhací peruti

• po roce 1945 se rodiče vracejí do Československa

• začátkem 50. let otec vyhozen z místa právníka na ministerstvu lehkého průmyslu

• je několikrát odveden na několik dní k výslechům StB

• otec se vyučí elektromontérem a celý život pracuje na montážích

• rodina z matčiny strany – malí statkáři, všichni sourozenci čelí politickým perzekucím

• pamětník studuje Základní školu K. V. Raise na Vinohradech

• gymnázium na Mírovém náměstí

• absolvuje FAMU, obor produkce

• na vojně úraz, ochrnutá ruka od lokte dolů

• nastupuje do ČST do redakce publicistiky (v oddělení slavné osobnosti, např. Karel Kyncl)

• zapojuje se do událostí Pražského jara v roce 1968, překládá zahraničním novinářům

• po invazi vojsk Varšavské smlouvy okamžitě rozpuštěna redakce dokumentaristiky

• Petr Kubánek přesunut do hudební redakce

• 1977 – svatba

• po revoluci pracuje na televizním kanálu OK3

• v důchodu překládá filmy

• hovoří plynně francouzsky a anglicky

• má tři syny (úspěšní vysokoškoláci, každý hovoří několika světovými jazyky)

Petr Kubánek pochází z rodiny kádrově tzv. nevyhovující. Jeho otec i rodina strýce – matčina bratra – čelili komunistickým represím. Přesto se jemu v životě podařilo splnit mnoho snů studijních, pracovních i rodinných, a to bez politické účasti v tehdejším komunistickém režimu. Zdrojem jeho hrdosti jsou bezpochyby rodiče, sourozenci a také jeho tři synové.

Rodiče, válka a návrat do ČR

Petr Kubánek je nejstarší ze čtyř dětí. On a jeho bratr se narodili v Londýně, sestry později v Československu. Životní cesty rodičů do značné míry ovlivnily život jeho a jeho sourozenců, ale mnoho směrů se přeneslo i na vnuky – syny Petra Kubánka.

Oba rodiče se narodili v České republice, poznají se však o mnoho let později v Paříži a posléze se vezmou v Londýně. Otec vystudoval práva, stal se doktorem práv a získal po roce 1936 studijní stipendium do Francie, kam odjíždí. Matka si po gymnáziu zvolila cestu au pair ve Francii. Otec se později rozhoduje spoluzaložit Československý pluk dobrovolníků, který tvoří řada československých vojáků sdružených ve městě Agen na jinu Francie. Matka později pracuje na československém konzulátu v Marseille. Petr Kubánek vzpomíná: „Já jsem nikdy nevěděl, co tam dělala, ale pak jsme jednou překládali film o nějakým Američanovi, kterej jako by zachránil velkou spoustu Židů, intelektuálů a dalších lidí. A díky němu se jim podařilo dostat se do Ameriky, když ti Němci to rozpoutali. A oni tam v tom filmu se o tom zmiňujou, když si jako nevědí rady, tak on jim říká, jdi na československý konzulát a tam ti dají razítko, že jsi projížděl Československem. A to razítko pro ty lidi bylo, jako že se dostali jakoby teď do Evropský unie, že mohou jako cestovat dál. Protože kdyby to razítko neměli, tak jsou tam jako uprchlíci a oni by je Španělé třeba nepřijali. Takže maminka tam dávala ty razítka, jak jsem se potom dozvěděl po letech.“

Oba rodiče jsou okolnostmi války nuceni odejít do Spojeného království. Otec se plaví na lodi Normandia se svou jednotkou a posléze je v Anglii v roce 1942 převelen k 310. stíhací peruti. „Ta jednotka se potom musela dostat pryč odtamtud, tam by si pro ně kdykoli mohli Němci přijít. Takže tam Británie poslala nějaký lodě, který odvážely tyhlety uprchlíky. Podařilo se tam, že se tam tahleta jednotka dostala na jednu loď, jmenovala se Normandia. Takhle utíkal táta, tam ta celá jednotka československá byla. Oni, když potom jeli z Francie, tak nemohli jet takto do Anglie, ale museli jet skoro k Americe a nazpátek do Anglie, protože tady všude byly německý ponorky a mohly by je potopit. Takže takovouto oklikou, taky to dlouho trvalo, tam dorazili a dostali se do tý Anglie. Tam přišli do nějakých táborů.“

Ihned po konci války v roce 1945 se rodiče rozhodují se dvěma syny Petrem a Jiřím vrátit do rodného Československa, o tom, že by setrvali v zahraničí, podle pamětníka nikdy neuvažovali.

Šok a velká životní změna po komunistickém převratu

Období komunismu znamenalo pro pamětníkova otce velkou životní změnu. Celý bývalý československý pluk byl potrestán za „západní“ orientaci vyhazovy z pracovních pozic, zákazy činnosti, či dokonce dlouholetým vězením. Otec musel ukončit svou činnost doktora práv. Vyučil se elektromontérem a celý život už jezdil jen po montážích. Ke své profesi se dostal pouze krátce v roce 1968, kdy právně pomáhal svým bývalým vojenským kolegům s rehabilitací. Práce elektromontéra však do budoucna ovlivnila i pamětníkovy syny, z nichž všichni se věnují technickým profesím.

Petr Kubánek o otcově špatném kádrovém posudku říká: „Byl to samozřejmě obrovskej zlom. Tátu krátce po tom roce 1948 vyhodili, on pracoval na ministerstvu lehkého průmyslu tady na nábřeží. Tátu teda vyhodili z toho zaměstnání, protože byl tzv. zápaďák a komunisti všecky ‚zápaďáky‘ buď pozavírali, nebo jim znepříjemnili život, že je vyhodili. Táta pak nemohl najít žádné zaměstnání, a protože už měl rodinu, a krátce nato se narodila sestra a pak ještě další sestra – my jsme byli dohromady čtyři – tak jediná možnost pro něho byla, že se vyučil elektromontérem.“

Doma se o politice příliš nehovořilo, ale Petr Kubánek vzpomíná, jak se několikrát stalo, že domů přišli „fízlové“ a tátu na několik dní odvedli – nikdy se však nedozvěděl, co se během těchto dní dělo. „Asi dvakrát si tátu odvedli, ale my jsme to tak nebrali, tak prostě táta někam šel, že jo. Pamatuju si, že maminka brečela, že měla strach, co s ním bude, ale naštěstí se asi za dva nebo tři dny vždycky vrátil. On o tom nikdy doma nemluvil. Já si pamatuju akorát ty fízly, který k nám přišli. To byli dva muži, který se s náma dětma dali do hovoru, normálně jako s dětma, že jo, a vyptávali se nás – to mi časem došlo – s kým vším se táta stýká. Těch malejch dětí se ptali, zda nemá doma nějaký zbraně, jestli má nějaký věci z armády a tak.“

Perzekuce v rodině matky z Kyškovic a blízkých přátel Krčmářových

Zatímco otec se režimu do značné míry přizpůsobil tím, že si našel novou profesi, na bratra pamětníkovy matky dolehly politické represe silně. Matka pocházela z malé vesnice Kyškovice v Ústeckém kraji, kde její rodiče již od 15. století vlastnili menší statek. Svou rozlohou nepodléhal znárodnění pod JZD a mohl zůstat v soukromém vlastnictví. Děda a později strýc Petra Kubánka byli na svou dobu velmi pokrokoví v chovu dobytka. To však byla v tehdejším režimu riziková záležitost. Komunisté se rozhodli systém chovu převzít pro sebe a s pomocí připraveného komplotu rodinu potopili. Petr Kubánek to shrnuje slovy: „Vystavěl tam chlív pro krávy, měl je ustájený a z jedný strany si naváželi lanovkou krmení a z druhý strany se vyvážel hnůj, tou prostřední uličkou taky lanovku teda, že tam neměl žádný kolečka nebo něco takovýho. Každá kráva měla svoje pítko, takový, že když do něj strčila, tak jí tekla voda. Prostě takovej, on ho postavil ještě děda někdy v třicátých letech. No a ti komunisti to samozřejmě chtěli, no tak si vymysleli, už na mýho strejdu, takový dodávky, který teda absolutně nemohl splnit, a pak ho za to odsoudili. Dokonce potom o něm psali nějaký hanebný články do novin, co tam vycházely.“ Strýce pak poslali do jáchymovských dolů, kde strávil dva roky. Vrátil se se zdravím podlomeným vlivem záření a krátce po propuštění zemřel. Jeho žena s dětmi byla vystěhována do Jeseníků do chalupy bez vody a pořádné izolace. Nakonec všichni skončili na Mělnicku v obci Mlékojedy v pronajatém domě.

Perzekuci zažily další matčiny sestry, kterým byly statky zestátněny. Byla jim však ponechána možnost na nich bydlet. Petr Kubánek shrnuje: „O to o všechno jsme přišli, rodina přišla o všechno.“

Zajímavým příběhem je i osud rodinných přátel, rodiny Krčmářových, sousedů z Vinohrad. Paní Krčmářová byla původem Švédka, pan Krčmář doktor práv a žili spolu ve Švédsku, odkud se ještě před koncem války stěhují do Československa. Pana Krčmáře ihned po únoru 1948 zavřeli, hrozí mu trest smrti, který nakonec končí doživotním vězením. Paní Krčmářová bere děti a odjíždí do Švédska. Zde ji shodou okolností v šedesátých letech při pracovní cestě s ČST, po mnoha letech, kdy o rodině Kubánkovi nic nevěděli, pamětník potkává na přepážce stockholmské banky. V šedesátých letech je propuštěn i pan Krčmář, s nímž se Petr Kubánek setkává v evangelickém kostele.

O emigraci v roce 1968 neuvažuje kvůli zranění na ruce

Petr Kubánek si na vojně vážně poranil ruku, když nacvičoval na spartakiádu. Byl součástí živé pyramidy, horní člen – kolegové ho při skoku dolů neudrželi a on dopadl na zem. Potrhal si vazy a později se mu do rány v nemocnici dostal zlatý stafylokok. Ruku mu doktoři nedokázali plně vyléčit a zůstala mu od lokte dolů nepohyblivá. Léčba trvala několik let. Během Pražského jara v roce 1968 se pamětník stal načas překladatelem místních novin a událostí pro zahraniční žurnalisty, kteří události Pražského jara přijeli monitorovat. Setkává se se synem Winstona Churchilla, Robertem Kee, což byli oba slavní novináři. Kvůli své ruce však nabídnutou ruku k emigraci odmítá, protože náklady na léčbu by si v zahraničí nemohl dovolit. „Nedělal jsem pak už jen s těma novinářema, ale pak už jsem jezdil s těma štábama, tak víceméně načerno. Vodil jsem je na zajímavá místa a zprostředkovával jim nějakou možnost, aby tady mohli točit. A jedním z nich byl i jeden velice známej anglickej redaktor – když to komukoli ze starších lidí v Anglii řeknete, tak budou vědět, o koho jde – ten se jmenoval Robert Kee. Ten natočil moc hezkej film, tak tenkrát jsem o tom uvažoval. Ale to nešlo z toho důvodu, že to by byla opravdu sebevražda, kdybych tam šel. Bylo by to složitý, protože bych neměl ani vindru, nikoho známýho celkem, že jo.“

Sestra Petra Kubánka René v době srpna 1968 byla na studiích ve Francii – rodina jí posléze volá a sděluje jí, aby se do Československa již nevracela. Později v emigraci vystuduje psychologii na univerzitě v Grenoblu, kde také se svou rodinou trvale žije.

FAMU a zaměstnání v ČST, později v důchodu překládá filmy

Petr Kubánek se dostává na první pokus na FAMU, kde ho baví historie a dějiny filmu. Po dokončení školy se dostává do Československé televize do redakce publicistiky. Zde potkává mnoho zajímavých osobností české žurnalistiky, například Karla Kyncla nebo Karla Pecha. Vzpomíná: „Oni pak vyhodili celou redakci, to rozpustili, udělali reorganizaci tý Český televize a chtěli vyhodit všechny, hlavně ty novináře. A když chtěl nazpátek, tak musel dělat všechny ty pohovory a celou tu rošádu znova. Všichni ti zaměstnanci. A to byla publicistika, tam byli výteční novináři. Třeba právě ten Karel Kyncl, Škutina z těch známých, Karel Pech tam byl. No a mě vyhodit nemohli, protože jsem měl ten úraz, tak mě v tý televizi přendali na jiný pracoviště.“  

Po roce 1989 pamětník krátce pracuje v kanálu OK3 České televize. V důchodu se pak nějaký čas věnoval překládání filmů.

Tlak na vstup do KSČ – zasáhla víra v Boha

V roce 1987 sílil tlak na zaměstnance hudební redakce, aby plošně vstoupili do komunistické strany – tento tlak trval již od roku 1983. Petr Kubánek popisuje, že v redakci byl v té době ve straně téměř každý, s výjimkou (jeho) oddělení produkce. Pamětník se nakonec rozhodl, že do strany vstoupí také, nešlo odmítat donekonečna, jak říká, a stává se „kandidátem na vstup“. Vedle přihlášky se musel účastnit také pohovoru se vedoucím straníkem. Průběh pohovoru se však nakonec zvrátil, a to když se Petru Kubánkovi ozvala v nitru víra v Boha – byl v té době aktivním členem farního sboru Českobratrské církve evangelické na Vinohradech. Svůj pohovor se soudružkou z KSČ popisuje takto: „Oni si mě pozvali na městskou organizaci, kterou měli v Praze 4. Ta soudružka, která to tam vedla, já myslím, že měla nějakou hlášku, jinak by si toho asi nevšimla. Musel se k tomu taky napsat životopis a tam bylo přímo uvedený, aby člověk rozvedl, jaký má vztah k náboženství. A já jsem byl vždycky vychovanej jako evangelík. A ta soudružka mi na konci pohovoru povídá: ‚Soudruhu, ty jsi tady ale nenapsal, jakej máš vztah k tomu náboženství. Řekni nám něco o tom.‘ A já jsem v tu ránu, opravdu v tu ránu... Já nevím, jestli ten citát z Bible znáte, bylo to, jako by za mnou někdo stál, do ucha řekl: ‚Petře, než kohout zakokrhá, třikrát mě zradíš.‘ A já jsem to úplně slyšel, jak mi to povídá někdo do ucha, a já jsem si řekl: ‚Já ne.‘ A tý soudružce jsem řekl: ‚No to víte, já jsem byla takhle vychovanej a tu víru mám.‘ Tak jsem odtamtud vypadl.“

Celoživotní hrdost na svou rodinu

Z vyprávění Petra Kubánka je zřejmé, že cítí patřičnou hrdost na vzdělanost a odvahu svých rodičů, i na vzdělání a schopnosti svých sourozenců. Jeho velkým zdrojem radosti jsou dnes v jeho věku tři synové, kteří jsou podle jeho slov velmi úspěšní ve svých profesích a ovládají několik světových jazyků. Nejstarší syn Petr patří ke světové špičce programátorů v oblasti astrofyziky. Jeho klíčovým celosvětovým úspěchem je program pro teleskopy ke snímání gama záření. Jeho úspěchy byly mnohokrát otištěny v předním vědeckém časopise Nature.