Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eugenie Kubalíková (* 1935)

• Eugenie Kubalíková, rozená Saková, se narodila 28. října 1935 v Plzni

• dědeček Petr Egermaier byl dlouholetý starosta Božkova

• otec Jindřich Sak nesouhlasil se sloučením sociální demokracie s KSČ v roce 1948 a byl vyhozen z práce

• matku pamětnice Annu Sakovou udali nájemníci, údajně měla nadávat na komunisty

• v roce 1953 byli Sakovi nuceně vystěhováni ze svého domu v rámci Akce B jako buržoazie

• v roce 1955 po absolvování průmyslovky nastoupila do Škodových závodů a pracovala zde až do důchodu

Topinky místo štědrovečerní večeře, petrolejka místo lustru. Tak vypadalo dospívání Eugenie Kubalíkové. Malá Evža dostala jméno po slavné plzeňské prvorepublikové hoteliérce a narozeniny slavila 28. října spolu s mladou česko-slovenskou republikou. Ironií osudu se k ní ale její vlast po komunistickém puči a zavedení nových pořádků zachovala macešsky. Tatínek pamětnice Jindřich Sak nesouhlasil se sloučením sociální demokracie s KSČ, maminka podle udání nájemníků nadávala na režim. A tak byla celá rodina po roce 1953 vystěhována z Plzně v rámci honu na takzvanou buržoazii.

Novým domovem se měl Sakovým stát Potvorov, odkud museli složitě dojíždět do školy a do zaměstnání. Nakonec vzali zavděk bývalým kozím chlívkem u příbuzných. Nemožnost studovat nebo pokračovat ve sportovní dráze vzala mladé dívce především sebedůvěru. „Život s cejchem třídního nepřítele totiž znamenal, že jsem neustále čekala, odkud zase přijde nějaká facka,“ říká obrazně pamětnice, která si i přesto zachovala pozitivní náhled na život. To špatné vytěsnila a dnes už vzpomíná jen na to dobré.

Děda Egermaier udělal z Božkova moderní obec

Eugenie Kubalíková, rozená Saková, se narodila 28. října 1935 do významné božkovské rodiny. V Božkově, který se k Plzni připojil až v roce 1942, působil celých sedmadvacet let jako starosta dědeček z matčiny strany Petr Egermaier. V čele obce stál od roku 1892, tedy ještě za Rakouska-Uherska a v počátcích Československa. „Za jeho starostenství vzrostl Božkov na jednu z největších obcí na Plzeňsku, která v ohledu kulturním i hospodářském učinila značné pokroky,“ píše se v nekrologu z roku 1928. Starosta Egermaier nechal vybudovat silnice z Plzně do Božkova, mostem propojil Božkov s Letkovem a jeho zásluhou bylo i zbudování první božkovské školy. 

Maminka Eugenie Kubalíková měla sice v rodném listu jméno Anna, nikdo jí ale neřekl jinak než Boženko. Vyrůstala na rodinném statku v Božkově a mezi její dětské kamarádky patřila třeba dcera majitelů tamní likérky. „Jmenovala se Adélka Kozlovičová, já jsem k ní pak chodila do vily, kde bydlela za války. Majitelé likérky prý měli před válkou velkou bídu, a tak jim babička dávala potraviny. Když pak vyrobili první vaječný koňak, přinesli ho babičce, která na něj celý život vzpomínala, byl prý tak hustý, že nešel ven z lahve,“ říká pamětnice, jejíž rodiče si po svatbě v roce 1927 postavili dům v ulici pojmenované po slavném dědovi Egermaierovi. (Později se ulice přejmenovala na Palírenskou.)

Přátelství s Ledeckými z Continentalu přerušila válka

„Prarodiče z otcovy strany pocházeli z Tymákova, později se přestěhovali do Božkova, otec zde zůstal jako jediný z devíti dětí, ostatní odešli do Spojených států amerických ještě za Franze Josefa. Kvůli válce a nástupu komunismu jsme s nimi ale ztratili kontakt,“ vypráví Eugenie Kubalíková. Ta dostala jméno po své kmotře, slavné plzeňské hoteliérce z hotelu Continental, Eugenii Ledecké. „S Evžou jsme slavily společně svátek v salonku hotelu, bylo to moc fajn,“ vzpomíná. Přátelství s rodinou Ledeckých ale přerušila druhá světová válka.[1] Hotel zasáhla při náletu na Škodovku v roce 1944 špatně namířená střela a v krytu zabila tlaková vlna desítky lidí, mezi nimi otce i manžela Eugenie Ledecké. „Evža byla v době náletu za maminkou v nemocnici a její syn Eman zrovna běžel domů ze školy,“ objasňuje pamětnice s tím, že paní Ledecká se po válce znovu vdala a odjela do USA, a tak se vztahy obou rodin přerušily.

Malá Eugenie hrůzy nacistické okupace příliš nevnímala. Z vyprávění rodičů ale znala proměnu společnosti v pohraničí po roce 1939. Tatínek Jindřich Sak byl totiž před válkou kriminálním inspektorem v Plané u Mariánských Lázní. „Maminka říkala, že s Němci vycházela výborně, ale pak byli tak zfanatizovaní, že se Češi báli pomalu vyjít na ulici a utíkali s ranečkama. Otec sehnal nějaké auto a dostali jsme se do Božkova k rodině,“ líčí pamětnice s tím, že do jejich sklepa se před bombardováním chodili ukrývat lidé z okolí. Na stráni zvané Kolešovka měli totiž Němci protiletadlové kanony, takzvané flaky. Na samém konci války odvezl otec rodinu k příbuzným do Vranova. „Ty nejhorší nálety jsem tady nezažila, ale místní mi říkali, že když pak přijeli Američani, tak stříleli v likérce do sudů s alkoholem, protože nevěděli, co v nich je. Lidé si tam chodili s kýblem pro koňak a rum, a protože alkohol vytekl do Úslavy, plavaly tam ryby břichem nahoru,“[2] říká.

Co neukradli, rozbili. Třídní nepřátelé museli ze svých domovů

Těžké časy nastaly rodině Sakově po komunistickém převratu v roce 1948. „Otec byl sociální demokrat, a protože nesouhlasil se sloučením s komunistickou stranou, tak ho vyhodili z práce,“[3] uvádí pamětnice. Její otec měl tedy u vládnoucího režimu škraloup, Sakovým navíc přitížilo udání nájemníků, kterým poskytli azyl, když se museli vystěhovat z pohraničí zabraného nacistickým Německem. „Když pak máma byla u soudu jako politicky nespolehlivá osoba, nemohla uvěřit tomu, že naši nájemníci byli uvedeni jako svědci. Kromě toho, že měla údajně nadávat na komunisty, tam byly takové absurdní věci, třeba že řekla paní Pěnkavové: ‚Podříznu i vás.‘ To bylo ale v žertu, protože máma zabíjela slepici a paní Pěnkavová se divila, že je schopná zvíře podříznout,“ líčí Eugenie Kubalíková.

V červnu roku 1953 tak byli Sakovi jako třídní nepřátelé vystěhovaní ze svého domu do Potvorova. Vystěhováním byli v tomto roce potrestáni nejen lidé, kteří se účastnili vzpoury proti měnové reformě, ale také takzvaná buržoazie. Zjednodušeně ti, jejichž majetek se vládnoucí lůze mohl hodit. V Akci B jako buržoazie bylo podle historika Adama Skály vystěhováno z Plzně minimálně 204 rodin a jednotlivců.[4] (O nuceném vystěhování podal svědectví také pamětník Richard Smola.) „Bylo pět hodin odpoledne, zrovna jsme seděli na zahradě pod hrušní a přivezli nám vystěhovávací dekret. V šest ráno přijelo nákladní auto plné milicionářů a odvezli nás do Potvorova. Co neukradli, to rozbili, maminčino křídlo rozhoupali a shodili z auta,“ říká pamětnice. Do dvou nákladních aut se všechno nevešlo, ale věci, které si rodina schovala na půdě, už se později nikdy nenašly. „Za stěhování jsme museli sami zaplatit dvanáct set, takže jsme pak dlužili kdekomu,“ dodává pamětnice.

Jiné holky si kupovaly kabelky, já šetřila na uhlí

Otec Eugenie po profesní degradaci pracoval jako skladník v Československých automobilových opravnách v Plzni, kam musel každé ráno z Potvorova dojíždět. „Já jsem chodila na průmyslovku, tak jsme s tátou vstávali ve tři ráno a šli jsme tři čtvrtě hodiny na vlak. Když se rozvodnil potok, tak jsme se zuli a přebrodili. Kvůli spojení tatínek stíhal odpracovat jen šest hodin denně, a tak si musel vybrat všechnu dovolenou,“ vzpomíná pamětnice. Když už nebylo pro rodinu dojíždění únosné, podařilo se jí nalézt útočiště u příbuzných ve Starém Plzenci. Z místnůstky, která byla nejdřív kozím chlívkem, museli každý večer vynést stůl na dvůr a rozložit si gauč. „Svítili jsme si petrolejkou a na Štědrý den jsme měli k večeři topinky,“ vybavuje si pamětnice.

Výměr krajského národního výboru z prosince roku 1953 zrušil označení Jindřicha Saka jako osoby politicky nespolehlivé a měl umožnit rodině návrat do domu v Egermaierově ulici. Ten byl ale obsazený nájemníky, kterým se žádný z nabízených náhradních bytů nezamlouval. Do svého domova se tak mohli Sakovi vrátit až po třech letech. „Bydlel tady jeden z těch milicionářů, kteří nás stěhovali. Bylo to tu neskutečně vybydlené, já jsem pak chodila na brigády, abychom tady mohli vymalovat a abychom si mohli koupit uhlí na zimu,“ uvádí pamětnice.

Po svatbě s prvním mužem Vladimírem uštědřili komunisté Eugenii Kubalíkové další ránu pod pás. „Stalo se to asi v roce 1957, když byl muž na vojně, tak mě přijeli vystěhovat do veřejného skladiště s tím, že nám sem přidělili nájemníky na dekret. Já jsem tu měla jen ložnici, tu jsem si dala do části domu, který obývali rodiče. Pak jsem bydlela na škodovácké ubytovně, a i když jsme se snažili podnájemníky někam přestěhovat, já jsem třeba psala i do Pravdy, tak to celé trvalo šest let, než jsem se směla vrátit,“ říká pamětnice.

Šikaně totalitního režimu se nevyhnuli ani příbuzní

I když Eugenie Kubalíková vzpomínky na těžké časy vytěsnila, během vyprávění si vybavuje další příběhy ze své široké rodiny. „Sestřenice Blažena se vdala za filologa Jaroslava, a protože byl z nábožensky založené rodiny, z církve českobratrské, tak nesměl učit. Blažena tedy jako lékařka živila rodinu a její muž se staral o domácnost, ale jejich nájemník ho udal pro příživnictví,“[5] líčí tragický osud muže, který si později ve výkonu trestu na stavbě přerazil páteř a zemřel v pouhých sedmatřiceti letech.

Také další příbuzní z maminčiny strany, Vanešovi, se jako třídní nepřátelé museli v roce 1953 vystěhovat na venkov, do domku pro chasu u mlýna v obci Mlýnské Struhadlo. „Je to krásné místo, ale bylo téměř nemožné se odtud někam dostat. Strejda jednou chytil rybu, teta ji upekla, ochutnala a uvízla jí v krku kost. Sestřenice běžela telefonovat do vesnice, doprovodila maminku sanitkou do nemocnice do Klatov, odkud jela vlakem do Pavlovic a pak šla dvě hodiny v noci lesem domů,“ vypráví pamětnice a dodává, že sestřenice Julie se musela rok učit zednicí, aby mohla nastoupit na stavební průmyslovku.

S obcí Mlýnské Struhadlo se pojí další z velkých příběhů moderní české historie. „Náhodou jsem se sem podívala po letech se svou spolužačkou Helenkou, jejíž muž byl z rodiny původních majitelů mlýna,“ vypráví Eugenie Kubalíková. Mlynářská rodina Flosmanových ukrývala v roce 1948 bývalého člena londýnské exilové vlády a poválečného ministra Huberta Ripku. Ten byl jedním z hlavních iniciátorů demise demokratických ministrů Gottwaldovy vlády.[6] V blízkosti mlýna ho mělo vyzvednout francouzské letadlo. „Po Ripkově odletu proběhlo vyšetřování a na naši rodinu padlo podezření… Když jsme byli varováni rodinným přítelem, bylo jasné, že musíme zmizet. Tatínek a nejstarší bratr vyrobili falešné dno u nákladního automobilu, do kterého jsme se spolu s několika přáteli ukryli, a uprchli všichni za hranice,“[7] uvedl jeden ze synů mlynáře Flosmana, Jiří.

Průmyslovka byla jediná šance, práce v lokomotivce byla ale nakonec fajn

V roce 1955 dokončila Eugenie Kubalíková strojní průmyslovku. „Jiná volba pro mě nebyla, ale na průmyslovce byli slušní kantoři, nebyli nijak ideologicky zatížení. Naopak mi pomohli, díky nim jsme se vlastně stěhovali do Plzence, protože řekli tátovi, že ve škole spím,“ uvádí s tím, že se často „potloukala“ po spolužačkách, aby nemusela jet s rýsovacím prknem do Potvorova vlakem. Po maturitě nastoupila pamětnice do Škodových závodů, které mezi lety 1951–1965 nesly ideologicky zatížený název Závody V. I. Lenina. Jako dcera třídních nepřátel samozřejmě nemohla ani uvažovat o studiu na vysoké škole. „Když k nám do práce chodili profesoři z Vysoké školy železniční, tak jsem jim vysvětlovala, že bych šla studovat ráda, ale že to nepůjde, a to jim také na kádrovém potvrdili,“ vysvětluje pamětnice.

V takzvané lokomotivce nakonec našla dobrý kolektiv i práci, která ji bavila. Jako vedoucí oddělení vědeckotechnických informací připravovala podklady pracovníkům, kteří vyráželi na služební cestu. „Našli jsme například informace o tom, kolik mají v dané zemi kilometrů tratí, jaký mají rozchod kolejí a napětí, kdo je tam ministrem dopravy,“ vysvětluje pamětnice a dodává, že na oddělení přicházeli také nadšení modeláři pro výkresy starých parních lokomotiv. Oddělení také vydávalo časopis Vědeckotechnické informace a připravovalo anotace a překlady odborných  článků.

O emigraci jsem kvůli rodičům ani neuvažovala

Teprve s odstupem času pamětnice zjišťuje, co všechno jí režim vzal. „Kdybych to všechno sečetla, tak bych řekla, že hlavně sebevědomí,“ říká s tím, že padesátá léta byla dobou politických procesů, dobou plnou strachu. Kromě možnosti studovat jí nálepka třídního nepřítele vzala i milovaný sport. „Kamarádi mě vzali na pořad hudebního publicisty Jiřího Černého a on se ke mně přihlásil, že jsme se potkávali na závodech v lukostřelbě, moc hezky vzpomínal na mého tatínka, tak jsem si uvědomila, že i tohle mi vzali,“ uvažuje. Přestože jí házela vládnoucí strana klacky pod nohy, kvůli rodičům nechtěla emigrovat ani v roce 1968, kdy ji k tomu otec přemlouval se slovy: „Odejdi, teď už je to nadlouho.“

 „První manžel se se mnou rozvedl, když zjistil, že se mnou mu pšenka nepokvete,“ vysvětluje Eugenie Kubalíková, která přesto nezahořkla a pomáhala s výchovou dcer své sestřenice, jako by to byly její vlastní. Lásku svého života našla až ve druhém manželovi, Františku Kubalíkovi, za kterého se provdala v roce 1985. Společně pak prožívali i sametovou revoluci. „Trochu si vyčítám, že jsem muže nutila v tom listopadovém počasí chodit na demonstrace, protože on byl starší, byl už v důchodu a já jsem se s ním vždycky sešla po práci na zastávce trolejbusu a šli jsme,“ říká. Přidává také vzpomínku na velkou euforii, která panovala 27. listopadu 1989, kdy byla vyhlášena generální stávka, a škodováky nechtělo pustit vedení z práce: „Čekali jsme u pomníku, jestli otevřou brány, a když jsme pak šli Prešovskou, tak jsme křičeli: ‚Už jsme tady!‘“ (Více se dočteme třeba v příběhu Martiny Samkové.)

V době natáčení pro Paměť národa v roce 2023 Eugenie Kubalíková stále pečovala o zahradu a dům po svých rodičích. Těšila se z návštěv své rodiny a přátel a odjížděla pravidelně za příbuznými do Miami. Po všem, co prožila, by mladým lidem vzkázala, aby žili v pokoře a vážili si toho, co mají.

 

[1] https://www.kurzy.cz/zpravy/605031-plzenska-knihovna-pripomene-historii-hotelu-continental-vystavu-zahaji-autorske-cteni/

[2] Jiné zdroje spíš mluví o cíleném rabování likérky: https://plzen.rozhlas.cz/nelehke-zacatky-i-rabovani-spolecnost-stock-plzen-bozkov-slavi-100-let-8260938

[3] V roce 1948 předseda sociálních demokratů Zdeněk Fierlinger ohlásil na takzvaném slučovacím sjezdu spojení s Komunistickou stranou Československa. Více zde: https://www.pametnaroda.cz/cs/magazin/pribehy/lezeli-jsme-komunistum-v-zaludku-pribeh-socialniho-demokrata-karla-hrubeho

[4] https://www.denik.cz/plzensky-kraj/byvale-zivnostniky-poslali-komuniste-na-klacicky-20130622.html

[5]  Trestný čin příživnictví existoval v socialistickém Československu od roku 1956, v roce 1990 byl zrušen. Byl používán jako forma represe osob nepřátelských režimu. Více zde: https://iuridictum.pecina.cz/w/P%C5%99%C3%AD%C5%BEivnictv%C3%AD

[6]  https://www.mzv.cz/jnp/cz/o_ministerstvu/organizacni_struktura/utvary_mzv/specializovany_archiv_mzv/kdo_byl_kdo/ripka_hubert.html

[7] https://www.czechoslovaktalks.com/pribehy/jiri_flosman/