Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Miloš Krýže (* 1941)

• narozen 5. června 1941 v Praze

• v září 1938 matka a starší bratr uprchli z pohraničí do vnitrozemí

• na podzim 1938 otec zatčen ve Varnsdorfu a uvězněn v Magdeburgu

• roku 1945 se rodina přestěhovala z Prahy do Jablonce nad Nisou

• roku 1955 nastoupil na gymnázium

• absolvent Vysoké školy dopravní v Žilině

• v roce 2022 žil v Praze

Byl hodně naivní optimista

Oba rodiče Miloše Krýže pracovali na poště. Tam se také ve třicátých letech 20. století seznámili, vzali se a přestěhovali do pohraničního Varnsdorfu, kde byla většina německého obyvatelstva. V roce 1938 se vztahy se sousedním Německem začaly dramatizovat a většina českých obyvatel se přesouvala do vnitrozemí. „Otec místo toho, aby se sebral a odjel v roce 1938 tím posledním vlakem, tak tam zůstal. Tatínek furt maminku uklidňoval, že se to všechno dá do pořádku. Byl takový hodně naivní optimista.“ V tu dobu měli manželé Krýžovi ročního chlapečka, Milošova bratra.

Úplně těsně před připojením pohraničí k Německu tatínkovi došlo, že je situace velmi vážná a složitě sehnal povoz a řidiče, který odvezl část jejich majetku a jeho ženu se synem do bezpečí. „Moje maminka s bráškou někdy v září 1938 vycestovala z Varnsdorfu,“ vypráví pamětník. Otec v pohraničí zůstal sloužit na poště. Po připojení Varnsdorfu k Hitlerově Třetí říši byl otec zatčen spolu s dalšími státními zaměstnanci ve Varnsdorfu. Převezli ho do Magdeburgu, kde byl uvězněn.

Miloš Krýže se později snažil o otcově věznění zjistit více informací, ale podařilo se dohledat jen málo. „Ta věznice byla asi docela mírumilovná. Říkalo se jim rukojmí a měli relativní volnost,“ říká. Po nějaké době byl otec propuštěn. Ač bylo vězení na nacistické poměry velmi mírné, bylo pro vězně samozřejmě náročné psychicky, protože netušili, co s nimi bude dál. „Museli ti lidé žít v hrozném stresu. Můj otec o tom velmi nerad mluvil.“

Pamatuju si ten fofr

Maminka s bratrem našli během války azyl v Praze. Tam také přišel 5. června 1941 na svět Miloš Krýže. To, že vyrůstal za války, si Miloš samozřejmě neuvědomoval, ale vzpomíná si na nálety na Prahu na konci války. „Byly mi tehdy asi čtyři roky, ale pamatuju dodneška ten fofr, jak mě chytili za ruku a mazali jsme dolů do sklepa.“

V květnu 1945, když v Praze začínalo povstání, odjela maminka s dětmi k dědečkovi do Zásady u Jablonce nad Nisou. Tam Miloš Krýže onemocněl zápalem plic a vzpomíná, že ho ošetřoval ukrajinský lékař ze sousedství. V tu dobu se začínal využívat penicilin, ale sehnat ho během války bylo velmi náročné. Milošův lékař věděl, že v protektorátu k sehnání není, ale nějaký je v Plavech, které už ležely v oblastech připojených k Německu. Jeho sedmnáctiletý bratranec se tam pro něj vypravil a zvládl ho přenést přes hranice. Díky tomu se Miloš Krýže uzdravil.

Bylo nám to líto

Po konci války se Krýžovi přestěhovali do Jablonce nad Nisou, kde rodiče dostali práci na poště. K zaměstnání získali i vilku ve Střelecké ulici. Život ve vile může sice znít jako sen, ale dům byl v tu dobu ve zdevastovaném stavu a po válce bylo uhlí na příděl, který stačil jen na vytopení kuchyně. „Ložnice byly obě umístěné na sever a nebyla tam kamna. Od listopadu do března jsme se probouzeli a kouřilo se nám od úst.“

V Jablonci nastoupil pamětník na jedenáctiletou střední školu. „Tehdy jsem to vnímal jako dítě, že se mnou začaly chodit do třídy asi tři nebo čtyři německé děti a najednou odešly. Spíš nám to bylo tehdy líto, už jsme si na ně zvykli,“ říká. Miloš Krýže si nevzpomíná na špatné vztahy mezi českými a německými dětmi, on sám se velmi kamarádil s Němkou Karin. Odsun Němců se Krýžových dotkl i osobně, protože byla odsunuta jejich tetička. Ta se provdala za Němce, který padl ve válce.

Muselo to pro ně být nepříjemné

V dětství bavila Miloše Krýže košíková, kterou chodil po škole hrát do tělocvičny. Vzpomíná si i na návštěvy kina se školou v padesátých letech. „Bylo to vždycky natočeno tak, že ti kladní hrdinové byly takové sympatické obličeje a Němci byli strašně oškliví. Zpětně jsem si uvědomoval, že pro ty německé spolužáky to muselo být dost nepříjemné.“

Po absolvování jedenáctiletky nastoupil Miloš Krýže v roce 1955 na gymnázium. „Hodně mých spolužáků chtělo na vysokou školu, ale nikdo se nedostal.“ Po maturitě nastoupil na železniční průmyslovou školu do Děčína. Po letech si ještě dostudoval Vysokou školu dopravní v Žilině. V tu dobu už pracoval a vždy se bál, že zkoušku neudělá a bude muset jet znovu až na Slovensko.

Celý život pracoval v technických oborech. Od roku 1964 je ženatý, měl dvě děti a tři vnoučata. V roce 2022 žil v Praze.