Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jana Krychová (* 1954)

• narodila se 14. srpna 1954 v Praze

• dědečkovi ze strany otce Jiřího Sudíka znárodnili po roce 1948 velkostatek v Bykoši u Berouna

• dědeček ze strany matky Bohunky Sudíkové pracoval jako kuchař u Schwarzenbergů na zámku Hluboká do roku 1939

• v roce 1961 se pamětnice jako žačka základní školy zúčastnila vítání Jurije Gagarina v Praze

• byla se podívat na natáčení amerického filmu Most u Remagenu v září 1968 v Davli

• v roce 1969 nastoupila do učení v hotelu Abassador na Václavském náměstí v Praze

• účastnila se nepokojů v Praze po mistrovství světa v hokeji ve Stockholmu v roce 1969

• znala se s Olgou Setnickou, jednou ze skupiny únosců letounu L-410A Turbolet do západního Německa v roce 1972

• v roce 1978 se zúčastnila koncertu Johnnyho Cashe ve Sportovní hale v Praze

• nikdy nebyla členkou KSČ

• v době rozhovoru v roce 2023 žila v Košťálově na Semilsku

Chvíli po březnovém mistrovství světa v hokeji ve Stockholmu přišel První máj roku 1969. Jana Krychová musela dostat propustku, aby se dostala přes Václavské náměstí do hotelu Ambassador, kde pracovala. Celé náměstí bylo připravené na oslavy Prvního máje a hlídali ho milicionáři. Kolem desáté hodiny dopoledne si zaměstnanci hotelu řekli, že se podívají na průvod. „Žádný průvod nebyl. Za půl hodiny bylo po všem. Tenkrát na toho Husáka nikdo nepřišel. Stáli jsme tam v kuchařských hábitech a nikde nikdo,“ vzpomíná s úsměvem. Později se prvomájové průvody staly povinnými pod pohrůžkou vyhazovu z práce.

„Když jsem skládala učňovské zkoušky v roce 1970, tak byl vedoucím komise šéf Domu potravin. Čekala jsem nějakou odbornou otázku, ale oni se mě zeptali na názor na vstup vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968. Na základě téhle otázky jsem měla dostat výuční list. Mistr ke mně přistoupil a řekl mi: ‚Nekažte si život a dejte nějakou neutrální odpověď.‘ Tak jsem řekla, že na to názor nemám,“ vzpomíná Jana Krychová.

Jednou za dva týdny vždy přijel do hotelu Ambassador vlak družby. Asi dvě stě padesát Sovětů se nahrnulo do hotelu a během tří dnů vyjedli, co se dalo. Kuchaři uvařili i mnohdy prošlé potraviny a věděli, že na kvalitu kuchyně si nikdo stěžovat nebude.

Z dědečkova statku zbyla jen kupa hnoje a zrezivělé stroje

Jana Krychová se narodila 14. srpna 1954 v Praze. Jako dvouvaječné dvojče se svou sestrou Jiřinou, navíc narozené předčasně, prožila první dny svého života v inkubátoru, kde se o ni staral významný český pediatr, profesor Josef Švejcar. Přišla na svět do nelehké doby a složitá rodinná konstelace jí nepřinesla bezstarostné dětství. Dědeček z otcovy strany vlastnil velkostatek v Bykoši u Berouna. Otce Jiřího Sudíka tak prohlásili za kulaka. Po roce 1948, kdy se v Československu podařilo vládnoucí komunistické straně zlikvidovat soukromé vlastnictví, dědečkovi statek znárodnili, převedli ho do jednotného zemědělského družstva (JZD) a před očima celé rodiny postupně zničili. „Jezeďáci se chovali šíleným způsobem,“ vypráví Jana Krychová. „Před chalupou byla kupa hnoje a v ní se válely zrezivělé a poničené zemědělské stroje. Takhle se na statku hospodařilo a dědečkovi se chodili doslova vysmívat do oken.“

V době jejího narození byl tatínek Jiří Sudík na vojně v Prešově. Maminka Bohunka Sudíková, rozená Blumentritová, tak obě dcery musela živit sama. Měla ohromné výtvarné vlohy a ještě před narozením dcer pracovala jako kreslička reklamy ve Zlíně u firmy Baťa. Po přestěhování do Prahy se pak živila tvorbou technických výkresů. „Šly jsme brzo do jeslí, ale pořád jsme byly nemocné, tak nám maminka sehnala chůvu. Velmi pobožná a starostlivá paní, které jsme říkaly teta, nás provedla všemi kostely a hřbitovy v Praze. Byla přísná a její výchova naštěstí na hony vzdálená nějaké komunistické ideologii,“ vzpomíná Jana Krychová.

Když nebudu cvičit na spartakiádě, nedostanu vysvědčení

Jako sedmiletá žačka základní školy se zúčastnila vítání prvního kosmonauta Jurije Gagarina 12. dubna 1961 v Praze. Komunistická propaganda tehdy jela naplno. „Bylo to povinné,“ říká pamětnice. „Projížděl v koloně, lidé mávali sovětskými vlajkami. Taková ta bolševická šaškárna.“ A nedlouho po tom už maminka Bohunka usoudila, že jsou Jana i Jiřina dostatečně velké, aby jim vyprávěla o procesu s Miladou Horákovou a o věcech, které je v té době ve škole neučili. Shodou okolností rodina bydlela v ulici Na Veselí, za rohem věznice Pankrác.

Děvčata si postupně utvořila na tehdejší totalitní dobu svůj názor. Z drobných sporů ve škole vyšla Jana Krychová bez postihu, ale spartakiádě v roce 1964 neunikla. „Cvičit jsem nechtěla. Ale učitelka mi řekla, že když nebudu cvičit, nedostanu vysvědčení. Jelikož jsem se špatně učila, tak jsem raději ty trojky a čtyřky chtěla než dělat problémy, a nakonec jsem cvičila.“

Legitimaci SSM jsem hodila do koše

Dědeček z maminčiny strany pracoval jako kuchař a cukrář. S rodinou bydlel a vařil pro šlechtický rod Schwarzenbergů na zámku Hluboká až do doby, než zámek zabavilo gestapo na konci roku 1939. Jana Krychová zápal pro gastronomii zdědila, a proto hned po dokončení základní školy ve svých patnácti letech nastoupila do učení do hotelu Ambassador na Václavském náměstí v Praze. „Hned nás tam začali politicky formovat. Přišla soudružka odborného výcviku a řekla mi, že mě automaticky přihlašuje do Socialistického svazu mládeže (SSM). Řekla jsem, že nechci. Stejně mi ale tu legitimaci přinesla s tím, že to prostě nejde, že vstoupit musím. Tak jsem tu kartičku zahodila do koše. Kupodivu to pak na mě už znovu nezkoušela,“ říká Jana Krychová.

Od dva roky později si ji i s dalšími šesti kolegy zavolali do kanceláře a oznámili jim, že je jmenovali kandidáty do Komunistické strany Československa. Pamětnice opět odmítla vstoupit. Do té doby byla horkým adeptem na absolvování praxe v německém Wiesbadenu, kam jezdili kuchařští učni. Po odmítnutí vstupu do strany jí výjezd na praxi zakázali.

Sovětský voják hlídal se samopalem i frontu na chleba

Jelikož byly se sestrou často nemocné, trávily prázdniny roku 1968 v ozdravovně v Bukovanech u Příbrami. V noci na 21. srpna 1968 je ošetřovatelky vzbudily, aby s nimi šly poslouchat rádio. Na noc předcházející jejím jmeninám vzpomíná následovně: „Do té doby s námi mlátila puberta, honily jsme kluky a neměly jsme žádné starosti s politikou. Najednou jsme slyšely, jak vojska pěti armád Varšavské smlouvy postupují republikou a zabírají, co se dá.“

Rodiče dostali okamžitě vyrozumění, aby si děti z ozdravovny odvezli. Po cestě do Prahy 22. srpna 1968 míjeli tanky a kolony obrněné techniky. Před Prahou je překvapil všudypřítomný dunivý zvuk, který se rozléhal po okolí. Mohly za něj sovětské bombardéry, které přistávaly na letišti v Ruzyni.

„Poslali je sem potlačit kontrarevoluci,“ říká Jana Krychová, „ale byli překvapení, že se tu nic neděje. Vojáků jsme se nebáli, spíš jsme na ně byli naštvaní. U nás na Pankráci stál jeden tank vedle druhého kolem celé věznice. Ruský voják tam hlídal se samopalem i frontu lidí se síťovkami na chleba před obchodem. Bylo na něm vidět, jak se nás bál.“

Sověti si natáčení amerického filmu v ČSSR náležitě pohlídali

Maminka Bohunka Sudíková se své dcery bála po invazi v roce 1968 pouštět ven. Jana Krychová však jednou vyrazila se svou partou do Davle. Věděli, že se v krásné přírodě údolí v Davli natáčí film americké produkce z druhé světové války, Most u Remagenu. Chtěli vidět hollywoodské herce. Natáčení, které probíhalo od května roku 1968 a bylo plné americké a německé vojenské techniky, přerušila až invaze vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 a k dokončení se štáb vrátil 26. září 1968.

Sovětští okupanti si situaci náležitě pohlídali. Celé údolí obklíčili svými vojáky, aby nedošlo k promísení fikce s realitou. Přítomnost americké a německé vojenské techniky působila v době sovětské okupace na území Československa nebezpečně. Po natočení posledních scén vyrazil konvoj čtyřiceti automobilů s Američany směrem k Plzni a bez dlouhého čekání opustil ČSSR. Nafilmovaný materiál, kamery, uniformy a zbraně putovaly v zásilce hned za ním. Sovětští vojáci tehdy údajně zkonfiskovali čtyři pistole, dvaašedesát bajonetů a ruční granáty.

Mistrovství světa v hokeji 1969: Aspoň v něčem jsme Sověty porazili

V neděli 19. ledna 1969 zemřel v nemocnici Jan Palach. Jen tři dny po tom, kdy se v horní části Václavského náměstí polil hořlavinou a zapálil na protest proti potlačování svobod a pasivnímu přístupu veřejnosti během okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy. Jana Krychová jeho čin vnímala velmi intenzivně. Zúčastnila se průvodu během jeho pohřbu a neubránila se slzám. Dodnes ho považuje za největší symbol odporu proti okupaci a letargii, do které národ upadal.

„Pamatuji si mistrovství světa v hokeji ve Stockholmu v roce 1969. Když jsme to Rusákům natřeli 4:3 a 2:0, byla to úžasná euforie. Všude po Praze jeden plakát vedle druhého s narážkami na Rusy. Auta houkala, vlajky vlály. Byl to způsob vzdoru proti okupaci, že jsme je porazili alespoň v něčem,“ říká Jana Krychová.

Paní, po filmu si promluvíme

Když v roce 1969 viděla maminka na obrazovce nástupní projev prezidenta Gustáva Husáka, rozčílila se a televizi vyhodila. Otevřela tím patnáctileté Janě cestu k jiné zábavě. Sháněli lístky do divadel. Navštěvovali často představení Činoherního klubu. „Směli tam hrát jen ruský repertoár,“ vzpomíná. „Tak si naštěstí vybrali třeba Čechova nebo Gogola. Revizor, Višňový sad a tak dále. Vždycky přidali nějakou vsuvku, která na režim narážela. Chodili tam diváci, kteří na to čekali.“

Kromě divadla navštěvovali i předpremiérové kino U Hradeb. Dražší lístky za tehdejších dvacet pět korun oproti tříkorunovým v běžném kině se vyplácely. Promítali tam filmy, mnohdy pouze jednou, které už nešly do další distribuce. „Šli jsme s partou na Báječné muže na létajících strojích. V tom roce byly volby a já jsem nahlas kritizovala zmínku o nich v týdeníku před filmem. Zezadu mi na rameno poklepal cizí člověk a řekl: ‚Paní, po filmu si promluvíme.‘ V šatně stál pořád za mnou a sledoval mě. S pomocí party jsem mu nakonec zdrhla, ale byla jsem vyděšená. Přeskakovala jsem z jedné tramvaje do druhé a vrátila se domů až kolem půlnoci,“ říká Jana Krychová.

Do ulice na pražské Pankráci, kde Jana Krychová bydlela, se po svém zákazu vystupování v roce 1970 přestěhovala i zpěvačka Marta Kubišová. „Často jsme objížděly blok domů se svými kočárky. Neměla jsem ale nikdy odvahu zeptat se jí – aby si třeba nemyslela, že jsem fízl –, jestli bude ještě někdy zpívat. Nikdy jsem k tomu nenašla odvahu,“ přiznává pamětnice.

Zbraň pronesla do letadla v zavinovačce

Ve stejném hotelu jako Jana Krychová pracovala také servírka Olga Setnická. Chodily do stejné číšnicko-kuchařské školy na Smíchově. Do hotelu za ní často přicházela parta známých a nikdo ostatní netušil, k čemu se společně chystají. „Nevěděla jsem, o čem se baví, a nikdy jsem mezi ně nezasahovala. Byl to pro mě šok,“ vzpomíná Jana Krychová na chvíli, kdy zjistila, že Olga Setnická unesla společně s Lubomírem Adamicou, Jiřím Beranem, Milanem Trčkou, Jiřím Vochomůrkou, se kterým měla dítě, Františkem Hanzlíkem, Jaromírem Dvořákem, Jaromírem Kerblem, Alenou Černou a Alenou Heinzovou letadlo L-410A Turbolet společnosti Slov-Air. Stalo se tak 8. června 1972 na pravidelné lince Mariánské Lázně – Praha – Bratislava – Lučenec, kam ale letadlo už nedoletělo. Olga Setnická pronesla na palubu v zavinovačce svého tříměsíčního dítěte zbraň, kterou Lubomír Adamica zastřelil kapitána letounu Jána Mičicu. Druhý pilot pak přistál v bavorském Weidenu. Původně zamýšlený plán emigrace do západního Německa tak skončil tragédií. Na všechny únosce čekal v Německu soud a následné tresty odnětí svobody od tří do sedmi let.

„Přišla jsem z práce a pustila si televizi. Tenkrát dávali pořad Federální ústředna pátrá, radí a informuje. Na obrazovce ukazovali její fotografii a major Leoš Jirsák oznámil národu, že bylo uneseno letadlo do západního Německa,“ říká Jana Krychová.

Johnny Cash stál na pódiu a pod ním kordon policajtů

Zhruba jednou za měsíc se na Václavském náměstí konala burza vinylových gramofonových desek. A ne jen tak ledajakých. Prodejci nabízeli často vzácné kousky zahraničních kapel, a to kupodivu bez většího zájmu Státní bezpečnosti. Bez zákazu se burzy konaly vcelku pravidelně. Jana Krychová hudbu milovala a dostala se i k nahrávkám, které pašovali muzikanti z hotelu Ambassador. Vzpomíná na svůj největší hudební zážitek: „Byla jsem ve Sportovní hale na koncertě Johnnyho Cashe v roce 1978. Nikde se nedala koupit jeho deska, nikde nebyl plakát, nikde nebyla reklama, a přesto vyprodal halu čtyřikrát po sobě. Stál na pódiu a pod ním kordon policajtů. Lidé měli s sebou schované americké vlajky. Nedaly se projevit větší sympatie, protože policajti pořád sledovali, jak se dav fanoušků chová.“ V jednu chvíli se ale stala věc, kterou nikdo neočekával. Johnny Cash sestoupil z pódia, rozhrnul kordon policistů a rozdal fanouškům do první řady šest foukacích harmonik na památku.

Jana Krychová pracovala po sedmiletém působení v hotelu Ambassador v podniku Centrotex, kde opět vařila. Manžel František však chtěl utéci z Prahy a žít na venkově. Rozhodli se přestěhovat do Frymburku na Šumavě, kde si našel práci dřevorubce. Nábytek a všechny své věci zabalili a připravili se na stěhování. „V předvečer odjezdu u nás zazvonili policajti a začali nám prohledávat byt. Mysleli si, že chceme emigrovat. Nikdo nevěřil, že chceme z Prahy na Šumavu, do místa, kde už byly skoro dráty, kde bylo pásmo. Museli jsme dokazovat, že má manžel pracovní smlouvu na práci v lese,“ popisuje Jana Krychová.

Samet byl až moc sametový

Tak jako vychovávala Janu Krychovou její matka Bohunka ke smyslu pro pravdu a spravedlnost, k úsilí hledat si informace a k odporu ke komunistickému režimu, snažila se sama předat stejné hodnoty svým dětem. Pavel, Karolína a Petr, narození v osmdesátých letech, měli svou výchozí pozici k hledání pravdy o něco lepší. V té době se doslova lámaly ledy, pomalu se hroutil totalitní režim nejen v Československu a po nástupu Michaila Gorbačovova do čela Komunistické strany Sovětského svazu v roce 1985 už Jana Krychová pochopila, že bude jejich život jiný. Že jim ho nebude řídit KSČ.

Po sametové revoluci v listopadu 1989, který prožila rodina v Jilemnici, pracovala pamětnice v továrně na textil. „Nebylo dobře, že ten samet byl hodně sametový. Vadilo mi, že komunisti nebyli postaveni mimo zákon, že estébáci nepřišli o výsluhy a disidenti v podstatě živořili. Lidi, kteří vybojovali svobodu, nový systém poškozoval,“ dodává Jana Krychová.