Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

RNDr., CSc. Miroslav Krůta (* 1943)

• narodil se 15. dubna 1943 v Praze do rodiny JUDr. Miroslava Krůty

• je znám pod skautskou přezdívkou Mydlík

• vyrůstal v Praze na Vinohradech a v Hradišti na Křivoklátsku

• komunisté vyvlastnili otcovu advokátní kancelář

• pamětník se stal svědkem kolektivizace zemědělství v Hradišti, kde příbuzní odmítali vstoupit do JZD

• od roku 1953 byl Miroslav členem skautského oddílu pod krytím Městského klubu mladých turistů

• v roce 1965 absolvoval Přírodovědeckou fakultu UK, obor geologie, paleontologie

• v letech 1965–1975 působil na katedře paleontologie jako odborný asistent

• v roce 1969 vycestoval na vulkanologickou expedici do Íránu

• v roce 1970 zakoupil zdevastovaný statek na Zlatém kopci

• během normalizačních let se zde scházeli lidé z undergroundu a disentu

• v roce 1972 podnikl expedici do Ekvádoru na průzkum sopky Cotopaxi

• StB se ho snažila získat pro spolupráci, ale tu jednoznačně odmítl

• od roku 1975 působil na Akademii věd

• v zimě 1980–1981 pracoval jako geolog na Sahaře

• po listopadu 1989 se aktivně účastnil protestů proti komunistickému režimu

• po revoluci opustil Akademii věd a spoluzaložil centrum pro výuku tchaj-ťi

• od roku 1972 je ženatý s Gabrielou Zoubkovou, s níž má dceru Veroniku

• napsal několik autobiografických knih o svých životních i pracovních cestách a působil i jako překladatel

• roku 2023 žil v Praze

Jako malý kluk objevil knihu o pravěkých lidech. Obraz „člověka jeskynního“ ho naprosto uchvátil a fascinace prapočátky lidského rodu ho nasměrovala až na Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Jeho obavy, zda se na tak prestižní obor dostane, byly docela na místě. Komunisté tehdy vládli pevnou rukou a on nepocházel ze socialisticky uvědomělé rodiny. Tatínek právník, kterému komunisté vyvlastnili kancelář, příbuzní zemědělci, kteří odmítali vstoupit do JZD, on místo do Pionýra chodil do turistického oddílu, který nesměl prozradit, že je ve skutečnosti skautský. Dětský sen se mu ale přesto splnil. Paleontologie mu otevřela dveře do hluboké minulosti i do světa daleko za železnou oponou a nakonec ještě dál, za hranice exaktní vědy.

Byl jsem dítě z města i z venkova

Miroslav se narodil 15. dubna 1943 v Praze. Doma se mu říkalo Míťa, v deseti letech získal skautskou přezdívku Mydlík. Jeho otec byl advokát Miroslav Krůta, matka Anna, rozená Domorázková, se věnovala domácnosti a od poloviny padesátých let pracovala v Kožešnickém družstvu. Rodiče se seznámili ve Skautu; matka byla v mládí členkou družiny Vřetenušky.

Miroslav Krůta měl dva bratry, o sedmnáct let staršího Josefa, přezdívaného Rozára, který pocházel z matčina prvního manželství, a o tři roky mladšího Tomáše.

Rodina žila na Vinohradech v Moravské ulici, odkud se Miroslav odstěhoval v sedmdesátých letech.

Ačkoli intelektuálně zaměřená rodina žila v Praze, Miroslav Krůta se cítil být napůl venkovanem. Ve vesnici Hradiště na Křivoklátsku, odkud pocházel jeho dědeček Josef z otcovy strany, měli Krůtovi rodinný statek a v okolních staveních žili další příbuzní. Miroslav se tam od útlého dětství cítil mezi tetami a strýci jako doma a bylo pro něj samozřejmostí jim o prázdninách pomáhat na poli.

Strýčkovi se stala hrozná křivda

Komunistický režim pro tehdy šestiletého Míťu začal dramaticky: uvězněním rodinného přítele a otcova kolegy Jiřího Kloudy, kterého pamětník vnímal jako strýce. V létě 1949 se od rodičů dozvěděl těžko pochopitelnou věc; totiž že strýčka Jiřího zavřeli na dvanáct let. Jiří Klouda byl od roku 1932 právním poradcem amerického koncernu ISEC a pokračoval v tom i po válce. Komunisté ho obvinili, že radí americké firmě proti zájmům ČSR, a také z údajné spolupráce s údajnou americkou špionáží. „Spočítal jsem si, že ho pustí až v mých osmnácti letech, a bylo to pro mě naprosto nepředstavitelné. Byl jsem přesvědčen, že se stala hrozná křivda. Nemohl jsem pochopit, co vlastně provedl,“ vypráví Miroslav Krůta.

Otcovu advokátní kancelář, kterou JUDr. Krůta vedl společně s Jiřím Kloudou na Malostranském náměstí, komunisté vyvlastnili. „Táta si práci přenesl domů a pokračoval v ní, jak nejlépe mohl, ale už nesměl působit jako právník v plném rozsahu,“ vzpomíná pamětník. Jeho otec měl štěstí, že ho komunisté neposlali do továrny. „Kdysi prodělal zranění při pádu z koně, a jen díky tomu nebyl nuceně nasazen na manuální práci. Zastával různé úřednické pozice, například v nakladatelství Orbis a Olympia. Jeho staršího bratra, také advokáta, komunisté postavili k soustruhu, takže měl prakticky stále ofačované ruce od různých zranění,“ vypráví Miroslav Krůta.

Rozhodl jsem se jít tou neoficiální cestou

Školní léta v padesátých letech se nesla v duchu neustálých konfrontací s politickou realitou doby. Miroslav například vzpomíná na ředitelku školy, typickou komunistku padesátých let. „Jednou ve třídě řekla významně naší spolužačce: ‚Tak řekni, Maruško, co jste měli včera k večeři.‘ Maruška něco nesrozumitelně pípla, a soudružka ředitelka to tedy řekla za ni: ‚Maruška měla včera k večeři šunčičku od soudruhů z patronátního závodu. A víte proč? Protože její tatínek je úderník.‘ Slova jako ‚patronátní závod‘ a ‚úderník‘ byla pro mě úplně nová. Získal jsem dojem, že asi existuje nějaký paralelní svět, kterého nejsem účasten. Než jsem šel do školy, byl jsem zvyklý všemu rozumět, protože mi maminka často četla z knížek, ale tohle bylo úplně bizarní,“ vypráví pamětník.

Průlom nastal, když si jednou doma povzdechl, že by bylo lepší, kdyby na křídlech vystřihovánek s československými vojenskými letadly, které dostal od rodičů, byly rudé hvězdy místo těch „pitomých vlajčiček“.

„Od otce jsem za to dostal facku, protože to byl silný vlastenec. Nechápal jsem, co jsem řekl tak hrozného. Vždyť Rusové nás zachránili! Maminka mi tedy konečně vysvětlila, jak spolu souvisí Rusové a komunisti, a další věci. Bylo to pro mě něco jako ‚iniciace do dospělosti‘ a od té doby jsem viděl všechno jinou optikou,“ vypráví Miroslav Krůta.

Škola pro něj ale přesto nebyla nepřátelským prostředím. Měl ji rád, ale už dokázal vycítit, kdy jde o prázdná slova a propagandu. Učitelky se dělily na ty ze „staré školy“, jež rozpoznaly, kteří rodiče jsou „reakcionáři“ a kteří „proletáři“, a tyto učitelky děti „reakcionářů“ chránily. Naopak mnohé mladé učitelky a ředitelka školy se plně identifikovaly s režimem.

Jak Miroslav říká, s věkem přišla potřeba zaujmout vůči režimu určitý postoj a vybrat si cestu, kterou se vydá. „Byl jsem rád, že jsem už ve čtvrté třídě rozlišil mezi oficiálním a neoficiálním stanoviskem a rozhodl jsem se jít tou ‚neoficiální cestou‘.“

Kdybych nechodil do Skauta, byl bych jiný člověk

Zcela zásadně mu změnil život skauting. Nutno připomenout, že Skaut ve 20. století čelil celkem třem zákazům – nejprve během protektorátu, podruhé v letech 1950 až 1968 a do třetice se skauti nesměli scházet v normalizačních letech 1970–1989. Totalitní vlády totiž vnímaly hnutí jako ryze nestranické a nevyhovující.

Kdyby Miroslav nechodil do Skauta, byl by, podle svých slov, jiný člověk. „Skaut nás naučil samostatnosti, zodpovědnosti, týmové spolupráci a aktivnímu životu. Bylo poznat, kdo skautem prošel, a kdo ne.“

Miroslav přišel do oddílu až kolem roku 1953, kdy už fungoval pouze skrytě, schován pod pláštěm Městského střediska mladých turistů. Šlo o původní 21. vodní skautský oddíl, který náležel ke skautskému středisku v Praze zvanému Šipka, kam chodili také bratři Ivan a Václav Havlovi. Scházeli se na družinových schůzkách, chodili na výlety a o prázdninách jezdívali obvykle na dva tábory, jeden s ostatními oddíly a druhý byl jen vodácký. Do oddílu se nedělal nábor, děti byly přijímány jen na doporučení. Členové nesměli pochopitelně používat skautské symboly ani nosit kroje. Skauti zůstali blízkými přáteli a po celý život se pravidelně scházeli. Miroslav ve Skautu ostatně poznal i svoji budoucí ženu Gábinu.

Fascinoval mě svět „člověka jeskynního“

Miroslav ukončil základní školu v roce 1957 a maturoval na gymnáziu (přesněji na jedenáctiletce) v sedmnácti letech, v roce 1960. Věděl už od dětství, co chce studovat: paleontologii, obor, který byl specializací geologie, u nás na úrovni srovnatelné se světem. Nebylo však snadné se na ni dostat.

Cesta k paleontologii se pro Miroslava začala odvíjet v okamžiku, kdy jako malý kluk objevil knihu o pravěkých lidech. Obraz „člověka jeskynního“ ho naprosto uchvátil a fascinace prapočátky lidského rodu ho nasměrovala až na Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, kde už dva roky před přijímacími zkouškami navštěvoval ze zájmu katedru paleontologie.

Během pátého ročníku vysoké školy už pracoval jako odborný asistent na půl úvazku, v roce 1965 promoval a připravoval se na doktorát. Obhajobu doktorandské práce mu však komunisté nepovolili. „Kdo byl v komunistické straně, mohl rychleji postoupit v akademické kariéře. Nebylo nic neobvyklého, že nestraníci byli odborní asistenti, zatímco jejich komunističtí vrstevníci už byli docenti,“ vysvětluje Miroslav Krůta, kterému komunisté povolili obhajobu doktorandské práce nečekaně, až o mnoho let později.

Pražskému jaru jsem příliš nevěřil

Pražské jaro 1968 přivítal Miroslav s nedůvěrou. Ačkoliv ho těšily nově vydávané knihy a filmy, konec cenzury a otevření hranic, k celkovému výsledku „liberalizace společnosti“ byl spíše skeptický. „Takzvaní reformní komunisté, kteří se jevili jako spojenci, co jsou na ‚naší straně‘, získali podporu mnoha lidí, přestože zůstávali komunisty. Mnozí uvěřili, že komunismus byl v zásadě dobrý, ale byl zkompromitován stalinisty. To vedlo k nečekanému spojení mezi lidmi, kteří byli v padesátých letech označeni za reakcionáře, a těmi, kteří věřili v reformu komunismu,“ říká k tomu Miroslav Krůta. Nevěřil, že by mohla přijít skutečná demokracie.

Lidé z nově vzniklého Klubu angažovaných nestraníků (KAN) ho lákali k účasti, ale odmítl to. „Nechtěl jsem se příliš otevřeně angažovat veřejně, protože jsem ještě neměl jistotu, že to k něčemu bude. Pocházel jsem z generace, která vyrůstala v padesátých letech – v době tvrdých a okamžitých represí. Tehdy se muselo bojovat ve skrytu, neodkrývat své karty. Byla to nezbytná opatrnost,“ vysvětluje Miroslav Krůta, který byl ochoten se otevřít, až si bude jist, že to bude mít smysl a nebude jen „potravou pro režim“.

Jak levicový profesor pochopil, co je sovětský komunismus

Když ráno 21. srpna 1968 vojska Varšavské smlouvy vpadla do Československa, zrovna se v Praze-Suchdole konal Mezinárodní geologický kongres, prestižní událost svolávaná jednou za čtyři roky v různých zemích.

Miroslav, v té době odborný asistent, se vypravil na fakultu, kde před budovou narazil na anglického profesora geologie Mikea Boltera, který právě přijel z letiště. Byl zmatený z dění v Praze. Pamětník mu vysvětlil, že jsme obsazeni Sověty, a doprovodil ho na kongres do Suchdola, kam měl také namířeno. „Šli jsme pěšky a cestou mi došlo, že Mike má největší problém s tím, že nás obsadili Sověti. Byl levicově smýšlející. Vzal jsem to s ním kolem rozhlasu, kde hořelo, přes Václavské náměstí obsazené tanky a také přes Staroměstské náměstí, kde Pražané nadávali ruským vojákům a ti nerozuměli proč,“ vypráví Miroslav Krůta. Než prý dorazili do Suchdola, Mike byl zbaven levicových ideálů a společně prožité srpnové události, které oběma otřásly, je spojily v doživotní přátele.

Expedice byly jediný způsob, jak poznat svět

O letních prázdninách 1969 se Miroslavu Krůtovi a jeho druhům podařilo odjet na vulkanologickou expedici do Íránu, nazvanou Elborz Zagros. Byl to závod s časem; snažili se vycestovat ještě před očekávaným uzavřením československých hranic. Jeli autem, konkrétně Tatrou 138 vypůjčenou z Kopřivnice, aby si mohli vzít dostatek potravin a veškeré vybavení na dva měsíce. Devizový příslib jim totiž umožňoval vyvézt jen omezené množství peněz.

Miroslav vysvětluje, že v době komunistického režimu byly expedice českým fenoménem. „Jediná šance, jak se dostat do zajímavých krajin, bylo vymyslet výpravu, kterou byste mohli komunistům prezentovat jako propagaci Československa nebo jeho produktů.“

Od konce šedesátých let tak každoročně odjíždělo několik expedic, které si vyprosily potřebné vybavení od různých podniků. Přípravy byly náročné a trvaly i dva roky, neboť účastníci museli být materiálně soběstační na několik měsíců. „Na tuto první expedici jsme měli 1 500 dolarů pro deset lidí na dva měsíce. Všechny peníze spolklo auto a benzin,“ uvádí pro představu Miroslav Krůta. Při dalších expedicích to prý bylo podobné.

Časem se z těchto světoběžníků, kteří se rekrutovali z různých expedic a skupin, vytvořila zvláštní komunita lidí, kteří se pravidelně setkávali u cestovatele Gustava Ginzela, sdíleli tu své zážitky, zkušenosti a promítali si diapozitivy z cest.

Nedlouho po návratu z Íránu, v říjnu 1969, komunisté uzavřeli neprodyšně hranice a normalizace nabrala na obrátkách. „K moci se dostával takzvaný komunistický odpad, který neměl ideu ani inteligenci. Rozhodl jsem se, že nebudu brát komunisty a jejich režim vážně. Že si budu žít svůj život po svém,“ vysvětluje své postoje Miroslav Krůta.

V průběhu normalizace se díky svým delším vlasům a přátelům z disentu řadil (v estébácké hantýrce) k tzv. „máničkám“ a „závadným individuím“. Ocitl se také v hledáčku StB, ale „tajní“ ho nikdy skutečně nedostali. Dařilo se mu zůstávat v tzv. šedé zóně.

Zlatý kopec přitahoval pozornost StB

V roce 1970 Miroslav Krůta společně se svým bratrem využili finanční pomoci od otce a zakoupili statek na Zlatém kopci, u Prahy-Čakovic, poblíž významné archeologické lokality s paleolitickým nalezištěm. Sedm místností, konírny z 19. století a osamocená poloha uprostřed otevřené krajiny umocňovaly mystickou atmosféru místa. Statek byl zpustlý, bez elektřiny a pitné vody, svítili petrolejkami a svíčkami.

Přesto se toto místo stalo během let 1971 až 1989 útočištěm různých osobností českého disentu. Pobývali tu básník a hudebník Vratislav Brabenec, Marie Benetková, písničkář Karel „Charlie“ Soukup se svým koněm Vránou a přítelkyní Marií Štefkovou, muzikant Josef „Bobeš“ Rössler (synovec Miroslava Krůty), který hrál svého času na bendžo v dechovkovém seskupení The Goldberg Grass Band (Miroslav Krůta v něm hrál na křídlovku), dále vůdčí duch českého undergroundu Ivan Martin „Magor“ Jirous či básník a chemik Petr „Peťák“ Lampl. Před koncerty na Zlatém kopci občas zkoušeli Plastic People of the Universe. Pobývali tu i přátelé z vědeckých kruhů, například Bořek a Plech (pamětník je jmenuje pouze přezdívkami), tehdejší matematici, „ajťáci“ z Geoindustrie.

„Po praktické stránce tam život nebyl jednoduchý, statek jsme opravovali pomalu a svépomocí a nebylo tam zrovna útulno. Prostředí ale bylo vždy intelektuální a užili jsme si hodně legrace,“ vypráví pamětník. Ale po nějaké době už bylo soužití neudržitelné. „Nešlo o politiku a názory, ale o chlast a nepořádek, zvláště když se pak měla narodit dcera.“ Nejdivočejší období Zlatého kopce tak skončilo kolem roku 1975, kdy přišla na svět dcera Veronika.

Expedice do Ekvádoru a nátlak StB

Ještě v roce 1972 Miroslav Krůta mohl spolu s jeho druhy z odborných kruhů i jeho ženou Gábinou vycestovat na další dalekou cestu – tentokrát do Ekvádoru k sopce Cotopaxi, která se pyšnila titulem nejvyššího činného vulkánu světa. Během tří měsíců zde měli za cíl provést geologický průzkum. Podařilo se jim vytvořit unikátní detailní geologickou mapu, jež dodnes zdobí muzeum v dané oblasti. Jak Miroslav Krůta říká, sáhli si zde na dno, protože denní výstupy do vysokých nadmořských výšek byly fyzicky velmi náročné.

Po návratu z Ekvádoru prý ale začalo přituhovat a Státní bezpečnost se zaměřila na Miroslava Krůtu s cílem získat ho pro spolupráci. Tento zájem byl zesílen poté, co byl jeho přítel, dr. Roger Schallreuter, východní Němec s anglickým občanstvím, zadržen při pokusu o útěk do západního Německa. StB využila tuto situaci k vyvíjení tlaku na Miroslava Krůtu, ale ten odmítl jakoukoliv spolupráci, i přes výhrůžky problémů na fakultě. Situace kulminovala v roce 1975.

V této době, jak Miroslav říká, prožíval profesní krizi. Od paleontologie, která se věnovala hmotě a materii, směřoval k duchovnějším naukám. Zajímal se o psychologii, kterou studovala jeho žena Gábina, četl dílo C. G. Junga a na zaměstnání odborného asistenta na katedře tolik nelpěl. Koneckonců, doktorát mu stejně komunisté nepovolili obhájit. Shodou okolností ale v této době dostal nabídku od Akademie věd, které rád využil. Po deseti letech tedy opustil katedru paleontologie a na Akademii se posléze věnoval studiu paleozoických ostrakodů a zůstal zde až do penze.

Nevím, co hledali, pistoli jsem hodil do studny

Zlatý kopec, známý jako místo setkávání undergroundu a disentu, ale i nadále přitahoval pozornost StB. Miroslav zde zažil dvě domovní prohlídky, které se odehrály počátkem osmdesátých let. Ze spisů vyplývá, že byl pro StB zajímavý pro jeho styky s chartisty, a proto na Zlatém kopci hledali rozmnožovnu samizdatových tiskovin Charty 77.

„Na první prohlídku přijela tři čtyři auta a příslušníci StB chtěli vidět sklep. Nevím, co tam chtěli najít. Hrabali se v celém domě a nahnali mi strach. Měl jsem tam zbraň po tchánovi z druhé světové války, kterou jsme našli u něj doma po jeho smrti v roce 1973. Schovali jsme ji na Zlatém kopci do psacího stolu. Bál jsem se, že ji tam najdou, a tak jsem ji rychle strčil do kapsy a vyšel ven. Nevěděl jsem, co s ní, byla dokonce nabitá. Byla to hrozná situace. Dům plný fízlů a já na dvoře s nabitou pistolí v kapse... Už to by stačilo na desetiletý kriminál. Podařilo se mi ji ale vhodit do studny,“ vypráví pamětník.

Státní bezpečnost nakonec nenašla na Zlatém kopci nic významného. Druhá prohlídka už byla jen povšechná.

Po těchto prohlídkách a neúspěšném pokusu o naverbování ke spolupráci StB nechala Miroslava Krůtu na pokoji. „Měl jsem taktiku, že jsem předstíral úzce zaměřeného vědce a zaplavoval jsem je podrobnostmi z geologie a paleontologie, což je vůbec nezajímalo.“

Náhle jsem směl do Libye i obhájit akademický titul

Miroslav nebyl v komunistické straně, a proto mu komunisté nepovolili obhájit kandidátskou práci k získání doktorátu. „Práce byla připravena k obhajobě, ale výbor komunistické strany obhajobu nepovolil.“

Stejně tak mu komunisté v roce 1980 zamítli pracovní výjezd do Libye s československým podnikem Geoindustria. Podnik ale o tak skvělého odborníka stál a našel způsob, jak dosáhnout svého. „Díky jejich zásahu mi za dva týdny přišel dopis s povolením vycestovat do Libye a následně i oznámení, že smím obhajovat svou kandidátskou práci,“ říká Miroslav Krůta. „Nehledejte v tom ale logiku. Komunisté nepřemýšleli. Byl to systém. Když už něco povolili, tak už to dál neřešili. Povolili jedno, bylo tedy povoleno i druhé... Geoindustria to tedy ‚prošťouchla‘ a pro mě to byl přelom. Do té doby jsem dostával zvací dopisy na univerzitu do Hamburku, kam mě komunisti nepouštěli. Najednou jsem mohl skoro každý rok na Západ.“

Až listopad 1989 mě přesvědčil, že má smysl otevřeně protestovat

Státní bezpečnost projevila zájem o Miroslava naposledy v roce 1988, kdy byl pozván do služebny na Smíchov. Jak říká, tehdy už šlo o jiný typ estébáků. „Byli inteligentní a jejich chování bylo úplně jiné. Domnívali se, že bych mohl mít informace o finančních tocích ze zahraničí spojených s Chartou 77. Během několika minut však zjistili, že jsou na špatné stopě, a pustili mě. Z jejich chování jsem vycítil, že se něco děje a že se politická situace brzy změní,“ vypráví Miroslav Krůta o poslední fázi komunistického režimu.

Miroslav nevěděl, že se 17. listopadu 1989 chystá pochod z Albertova na Vyšehrad, takže se ho nezúčastnil, ale již následující den šel na svou první demonstraci a spolu s celou rodinou pak celý týden prožil v ulicích.

„Demonstrace před listopadem 1989 mě nepřitahovaly. Jak už jsem říkal, nechtěl jsem se odkrývat a vydávat se všanc estébákům, pro které bych byl jenom snadná kořist. Neměl jsem dobrý pocit ani z Charty 77, a proto jsem ji nepodepsal. Přišla mi hodně proklamativní a já nemám rád proklamace. Mám rád, když se jde rovnou k věci, střízlivými, obyčejnými slovy,“ vysvětluje Miroslav Krůta.

Svět pouze vědou uchopit nelze

Asi tři roky po sametové revoluci opustil Akademii věd. V té době se již intenzivně věnoval tchaj-ťi na Zlatém kopci spolu se svým učitelem Tomaszem Nowakowským, kterého poznal již v osmdesátých letech. Počátkem devadesátých let založili centrum, kde se umění tchaj-ťi dodnes vyučuje.

Od paleontologie, která ho od dětství fascinovala a která mu umožnila cestovat a poznávat život na Zemi skrze vědecké přístupy, se dostal k duchovním, ezoterním naukám. Jako vědec dospěl k myšlence, že svět je „hluboce nepochopitelný“.

O svých životních cestách napsal Miroslav Krůta zatím tři knihy: Jak se kalila voda aneb Dětská setkání s bolševikem, Až na dno Cotopaxi, Voda se čistí aneb Mladý muž a pražské jaro.