Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jarmila Krupková (* 1931)

• narodila se 26. ledna 1931 v Solopyskách na Lounsku

• její rodina zde vlastnila statek

• během kolektivizace rodina o hospodářství přišla a otec stanul před soudem (ve vězení strávil půl roku)

• v roce 1955 se provdala na statek do Telec

• v roce 1957 znárodnili statek i rodině jejího manžela

• manžel byl poslán na práci do dolů

• žili na samotě Gisela u Duchcova, v roce 1968 se přestěhovali do Loun

• vyučila se prodavačkou a pracovala jako vedoucí v prodejně s dětskou obuví

• až do pozdního věku působila aktivně v Sokole

• v roce 2023 žila v Lounech

Zpívali jsme Tatíčku starý náš

Jarmila Krupková se narodila 26. ledna 1931, vyrůstala s dvěma sestrami a rodiči, kteří se starali o hospodářství, v Solopyskách nedaleko Loun. Rodina obhospodařovala osmnáct hektarů polí, starala se o koně, krávy a další zvířata. „Tatínek byl místostarosta. Každý večer šel na obec, jiný chodili do hospody a náš tatínek šel na obec, přišel v deset večer a šlo se spát,“ vzpomíná Jarmila Krupková. Do první třídy nastoupila v roce 1937, když zemřel první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Tato událost jí dodnes utkvěla v paměti. „Pan řídící vzal štafle, vylez na ně, sundal fotografii, přes roh dal černou pásku a zas to tam pověsil. Pak jsme se postavili a zpívali jsme Tatíčku starý náš,“ vypráví. V Solopyskách chodila do školy čtyři roky, poté přešla do Ročova, a ještě později do Loun. Jarmila Krupková byla také odmala členkou Sokola, její otec působil jako starosta místní organizace v Solopyskách. Jako osmnáctiletá v roce 1948 cvičila na XI. všesokolském sletu.

Koncem války jsme u nás doma měli německou rodinu

Na začátku druhé světové války musel její otec odvést jejich dva koně do kasáren a dát je k dispozici armádě. „Měli jsme koně Karla a Ferdu a v kasárnách v Lounech byl prostor pro koně, tam se museli odvést, aby šli na frontu. Po válce ty koně, co přežili, se mohli vrátit hospodářům. Tatínek si tam pro koně šel, vešel, pozdravil a Karel, ten kůň, se ohlídl,“ popisuje. Koncem války byli na statku ubytováni tzv. národní hosté, Němci, kteří utíkali z východu před postupující Rudou armádou. „Tak to tady rozstrkali po statcích, měli jsme německou rodinu v patře. Němci nemuseli nic dělat a dostávali lístky na jídlo,“ vypráví. Po konci války u nich bydlela jiná německá rodina, ta jim ale tentokrát měla pomáhat s prací na poli. A mezitím na statku ještě nějaký čas pobývala Rudá armáda.

Že se nestydíte pást se na cizí bolesti

Stejně jako ostatní hospodáře i rodinu Jarmily Krupkové velmi postihla v padesátých letech kolektivizace. Její otec odmítal vstoupit do jednotného zemědělského družstva (JZD), ale dlouhodobě nemohl plnit stanovené odvody. Za poškozování socialistického hospodářství byl půl roku vězněn v Bělušicích a hospodářství stát znárodnil. Rodina alespoň mohla na statku zůstat bydlet, Jarmila Krupková nastoupila do lounské chmelárny. V roce 1955 se vdala, přestěhovala se za svým manželem na statek do Telce a podruhé zažila znárodňování. Statek manželově rodině zabavili v březnu 1957, kdy byla pamětnice v osmém měsíci těhotenství. Rodina si totiž potají v noci půjčovala traktor, aby zvládla obdělat pole a odevzdávat povinné odvody. Někdo je ale nahlásil a soudili je za to, že kradli naftu. „Nahnali tam [k soudu] lidi z fabrik a teďko tam šli naši, co byli zavřený a mezi lidma se ozvalo: ‚Už je vedou, už je vedou!‘ Do mě vjel vztek, víte, a já jsem si stoupla, vykřikla jsem: ‚Že se nestydíte pást se na cizí bolesti!‘ Ale ani jeden mi neodpověděl, všecko to ztichlo,“ popisuje, jak probíhal soud.

Její manžel musel odejít fárat na šachtu do Duchcova, tchán a švagr byli vězněni. Navíc jim zabavili veškerý majetek – ze statku si mohli odvézt jen to, co se vešlo na náklaďák. Traktor, osobní auto, motorka, veškeré vybavení, technika i zvířata museli zůstat. Jarmila Krupková neměla kam jít, a tak se na čas vrátila ke svým rodičům, kde se jí také narodil syn. Po propuštění z vězení se její tchán s tchyní přestěhovali do Kladna, protože součástí rozsudku byl i zákaz pobytu v okrese Louny a Slaný.

Stěhovali jsme se a projížděli mezi tankama

Po nějakém čase byl rodině pamětnice přidělen dům na samotě Gisela poblíž Duchcova. Její strýc a teta jí odkázali dům v Lounech, který pronajala profesorovi místního gymnázia. Když v roce 1968 zavřeli důl Máj, ve kterém manžel pracoval, přestěhovali se do domu v Lounech. Nájemníci odmítali dům opustit a bytová komise se postavila na stranu nájemníků. „I když jste byli majitele domu, neznamenalo to, že tam můžete bydlet, klidně v tom domě setrvávali,“ vypráví. Jarmila Krupková se obrátila na prezidentskou kancelář. Vyslaný úředník došel k závěru, že nájemníci musí dům uvolnit. „Stěhovali jsme se 26. nebo 27. srpna. Projížděli jsme mezi tanky, kontrolovali stěhovací vůz, jestli nepřevážíme mezi nábytkem zbraně,“ vzpomíná, jak prožívala invazi vojsk Varšavské smlouvy.

Když děti Jarmily Krupkové trochu odrostly, nastoupila jako prodavačka v prodejně obuvi. Ve svých téměř padesáti letech se vyučila a stala se vedoucí dětského oddělení. Během sametové revoluce se účastnila akcí v Lounech a po roce 1989 se stala opět aktivní členkou Sokola. V roce 2023 žila v Lounech.