Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Krupičková roz. Polanská (* 1931)

• narozena 20. června 1931 v Praze

• do roku 1939 bydleli na Václavském náměstí v paláci Lucerna

• otec Zdeněk Polanský působil v protinacistickém odboji, ukrýval zbraně

• v březnu roku 1942 otec zatčen gestapem, ale skrýš nebyla odhalena

• byl zavřený v Terezíně v Malé pevnosti a v Buchenwaldu

• Marie Polanská byla též trestně stíhána, seděla v cele s Miladou Horákovou

• otec v Buchenwaldu působil v podzemní síti

• v roce 1943 byl díky zásahu podzemní sítě propuštěn na svobodu

• po půl roce ho ale gestapo znovu poslalo do Buchenwaldu

• po válce se celá rodina shledala

• Eva se vyučila modistkou a v oboru působila celý profesní život

Eva Krupičková, za svobodna Polanská, se narodila 20. června 1931 v Praze. Dětství prožila se svými rodiči a mladší sestrou Hanou v láskyplném prostředí. Rodina bydlela na Václavském náměstí v prostorném bytě paláce Lucerna, kde měla matka Marie Polanská modistickou dílnu se salónem navštěvovaným bohatší klientelou. Otec Zdeněk byl prokuristou Báňské a hutní společnosti. O dvě dcerky pečovala také hospodyně Věra. 

Postavení rodičů přivedlo do blízkosti rodiny významné osobnosti, které navštěvovaly Polanských literárně-zábavné večery. Mezi hosty patřili Baťovi, Hana Benešová, Alice Masaryková, Josef Svatopluk Machar. Eva i Hana byly často vytaženy z postele, aby společnost pobavily hrou na piano nebo baletním číslem. Machar věnoval otci svou knihu Kriminál, ve které líčí vlastní odsouzení za vlastizradu a činnost v odboji za 1. světové války. Rodinným přítelem byl také začínající spisovatel Eduard Kirchberger, později známý pod jménem Karel Fabián, který za války Polanské při gestapáckých výsleších zradil. 

 

Ošklivé uniformy zlých vojáků

Dne 15. března 1939, kdy němečtí nacisté obsazovali republiku, rodina Polanských zděšeně sledovala z okna německé konvoje brázdící Václavské náměstí, když někdo zazvonil. Za dveřmi stál správce Lucerny Šupich a tři němečtí důstojníci. Šupich požádal otce, aby pustil důstojníky dívat se na tu slávu z oken jejich bytu. Nezbylo než vyhovět. Eva vzpomíná na nablýskané vysoké holínky a vojenské rajtky. Na otázku Němců, jak se jí líbí uniformy, poznamenala plynně německy, že jsou to ošklivé uniformy zlých vojáků a tatínek ji raději rychle odklidil do dětského pokoje k chůvě. 

 

Kufr plný zbraní

Polanští se zapojili do odboje v rámci Klapkovy skupiny, která šířila ilegální časopis V boj! Pochopili, že Lucerna je nebezpečné místo pro jejich aktivity a koncem roku 1939 se přestěhovali do domu v Žitné ulici, kde Zdeněk Polanský získal služební byt. Zde Polanští, především tedy Zdeněk, pokračovali v odboji. „Táta uzavíral tu vojenskou skupinu, jejímž úkolem bylo získávat finance, zbraně a falešné listiny pro převádění vojenských důstojníků a vyšších vojenských šarží přes naše hranice. Jedna skupina byla pod plukovníkem Bílým, který měl skupiny na starosti,“ vypráví Evina sestra Hana.

Sestry Polanské vzpomínají z vyprávění rodičů, že tatínkovi jednou někdo zavolal, aby se dostavil do druhého patra jednoho domu v Lazarské, kde ho čekal muž v klobouku s kufrem, který měl převzít a uklidit do bezpečí. Zdeněk Polanský jednal dle pokynů a těžký kufr s obavami z prozrazení odnesl do své kanceláře. Po otevření kufru zjistil, že je plný zbraní. Ukryl je v archivu za ozdobnou lištou ve slepé horní polici skříní. Vzpomněl si, že má doma ještě pistoli od přítele Kirchbergera a přidal ji do úkrytu k ostatním zbraním v archivu své kanceláře. 

 

Nohy v trepkách, v zádech gestapácký revolver

Obavy z prozrazení ho pronásledovaly do 17. března 1942. Tehdy do bytu v půl sedmé ráno vtrhli tři příslušníci gestapa: Hartel, Müller a Wollner. Zdeněk Polanský pochopil, že je v pasti. 

„Jen si vzpomínám, že tatínek býval takový smutný, zamyšlený, maminka také, byli v napětí. Když ráno v půl sedmé v březnu 1942 přišlo gestapo, tatínek byl v noční košili, měl nahé nohy, jen trepky, vidím to doteď. Mezi lopatkami měl pistoli a Wollner ho vedl do pánského pokoje. Tam se hrabali ve věcech a něco hledali. Byli tři dohromady. Řvali, maminka se tam někde chudák točila. Rozházeli nám celý byt. Rozřezali i matrace a hledali pořád zbraně. Nic nenašli a tatínka odvedli,“ vzpomíná Eva. Muže, který otce odváděl, už nikdy nevymaže z paměti. Byl to Wilhelm Wollner, kolaborant gestapa nejhrubšího ražení. 

V den, kdy byl otec zatčen, rodinný přítel Josef Svatopluk Machar zemřel. Marii Polanské volala jeho dcera Jiřina, že našla otce mrtvého. „A mně právě gestapo odvedlo Zdeňka,“ řekla paní Polanská. „Jiřina seznala, že to je mnohem horší, všeho nechala a přijela za maminkou. Ten den si maminka sbalila kufr a čekala, kdy přijde gestapo pro ni,“ vzpomínají sestry Polanské. 

 

Jsi starší, musíš se postarat o Hanu

Pro Marii Polanskou si gestapo přišlo za dva dny. Důstojně zvedla kufr a ve dveřích se otočila. „Když ji vyváděli dveřmi, tak se ještě takhle otočila a řekla mi, že jsem starší a že kdyby se s tatínkem nevrátili, musím se o Hanu postarat. Tenkrát jsem snad zestárla. Bylo to tak vážné, že na to do smrti nezapomenu,“ vzpomíná Eva, které tehdy bylo 10 let. Zůstala sama, jen se svou sedmiletou sestrou a hospodyní Věrou. V následujících dnech je opakovaně Wollner navštívil. Při jedné z návštěv řekl Evě: „Tatínek chodí k výslechu v košili se zmačkaným límečkem, vypadá strašně. Kde má nějaké pěkné košile, já mu je odnesu.“ Eva vybrala pro tatínka ty nejkrásnější s vyšitým monogramem. Když po nějakém čase čekali v úřadovně pražského gestapa na krátké setkání s tatínkem, všimla si, že má Wollner na stole tatínkovo rádio a na sobě košili s monogramem ZP.

Z bytu v Žitné se musely děti vystěhovat k otcovu bratrovi na Zlíchov a později se musely rozdělit. Příbuzní se k nim ale nechovali dobře. Poprvé poznaly hlad a žily v trvalé nejistotě, co s nimi bude. 

 

Konfrontace s Kirchbergerem na gestapu

Rodiče byli v sídle gestapa, Petschkově paláci, vyslýcháni Wollnerem každý zvlášť. Jinak Marii drželi ve vazbě na Karlově náměstí, Zdeňka na Pankráci. Při jednom z výslechů konfrontoval gestapák Wollner Marii Polanskou s rodinným přítelem Eduardem Kirchbergerem. Wollner ho nechal přivést, aby Marii usvědčil z převzetí zbraně pro jejího manžela. Sestry si z matčina vyprávění vzpomínají, že Kirchberger klečel ve Wollnerově kanceláři a říkal: „Paní Polanská, tady jsme na gestapu, tady se nesmí lhát. Vždyť si vzpomínáte, jak jsem vám přinesl revolver pro vašeho manžela. V mém románu je i jeho číslo.“ Marie Polanská pochopila, že Kirchberger vyzradil všechno. Jestli gestapo najde zbraně ukryté v archivu jejího muže, je s nimi konec. Sestry vyprávějí, že jejich maminka vsadila vše na jednu kartu. Přistoupila prý ke Kirchbergerovi, před gestapáky mu nafackovala a všechno rázně popřela.

Na Pankráci skočil z okna, zachránila ho síť

Zdeněk Polanský zažíval ve vyšetřovací vazbě těžké chvíle. Při jednom z výslechů stál na gestapu s čelem přitisknutým ke zdi vedle Julia Fučíka. Pochopil, že promluvil také jeho přítel Kirchberger a litoval svého nápadu přidat revolver k ostatním ukrytým zbraním. Umíral hrůzou, že gestapo skrýš odhalí, nebo už sám nevydrží dlouho mlčet. Když ho vedli chodbou na Pankráci, vysmekl se a skočil z okna ve druhém patře. Nevěděl však o záchranné síti. Roztrhl si bradu a zlomil ruku. Za trest ho nahého uvrhli na několik neděl do tzv. kobky. Když se v zuboženém stavu vrátil na běžnou celu, sám sebe nepoznal.

Podzemní síť v Buchenwaldu

V zimě na přelomu let 1942-1943 ho uvěznili v terezínské Malé pevnosti, kde byl nucen kácet stromy, na které museli lézt Židé jako závaží. Při pádu stromu umírali. Z Terezína ho poslali do koncentračního tábora Buchenwald. Stále byl ve vyšetřovací vazbě, ale ve spisu měl od Wollnera značku RU („Rückkehr unerwünscht“ - návrat nežádoucí). Byl to de facto rozsudek smrti bez soudu.

V Buchenwaldu se zapojil do podzemní sítě. Ti, kteří měli přístup ke spisům, je tajně vnášeli do tábora, kde z nich jiní odstraňovali závadné dokumenty. Tím, kdo spisy z úřadovny vynášel, byl právě Zdeněk Polanský, kterého Němci pro jeho dobrou němčinu využívali na práci v kanceláři za branami tábora. 

„To podzemní hnutí bylo tak důkladné, že si ho tam de facto nějak dostali, aby jim byl užitečný. V kanceláři prý byl úplně blbý Němec a táta tam za něj všechno zařizoval. Jinak přes hlavní bránu musel čas od času přenášet spisy člověka, kterého jeho spoluvězni z podzemního hnutí označili. Oni si je přebrali a o něco ztenčené spisy musel tatínek zase vrátit zpátky. Říkal, že musel vždycky požádat toho úředníka po vojensku o vstup do archivu. Všechno muselo být podle předpisů. Ta stráž z brány už otce znala a vždycky ho bez kontroly pustili. Jednou se mu ale stalo, že přenášel zase nějaké spisy, ale tentokrát mu strážce řekl: ‚Halt!‘ a chtěl ho prohlédnout. Táta říkal, že by se v něm krve nedořezal, protože věděl, že to je konec. Vtom ale jelo nějaké auto, ten strážce ho musel přijmout, a tak tátovi řekl, aby pokračoval v cestě. Když nám tohle táta vyprávěl, tak jsme mu říkaly, že byl hrdina. On ale řekl: ‚Děti, nebyl, já jsem se po…,‘“ vypráví Eva. 

 

Tak jsem se vám, děti, vrátil

Jako tatínek pomohl jiným vězňům, tak někdo pomohl jemu. Když byl 31. března 1943 převezen do Prahy ke Zvláštnímu soudu, ve složce už značku RU neměl. A protože neprozradil další články v distribučním řetězci odbojové organizace, Zvláštní soud neměl kromě svědectví Wollnera a Kirchbergera žádný přímý důkaz a překvapivě ho 1. dubna 1943 propustil. Toho dne přišel tatínek domů a řekl: „Tak jsem se vám, děti, vrátil aprílem.“ Všechno vypadalo na šťastný konec.

Zdeněk Polanský se držel v ústraní na Hluboké, po půl roce však jeho ostražitost opadla. Měl vymlácené zuby, trpěl bolestmi, potřeboval zubaře, vrátil se do Prahy k rodině. Když se pak v doprovodu manželky jednoho listopadového dne na Václavském náměstí střetl s gestapákem Wollnerem, věděl, že je zle. Důkladný Wollner byl přesvědčen, že jeho značka RU ve spise již vykonala své a setkání s Polanskými ho šokovalo a rozhodl se konat. Sestry nikdy později v životě neviděly nikoho tak plakat jako ten večer tatínka. Druhý den putoval v poutech zpátky do Buchenwaldu.

 

Maminka na cele s Miladou Horákovou

I Marie Polanská se musela vrátit do vězení a odsedět svůj několikaměsíční trest za neoznámení aktivit svého manžela. V ženské věznici v Řepích se setkala s Miladou Horákovou, s níž sdílela celu i kavalec. „Maminka měla dlouhé tmavé vlasy až pod pas, které jí kupodivu neostříhali. Ve vlasech pronesla kříž Ježíše Krista, a tak se k němu s Miladou Horákovu tajně modlily. Milada Horáková maminku povzbuzovala. Říkala: ‚Nebreč, ty máš doma dvě holky, já jednu, ale musíme to vydržet.‘ Maminka říkala, že Milada byla statečná a silná osobnost a ona se vedle ní cítila jako mravenec. Přátelství přetrvalo i po válce, kdy Milada navštěvovala maminku i jako zákaznice. Maminka říkala, že komunistům vadila proto, že je tak chytrá a nedá se zlomit,“ vypráví Evina sestra Hana.

 

Bály se pustit otce domů

Marii Polanskou propustili 12. listopadu 1944, načež se společně s dcerami znovu shledaly u babičky na Vinohradech. O otci však rodina neměla zprávy a ani v květnu 1945, když válka skončila, s žádným transportem se z koncentračního tábora nevracel. 

Až na konci května, když byly sestry Hana a Eva samy doma, někdo zazvonil. Zdeňka Polanského, který vážil 45 kilo, ani jedna dcera nepoznala a bály se ho pustit domů, dokud se nevrátila maminka, která našla svého muže sedět na schodech. Tak pozdě se vrátil proto, že díky dobré němčině pomáhal po osvobození s likvidací tábora.

Krátce po válce vzal Zdeněk Polanský své kolegy z Báňské a hutní do archivu. Odmontoval ozdobnou lištu a vytáhl nejprve revolver zn. Mauser-Werke A.G. číslo 400240 a pak všechny ostatní zbraně. „Tahle skrýš mě a celou rodinu zachránila před jistou smrtí,“ vysvětlil s úsměvem.

 

Wollner popraven

Wollner byl dopaden v Bavorsku a v dubnu 1947 stanul v Praze před soudem. Uznal ho vinným jako příslušníka gestapa a SS a za těžké ublížení na zdraví při výsleších. Poprava se konala 23. dubna na dvoře pankrácké věznice. Veřejná poprava rozhodně nebyla něčím, co by Polanští vyhledávali, ale tohle byl výjimečný případ. Oba seděli v první řadě. Když se kat zeptal Wollnera na poslední přání, střetl se s Polanskými očima. Pak sklopil hlavu a řekl, že žádné nemá.

Eduarda Kirchbergera, známého později pod pseudonymem Karel Fabián, otec po válce potkal, ale ten se setkání vyhnul naskočením do jedoucí tramvaje. Rodiče se s ním pak už nikdy nesetkali.

 

Modistkou po vzoru maminky

Otec v roce 1945 pod vlivem přátel z odboje v Buchenwaldu vstoupil do KSČ, ale nijak toho nevyužíval. Se stranou se vnitřně rozloučil v době politických procesů, které ho vyváděly z míry, z politiky se zcela stáhl, pracoval v archivu.

Marie Polanská své podnikání v modistice už nevzkřísila do takových rozměrů jako před válkou a po roce 1948 toto módní odvětví přebraly státní podniky. Eva se zhlédla v povolání maminky a vyučila se modistkou. V letech 1949-1954 pracovala v podniku Textilní tvorba Praha. Zde absolvovala další odborná školení. V roce 1954 přešla do „budované“ Oděvní tvorby, kde pracovala jako vedoucí výrobny a provozovny. V letech 1960 až 1966 pracovala na ředitelství podniku Drobné zboží Praha, poté na Školské správě v Praze 4, kde zde zůstala až do důchodu v roce 1994.

Redakční poznámka: text příběhu pamětníka částečně vychází z původního textu Tomáše Reitera z roku 2017