Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslava Křupalová (* 1935)

• 1935 narozena v Praze

• 1944 otec zatčen gestapem

• 1945 nejmladší účastnicí Pražského povstání

• 1949 StB zatklo její rodiče

Někdy byli ty český policajti horší než gestapo

Jaroslava Křupalová, za svobodna Horáčková, se narodila v roce 1935 v Praze. Jejich rodina bydlela v domě Hradní stráže a znali se tedy s mnoha důstojníky. S počátkem války vstoupil její otec do odbojové skupiny Věrni zůstaneme, která se scházela i u nich v bytě. „Polovina našich příbuzných byla v roce 1938 vystěhovaná. Přestože jsem Pražák, tak jsem k tomu pohraničí lnula.“ V roce 1944 gestapo odbojovou skupinu odhalilo a přišlo zatknout i otce Jaroslavy. Bylo jí tehdy teprve devět let, ale během porad skupiny si všimla, jak její tatínek schovával do kabátu náprsní tašku s dokumenty. Domyslela si, že je potřeba, aby se tyto dokumenty nedostaly do rukou gestapa. Utíkala tedy k tatínkovi, objala ho na rozloučenou a přitom mu vytáhla tašku z kabátu. Příslušníci gestapa si ničeho nevšimli. „Když ho vedli po schodech dolů, tak jsem mu tajně vytáhla tu náprsní tašku a tím jsem mu zachránila život.“

Paní Horáčková nebyla v době zatčení svého manžela doma. Jelikož za války byl akutní nedostatek potravin, tak jezdila na venkov, kde vyměňovala ložní prádlo a jiné předměty z domácnosti za jídlo pro rodinu. „Vezla tam třeba kroj a lyžáky a vyměnila je za jídlo. Ty sedláci se měli za války nejlíp. Měli proviant a za to dostávali věci. Prachy je nezajímali.“Když gestapo odvedlo tatínka, tak zapečetili jejich byt a Jaroslavu vyhodili na ulici. Její starší bratr byl ve škole a devítiletá Jaroslava zůstala na ulici sama. „Mě vyhodili ti gestapáci na chodbu kočárek a aktovku. Víc nic. Nikdo z toho baráku neřekl: ,Tak pojďte zatím k nám, než se maminka vrátí.‘“ Nakonec se Jaroslavy a bratra ujala jedna prodavačka v sousedství a postarala se o ně, než se maminka vrátila.

Několik týdnů se rodina nesměla vrátit do bytu. Když válka skončila, tak našli byt v hrozném stavu a rozkradený. „Než nás vystěhovali, tak maminka uvařila hrnec guláše. Měla narozeniny a měla tam bonboniéru, kterou dostala, a když jsme se vrátili po těch třech nedělích do bytu, tak bonboniéra vyžraná a ten bramborový guláš snědený, ale to nedělali gestapáci, ale ty přisluhovači od české policie.“ Po válce šla maminka za velitelem české policie a žádala ho, aby jim alespoň vrátili knihy, co jim vzali z bytu. Policista jí vyhodil s tím, ať jsou rádi, že vůbec žijí. „Nemyslete si, že tohle dělali jenom ty gestapáci, někdy byli horší ty český policajti než gestapo. Někdy se chovali hůř. Spoléhali na to, že Němci je potřebovali na překládání.“

Nosili jsme zprávy z barikád do štábu

Dříve než skončila válka, prožila Jaroslava velmi intenzivně Pražské povstání. Jelikož bydleli v domě Hradní stráže, tak v jejich okolí žilo mnoho významných důstojníků. Ti věděli, že Horáčkovi měli před válkou zbraně, tak se šli zeptat, zda někde nějaké neskrývají. Maminka je zavedla do sklepa, kde bylo v nádržích s pískem zahrabáno střelivo. „Ti důstojníci šíleli, co si dovolila ohrozit takhle barák, že měla ve sklepě střelivo.“ Jaroslava vzpomíná, že významní důstojníci v jejich okolí nebyli vůbec takoví hrdinové, jak by si myslela. „Důstojníci se 5. května oblékli do uniforem, a když šestého začaly boje, tak to zase svlékli.“

Zato desetiletá Jaroslava se do povstání zapojila velmi aktivně. V Dejvicích byly vedle sebe tři barikády, které se jmenovaly Podbabská, Koulová a Terronská. Jejich činnost byla řízena z hlavního štábu. „Nosili jsme zprávy z těch jednotlivých barikád do toho štábu.“ Mimo to pomáhala Jaroslava se zásobováním a rychle se naučila první pomoci, takže začala působit jako ošetřovatelka. „Moje hlavní práce byla v tý ošetřovně.“ Ošetřovala nejen zraněné z povstání, ale i Židy, kterým se podařilo utéct z transportačních vagonů.

Dne 9. května, když už byla válka téměř u konce, tak jejich osmnáctiletá sousedka vyběhla z domu vítat Rusy, kteří však na místě ještě nebyli. Bohužel tam ale byl německý odstřelovač, který jí bez milosti zastřelil. „Víte, že to byl pro mě nejhorší zážitek z celýho povstání, když už vlastně po válce, po revoluci, a ona šla v dobré víře a tam ji odbouchli. To bylo krutý.“ Ve svých deseti letech byla Jaroslava Křupalová nejmladší aktivní účastnicí Pražského povstání a byla za to i oceněná pamětním odznakem za druhý národní odboj.

Zůstali jsme sami a úplně bez prostředků

Po válce se tatínek v pořádku vrátil domů, ale klid rodinu rozhodně nečekal. „Nadechli jsme se po tý válce a přišel rok 48.“Rodiče se nechtěli smířit ani s touto totalitou. V roce 1949 byl opět zatčen její otec a tentokrát už se z vězení nevrátil. Dne 7. března zatkli i paní Horáčkovou. „Sedmý březen pro mě není jenom den narození Masaryka, ale i vzpomínka na to, že o půlnoci zatkli moji mámu.“ V den, kdy zatkli její maminku, měla Jaroslava hrozné horečky. „Máma jenom stihla říct bráchovi: ,Zavolej doktora Strnada a podívej se do kachlových kamen.‘“ Bratr ráno zavolal doktorovi a ten Jaroslavu převezl s horečkami do nemocnice. Poté běžel bratr do mateřské školy, kde pracovala paní Horáčková a kde v kachlových kamnech schovávala tajné dokumenty, a ty ukryl.

Jaroslava a její bratr pak zůstali doma sami. „Mně v tý době bylo čtrnáct a bráchovi sedmnáct, takže jsme nebyli plnoletí, ale oni nás nechali doma, jako v bytě. Za války šup a hned do nějakých sběrných táborů, ale teď nás nechali doma, ale my jsme zůstali úplně bez prostředků.“ Jednou za čtrnáct dní směli chodit navštěvovat rodiče do věznice na Pankrác. V tu dobu měla Jaroslava ve škole hodinu náboženství a páter, co je učil, se podivoval, že na hodiny nedochází. Když se dozvěděl, že je to proto, že chodí navštěvovat maminku do věznice, tak Jaroslavu před celou třídou podpořil. „Řekl mi: ,Neboj se, do roka z nich budeme řezat řemeny.‘ Jako z komunistů. Dovedete si představit tu odvahu!‘“ Otec jedné spolužačky byl vysoce postavený komunista a ona mu o páterově sdělení řekla. Učitel byl okamžitě poslán do vězení.

To jim mám poslat pytel balených bonbonů?

Paní Horáčková se v cele setkala s paní, která jí slíbila, že když ji propustí dřív, tak se jí postará o děti a pošle jí do vězení bonboniéru, kde bude tolik bonbonů, za kolik dní režim skončí. Nakonec propustili nejdřív paní Horáčkovou. „Říkala: ,Co já těm holkám mám poslat? To jim mám poslat pytel balených bonbonů?“ Po návratu z vězení nemohla maminka najít práci a nakonec se musela živit mytím nádobí na stanici záchranné služby. Jaroslava chtěla jít studovat zdravotní školu, ke které měla již dobrou průpravu z ošetřování zraněných během Pražského povstání. Tam ji však nejprve nechtěli pustit. Studovala v Chiraně výrobu chirurgických nástrojů. Časem se jí přece jen povedlo ke studiu na zdravotní škole dostat.

Jaroslava se vdala za vrcholového sportovce. Její tchýně byla švadlena a těsně před únorem 1948 dostala zakázku na ušití 1500 sokolských košilí na slet. Po únoru se Sokol dostal do nemilosti a hrozilo, že plánovaný slet vůbec neproběhne. Budoucí tchýně měla tehdy vážné obavy, že si bude muset 1500 košilí nechat doma. „Ona měla strach, že jí to všechno zůstane, ale naštěstí ještě ten slet udělali.“ XI. všesokolský slet se nakonec stal jednou z prvních protikomunistických demonstrací.

V roce 1968 byla Jaroslava s manželem v Německu, kde je zastihla okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy. „My jsme tady měli dceru. Můj muž byl úplně v šoku, že v tom Německu nemůžeme zůstat.“ Vrátili se tedy zpátky a nakonec neemigrovali. Manžel Jaroslavy se předtím na zápasech vždy běžně přátelil s ruskými sportovci. Jaroslava vzpomíná, jak i jejich vzájemné vztahy okupace ovlivnila. „Na utkání v Helsinkách se už s nima ty kluci z Ruska nebavili, že jsou kontrarevolucionáři.“

Až my zmizíme, tak si na to nikdo nevzpomene

Po sametové revoluci musela maminka paní Křupalové znovu k soudu, ale tentokrát kvůli soudní rehabilitaci. „Ona ve svých 82 letech musela jít znova k soudu, ale protože špatně slyšela, jelikož tam tenkrát dostala jednou facku, až jí prorazili bubínek, tak jsem tam s ní šla a řeknu vám, že to bylo hrozný, když ona vlastně musela znova prožívat to, za co jí odsoudili. To bylo až nechutný.“ Nakonec získala paní Horáčková nějaké peníze jako satisfakci za čas strávený neprávem ve vězení. Tato satisfakce ji však spíš urážela, než potěšila. „Říkala: ,To není možný, já jsem to dělala, že jsem chtěla pomoct národu a ne, abych za to dostala peníze.‘“

Paní Křupalová je v neustálém kontaktu s pamětníky událostí 20. století a jejich vzpomínek si velmi váží. „Až my zmizíme, tak si na to nikdo ani nevzpomene, věřte tomu, to už nebude módní, aby někdo vzpomínal na to, co bylo, ale pokavaď si toho nebudou ty lidi vážit, tak to bude špatný, protože oběť lidská je vždycky daleko větší než nějaký peníze.“ Velmi se jí dotklo, když prezident Miloš Zeman při výročí Pražského povstání promlouval o tehdejších událostech. „Pan prezident Zeman řekl, že to byly zbytečný oběti... Já jsem mu říkala: ,Víte, vy jste o deset let mladší než já a já jsem to zažila a vy si to vůbec neumíte představit.‘“