Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miloslava Krumlová (* 1949)

• 15. listopadu 1949 se narodila v Českém Brodě

• v letech 1865 až 1968 studovala na Střední ekonomické škole v Dušní ulici, Praha 1

• v letech 1968 až 1974 pracovala jako sekretářka v nakladatelství PRÁCE, v časopise Čtení pod lavicí a v SODM (Sdružení organizací dětí a mládeže, později SSM)

• v roce 1976 se s mužem a dvěma dětmi přestěhovala do Vrchlabí

• v letech 1978 až 1988 pracovala v Čedoku v administrativě a jako průvodkyně

• v letech 1986 až 1988 dálkově studovala a složila maturitní zkoušku

• v letech 1988 až 1990 pracovala v administrativě ve Vápence v Kunčicích nad Labem

• v roce 1990 začala podnikat v provizorních podmínkách ve Vrchlabí

• od roku 1991 do odchodu do důchodu v roce 2007 provozovala knihkupectví ve Vrchlabí, rodina v práci pokračuje dodnes

Po roce 1989 nastaly v československé společnosti ve všech ohledech fundamentální změny: došlo k otevření trhu a přirozeně s tím se objevilo obrovské množství podnikatelů, kteří vynikali nadšením, ale postrádali jakoukoli předchozí zkušenost. Prvotní fáze jejich podnikání se vyznačovala metodou pokusů a omylů, zpočátku spíše sbírali zkušenosti, ale poměrně rychle se učili a adaptovali na nové, dříve netušené možnosti. Zmíněný boom v podnikání se týkal velkých měst stejně jako těch malých, v příběhu Miloslavy Krumlové konkrétně podkrkonošského Vrchlabí.

Kamenolomy

Miloslava Krumlová se narodila 15. listopadu 1949 v Českém Brodě, ale její rodina z obou stran pochází z vesnic ve středních Čechách: maminka ze Žernovky, dnes součásti Mukařova, tatínek z blízkých Jevan. Děda Antonín z matčiny strany pracoval v tehdy vyhlášených středočeských kamenolomech jako dělník. Žádné ochranné prostředky neexistovaly, pracovalo se v prachu a hluku a děda, jako mnozí jiní velmi brzy, v polovině 50. let, zemřel na rozedmu plic. „Ta nemoc k tomu patřila,“ dodává pamětnice. Byl to hodný člověk, tajně pro Mílu kupoval šunku zvanou cikánka, ne víc než 5 dkg, aby to babička nevěděla: „Bylo to drahý a sami pro sebe by si to nekoupili,“ vzpomíná pamětnice a připojuje vzpomínku, jak se jako děti chodily dívat na dělníky, jak kladivem roztloukají kameny. Děda prožil část první světové války jako legionář v Rusku, ale že by něco vyprávěl, si nevzpomíná. Prarodiče vlastnili malé políčko a louku, chovali krávu, prase, kačeny a slepice, bydleli v nevelkém domku v těsné blízkosti lomu. „Měli sice studnu, ale lom jim sebral vodu, a tak se chodilo 400 metrů do lesa pro vodu ke studni. Na všechno – na prádlo, na vaření, na všechno.“ Babička Marie občas o žních vypomáhala u sedláků, Miloslava Krumlová si vzpomíná, že jako dítě taky pomáhala, podávala snopy do mlátičky. Prarodiče žili celkem chudě, vzdělání mohli poskytnout jen dvěma ze svých čtyř dětí: nejstaršímu synovi Josefovi, který se vyučil holičem a od dětství měl potíže se srdcem. Třebaže byl jedním z prvních pacientů, kteří podstoupili v 60. letech úspěšnou operaci srdce, jako 33letý na pooperační komplikace zemřel. Miloslava, maminka pamětnice, se jako nejmladší z dětí směla vyučit pánskou krejčovou v Praze Na Zderaze. Denně šla pěšky časně ráno čtyři km do Mukařova, potom dál do Říčan a teprve pak nasedla na vlak do Prahy.

Jevany, kam tradičně jezdili Pražané na letní byty, jsou od Žernovky vzdálené asi osm kilometrů. Bylo to místo známé krásnými vilami, místo, kam po válce, ale i později za normalizace jezdili prominenti režimu a tzv. celebrity. Jako dítě si Míla na tamější návsi hrávala se sestřenicí z Prahy, a když na to vzpomíná, říká: „Užívaly jsme si to.“ Společně s ostatními dětmi se koupaly ve vytěžených lomech: „Nebyla jsem u toho, ale mám hroznou vzpomínku na tu událost. Bylo mi asi devět nebo deset. Kluci skákali a jeden nevyplaval, uhodil se tam. Babička nám pak přísně zakazovala chodit do lomů plavat, ale chodili jsme dál, byla tam krásná voda,“ vypráví.  

Babička Marie

Žila dlouho, do 86 let, sama v domečku, ale necítila se osamocená, všichni z rodiny ji navštěvovali. „Ráda na ni vzpomínám,“ říká dnes její vnučka. “Se svou první láskou jsem šla nejdřív za ní, představit ho, ne domů.“ Babička byla žena praktická, starala se, ráda vařila, pekla, zvlášť o poutích a posvíceních, kdy se sjela celá rodina a slavilo se. Zabíjely se husy, v kuchyni stála pec na koláče, na peci se i odpočívalo. V pokoji byla zelená kachlová kamna. „Baráček to byl malý, ale vešli jsme se,“ říká Miloslava Krumlová, když vzpomíná na svoje dětství.

Mukařovské poutě jsou dodnes velkou událostí: Tenkrát se šlo procesím ze Žernovky přes střelnici kolem kolotočů, podél atrakcí a hřbitova. „Babičce se muselo přinést perníkové srdce a nedávno jsem si vzpomněla, jak nám hrozně chutnaly máčáky, rychlokvašky. Všichni, babička i tety, šly do kostela pomodlit se za mrtvé. Katolická víra byla součástí života mnoha místních obyvatel. O to víc je zajímavé, že na počátku 60. let byl v Mukařově internován Josef kardinál Beran. StB ho tam držela osm měsíců, měl zákaz kontaktů s Prahou, ale u místních byl držen v úctě a vážnosti. 

Babička Marie byla žena pracovitá. S povolením hajného chodila vyžínat cesty do lesa, aby přinesla trávu pro zvířata. „Chodila s nůší, upracovaná a shrbená. Měla dlouhé šedivé vlasy do pasu, spletla si je do copu a do drdolu pérkem.“ Malá Míla s ní chodila na klásky pro slepice, sbírala je do kytičky, babička nesla na klásky tašku. Kromě babičky má Miloslava Krumlová hezké vzpomínky na tetu Růžu, nejstarší maminčinu sestru. Nešťastnou náhodou přišla jako dítě o oko a nemohla mít děti. Svoje neteře, taky ty od bratra Josefa, milovala, zvala je k sobě na letní prázdniny a věnovala se jim jako vlastním dětem. Rodina cítila silnou soudržnost, trávili čas spolu, měli se vzájemně rádi a pomáhali si.

Jevanská rodina

Úplně jiný vztah měla Miloslava k rodině svého otce, Josefa Pačese. Pačes bylo ostatně lokálně se často vyskytující příjmení. Jeho otec, děda Karel Pačes, generál v rodině, byl vyučený švec, ženu Růženu si přivezl z Moravy. Narodili se jim dva synové: starší Josef, otec pamětnice, a dva roky mladší Karel. „Vždycky byl s nimi problém, babička dávala přednost dětem od strejdy, dodneška cítím tu křivdu,“ říká Miloslava Krumlová o rodině otce a pokračuje: „Nikdy mě dobrovolně nehlídali, když jsem byla malá. Když měla máma zánět mozkových blan, i když jsme bydleli v Jevanech, musela jsem do Žernovky k druhé babičce. Stýkali jsme se jen sporadicky a s bratranci jen v dětství, dnes už ne. Vazby skončily.“

Jak se maminka seznámila s tátou? Jako mladí chodili po zábavách po okolních vesnicích, až 15 kilometrů vzdálených. „A stalo se, že matka otěhotněla. To bylo hrozný. V červnu musela být svatba, otec byl na vojně, nic neměli, byli chudí a v listopadu jsem se narodila.“ Zpočátku musela matka se mnou bydlet u svých rodičů, až když se otec Josef vrátil z vojny, začali bydlet sami v Jevanech, po různých nájmech.

Jevany, svou blízkostí Prahy a krásnou krajinou s rybníky a lesy, se staly tradičně oblíbeným místem bohatší pražské klientely. Dodnes se tu nacházejí honosné vily se zahradami, lze tušit, jak privilegované místo to bývalo. Během druhé světové války a po ní začal jeho pomalý úpadek: nejprve to byli nacisti, kteří se zmocnili židovského majetku, komunisti pokračovali v podobném duchu. Zabrali hotely, provozovny, vily, pozemky, z hotelů se staly odborářské zotavovny, vily obsadili funkcionáři. Nasadili do nich nájemníky, zatímco původní majitelé je buď neměli možnost využívat vůbec, nebo byl pro ně vyhrazen malý prostor někde na okraji jejich majetku. O vily se nikdo nestaral, nikdo je neopravoval, a tak chátraly. Na počátku 50. let bylo režimem rozhodnuto, že majitelé vil bydlí v tzv. nadbytečných metrech a tudíž musí přijmout do nájmu nemajetné rodiny chudých spoluobčanů. Pochopitelně, majitelé vil se snažili tyto jim vnucené podnájemníky co nejdřív vystěhovat, zbavit se jich. Pačesovi prošli třemi nájmy: ten první majitel se jich chtěl brzy zbavit, ten druhý se kupodivu choval jinak, než bylo zvykem: Docent Šebek, známý pražský gynekolog, přednosta nemocnice, byl vlastně rád, že má ve svém velkém domě nájemníky, kteří se mu o majetek budou starat. Práce v domě i na zahradě bylo víc než dost: v domě byly vysoké stropy, špatná kamna, nebyla tam tekoucí voda, ale zahrada byla ohromná se zákoutími, vzácnými stromy a keři. Pačesovi obývali dvě velké místnosti a ložnici. Docent Šebek se přátelil s rodinou Štaidlových a po tom, co jim byl v Praze zabrán dům, přenechal synům, později známým tvářím showbyznysu, k dočasnému obývání v domě jednu místnost. Po čase nebyla starost o takto náročné bydlení únosná a Pačesovi se přestěhovali do třetího nájmu. Tentokrát je jevanský národní výbor umístil do vily manželů Hladíkových spolu s další rodinou. Pačesovi bydleli v přízemí. Majitelům, kteří bydleli v Praze, byl z celé vily ponechán zahradní přístavek, kdysi zřejmě obydlí zahradníka. Nájemníci měli k dispozici dům postavený uprostřed borovicového lesa, ve kterém rostly houby, a nadstandardně také volejbalové hřiště. Miloslava Krumlová dnes reflektuje tuto situaci následovně: „A to mě vůbec tenkrát nepřišlo. Prostě to tak bylo. Prostě jsme se tam nastěhovali a hotovo. A teprve... protože my jsme přístup k těm informacím neměli, tak teprve když člověk dospěl a když se změnil režim, tak jsem si to všechno uvědomila. Jak to bylo hrozný. Jako kdyby teďko nám někdo do chalupy nasadil nájemníky,“ dívá se zpět.

60. léta minulého století

Otec pamětnice vstoupil do KSČ hned na vojně. Byl vyučeným zedníkem, ale chtěl budovat nové příští, matka Miloslava z lásky k němu vstoupila taky. „I když to v rodině neměli, neangažovala se, ale otec jo“, říká jejich dcera dnes. Nejprve při náboru do řad SNB se nechal přesvědčit a vstoupil, v 60. letech se pak stal tajemníkem Národního výboru v Jevanech. V roce 1954 se Pačesovým narodil syn. Svoji funkci tajemníka bral otec vážně a svědomitě: jeho děti musely jít ostatním příkladem při sobotních brigádách na budování a zvelebování obce a jiných akcích. „Jiné informace jsme neměli, jen ten socialismus, to byla jediná volba,“ dodává pamětnice.

S 60. lety přišla doba prvních jeansů, v modě byly kabáty tzv. šusťáky – vše bylo k mání pouze v Tuzexu. „Otec o tom nechtěl ani slyšet. To u nás nepřicházelo v úvahu, ale nakonec se nechal zlomit.“

V roce 1965 se Miloslava stala studentkou Střední ekonomické školy v Dušní ulici v Praze. O tři roky později se s ostatními nadšeně zúčastňovala manifestací, vzpomíná, jak naslouchala projevu Josefa Smrkovského na schůzi v Obecním domě, vylepovala plakáty s heslem Socialismus s lidskou tváří. S kamarádkou šla na setkání členů Lidové strany na parníku na Vltavě. „Tam nás přesvědčili, ať k nim vstoupíme. Podepsaly jsme to. Bylo to úžasný, všichni věřili, že to bude dobrý.“

15. srpna 1968 nastoupila Miloslava Krumlová do své první práce, do redakce vydavatelství PRÁCE, která sídlila na Václavském náměstí. Stala se sekretářkou knižního klubu ERB, kterému předsedal Jan Drda. Denně dojížděla z Jevan autobusem v šest hodin deset minut ráno. Pátý den, to bylo 21. srpna, ji nečekaně vzbudil otec. Plakal. „Představ si, že nás napadli Rusáci.“ Pro členy KSČ, kteří nepochybovali, že konají dobrou věc, znamenala okupace obrovské zklamání, trvalou a těžkou ránu, zhroucení ideálů, ve které dosud věřili.

Miloslava odmítla zůstat doma. Po pěti dnech v zaměstnání cítila jistou povinnost a do práce, přes zákaz otce, odjela. V redakci se ten den sešli pouze dva, ona a kádrovák, ostatní nepřišli. Likvidovali papíry, doklady, aby se nedostaly do rukou okupantů. Večer zjistila, že není možné dostat se zpátky domů, nic nejezdilo. Situace nevypadala bezpečně: rodiče o ní neměli zprávy, mobily neexistovaly, nevěděla, kde bude spát. Nakonec se vypravila ke spolužačce na ubytovnu. V noci slyšely střelbu, přesto se druhý den Miloslava opět dostavila do redakce, silný pocit zodpovědnosti jí nedovolil do práce nejít. V pasáži ji hlídkující sovětský voják s kvérem vystrkal ven, ani nedošla do kanceláře. I druhý den musela přespat v Praze, do Jevan se jí podařilo dostat až třetí den. Autobus jel kolem rozstřílené budovy Rozhlasu, sovětští vojáci ho zastavili. Všichni museli odevzdat tiskoviny, které s sebou vezli, Miloslava měla u sebe letáky a časopis Mladý svět.

Co se dělo po srpnu

Nastaly změny – ČSM se rozpadlo, nově vzniklo Sdružení organizací dětí a mládeže (SODM) se sídlem na Gorkého, dnešním Senovážném náměstí. Miloslava věděla s jistotou, že chce bydlet v Praze. V té době jediná možnost, jak se dostat k bytu, byla získat ho spolu s výhodným pracovním místem. Měla štěstí: v novém časopise Čtení pod lavicí hledali sekretářku a nabízeli ubytování. Vycházel měsíčně, redaktoři psali články, její úlohou bylo přepsat je na stroji. „Byla to Havaj.“ V lednu 1969 byla otřesena činem Jana Palacha, šla na pohřeb, kráčela v tom dlouhém průvodu: „Krásnej mladej kluk, oběť pro národ, k ničemu to nepovede, vědělo se,“ říká dnes.

Bydlela na ubytovně v centru Prahy a pravidla tolerovala přespávání návštěv. V srpnu 1969 ji přijeli navštívit kamarádi ze Slovenska. Jak vypráví, ani si neuvědomili, že se něco děje, ale v tramvaji přejíždějící přes Václavské náměstí do Myslíkovy ke Flekům zjistili, že se na Václaváku koná demonstrace. Do tramvaje někdo hodil slzný plyn, viděla milicionáře, vojáky, členy SNB – a uvědomila si, že to jsou NAŠI, ne Rusáci jako před rokem. Zpět do Jindřišské už museli jít pěšky, nic nejezdilo. Na náměstí Republiky slyšeli střelbu, někoho tam zastřelili. Naděje na změnu se rozplynuly.

Časopis Čtení pod lavicí byl zrušen, stejně jako česká skautská organizace Junák a Svaz českomoravského venkova Juvena a jiné organizace, tiskoviny, spolky, atd. Ze SODM se stalo SSM. Miloslava chtěla za každou cenu zůstat v Praze. Začala pracovat na zemědělském oddělení Svazu mládeže, místě, kde se zdálo, že se nebude muset kompromitovat a tvářit se jako skutečný svazák. Začínalo období dvojí tváře. Nastal také čas prověrek: straníci i nestraníci měli odpovědět na zásadní otázku a odpověď stvrdit podpisem: podepsat souhlas se vstupem vojsk. Miloslava se v tu chvíli zařekla, že nepodepíše. Starší, zkušenější kolegyně jí však pragmaticky radila, aby si neničila život, že stejně nic nezmění a je to vlastně jen kus papíru. „Nakonec jsem podepsala, jako všichni,“ říká.

Nastala normalizace.

Boj o bydlení

Po tom, co se Miloslava seznámila se svým manželem Josefem Krumlem, si rok dopisovali. Josef pracoval jako správce majetku Svazu mládeže v Hradci Králové a bydlel také na ubytovně. Občas se navštívili, jeli na dovolenou, ale po čase bylo zřejmé, že pokud se vezmou, nastane tehdy obvyklá starost, kde bydlet. Za dva roky po svatbě se manželům narodil syn Daniel a rodina stále bydlela v jedné místnosti na ubytovně v Jindřišské ulici. „Byla tam voda, vešla se tam dětská postýlka a dvě postele, sprcha byla na chodbě.“ Krumlovi se přihlásili do bytového družstva, ale naději získat byt by měli až za sedm let. Domek po rodičích v Jevanech měl dostat bratr. Najít východisko se za těchto okolností zdálo nemožné, navíc za dva roky po Danielovi čekali Krumlovi další dítě. Zoufale procházeli inzeráty a hledali práci s bytem. Nabídky přicházely – Králíky, Hrádek nad Nisou, všechno bylo daleko, ale přišla i nabídka z Vrchlabí. Nástup ihned, národní výbor, pozice vedoucí finančního oddělení. Rozhodli se. Manžel pamětnice nastoupil okamžitě, ale slíbený byt stále nebyl. Miloslava Krumlová zůstala s dětmi v Praze, manžel bydlel na ubytovně v blízkých Herlíkovicích. Stěhování do bytu ve Vrchlabí nastalo až za půl roku, v červenci 1976.

Miloslava Krumlová vzpomíná na nelehké začátky: „V bytě nebylo nic. Seděli jsme na krabicích, sehnali jsme stůl, z Prahy jednu postel, lednici a pračku a dětské postýlky. Nikoho jsem tu neznala a místní mě nebrali. Nešlo se skamarádit, ani v parku s maminkami a dětmi. Dva roky jsem byla doma na mateřské za 500,- Kč měsíčně.“ V novém, neznámém prostředí ani nevěděla, co dělat, kde pracovat. Stal se však malý zázrak, naskytlo se místo v Čedoku. „To byla práce mých snů,“ říká. Měla na starosti turisty z NDR, zvýšila si kvalifikaci a složila průvodcovské zkoušky. Hromadné zájezdy přijížděly, samozřejmě, pouze ze socialistické ciziny. Skupiny provázela nejen po Československu, ale i osmkrát po SSSR, Gruzii, Bulharsku a Maďarsku (tam bylo dovoleno, aby Krumlovi jeli jako rodina). Pracovním jazykem zájezdů byla vždycky ruština. V Jugoslávii byla dokonce několikrát. Bylo to hezké období, pamětnice na ten čas ráda vzpomíná až na to, že jako úředníci, na rozdíl od dělnické třídy, byli mizerně placení. Manžel pracoval jako vedoucí Čedoku ve Špindlerově Mlýně, toho průvodcování nebavilo, ale Miloslavu velice. Po čase se jí naskytla možnost, jak si přivydělávat: začala jezdit tzv. pendlem do Jugoslávie. To znamenalo, že doprovázela zájezd turistů autobusem k moři, na místě pak měla osm hodin volno (většinou ležela na pláži, usnula a často se spálila, zatímco řidiči dostali k odpočinku pokoj v hotelu) a pak následovala cesta autobusem zpět. Sice to byla práce únavná a vyčerpávající, ale byla honorována také v bonech, věc to nevídaná v socialistickém Československu. Mohla za ně v Tuzexu koupit dětem jinak nedostupné a vytoužené jeansy.

Nejhorší rozhodnutí v mém životě

Na konci 80. let se měnil systém odměňování a v Čedoku zjistili, že Miloslava Krumlová sice vystudovala střední školu pro cizojazyčnou korespondenci, ale bez maturity. Dva roky, každých 14 dní, pak jezdila do Hradce Králové, aby složila maturitu. Tehdy udělala rozhodnutí, které ji zpětně hodně mrzelo: Odešla z Čedoku a začala pracovat v kunčické Vápence v administrativě. Co to pro ni znamenalo? Vstávat před pátou hodinou ranní, protože autobus odjížděl deset minut po páté a pracovat začínala v šest. „Měla jsem sice víc peněz, ale to prostředí! Nebyla tam pro mě téměř žádná práce: jen organizovat školení zaměstnanců a měla jsem na starosti osm učňů. Nebavilo mě to.“ Miloslava Krumlová vždycky ráda četla, a tak si ke své práci navíc přibrala na starost závodní knihovnu. Současně, aby mohla dopřát dětem víc, si našla druhou práci: uklízela na místní pohotovosti.

S listopadem 1989 nastaly velké změny, které se dotkly i Vápenky. I zde, jako všude v socialistickém systému ekonomiky, byla přezaměstnanost, i začalo se propouštět. Co dělat dál? Kdekdo začal podnikat, tak proč to nezkusit? Především bylo potřeba získat prostor, ten se nabídl v bývalém mandlu poblíž kostela. Budeme prodávat knihy, vymysleli si Krumlovi. S úsporami ve výši 20 000,- Kčs začali. Na první pohled to dnes vypadá naivně a jistě ten začátek byl těžký, ale nevzdali to: z časopisu Knižní novinky si objednali za 20 000,- Kč knihy. „Ani jsme tenkrát nevěděli, že dostaneme rabat.“ Z objednaných knih přišla třetina, ale trochu pomohli okolní knihkupci. Mezitím se uklízelo, sháněl se starý nábytek. Znovu vzala ještě druhou práci - uklízela ve třech historických domcích KRNAPu. Prostory bývalého mandlu byly vlhké, naštěstí městský úřad ve výběrovém řízení rozhodl, že příští rok, 1991, se knihkupectví může přestěhovat do repliky historického domku na hlavní ulici, kde sídlí dosud.

Začátky byly těžké. Kromě místních zdrojů knih jezdili Krumlovi pro knihy i mnohem dál: „S mužem jsme jezdili autobusem s kufry do Prahy nakoupit knihy, jezdili jsme je prodávat po trzích, výstavách. Naše děti s kamarády prodávaly na trhu ve Vrchlabí. Tenkrát nikdo nedal na fakturu, nikdo nikomu nevěřil, jen za hotové. První větší peníze jsme vydělali na autoatlasech. Tiskly se tady a kupovali je hlavně Němci. O prvním Silvestru jsme ani nemohli zavřít, Němci pořád nakupovali, až pozdě do noci. Rychle jsme se vzmohli.“ Nový velký prostor vyžadoval více zaměstnanců a po čase přijali ještě účetní. Zkoušeli prodávat i keramiku a papírnické zboží. „Začátky byly dramatické. Ta odvaha! Nikdo tehdy nevěděl, jak se podniká,“ vzpomíná Miloslava Krumlová

V roce 2007 odešla do důchodu a přenechala knihkupectví, které je stále v nájmu města, svým dětem Danovi a Lindě. Prodej rozšířili o e-shop, o který se stará syn, stejně jako o přípravu faktur pro účetní, o stránky knihkupectví na Facebooku, kde oznamují novinky, doporučení a základní informace pro čtenáře. Dcera komunikuje se zákazníky a vybírá knihy. Zájem o to, co se kupuje, se mění: v současné době se nejlépe prodávají audioknihy a dětské knihy a statisticky jsou to převážně ženy, které chodí nakupovat a čtou. „Stále je v české společnosti nejmilejším dárkem kniha, to se nezměnilo,“ říká. V knihkupectví chtějí mít i starší tituly, snaží se o to a doobjednávají je, zdá se, že to je dobrá strategie pro turisty. Vrchlabím proudí neustále velké množství turistů mířících do Krkonoš a Knihkupectví K a T Krumlová je strategicky skvěle umístěné. Pomohlo taky otevření nové expozice v Krkonošském muzeu KRNAPu. Knihkupci obecně měli obavy z rozšíření čteček, z toho, že by potenciálně mohly potlačit papírové knihy, ale to se nepotvrdilo.

Při šíři sortimentu a typů knih na trhu se nevyhnutelně v knihkupectví musejí potýkají s nutností prodávat nejen kvalitní literaturu, ale i čtivo, konzumně úspěšné bestsellery. „Musíte se s tím smířit. Zpočátku jsem se s tím těžko vyrovnávala, ale je třeba se přizpůsobit, být tu pro širokou veřejnost. Doba se mění a s ní požadavky kupujících a také tlak na změnu sortimentu: například se přestaly prodávat mapy a průvodce. Původně jim byla vyhrazena celá přední místnost, dnes na ně stačí jedna skříň,“ odpovídá pamětnice na moji otázku.

A které autory má Miloslava Krumlová ráda? „Měla jsem období historických románů, i současných českých. Teď mám ráda a čtu české autorky. „Prodej knih přežije,“ říká s jistotu v hlase.