Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

RNDr. Karel Krška , CSc. (* 1938)

• narodil se 27. listopadu 1938 v Brně

• absolvoval 11letou střední školu v Mikulově

• vystudoval učitelskou biologii a geografii a odbornou fyzickou geografii na Univerzitě J. E. Purkyně (UJEP) v Brně

• v roce 1962 vstoupil do KSČ

• v letech 1963 až 1973 vyučoval na UJEP meteorologii, matematickou geografii a statistiku

• v roce 1970 byl vyloučen z KSČ a v roce 1973 mu byla zakázána pedagogická a publikační činnost

• v roce 1976 byl z politických důvodů donucen odejít ze zaměstnání

• v letech 1976 až 1990 pracoval jako meteorolog ve Slovenském hydrometeorologickém ústavu v Bratislavě

• v roce 1990 se stal ředitelem pobočky Českého hydrometeorologického ústavu v Brně

• vyučoval meteorologii na několika vysokých školách v Brně

• aktivní vědecký popularizátor a recenzent

• spoluautor Dějin meteorologie v českých zemích a na Slovensku a Meteorologického slovníku výkladového a terminologického

Oba Krškové, otec a syn, se střetli s totalitní mocí – Karel Krška starší s tou nacistickou, jeho syn s komunistickou. Oba se snažili s mocipány vyjít a když to šlo, tak proti nim vytáhli i do boje. Občas museli nějakou překážku podlézt, ale vždy se zase narovnali, jak přikazuje klasik. Zatímco odbojová činnost Karla Kršky staršího zůstala nepovšimnuta a on se bez úhony dočkal konce války, jeho syn se vzepřel veřejně a trest ho neminul. Normalizační režim už své politické odpůrce naštěstí nepopravoval a Karel Krška za svou rebelii zaplatil „pouze“ profesně. Bylo mu znemožněno vykonávat práci pedagoga, nesměl vědecky publikovat. S vděčností přijal místo meteorologa v Bratislavě, kam čtrnáct let dojížděl a přespával na ubytovně. Teprve po sametové revoluci se vrátil do Brna, kde získal místo odpovídající jeho kvalifikaci a zkušenostem a mohl později dělat i to, co uměl nejlépe a k čemu byl vzdělán – vyučovat.

Tatínek škodil Němcům přímo pod nosem

Karel Krška se narodil 27. listopadu 1938 v Brně. Jeho otec Karel Krška starší pocházel z rodiny hlídače sadů, které se rozkládaly na svazích Petrova v centru města. Když dědeček uviděl po válce na plátnech kin poprvé manželku Klementa Gottwalda, poznal v ní s jistotou lehkou děvu, která operovala v „jeho“ parku a které se říkalo „Mařka z Petrova“. V rodině se postupně narodilo osm dětí a ačkoliv finanční situace rodiny nebyla nejlepší, získala většina z nich za první republiky solidní vzdělání.

Karel Krška starší vystudoval práva, dostal místo u policie a oženil se. Jeho vyvolenou se stala Marie Horká, dcera majitele obchodu se smíšeným zbožím. Za protektorátu byl Karel Krška starší zaměstnaný na Okresním úřadě Brno-venkov. Jeho pozice policejního komisaře z něj dělala cenného spolupracovníka protifašistického odboje, do kterého se zapojil okamžitě po vzniku protektorátu. Byl například schopný dodávat odbojářům falešné občanské průkazy. V poválečném tisku se dochovala zmínka[1] o tom, že za války neuposlechl příkazu a nenechal zlikvidovat české vlastenecké knihy vyřazené z knihoven. Ukryl je a po válce se přes tři tisíce zachráněných svazků mohlo vrátit na své místo.

Nejen že Němci jeho odbojovou činnost neodhalili, ale dokonce ho za vynikající službu v úřadě vyznamenali Svatováclavskou orlicí. Zato jeho bratr Josef Krška, který byl rovněž zapojen v odboji v Obraně národa, byl bohužel zatčen a v roce 1943 popraven[2]. „Tatínkova bratra zatkli Němci a teď se čekalo, že při nějakém výslechu, když ho budou mučit, uvede ještě někoho jiného, že tátu prozradí. A to se nestalo,“ říká Karel Krška. „U nás bylo napětí celou válku. Maminka měla v pětačtyřicátém roce úplně zničené nervy.“ 

O přijetí na střední školu rozhodovala politika

Svatováclavská orlice otce po válce diskreditovala a hrozilo, že bude souzen jako kolaborant podle takzvaného „malého“ dekretu. Naštěstí mu tři protifašistické organizace písemně potvrdily, že pomáhal odboji[3]. Po válce zůstal Karel Krška starší zaměstnán na vedoucí pozici ve státní správě, ale v roce 1949 ho při personálních čistkách sesadili. Protože byl dlouholetý lidovec, byl vyhodnocen jako kádrově nespolehlivý. Na jeho prvorepublikové právnické vzdělání komunisté pohlíželi s nedůvěrou. „Uznali mu za vzdělání jen maturitu, protože práva měl buržoazní,“ říká Karel Krška.

Kvůli nevyhovujícímu kádrovému profilu otce nedostal Karel Krška mladší doporučení ke studiu na střední škole. „Tehdy k přijetí do gymnázia, přijetí vůbec kamkoliv, bylo zapotřebí mít posudky na oba rodiče,“ vysvětluje Karel Krška. Možná mu uškodilo také to, že nechodil do Pionýra, ale zato do náboženství. Nebo si snad někdo v ulici všiml, že rodina nevyvěšovala na státní svátky jiné vlajky než československé. Každopádně se rodičům dostalo v roce 1953 této odpovědi: „Okresní komise pro rozmisťování dorostu při ÚNV v Brně nedoporučuje z kádrových důvodů výše uvedeného žáka na školu III. stupně.“[4] Celkem dostalo zamítnutí studia na střední škole z podobných důvodů devět spolužáků z jeho třídy.

Vlaky u Mikulova doprovázeli vojáci se samopaly

Díky otcovým známostem se po odvolání dostal na 11letou střední školu v Mikulově s podmínkou, že bude ubytován ve státním žákovském domově, kde bude izolován od rodiny, která na něho údajně měla špatný politický vliv. Do Brna k rodičům směl jezdit jednou týdně 50 km autobusem. Spolu s ním studovalo mnoho žáků z různých koutů Moravy, kteří se stejně jako on nedostali na spádovou školu kvůli kádrovým posudkům svých rodičů. Na školu má Karel Krška navzdory odloučení od rodiny a spartánským podmínkám na internátu pěkné vzpomínky. Stejně jako žáci, byli zde z politických důvodů za trest také mnozí kvalitní učitelé.

Mikulov, dnes kvetoucí město, mu zůstalo ve vzpomínkách jako šedé a zanedbané. Bylo silně poznamenané odsunem svých původních německých obyvatel a nedaleko procházející hranicí s kapitalistickým Rakouskem. Železniční trať procházela u Mikulova zakázaným hraničním pásmem a vlaky, které tudy projížděly, doprovázeli v každém vagóně vojáci s odjištěnými samopaly a hlídali, aby nikdo neseskočil z vlaku a neutekl přes hranice.

Při přijímacích zkouškách na vysokou školu se již posudky rodičů nezohledňovaly, a proto se v roce 1956 dostal bez obtíží na Přírodovědeckou fakultu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně, dnešní Masarykovy univerzity, kde úspěšně vystudoval učitelský zeměpis a biologii a odbornou fyzickou geografii. Už před dokončením studia začal na katedře geografie vyučovat meteorologii a statistiku. V roce 1961 nastoupil na dva roky na vojnu u letectva v Pardubicích jako mechanik. Zde zažil obrovské napětí během kubánské krize a stavby Berlínské zdi. Letadla byla v bojové pohotovosti a čekala, že každou chvíli vzlétnou a poletí bojovat. „Největší strach měli piloti,“ vzpomíná. „Naši měli za úkol za 40 minut bombardovat Paříž.“

Začátkem 60. let vstoupil neochotně do strany

Jednotlivé katedry brněnské univerzity se ve své kádrové politice lišily podle toho, jaký člověk stál v jejich čele. Na některých byl benevolentní vedoucí, který netrval na politické angažovanosti svých podřízených. Jiný lpěl na tom, aby byli všichni, včetně technických zaměstnanců, členy strany. Katedra geografie, na které pracoval pamětník, sice patřila k těm, které plně stranické být nemusely, ale i zde existovala snaha dostat do strany perspektivní, mladé lidi.

Ještě během studia začal pamětníka přemlouvat učitel Miroslav Macka spolu s pozdějším vedoucím katedry Milošem Noskem. „Kdo ve škole není ve straně, tak v ní je vlastně omylem a nemá v ní ani být,“ argumentovali. „Takže na mě pořád tlačili a já jsem se tomu vždycky vyhýbal, že ještě nejsem na takové úrovni. Já jsem nemohl říct, že nechci. To nikdo nemohl tehdy říct, že nechce,“ vysvětluje Karel Krška. Nakonec podlehl a v roce 1962 do KSČ vstoupil. 

Rodiče jeho angažmá ve straně vnímali negativně. „Otec z toho byl nešťastný, maminka taky,“ přiznává Karel Krška. Tatínek ho nabádal, aby ze svého členství nijak neprofitoval. „Ty nesmíš získat nic z té partaje, nesmíš z toho mít žádný zisk,“ vzpomíná na jeho slova. Výhody z toho opravdu žádné neměl, kariéru neudělal. „Když mě potom vyhazovali, tak mě vyhodili jako odborného asistenta, jako když jsem do té partaje vlezl,“ říká Karel Krška.

O kariérním postupu se rozhodovalo na stranických schůzích

Schůze stranických skupin na fakultě měly téměř spiklenecký charakter. Řešily se zde především personální záležitosti – komu bude povolena kandidatura, kdo bude jmenován docentem a podobně. „Tehdy se kádrovalo pořád. Každé pololetí se sestavovaly kádrovací listiny,“ vzpomíná Karel Krška. Kromě schůzování se po něm víc nežádalo, aktivně na kolegy ani na studenty působit nemusel. Politika se ovšem prolínala do výuky každého pedagoga. Vzpomíná například na to, jak přišel příkaz shora, že mají zintenzivnit protináboženskou výchovu a dokládat, co v tomto směru podnikli.

V 60. letech se poměry postupně uvolňovaly. Začaly se zvažovat rehabilitace a návrat vyhozených pedagogů. Mnoho komunistů, kteří měli na fakultě rozhodovací pravomoci, vstoupilo do strany podobně jako on pod menším či větším nátlakem. „Těch přesvědčených komunistů bylo na té škole pár,“ říká Karel Krška. Jejich počet na celé fakultě odhaduje asi na dvacet lidí. Zbytek byli ti, kteří nebyli ve straně dobrovolně, a tito pak s chutí podpořili pražské jaro.

Demokratizace v Československu byla Sovětům pro smích

Začátek roku 1968 strávil Karel Krška na stáži v Sovětském svazu. Tamější stísněná realita na něj silně zapůsobila. Bylo například zakázané vynášet z československého velvyslanectví noviny, tehdy plné buřičských myšlenek pražského jara. Vzpomíná také na transparent vyvěšený ve vstupní hale Lomonosovovy univerzity, který hlásal: „Demokratizace v Československu je pro smích.“ Došel k závěru, že se Sověti s vývojem v Československu nesmíří a vojensky zasáhnou. „Dostal jsem z nich velký strach,“ říká Karel Krška. „Byl jsem přesvědčený o tom, že sem ti Rusové vtrhnou.“ Obával se dokonce toho, že nás připojí jako další svazovou republiku k Sovětskému svazu a nepohodlné občany vysídlí na Sibiř.

„V roce 1968 byla naprostá většina lidí proti bolševikům,“ je přesvědčen Karel Krška. Našli se ale i konzervativní komunisté, kteří s reformním hnutím nesouhlasili a ještě před srpnem si pořizovali důkazy o těchto tzv. progresivistech, ke kterým patřil i pamětník. Učitel Jaromír Vojtek si například tajně fotil plakáty studentů, kteří kandidovali do akademického senátu a hlásili se ke členství v Československé straně socialistické. To byla tehdy sice legálně povolená strana, ale pro Vojtka bylo přesto pobuřující, že se k ní student veřejně hlásil. Podobné důkazy se potom používaly během normalizačních prověrek.

Strana své neposlušné členy tvrdě trestala

Protože rozhodnutí v komunistické straně se přijímala na základě hlasování, bylo nutné zbavit se reformního křídla, kam patřila podle Karla Kršky většina straníků. K tomu sloužily v roce 1970 takzvané prověrky. Komunisté tehdy neoficiálně rozdělili všechny občany do kategorií A, B, C, D. „Áčka, to byli ti machři, to byla komunistická šlechta. Béčko, to bylo podzámčí,“ vysvětluje Karel Krška. Do kategorie B spadali takzvaně vyškrtnutí komunisté a většina bezpartijních. „Pak bylo céčko, to byli lidé na odpis, déčko byli lidé na zavření.“ Déček bylo na Přírodovědecké fakultě asi čtyři lidé, většina byla béčka.

Na začátku 70. let si prošlo Československo mezní situací, která odhalila pravé charaktery. „Někde přišlo přímo udání, třeba z katedry. Ten dělal to a to, nezapomeňte na to. Tam se tehdy projevovali lidé jako špinavci,“ zamýšlí se Karel Krška. Mezi členy strany byla ale podle něj celá řada slušných lidí. „Nebyl kvalitativní rozdíl mezi členy strany a nečleny.“ Naopak mnozí bezpartijní se tehdy zachovali hanebně. „Jednak se báli a za druhé vycítili jakousi možnost, protože když ti komunisté nemohli, tak oni si chtěli líznout.“

U prověrek se ho už nikdo na nic neptal a možnost odvolat své názory z roku 1968 nedostal. Před komisí se Karel Krška snažil poněkud vylepšit svoji situaci eufemismy, tvrdil, že se v situaci roku 1968 „plně neorientoval“. Že přímo souhlasí se vstupem vojsk Varšavské smlouvy neřekl, ale stejně by mu to nevěřili. Bylo o něm na pracovišti všeobecně známé, že vstup neschvaluje, protože to otevřeně říkal například na zaměstnaneckých schůzích. Byl zapsán do kategorie C a u prověrek už nebyla možnost to změnit. Vyčetli mu, že zklamal důvěru strany, a z KSČ ho vyloučili. Zároveň ho ujistili, že toto vyloučení nebude mít vliv na jeho kariéru.

Jako vyloučený straník nesměl učit ani publikovat

První tři roky po vyloučení ze strany se zdálo, že jeho život pojede dál ve starých kolejích. Vyučoval na katedře jako odborný asistent, v roce 1972 se oženil a narodily se mu dvě děti. V roce 1973 mu ale na fakultě znenadání zakázali učit i publikovat a převedli ho na podřadnou pracovní pozici. Změnili mu smlouvu na dobu určitou a snížili mzdu z 2 800 na 2 300 Kčs měsíčně. Jako důvod mu písemně uvedli následující: „...vzhledem k jeho vyloučení z KSČ nemá na fakultě perspektivu dalšího pedagogického a vědeckého růstu a podle rozhodnutí stranických a státních orgánů musí počítat s odchodem z fakulty na jiné pracoviště mimo oblast výchovy.“[5]

Víc než snížení mzdy pamětníkovi vadilo, že nemohl vykonávat práci, kterou uměl a která ho bavila. „Že nejsem na místě, které mi patří.“ Pověřovali ho nízko kvalifikovanou prací, řídil například výkopové práce v areálu fakulty nebo prováděl inventuru knihoven. „Koniáš pálil knihy, protože nevyhovoval obsah,“ říká Karel Krška. Komunisté ale ničili knihy jen kvůli jménu autora. Do stoupy šly například naprosto apolitické knihy o matematice. Stačilo, aby jejich autor emigroval. Stejně jako jeho otec, i pamětník zachránil některé knihy před zničením, například publikaci „Inženýrská meteorologie a klimatologie“, jejímž jediným proviněním bylo to, že jeden z jejích autorů emigroval.

Někdy mohl Karel Krška zveřejnit svůj text pod cizím jménem některého z kolegů. Jako „céčko“ nesměl obhájit svou kan­didátskou dizertaci, kterou měl hotovou už od roku 1971. Lidé spadající do kategorie B svoje práce obhájit mohli, ale většinou až se zpožděním několika let. „Ty takhle brzdili, ta béčka. Áčkům šlo o to, aby těch áček nebylo moc, protože těch koryt zase nebylo hodně,“ vysvětluje Karel Krška. Dnes si vzpomíná na minimálně dalších šestnáct lidí, které stejně jako jeho v roce 1973 odstavili, mezi nimi např. děkana fakulty Františka Šika.

Vysokoškolský pedagog chtěl být krmičem krav

Po třech letech frustrujícího přešlapování na místě mu bylo nařízeno najít si jiné zaměstnání. Jednou za dva týdny se musel hlásit na odboru pracovních sil města Brna, kde mu vždy nabídli dvě místa pro duševní práci a dvě pro manuální. Ukázalo se ale, že fakt vyloučení ze strany, který nebylo možné zatajit, byl těžko překonatelným handikepem. Na žádném pracovišti nechtěli vyloučeného straníka zaměstnat, a když už se někdo odvážil, obdržel později telefonát od personalistky fakulty UJEP, která ho důrazně od takového kroku odradila. Kafkovské na celé věci bylo to, že na manuální práci ho nikdo nemohl do stálého pracovního poměru přijmout. Existoval totiž předpis o ochraně kvalifikace, který zakazoval zaměstnat vysokoškolsky vzdělaného člověka na místě hluboko pod jeho odbornou úrovní, protože by to znehodnotilo vzdělání, které do člověka socialistický stát vložil. Člověk zároveň nesměl zůstat bez zaměstnání, jinak by byl označen za příživníka a odsouzen až k nepodmíněnému trestu odnětí svobody.  

Po několika měsících zoufalého hledání práce byl už ochoten přijmout jakékoliv místo. Už se schylovalo k tomu, že se nechá po známosti zaměstnat jako krmič krav v JZD. Nakonec ale našel útočiště u Ferdinanda Šamaje, ředitele Slovenského hydrometeorologického ústavu, který se nebál vyděděnce zaměstnat, zpočátku alespoň jako brigádníka. Pamětník mu laskavost oplatil v roce 1989, když chtěli Šamaje jako komunistu vyhodit z místa ředitele ústavu. Karel Krška tehdy veřejně doložil, že Šamaj zachránil během normalizace několik lidí, včetně jeho.

Předpověď počasí byla pod drobnohledem cenzora

Čtrnáct let pracoval Karel Krška na bratislavském letišti jako meteorolog v Úseku letecké a synoptické meteorologie Slovenského hydrometeorologického ústavu. Celou dobu bydlel na ubytovně a pravidelně se vracel do Brna, které stále považoval za svůj domov. Na Slovensku se mu líbilo, neboť poměry tam byly o něco liberálnější než ve zbytku republiky. „Když přišel kolega do služby, tak prvně zapnul Hlas Ameriky a šéf mu říkal: ‚Dej si pozor, je to slyšet i ven,‘“ vzpomíná s úsměvem Karel Krška.  

Jako meteorologovi mu připadl úkol připravovat a hlásit předpověď počasí ve slovenské televizi a rozhlase. Veškeré texty určené do vysílání, včetně předpovědi počasí, musel předem schválit cenzor. Občas docházelo k absurdním situacím. Pamětníkovi například zakázali použít větu „nad Polskem zesílila tlaková výše“, protože zrovna v tu dobu došlo v Polsku k vyhlášení stanného práva ve snaze zlikvidovat politickou opozici. Cenzor zřejmě došel k závěru, že by tato věta mohla dát vzniknout nežádoucím interpretacím mezi slovenskými občany. „A žádná studená fronta nesměla přijít od východu,“ dodává pobaveně Karel Krška. V rozhlase se vysílalo naživo, ale na výročí srpnové okupace se každý rok vysílání nahrávalo předem a pouštělo ze záznamu. „Měli strach, aby tam člověk něco neřekl,“ vysvětluje Karel Krška.

Sametová revoluce přinesla revoluční změny i do života Karla Kršky. Kolegové v oboru na něj nezapomněli a podpořili jeho návrat do české vědecké komunity. V roce 1990 se stal ředitelem pobočky Českého hydrometeorologického ústavu v Brně a v této funkci zde pracoval až do roku 2001. V roce 1993 konečně po více než dvaceti letech obhájil svou kandidátskou práci. Mohl se rovněž vrátit k pedagogické činnosti a téměř třicet let vyučoval leteckou meteorologii na brněnském Vysokém učení technickém.

 

[1] Sken článku z časopisu ČIN je dostupný v Dodatečných materiálech.

[2] Zdroj: https://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil_osobnosti&load=3079.

[3] Dvě z těchto potvrzení jsou dostupná v Dodatečných materiálech.

[4] Sken dokumentu nedoporučení na střední školu je dostupný v Dodatečných materiálech.

[5] Záznam jednání na UJEP s Karlem Krškou o zákazu pedagog. činnosti 1973 je součástí Dodatečných materiálů.