Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

ak. malířka Markéta Krouzová (* 1952)

• narodila se 29. ledna 1952 v Praze

• v letech 1968 až 1972 studovala na Střední výtvarné škole v Praze na Vinohradech

• v roce 1977 se provdala za spolužáka Jaroslava Krouze

• v letech 1974 až 1980 vystudovala restaurátorství na Akademii výtvarných umění v Praze

• v létě 1984 rodina se dvěma dětmi emigrovala přes Jugoslávii do USA

• v letech 1984 až 1993 žili a tvořili v Oaklandu v Kalifornii

• v roce 1993 se vrátili zpět do České republiky, usadili se poblíž Trutnova v Bílé Třemešné

• v roce 1999 si vzali do pěstounské péče dceru Máju

• v roce 2024 pamětnice stále žila a pracovala v Bílé Třemešné

Příběh akademické malířky Markéty Krouzové, rozené Kloužkové, je ukázkou toho, jak se výtvarný talent v rodině dědí přes generace. Přes otce a jeho otce k sourozencům, zpět k synům a jejich dětem.

Prázdniny u babičky

Nejvíc informací ohledně předků Markéty Krouzové, narozené 29. ledna 1952 v Praze, se dozvídáme o babičce z matčiny strany Julii Řehákové, rozené Šubrtové, protože po ní zůstala „kniha“ vzpomínek, kterou sepsala na stroji někdy v 50. letech. Z ní se dozvídáme, že „babička Julie měla hluboce pohnutý život“. Narodila se jako nemanželské dítě u České Skalice. Její matka sloužila na statku, otěhotněla se synem majitelky, sňatek samozřejmě nepřicházel v úvahu, a s dcerou Julií pak žily po pazdernách, společných místnostech pro sloužící a námezdní dělníky. S jedním z čeledínů otěhotněla a narodilo se jí další dítě, tentokrát syn. Matka brzy zemřela a Julie, coby obecní sirotek, se dostala do pěstounské péče: od obce dostávala peníze a sloužila jako pomocná síla v hospodářství toho, kdo si ji vzal k sobě. Musela tvrdě pracovat, ale její život se změnil, když se jí po dvou letech ujal místní řídící učitel Hostáň. Osvojil si svoji nejlepší žačku, dvanáctiletou Julii, a dal jí slušný domov. Z jeho nevlastního bratra Jana, který se také vyznačoval silným sociálním cítěním, se stal po válce v nových poměrech proreformní básník. Ujal se redigování Juliiných pamětí.

Julie se vyučila švadlenou a celý život žila v Polici nad Metují, kam za ní jako dítě jezdila pamětnice na prázdniny. „Byla podnikavá, akční, měla sebevědomí, chytla genetickou jiskru,“ říká o své babičce. Úspěšná dámská krejčová si brzy pořídila salón a po svatbě s místním zahradníkem Zdeňkem Řehákem si novomanželé postavili domek a založili vlastní zahradnictví. V salónu pracovaly dvě učednice, v zahradnictví měl děda dva pomocníky, to vše díky babiččině iniciativě. Děda byl kromě zahradničení i nadšený hudebník. Hrál na pohřbech a zábavách na různé nástroje. Když babička čekala druhého syna, dostal děda nabídku, aby jako muzikant jezdil půl roku s cirkusem po Itálii. Babička zakročila a děda zůstal doma, ač „ho to tam hodně táhlo“.

Oba jejich synové, Jaroslav i Zdeněk, byli hudebně nadaní: „K čemu přišli, na to zahráli.“ Z Jaroslava se později stal člen SNB v Sudetech, Zdeněk převzal po otci zahradnictví, ale po komunistickém převratu v roce 1948 bylo rodině vše znárodněno a Zdeněk byl označen za živnostníka-vykořisťovatele. Bylo mu však dovoleno v zahradnictví nadále pracovat. Vzal si k sobě do domku babičku Julii, která si šitím přivydělávala k malému důchodu. Nejkrásnější Markétiny vzpomínky na dětství se vážou k Polici nad Metují a letním prázdninám u babičky, kam jezdila se starší sestrou Dorou. Strýc Zdeněk měl literární nadání, dětem – včetně dvou svých – se věnoval, psal si knížky, kroniky, hrál pro děti divadelní kusy s marionetami 35 cm vysokými, měl krásné vyřezávané divadlo, vymýšlel si texty, hrál s několika loutkami najednou. „To mě hluboce ovlivnilo,“ vzpomíná dnes Markéta Krouzová.

Obdiv k Habsburkům

Předkové z tatínkovy strany byli z vyšších společenských vrstev a netajili se obdivem k Habsburkům. Babička Štěpánka Entreserová se narodila ve Vídni, mluvila pouze německy a s Rudolfem Kloužkem se seznámila v době, kdy on jako šikovný malíř studoval ve Vídni nástěnnou výmalbu. Dostal se i do divadelního studia na výrobu kulis, ve kterém rok pracoval spolu s Alfonsem Muchou. Po první světové válce se přestěhovali do Čech, do Vlachova Březí. Babička neuměla česky, ale dvěma dalším dětem už dala česká jména – Bedřich, což byl tatínek Markéty –, a Miloslav. Byli chudí, babička chodila v ošoupaných krajkových šatech, místní lidé rodinu nepřijali. Neměli kde bydlet a nakonec se jich ujal místní židovský obchodník. Měl krámek a nad ním dovolil rodině Kloužkových, čítající šest lidí, se nastěhovat. Babička chodila pomáhat na pole, děda restauroval okolní kostely. Poté, co onemocněl a pět let proležel v posteli, majitel domu je i živil a bydleli u něj zadarmo. „Byl to úžasný člověk,“ říká Markéta Krouzová. Babička prý komentovala situaci slovy: „Šidák, ale hrozně hodnej člověk.“ Rudolfův bohatý starší bratr, který podědil grunt, nepomohl.

Bylo třeba odhodlat se k odvážnému kroku: Bedřich s Miloslavem si najali žebřiňák, sehnali v Praze levný pavlačový byt a přestěhovali se. „Vyhrabali se z nejhoršího,“ říká Markéta Krouzová o svém otci a strýci.

Nový život, nové možnosti

V Praze otec studoval na Střední keramické škole na Vinohradech a pokračoval na Akademii výtvarných umění v oboru sochařství u Otakara Španiela. Za protektorátu byly vysoké školy zavřené, ve studiu mohl pokračovat až po válce. Maminka Eva vystudovala během války střední aranžérskou školu. „Byla to velká láska, maminka si psala zamilovaný deník,“ dodává jejich dcera. Otec podnikal, založil keramickou dílnu, spolupracoval i s velkou firmou Keramo, vyráběl knoflíky, brože, sošky zvířat. Plasty ještě neexistovaly, proto se jeho modely zvířat dobře prodávaly, posléze začal i sochařit. Celkem dobře prosperoval soudě podle toho, že se z Žižkova brzy přestěhovali do bývalé cihelny u Vltavy v Praze 6, kterou přestavěli na domek. Markéta vzpomíná na romantiku bydlení o samotě Na Babě, pro děti to byl úplný ráj. K Dorotě a Markétě se po 11 letech narodila Eva. Otec měl v domě samostatný ateliér, dílny, úložné prostory, stroje. Politicky se nikdy nezaprodal režimu: vždycky nadával na komunisty, poslouchal Svobodnou Evropu a v závěru života už ani nechodil k volbám. „Procházelo mu to. Měl hodně zakázek, žili jsme si dobře,“ dodává Markéta Krouzová. Matka nepracovala, až později šila v krejčovské dílně, aby měla napracované roky k důchodu.

V roce 1967 romantika skončila: na místě, kde měli Kloužkovi domek, byla naplánována stavba autoservisu Žiguli. Rodině bylo vyplaceno slušné odškodné, koupili si parcelu Na Julisce a za několik let se přestěhovali do nového.

Vše se nám vyhnulo

„Rusáci byli ubytovaní u zahrady, vedle bylo pole. Já jsem na Václaváku zažila rozhánění davů a tanky. Bylo mi 17, pak jsem tam už nesměla,“ vzpomíná Markéta Krouzová na srpen 1968. „Otec nebyl nikdy ve straně, pořád poslouchal Mnichov, Hlas Ameriky a často nám říkal: ‚Těm Rusákům nevěřím ani to, co je pravda.‘“ Rodiče měli vlastně štěstí, všechno se jim vyhnulo – prověrky, čistky a otec měl stále práci.

Starší sestra Dora je také výtvarně nadaná – vystudovala střední výtvarnou školu na Vinohradech, poté Vysokou školu uměleckoprůmyslovou (UMPRUM), obor ilustrace a grafika u Zdeňka Sklenáře. Mladší sestra Eva se s manželem Michalem věnují keramice. Markéta byla vždycky velkou obdivovatelkou Jiřího Trnky, původně chtěla studovat animovaný film. Jako studentka střední školy vyrobila spoustu hraček a loutek, ale v roce, kdy se na animovaný film hlásila na UMPRUM, nebyl tento obor otevřen. Přihlásila se tedy na UMPRUM do Ateliéru tvorby písma a typografie, nakonec však uspěla na Akademii výtvarných umění v oboru restaurování. „Nebyla jsem vyhraněná, ale později jsem se v restaurování našla,“ říká o sobě.

Manželova nespokojenost a nepohoda

Se svým mužem Jaroslavem Krouzem se Markéta seznámila na střední škole. Jeho otec byl také malíř a grafik, studoval u Emila Filly. Ani Jaroslav, ani Markéta se na první pokus na Akademii nedostali. Markéta napodruhé uspěla, Jaroslav ani na třetí pokus. Těžce to nesl. V politicky vypjaté době se nebál angažovat: „Při protestech u Palacha držel hladovku, spal tam ve stanu, na Karláku sundával sovětskou vlajku na protest. Chytli ho. Dostal 48 hodin zadržení, výslechy, pak ho propustili. Měl to v kádrových materiálech. Proto ho nevzali na školu,“ vysvětluje pamětnice. Během studia, v závěrečném diplomním roku, se manželům narodil první syn Václav, dcera Julie o dva roky později. Manžel Jaroslav pomáhal na ČVUT v sochařském ateliéru jako asistent, jeho tchán ho zapojoval do svých sochařských projektů, bez ukončeného vzdělání bylo pro něj složité získat práci. Markéta měla ihned po promoci zakázek dost. Jaroslav se naučil dobře zlatit, společně s manželkou se pustili do restaurování, ale zúčastňoval se neoficiálně a situace se pro něj stávala neúnosnou. Nezávislé galerie, akce Dvorky, sochařské akce v době normalizace skončily a Jaroslavova nespokojenost rostla. Domek ve Střešovicích sice opravili a půjčku splatili, důvodů pro odchod ze země však přibývalo.

Státní bezpečnost o Krouzovy zájem neměla, nikdy je neoslovila nebo nevyslýchala, třebaže se Markéta při volbách v roce 1981 rozhodla jít za plentu, aby přeškrtla jména na kandidátce. „Ulevilo se mi,“ říká. Obě generace rodiny stály mimo režim, ani v nejmenším nespolupracovaly. 

Já jsem důvod k emigraci neměla

Kromě obecně narůstající touhy odejít bylo pro Jaroslava zásadní i to, že jeho nejlepší kamarád se rozhodl emigrovat, i se čtyřmi malými dětmi. Těsně před cestou nejmenší holčička nešťastnou náhodou zemřela, takže rodiny nakonec cestovaly s pěti dětmi. Na šedé pasy, které platily pro cesty do lidově demokratických zemí a do Jugoslávie, si koupili zájezd s cestovní kanceláří. Nikdo o jejich plánech nevěděl, ani rodiče. Přechody měli nastudované, zmapované, plán byl přejít z Jugoslávie do Itálie. Dopoledne vedoucí zájezdu sice viděl, že odcházejí s krosnami v době, kdy se ostatní chystali k moři, ale zastavit je nemohl. Autobusem vyjeli do hor, zjistili však, že přebíhat s malými dětmi je komplikované, a tak zvolili náhradní alternativu, přechod do Rakouska. Nejprve se oba muži vypravili na rakouskou ambasádu do Bělehradu, aby pro všechny získali povolení k pobytu. Poté všichni autobusem dojeli do Mariboru na nádraží, nasedli do vlaku směr Graz, do posledního vagónu, a čekali, až se vlak rozjede. Do vlaku vstoupili celníci a policie, prohlásili, že šedé pasy jsou podle dohody neplatné a že musí Čechy vrátit, stejně tak neuznali rakouský doklad o přijetí. „‘Vystupte,‘ křičeli. Nikdo nevystoupil. ‚Ani se nehneme, budeme bojovat,‘“ vypráví Markéta, jak rodiny v této situaci zareagovaly. Policie zavolala posily s obušky a nastal masakr. Muže mlátili, ženy ječely, děti křičely, lidé se shlukovali na perónu. Policie vyházela krosny oknem, sebrala pasy, běžní cestující si museli přesednout do předních vagónů a policie poslední vagón odpojila. Pro krosny raději nevylezli, nechali je na perónu, ve vagónu přečkali noc a ráno si krosny a pasy šli na stanici vyzvednout. Rozhodli se pořídit si malé baťůžky, vzít si to nejnutnější a pěšky přejít hranici. Odpočinuli si v ubytovně, dojeli co nejblíž k hranicím a vyrazili. Šli celý den a navečer se jim podařilo najít starou stodolu a přespat v ní. Druhý den bez problémů přešli do Rakouska.

Měli s sebou dost peněz ukrytých umně s restaurátorskou pečlivostí uvnitř dřevěného prkýnka na maso, finanční potíže tedy neměli. Po týdnu ve sběrném táboře Traiskirchen se přemístili na pět měsíců do penzionu u Vídně, kde jim bylo nabídnuto odjet do USA. Původní záměr byl emigrovat do Kanady, ale se změnou souhlasili. Rodiče Markéty dostali povolení vyjet do Rakouska, aby dceru s rodinou přemluvili k návratu. Otec však řekl: „Prosím vás, nevracejte se, jděte dál do světa!“

První dojmy z Ameriky

V San Franciscu zažili otřesné dva dny v hotelu YMCA mezi bezdomovci, opilci, ve špíně a zápachu, poté je ale čekalo důstojné bydlení v blízkém Oaklandu a povinné kurzy angličtiny. Nic z toho nemuseli platit. Zpočátku dostávali finanční podporu, později si našli podnájem v typickém americkém dřevěném domku s tím, že ho opraví, a s diplomem z univerzity včetně dokumentace si začali hledat práci v oboru. Oběhli místní muzea a dostali první zakázku: zrestaurovat velký oltář v Židovském muzeu v Berkeley. Nežádali mnoho peněz, práci odvedli výborně a dostali užitečné reference – ty byly důležitější než diplom. „Nikdo se tu neptá na diplom, ale: ‚Ukaž, co umíš.‘“ S novou prací získávali další kontakty – ozývali se starožitníci, sběratelé, muzea. „Chytli jsme se,“ říká Markéta Krouzová. Restaurovali obrazy, nábytek, zlacení, zrcadlo s rámem velkým jako celá místnost. Jako rodina se velmi rychle adaptovali, vlastně nemuseli měnit svůj životní styl z Prahy. Jen se starší českou komunitou nenašli společnou řeč: „Ti dříve usazení byli odlišní,“ říká pamětnice.

Rok po příjezdu do Oaklandu se Krouzovým narodil syn Jarin, dnes vystudovaný architekt. Markéta byla doma, manžel pracoval a jejich domácnost se stala záchytnou stanicí pro české umělce. Hostili fotografy, například Jaroslava Kučeru, Pavla Jasanského nebo Michaelu Pavlátovou. Získali spoustu přátel, především po listopadu 1989, kdy Češi začali mohutně cestovat. „Strašně jsme se radovali, že režim padl,“ říká Markéta. Na návštěvu přijeli také rodiče a sestra. Krouzovi bystře reagovali na situaci v Čechách, pořád byli s domovem propojení – k 20. výročí sovětské okupace uspořádali na ulici instalaci, k 21. výročí protest s transparenty, k výročí úmrtí Jana Palacha instalaci, taktéž k sametové revoluci a k Havlovu eseji „Moc bezmocných“, ale reagovali i na mezinárodní politickou situaci, například svou instalací k tragickým událostem v Bosně v letech 1989 až 1990.

Důvod emigrace vyprchal

Krouzovi měli štěstí, ocitli se na krásném místě a uměli toho využít. Cestovali po národních parcích, po městech, po památkách. „Nasáli jsme, co jsme mohli,“ říká Markéta Krouzová a dodává: “Byli jsme tam na neurčito. Věděli jsme, že tam nejdeme navždy. Až vyprší důvod, že se vrátíme.“ Vrátili se po čtyřech letech od sametové revoluce, až dokončili začaté projekty. Zažili ještě triumfální návštěvu Václava Havla v New Yorku, jeho projev v Kongresu v roce 1990, uvedení hry „Audience“ v sanfranciském divadle.

Založili organizaci San Francisco Praha Exchange s myšlenkou propojit své přátele v obou zemích, umožnit oboustranné kontakty, pořádat výstavy, organizovat projekty nebo studentské výměny. Něco z těch nápadů se podařilo uskutečnit: vytiskla se trička, úspěšně se prodávala, stánek na ulici informoval, lidé se zajímali, všichni znali Havla. V Česku se podařilo uspořádat několik výstav. 

V roce 1993 nastal čas odjezdu. Objednali kontejner pro plavbu lodí a převoz přírodnin, kamenů, Jaroslavových projektů, větví. Když kontejner dorazil do Trutnova na celnici, nastalo překvapení – uvnitř nebyla žádná elektronika, ale nabarvení čínští bojovníci. Krouzovi se usadili na bývalé faře v Dolní Olešnici, letním bytě Jaroslavových rodičů. Zanedlouho poté zemřeli Markétini rodiče, bylo jen dobře, že se s nimi stačila rozloučit. Děti začaly chodit do školy, rodina se pomalu integrovala, doháněla se čeština, udržela se angličtina. Viděli, že společnost se už začíná proměňovat, nadšení ustupovalo. Markéta Krouzová se dodnes (2024) zabývá restaurováním, ačkoli je v důchodu. Dnes má široký záběr, často spolupracuje s nejstarším synem, také restaurátorem, na opravě betlémů („moje nemilejší činnost“, říká), restauruje nástěnné malby, kostely na Trutnovsku, keramiku, porcelán, drobné starožitnosti. Do muzea v Kuksu vytvořila zlacené repliky barokních dóz – lékovek.

Když se člověk cítí vnitřně dobře, tak je to jednoduché

Z Ameriky si Krouzovi přivezli inspiraci: zažili, jak si americké rodiny adoptovaly sirotky z Bosny, a rozhodli se, že si po návratu vezmou do pěstounské péče dítě z kojeneckého ústavu. Hned při první návštěvě k nim Májenka přiběhla a sedla si k nim na klín. Byly jí dva roky, dnes je jí 27, úspěšně získala výuční listy ze tří oborů: truhlařiny, čalounictví a sedlářství/ brašnářství. Je řemeslně šikovná, jako ostatně všichni v rodině. Jaroslav, Markétin manžel, zemřel v roce 2023.

„Nelitovali jsme, že jsme se vrátili, ani že jsme emigrovali. Domovy si člověk nosí v sobě,“ uzavírá své vyprávění Markéta Krouzová.