Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiřina Kroutilová (* 1937)

• narodila se 12. října 1937 v obci Krupá Hranice na dnešní západní Ukrajině

• pochází z komunity volyňských Čechů

• v roce 1947 rodina repatriovala do Československa

• usadili se v Temenici u Šumperka

• pamětnice pracovala jako zdravotní sestra

• po srpnu 1968 emigrovala s přítelem do Švýcarska

• v době natáčení rozhovoru (2019) žila ve Švýcarsku

Vesnice Krupá Hranice leží dnes na západní Ukrajině na Volyni, do roku 1939 území náleželo Polské republice. Předci pamětnice přišli na toto území s vidinou lepšího živobytí v osmdesátých letech 19. století, kdy ještě území spadalo pod carské Rusko. Rod z maminčiny strany se přestěhoval na Volyň roku 1881 z Podhradí u Lichnice. Tatínkovi předci Linhové pocházeli od Hradce Králové.

Ze strýců z matčiny strany přežil válku jediný

„Hranice byla vyloženě česká vesnice a Krupa byla ukrajinská vesnice, ale byla tam ulice Čechů, kteří patřili k té Hranici, jmenovalo se to Krupá Hranice. Tekla tam ta velká řeka Styr a po ní jsme jeli k tetě na člunu,“ vzpomíná Jiřina Kroutilová na dětství na Volyni a na cesty k příbuzným přes řeku do obce Boratín. V této ryze české vsi žila kmotra pamětnice Antonína Chladilová, matčina mladší sestra. 

Maminka pamětnice pocházela z Moldavy a jmenovala se Emílie, rodným jménem Hradecká. Měla dvě mladší sestry. Marie se provdala za Václava Janka do Knerut, který jako jediný ze všech strýců pamětnice přežil druhou světovou válku. Již zmíněná Antonína se provdala do Boratína a její manžel Miloslav Chladil padl 5. října 1944 v během Karpatsko-dukelské operace.

Maminka, profesí švadlena, pocházela z rodiny ševce a porodní báby. „Uměla řemeslo, ale neměla k tomu školy. Žádné miminko jí neumřelo, všechno uměla, znala zásady sterility, přitom neměla žádné vzdělání, a byla tam nejznámější porodní bába,“ vypráví pamětnice o své babičce.

Sňatek bez lásky

Tatínek se jmenoval Karel Linha a vlastnil desetihektarové hospodářství. Podle rodinné legendy byli Linhové  vysocí blonďáci, hezcí mužští. Maminka ale prý už měla jiného nápadníka a za Karla Linhu se provdala na nátlak rodiny. Podle Jiřiny to byl důvod jejího pozdějšího onemocnění: „Asi se trápila, zjistila, že je Linha hodný člověk, a tak si ho vážila a nějak si na to zvykla, že se s ním dá žít, ale utrápila se.“

V rodině Linhových se mluvilo vždycky česky. Každá rodina měla doma slabikář a české knihy. Rodiče odebírali časopis Ozvěna z Čech, a nechávali si ho dokonce svázat, vážili si věcí, které jim připomínaly vlast předků. „My jsme od malička uměli česky číst a psát. Češi žili strašně kulturně, měli české spolky, české zábavy...“ Pamětnice vzpomínala, jak jako dítě slavila díky pravoslavnému kalendáři Vánoce dvakrát. Jednou doma a podruhé u tety v Boratíně, kde se hlásili k evangelické víře.

„Neznám žádného ukrajinského souseda, který by měl deset hektarů, tak jak měli Češi. Každá rodina měla někoho, kdo jim pomáhal sklízet, dokonce si myslím, že měli i děvečku, proti těm Ukrajincům byli bohatí,“ vysvětluje Jiřina hmotnou situaci příslušníků české komunity na Volyni. Elektřina zavedená do vesnice nebyla, svítilo se petrolejkou. Ale na rozdíl od ukrajinských sousedů měli Linhovi doma dřevěnou podlahu a plechovou střechu. Voda se brala rumpálem ze studny a chleba se pekl doma. Na trh se jezdilo do deset kilometrů vzdáleného města Luck koňským povozem: „Máslo tam prodávali, aby bylo na cukr. Mám dojem, že tam maminka upekla i celou várku chleba.“

Všichni strejdové padli u Dukly, jenom Janko přežil

Jiřina Kroutilová se ve vzpomínkách vrací k tragickým událostem druhé světové války na Volyni. Jezdila do obce Kneruty za bratrancem Jiřím Jankem. A Kneruty ležely blízko Českého Malína. Když Němci v létě roku 1943 Malín vypálili, zahynula tam sestra jejího strýce Václava Janka Emílie Beštová se dvěma malými dětmi, Vládíkem a Helenkou. I přes varování se prý vrátili domů do vsi schovat před vojáky peřiny. 

Po sovětské a německé okupaci přišlo na jaře roku 1944 osvobození Volyně. Tak jako mnoho místních Čechů se i otec pamětnice přihlásil do 1. československého armádního sboru. Byl zařazen k vozatajstvu, dorazil až do Dukly, ale kvůli zranění se vrátil domů ještě před koncem války. „Všichni se dobrovolně hlásili do československé armády. A polovina jich padla u Dukly. Všichni strejdové tam padli – jenom Janko to přežil.“

Ve vesnici Krupa se během osvobození nestřílelo, sovětští vojáci i důstojníci byli ubytovaní v rodinách, hlavně v těch českých, protože se jim tam dobře dařilo. Jiřina vzpomíná, jak jí před koncem pobytu ruský důstojník daroval na památku křížek: „Maminka říkala: ‚Proč si ho nenecháte? Vždyť vás to ochraňuje.‘ Ale on jen mávnul rukou. Prostě, bylo mu u nás dobře, a tak mně ten křížek dal a já ho celý život nosím. Já ho někde mám. Je na něm napsáno: ‚Spasij i ochraňuj.‘ – Vysvoboď a ochraňuj mě.“

Na jaře jedeme do Čech

Pamětnice si z dětství vybavuje cesty do tři kilometry vzdálené ukrajinské školy „Moje sestra mě někde zapomněla, nevím, boty vostaly v blátě a přišla jsem domů nachlazená, furt jsem byla nemocná – tak maminka říkala: ‚Nebudeš chodit do školy, na jaře jedem do Čech, tak to nepotřebuješ.‘“ 

Ještě před odjezdem zpět do vlasti utkvěly pamětnici vzpomínky na žebráky, kteří přicházeli do vesnice s pytlem chleba, který si po cestě vyprosili. I tito lidé našli u Linhových přístřeší. 

„Uvidíš, tam to bude všechno jinak,“ líčila nadšeně Jiřině maminka vidinu repatriace volyňských Čechů do země předků, kterou vyjednala po válce československá vláda. Pro obyvatele Volyně to znamenalo krok do neznáma. Snažili se zabezpečit na dlouhou cestu, mít zásoby jídla a pití. Zavařovali do hrnců sádlo s pečeným masem a na vodu měli sudy, které si po cestě doplňovali. Cesta do vlasti trvala dlouhých čtrnáct dní. Čtyři rodiny se musely vejít do dobytčího vagonu. Tatínek tam byl jediný muž. Jeli ve voze s tetami Špačkovými a Vernerovými.

Najednou platily zákony

„Ten vlak vždycky někde stál, a protože ti Češi už toho měli dost a chtěli už být v Čechách, tak sbírali peníze a dávali je průvodčímu, aby vlak popojel. Původně nás měli odvézt, ale oni toho zneužívali.“ Pamětnice si také vybavuje hrozný zážitek, když vlak přejel jednomu chlapci nohy, když se šel schovat pod vagon. Jakmile přejeli hranice do ČSR, připadali si jako v jiném světě. „Najednou platily zákony.“

Bratranci Linhové původně mířili do Litoměřic. Lidé z Krupé měli být přesídleni na Žatecko. Ale dědeček s babičkou Hradeckých už byli v Šumperku. Dorazili do vysídlené pohraniční vsi až mezi posledními 27. dubna 1947 a zbyl na ně jen vydrancovaný statek. Tatínek potom obdělával pole s jezdeckými koňmi, ale všechno zvládl.

Pamětnice nastoupila do druhé třídy, ale její sestra, v té době již čtrnáctiletá, již docházku dohnat nemohla. Maminka po cestě dostala zápal plic a chřadla. Starší dcera musela začít pomáhat tatínkovi v hospodářství, i když by bývala také ještě chtěla studovat. 

Jiřina měla po celou dobu školní docházky vyznamenání, ale protože byl mezitím její otec označen za kulaka, nemohla si vybrat školu, jakou chtěla. Při té příležitosti vzpomíná, jak se její rodiče těšili na svobodné Československo a jak tatínek vyprávěl o setkání s ruským vojákem, který mu ještě v Rusku řekl: „Karol, neutíkej, my tě najdeme i tam.“

Bývala by chtěla studovat gymnázium nebo ekonomickou školu, ale úřady Jiřinu přidělily na zdravotní školu. Nedělní odpoledne pravidelně rodina trávila návštěvou u maminky v nemocnici v Libině. Když bylo pamětnici devatenáct let, maminka zemřela na tuberkulózu.

Podruhé bych už neodešla

Jiřina po škole přesídlila do Prahy, pracovala v nemocnici na Bulovce jako zdravotní sestra a radostně prožívala uvolněnou atmosféru šedesátých let. Hodnotí to jako bezstarostné a nejšťastnější období svého života. Zároveň říká, že o politiku se nikdy nezajímala. V roce 1967 měla možnost vycestovat za příbuznými do Kanady. Žila zde rodina dědečkova bratra Hradeckého. Ten do zámoří emigroval v roce 1937 z Volyně a založil si tam dodnes fungující farmu. Příbuzní prý tehdy očekávali, že Jiřina bude chtít v Kanadě zůstat, ale vrátila se do Prahy.

Přišla ale okupace roku 1968, která všechno změnila. Pamětnice následovala svého tehdejšího přítele Františka Kroutila a rozhodli se spolu pro emigraci. Žili ve Švýcarsku, narodila se jim dcera Barbara. Zpočátku společně navštěvovali české zábavy a spolky, cestovali, ale když přišlo dítě, začaly jí jiné starosti. Jiřina ztratila kontakt s českými emigranty, zatímco se starala doma o dítě. Manželství po patnácti letech  skončilo rozvodem a nakonec zůstala s dcerou jako samoživitelka.

Když se Jiřina Kroutilová ohlédne zpátky, říká, že podruhé už by neemigrovala. „Život utek, to je největší smutek, proto si ho važ, dokud ho máš,“ cituje svou oblíbenou povídku a dodává, že nejcennější chvíle jsou právě ty nejobyčejnější, které můžeme strávit ve společnosti svých nejbližších.