Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Irena Kroupová (* 1924  †︎ 2020)

• narozena 16. září 1924 v Hlinsku

• sledovala vypálení Lidic (středa 10. června 1942)

• v devatenácti letech byla nasazena do zbrojní výroby v Modřanech

• účastnila se repatriace vězňů ze sběrného střediska v Rosenheimu

• byla náčelnicí ženské části místního Sokola

• otec byl vězněn z politických důvodů, uranové doly Příbram

• až do důchodu pracovala v Uhelných skladech

• zemřela v listopadu roku 2020

Stará drobná paní v domě na okraji Prahy hovoří slabým hlasem a občas s námahou hledá v paměti, zatížené děsivými vzpomínkami. V takových chvílích jí pomáhá její manžel, který s ní a s jejich dcerou žije v malém bytě.

Irena Kroupová, rozená Králová, se narodila 16. září 1924 v Hlinsku v rodině ředitele tamější hospodářské školy. Postupem času byl otec přeložen do Litomyšle a nakonec do obce Středokluky, ležící mezi Kladnem a Prahou. Na dohled ze Středokluk směrem na Kladno se nacházela o něco menší obec – Lidice. Mezi oběma obcemi panovaly živé styky a časté byly i příbuzenské svazky.

Lidická tragédie

Když byly v osudový den 9. června 1942 navečer Lidice obklíčeny jednotkami SS a německé policie, lidé ve Středoklukách ještě netušili, co se chystá. Irena Kroupová si vzpomíná na den následující, kdy začalo vyhlazování obce. Akce byla zřejmě připravena s německou důkladností a její provedení bylo chladně metodické a nemilosrdné.

„My, co jsme bydleli v těch Středoklukách, jsme šli nahoru do baráku, abychom koukali. Museli jsme mít všude zavřené dveře, okna, všechno, když vypalovali Lidice. Tak jsme šli nahoru na půdu a to jsme viděli, jak jeden barák po druhém začíná hořet. To už byli muži popravení. Ve Středoklukách byl vojenský dozor, hlídali, aby se nikdo nedíval.“

Postupně se lidé začínali dozvídat další a další podrobnosti strašlivé tragédie. Na otázku, co bylo s dětmi, zda je dávali do německých rodin, odpovídá pamětnice:

„Některé. Jenom ty, které byly blond. Bylo tam taky dost dětí, které byly tmavovlasé, a ty šly rovnou do plynu.“

Rodina Králových přibyla do Středokluk z východních Čech, takže byla ušetřena možné ztráty příbuzných, ale mnohé rodiny ze sousedství byly zasaženy přímo a osobně.

„Lidé ze Středokluk měli v Lidicích příbuzné, bylo jich dost. Vím taky, že některé rodiny ještě dostávaly lístky od těch dětí, co byly už v táborech: ‚Babičko, pošli nám tohle, nemáme chleba, nemáme oblečení, nic.‘“

Lidické ženy byly odtrženy od svých dětí a odvezeny do koncentračního tábora Ravensbrück. Šedesát z nich přišlo o život, většina zbylých ztratila děti. Mezi navrátivšími se ženami byla paní Příhodová. Přežila Ravensbrück a ve Středoklukách našla určitou útěchu na krutou bolest po dvou zavražděných dětech a jejich otci. Velitel místních četníků Suter byl vdovec a staral se o malou dceru Libušku. Těm se paní Příhodová stala manželkou a matkou.

Místo čokolády zbrojní součástky

Rok po vyhlazení Lidic byla tehdy devatenáctiletá Irena Kroupová nasazena na práci ve zbrojním průmyslu. V pražských Vysočanech v areálu ČKD se „zabydlela“ továrna Junkers, vyrábějící součástky pro zbrojní průmysl. Pamětnice tam nastoupila, ale po týdnu byla přemístěna do pobočného závodu v Modřanech, který dříve pod názvem RUPA vyráběl cukrovinky. Pod Němci se výroba přeorientovala na součástky pro neblaze proslulé střely V-1 a rakety V-2.

Do Modřan přišlo v rámci totálního nasazení více žen, které vykonávaly nekvalifikované práce. Manuálně zručná pamětnice však získala místo mezi mužskými zaměstnanci, kteří pracovali u strojů. Na revolverovém soustruhu obráběla lopatky do dálkoměrných vrtulek pro střely V-1. Práce nebyla fyzicky extrémně namáhavá, ale pracovalo se dvanáct hodin denně. Kantýna pro dělníky nebyla, museli si jídlo nosit z domova. Dozorcem byl starý Němec, který sám trpěl hlady a s dělníky zacházel relativně slušně. Když byl koncem války vybombardován hlavní závod ve Vysočanech, jeho modřanská pobočka zasažena nebyla.

Repatriační mise

Ještě před koncem války se začala připravovat velká mezinárodní akce na návrat osob, které přežily v německých koncentračních táborech nebo na nucených pracích v říši. Ty byly spojeneckými armádami stahovány do středisek, kde jim byla poskytnuta nezbytná péče a příbytek do doby, než se podaří zajistit jejich dopravu do vlasti. Přestože se repatriace ujaly významné organizace jako UNRRA a SHAEF, docházelo k mnohým organizačním nedopatřením a zmatkům, takže lidé často organizovali samostatné výpravy za svými krajany v říši. Takto vznikl i nápad na akci ve Středoklukách. Mladí lidé nechtěli čekat na oficiální řešení a rozhodli se jednat na vlastní pěst.

Zorganizovali výpravu, která se vydala válkou zpustošenou zemí, aby dovezla přátele a blízké zpět do vlasti. Cesta to byla samozřejmě dramatická, jezdilo se třeba náklaďáčky na dřevoplyn a spalo se, jak se dalo. Irena Kroupová byla v té době mladá dívka a organizační problémy vnímala jen jako podružné detaily.

„Když byl konec války, tak já, náš brácha a ještě jeden kamarád, ten měl auto, náklaďák, tak jsme se dohodli, že pojedeme do Německa pro vězně. My jsme věděli, že tam je u Mnichova pracovní tábor, kde jsou čeští vězňové, a potřebujou odvézt. Tak jsme se přihlásili, vzali jsme náklaďák a dojeli jsme. Bylo to za Mnichovem, tam jsme je naložili, co to šlo, a přivezli jsme je do Prahy.“

Jenže krajanů bylo ve středisku Rosenheim více, než mohl jeden náklaďáček z Čech uvézt. Z dalšího vyprávění pamětnice vysvítá, že pravděpodobně některá z organizací Mezinárodního červeného kříže jim přidala dalších pět vozidel, z nichž jeden byl uzavřený automobil. V tom mohli jet ti nejhůře zdravotně postižení. Vozy byly navíc svěřeny samotným vězňům, kteří řídit uměli a byli schopni fyzické námahy. Takových tam bylo několik, protože ti, kteří byli v oblasti na nucených pracích, nebyli zdaleka tak zubožení jako vězňové z koncentračních táborů.

Výprava se podařila a krajané se úspěšně dopravili do Čech. Irena Kroupová o tom však mluví bez sebemenšího náznaku pýchy, natožpak vychloubání.

Neočekávané setkání

Došlo k němu během repatriační mise:

„V Rosenheimu jsem se byla podívat, kde byly ty vězeňkyně, a najednou v té chodbě na mne někdo volá: ‚Irenko!‘ Já si říkám, kdo to tady na mne volá. Z Litomyšle tam byla jedna paní zavřená. Já jsem nevěděla [kdo to je – pozn. KK], přišla jsem až k ní, říkám si: ‚Ježíšmarjá!‘ To bylo tak hezký, když jsme se tak potkaly... Byla zavřená i s manželem, kterého v Drážďanech popravili...“

Důvodem bylo, že u sebe někoho přechovávali, snad partyzána.

Sokol zvedá hlavu

Sokol byl za první republiky silnou a úspěšnou tělovýchovnou organizací. Měl pevné řídící struktury a širokou základnu nadšených členů. Každoročně pořádal takzvané všesokolské slety, které byly velkolepou ukázkou jejich síly. Nebylo tedy divu, že Němci považovali Sokol za nebezpečnou organizaci a již v roce 1939 došlo k zatčení sokolských špiček, z nichž mnohé zaplatily životem. Na venkově se ještě udržovaly zbytky sokolské činnosti, ale bylo to jen živoření. Ve Středoklukách cvičili sokolové v budově místního kina, což krátce po vzniku protektorátu již nebylo možné.

Po válce se činnost Sokola obnovila. Irena Kroupová, jejíž dědeček z matčiny strany byl v Hlinsku sokolským praporečníkem, se do práce v organizaci aktivně zapojila. Stala se dokonce náčelnicí ženské části Sokola v obci. Náčelník mužů byl přespolní.

Vzpomíná na první poválečný slet na Masarykově státním stadionu na Strahově. Cvičila tam ve dvou vystoupeních, jednou v cvičení pro ženy a podruhé ve skladbě speciální.

Život s politickým cejchem

V roce 1948 byl ovšem Sokol zrušen a bývalá náčelnice byla považována za politicky nespolehlivou. Jako taková musela vzít zavděk prací v Uhelných skladech. To byl podnik, do kterého se uchýlili „nespolehliví“ občané. Jedním z nich byl i Milan Kroupa, který se jako student Československé akademie obchodní dr. Edvarda Beneše zapojil do studentské protistátní skupiny. V roce 1949 byl za tuto činnost zatčen, vyslýchán a odsouzen na šest měsíců odnětí svobody. Po absolvování vojenské služby u PTP nastoupil v Uhelných skladech jako řidič. Pamětnice v něm našla životního druha, se kterým má dvě dcery a žije s ním dodnes.