Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Nadpraporčík v.v. František Krotký (* 1934  †︎ 2024)

• narozen 13. června 1934 v Jakubově u Moravských Budějovic

• těžké mládí v chudobě po kolektivizaci

• v 17 letech utekl z domova

• uplatnil se v zemědělství v severočeském pohraničí

• vstoupil do armády jako profesionální voják

• zemřel 23. července 2024

„Narodil jsem se v Jakubově u Moravských Budějovic a sem do Chomutova jsem se dostal v letech 1954 až 1955, kdy jsem tady dělal zootechnika,“ začal vyprávění pamětník František Krotký. Rodiče měli statek, hospodařili na 14 hektarech půdy s kusem louky a kusem lesa, měli dva koně, dobytek, prasata. „Můj otec zemřel, když mi bylo 12 let. Odmalička jsem strašně dřel. Jezdil jsem s koňmi a vozem, ručně se vázaly snopy, v té době nebylo žádné pro zemědělce dostupné strojní vybavení. Maminka šla do JZD, a když pak vystoupila, museli jsme odevzdávat všechno, co jsme vyprodukovali, byl doma hlad. Maminka měla pracovníkem místního národního výboru spočítané slepice a musela před námi dětmi zamykat chleba. Barák nám sebrali a museli jsme v něm platit nájem. Byli jsme na tom tak špatně, že některé ženy z vesnice včetně manželek funkcionářů k nám chodily tajně zadem ke stodole a nosily nám jídlo. Když jsem potřeboval boty, tak jsem třeba šel darovat krev.“

Spousta lidí trpěla, ale ekonomicky to prospělo

František Krotký vyrůstal se třemi sestrami, vychodil rolnickou školu a v 17 letech prostě odešel z domova. „Tenkrát jsme museli žádat o povolení, abychom mohli na brigádu, tak jsem se přihlásil na tři měsíce do hutí v Ostravě. Jenže pak jsem se jednoduše nevrátil a šel jsem k severočeským statkům. S tím byl problém, protože jsem se nikde nesměl přihlásit k pobytu. Vyhrožovali mi, že mě vrátí zpátky v poutech, ale nikdo mě nenašel. Nedal jsem nikomu nic vědět půl roku, ani rodině, prostě jsem se schoval tady v pohraničí. Po nějaké době pobytu v pohraničí a zlepšení politické situace bylo už možné zprvu písemně kontaktovat a navštěvovat rodinu. Tady hrozně chyběli lidi, a tak tu pracovali lidi ze Slovenska, ti dělali krmiče, ale i Rumuni, Maďaři a z Prahy sem jezdili na dvoutýdenní brigády zaměstnanci bank a úředníci, aby pomohli na venkově zvládnout žně. V té době se měnil styl zemědělství, začaly se používat stroje,“ vypráví pamětník.

„Hospodaření v rámci družstev byl podle mě dobrý krok, později se to i ukázalo, že se to vyplatilo. Když se pak lidem vracely pozemky, málokdo chtěl hospodařit a ponechaly se ve většině v péči družstva. Spousta lidí tím trpěla a to bylo špatné, ale ekonomicky to prospělo. Jednotlivci se tehdy bránili moderním přístupům, ledkovali pole rukama. Já jsem na to poukazoval a doporučoval strojní postup, ale oni, že to je nesmysl.“ Když v Chomutově nějakou dobu pracoval, získal zde ubytování a potvrzení o práci a pobytu, bylo možné kontaktovat rodinu a navštěvovat se.

Vztah ke zbraním jsem měl v krvi

Na vojně byl František Krotký u protivzdušné obrany. Působil na velitelství na radarové základně, naposledy v Ležanech. „Sledovali jsme cíl a naváděli letouny, například jsem zachránil jednoho Itala, který k nám přes hranice zabloudil.“

Otec Františka Krotkého byl voják. „Tím pádem já jsem měl vztah ke zbraním v krvi. V patnácti jsem uměl skvěle střílet.“ Po válce se válely všude zbraně, střelivo, výbušniny. Pro děti byly až nebezpečně dostupné a atraktivní. I František jako kluk strávil s kamarády hodiny a hodiny v lomu a odpalovali ručně vyrobené rachejtle. Sám měl pak doma dva nalezené kolty, které u nich málem našla Bezpečnost. „Musel jsem je hodit do močůvky, aby z toho maminka neměla problémy. Byl jsem rošťák, ale nikdy jsem nikomu neublížil.“

Když byl nábor, rozhodl se František Krotký vstoupit do armády a zvolit si tuto jemu blízkou profesi, a mohl tak finančně podporovat matku. Vzpomíná si na rok 1968, kdy z armády vyhodili hodně lidí. „Přímo v začátcích okupace jsme provozovali rušičku radiových vln. Oni vysílali různé kódy, kterými se dorozumívali, a my jsme vysílali řadu matoucích na stejné frekvenci a oni pak nevěděli, které jsou ty pravé. Já jsem se nemohl přihlásit na důstojnickou školu, protože jsem byl kulak, takže jsem dosáhl nejvyšší hodnosti nadpraporčíka.“ V této profesi zůstal až do důchodu.

Věci mezi nebem a zemí na vlastní kůži

František Krotký se vždycky cítil být jiným než většina lidí a právě tyto pocity ho přivedly k plánu opustit rodnou vesnici a hledat naplnění jinde. Během natáčení rozhovoru pro Paměť národa nám také řekl: „Ve 12 letech jsem se poprvé setkal se zástupci mimozemských civilizací. Podruhé se to stalo na vojně, když jsme přístroji zaměřili přítomnost tělesa, které nebylo hlášeno předem, než vstoupilo do našeho vzdušného sektoru, a najednou zmizelo. Byl tehdy problém s tím, jak zaznamenat a ohlásit přítomnost objektu, o kterém nikdo netušil, co to je. Když se něco podobného stalo, vždycky se říkalo, že je to mračno nebo hejno ptáků, což je skutečně mnohdy vysvětlení, jenže toto se pohybovalo nadzvukovou rychlostí a tak se ptáci nechovají,“ domnívá se pamětník.

František Krotký se dlouhodobě zabývá studiem paranormálních a vesmírných jevů a býval členem skupiny psychotroniků. Popisuje málo známý fakt, že režim v Československu podporoval tyto spirituální směry, a to dokonce do té míry, že laboratoř psychotroniků v Praze vedl tehdejší ministr školství.

„Současným mladým lidem bych vzkázal jediné: Aby si jeden druhého vážili a vážili si každé práce.“