Jiří Krotil

„Bydleli jsme v Praze-Hodkovičkách. Za války byla moje rodina napojena na ÚVOD docenta Krajiny a můj švagr Jindřich Klečka byl telegrafista, který obsluhoval Spartu I. Moje sestra Božena Klečková byla dešifrantkou, která měla na starost dešifrování zpráv z Londýna. 7. května 1941 seděla Božka u stolu a dešifrovala. Náhle zvoní zvonek, a jelikož jsme měli výhled na ulici, hned jsme věděli, kolik uhodilo. Ti pánové na sobě měli ty typické kožené kabáty a klobouky s narovnanou střechou. Tak Božka sebrala všechny dokumenty a utíkala s nimi na záchod. Když přišla zpět, byli už gestapáci uvnitř, otec jim otevřel. Sestra řekla, že byla jednoduše na záchodě. Gestapáci, když k nám přišli, tak si ještě nebyli jistí, o co přesně jde. Až když se objevil André Regenermel, který byl také telegrafistou, měl klíč od domu a šel rovnou dovnitř, gestapákům přímo do rukou. U něho našli depeše, které měl předat Božce k dešifrování, a když se po čase nevrátil za švagrem Jindřichem Klečkou, který vysílal z domu paní Hercíkové, která bydlela nedaleko, tak ji švagr poslal k nám, aby si vypůjčila trochu cukru nebo mouky, nevím už přesně. Otec ji obsluhoval a mimikou jí dal najevo, o co jde. Jindřich Klečka sbalil Spartu I. a přes zahradu zmizel. Naše ulice už byla obsazena gestapem.“

„V Regensburgu v Goethe Schule jsem potkal člověka, kterého jsem znal od vidění ještě z Československa. Oba jsme totiž běhali Velkou kunratickou. Byl to Ota Rambousek. On byl také v Sokole, ovšem už mezi muži, zatímco já byl ještě dorostenec. Tak jsme se dali dohromady a celou dobu drželi spolu. A muselo to být těsně před Vánoci 1948, kdy Ota začal ‚chodit‘. A první jeho cesta vedla mimo jiné k mojí rodině. Zapojil do práce mého druhého švagra Svatopluka Lacinu. Pokud vím, mělo se jednat o obstarávání čistých dokladů, případně razítek. Ota o tom všem z pochopitelných důvodů mnoho nemluvil. Kudy chodí, kam… Jen třeba řekl: ‚Pozdravují tě z domova, doma je to tak a tak…‘“