Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Lieselotte Kroppová (* 1930)

• 1930 narozena v Sokolově do německé zdravotnické rodiny

• 1939 otec jako vojenský lékař odvelen do Regensburgu

• 1943 bratr narukoval k wehrmachtu

• 1945 zákaz odsunu pro celou rodinu

• do podzimu 1945 pracovnicí Červeného kříže

• 1945–1946 odsunuti všichni příbuzní a přátelé

• 1946 pracovala pro HDB v lesní školce, úraz, domácí léčení

• 1947–1948 pomocnou dělnicí v krejčovské dílně

• 1949–1950 získává občanství

• 1948–1956 zdravotní sestrou v otcově ordinaci

• 1956–1957 umírají oba rodiče, odchází studovat do Prostějova

• 1958 porodní asistentkou v Sokolově

• 1959 svatba s Hubertem Kroppem

• 1960 porodní asistentkou v Kraslicích, stěhování do Kraslic, narození syna Petra

• 1967 neúspěšná žádost o tzv. druhé vysídlení

• 1967 výlet do NDR

Lieselotte Kroppová v raném mládí zažila, jaké to je, nedobrovolně se ocitnout na nesprávné straně dějinných událostí. Narodila se před válkou jako Němka v sudetském pohraničí a po druhé světové válce jí tak byla coby příslušnici nenáviděné menšiny upřena možnost vzdělání i mnohé další občanské svobody. 

Její matka Charlotte Nitzlová, rozená Preissová, pocházela z Třebenic na Litoměřicku. Vyrůstala v bilingvním prostředí, mluvila plynně česky i německy a vystudovala obchodní školu v Ústí nad Labem. 

Otec Quido Nitzel, o čtrnáct let starší než jeho žena, se narodil v Mariánských Lázních v početné rodině majitelů hotelu Trieste. Během první světové války strávil dlouhou dobu v Rusku a po válce pracoval jako asistent v jedné z pražských klinik. 

Po svatbě s Charlotte Preissovou vyhrál konkurz na šéflékáře Hornické nemocenské pojišťovny Egerländer Bruderlade v Sokolově. Sídlila v nově vybudovaném víceúčelovém komplexu v centru města, kde v dolních poschodích sídlily ordinace a v horních byty pro lékaře. V budově byla i prádelna, mandl či lázně, které využívali lidé z chudších rodin bez domácí koupelny. 

Charlotte sice po svatbě zůstala v domácnosti, ale jako žena lékaře měla mnoho neformálních povinností, například bezplatně vedla mateřskou poradnu. 

S Hitlerjugend chodili zpívat maminkám

Dcera Lieselotte se jim narodila jako druhé dítě 14. února 1930. Vzpomíná na hezké dětství plné výletů rodinným automobilem k otcovým příbuzným do tehdy kosmopolitních Mariánských Lázní, Františkových Lázní, Karlových Varů či do Německa k pramenům Ohře. 

V druhé polovině třicátých let, kdy v pohraničí sílil vliv nacistické propagandy a Henleinovy Sudetoněmecké strany, však idylická kapitola dětství pomalu končila. Přibývalo střetů mezi henleinovci a českými četníky. K jednomu z největších došlo v září 1938 v obci Habersbirk (dnes Habartov), když ordneři sudetoněmeckého freikorpsu dobyli místní četnickou stanici a české četníky pozabíjeli. „Tatínek tam musel jet a ošetřit raněné,“ vzpomíná Lieselotte Kroppová. 

V říjnu 1938 v důsledku mnichovské dohody dorazila do Sokolova okupační německá vojska. Důstojníci bydleli v domácnostech, obyčejní vojáci si zřídili polní kuchyň na dvoře Egerländer Bruderlade. Krátce poté navštívil Sokolov Adolf Hitler. Tehdy osmiletá Lieselotte byla očitou svědkyní toho, jak ho zde vítaly nadšené davy, když projížděl městem vestoje v otevřeném autě. 

Rodiče podle jejích slov nepodlehli nacistické propagandě, přestože otec vzhledem ke svému postavení „musel“ vstoupit do NSDAP. Lieselotte i její starší bratr se stali členy Hitlerjugend, což bylo podle jejích slov povinné: „V rámci Hitlerjugend jsem chodila do zdravotního, sportovního a divadelního kroužku. Když se narodilo nějaké miminko, chodili jsme té mamince gratulovat a zpívat písničky.“ Na schůzkách Hitlerjugend i ve škole děti musely zdravit nacistickým pozdravem se vztyčenou pravicí. 

Několik týdnů po okupaci, 10. listopadu 1938, došlo v Sokolově k protižidovskému pogromu, známému jako Křišťálová noc. Lieselotte byla toho večera na návštěvě u kamarádky, dcery zubaře Hoffmanna, která bydlela hned vedle synagogy. „Najednou se ozval hrozný křik a rozbíjení skla. Dívali jsme se na to z okna. Doktor Hoffmann volal tatínkovi, že teď mě nemůže pustit domů. Viděli jsme, jak synagoga začala hořet, vyhazovali z ní nábytek, praskala okna.“ 

Ze školních lavic na frontu

Po vypuknutí druhé světové války sloužil Quido Nitzel rok a půl v Regensburgu jako štábní lékař. Po návratu do Sokolova dostal na starost kromě své ordinace také správu zajateckého tábora. Lieselotte ho tam nikdy nenavštívila, nicméně zajatci po válce předali otci kazetu s poděkováním za to, že se k nim choval lidsky a snažil se jim jejich úděl ulehčit. 

Otec také vedl kurzy Červeného kříže, do jehož činnosti se zapojila Charlotte Nitzlová a později i sama Lieselotte. Kanceláře Červeného kříže sídlily v zadním traktu Egerländer Bruderlade, kde rodina bydlela. 

Starší bratr Lieselotte předčasně skládal tzv. válečnou maturitu (Kriegsmatura), po níž musel nejprve do pracovní služby v Salzburgu (Arbeitsdienst) a poté v sedmnácti letech narukoval na východní frontu. Na území Ruska se dostal až v době, kdy německá vojska již ustupovala. Záhy byl postřelen a do Německa se vracel lazaretním vlakem, z něhož byl posléze propuštěn domů na doléčení. Do Sokolova dorazil v únoru 1945. 

Lieselotte Kroppová vzpomíná na válečný nedostatek, potravinové lístky, fronty na chléb, do jehož těsta se přimíchávala řepa, a „modré“ mléko ředěné vodou. Maminka jí ušila ruksak s vloženou bandaskou, se kterým dojížděla do hospodářství v Habartově pro kozí mléko. 

V dubnu 1945 byl Sokolov zasažen bombardováním. Tehdy patnáctiletá Lieselotte, která jako dobrovolnice Červeného kříže pomáhala raněným, se stala svědkyní mnoha drastických výjevů: viděla muže, jemuž visela utržená noha jenom na kusu kůže, do náruče jí dali mrtvé nemluvně, jemuž při náletu popraskaly plíce. 

Co se jim líbilo, to sebrali

V závěru války přijeli do Sokolova vojáci americké armády. Lieselotte byla opět aktivní jako sestra Červeného kříže, tentokrát v sokolovském klášteře při pomoci zbídačelým vězňům z osvobozených zajateckých táborů. Přestože pro Němce platil po jednadvacátého hodině zákaz vycházení, ona měla zvláštní legitimaci, která jí umožňovala zůstávat venku déle, a jeden z Američanů ji po setmění doprovázel domů. Jednou do kláštera dorazil celý transport raněných vlasovců, příslušníků Ruské osvobozenecké armády. „Prosili americké velení, aby je nevydávalo Rudé armádě. Ale oni je v Karlových Varech předali Rusům,“ konstatuje Lieselotte Kroppová. 

Do Sokolova začali přijíždět také čeští obyvatelé, kteří koncem roku 1945 přebrali správu města od Američanů, a Němci záhy pocítili své nové postavení vyděděnců v obnoveném československém státu. Všichni museli na rukávu nosit bílé pásky, promluvit na veřejnosti německy znamenalo dostat se do problémů. Bratr Lieselotte byl s několika přáteli tři týdny vězněn za to, že údajně nestáli v pozoru při zpěvu československé hymny během venkovní slavnosti před kostelem. 

Nitzlovi zažili ve svém bytě v Egerländer Brudelade také domovní prohlídku: „Co se jim líbilo, to sebrali,“ říká Lieselotte Kroppová. Na půdě v kanceláři Červeného kříže objevili příslušníci Revoluční gardy obraz Hitlera, jaký za války běžně musel viset ve všech státních institucích, a obvinili doktora Nitzla, že obraz „ukrýval“. 

Příkaz k odsunu - příkaz zůstat 

Brzy začal odsun německého obyvatelstva, lidé byli soustřeďováni v budově školy, odkud odcházeli na vlak. „Bylo předepsané, co si s sebou mají vzít. Jídlo na dva až tři dny, žádné zlato a cennosti. Z toho mála, co si vzali s sebou, jim ještě v lágru často něco sebrali.“ Sousedka Nitzlových s malou dcerkou musela opustit svůj byt: „Ta holčička, Erika, prosila, aby si směla vzít ze své postýlky panenku, ale nedovolili jí to.“ 

Také Nitzlovi dostali příkaz k nástupu do odsunu. Ale den před odchodem z domova se dostavili zástupci národního výboru, kteří jim sdělili, že musejí v Sokolově zůstat, protože město potřebuje lékaře. „České univerzity byly šest let zavřené, takže lékařů byl nedostatek. Tatínek navíc uměl obstojně česky, takže se jim hodil,“ vysvětluje Lieselotte Kroppová. Všichni jejich příbuzní ovšem byli odsunuti do Německa a Quido Nitzl už nikdy nespatřil nikoho ze svých sourozenců. Do roku 1946 pracoval v Egerländer Bruderlade, poté se rodina přestěhovala do bytu s ordinací v ulici Svatopluka Čecha poblíž nádraží, kde otec pracoval jako lékař pro železničáře.

Dostával ovšem pouze minimální mzdu 300 korun, a tak musela do práce nastoupit i jeho žena. Charlotte Nitzlová šla prodávat do mlékárny, kde zažila šikanu ze strany příslušníka Revoluční gardy: „Přišel tam a zařval: ,Všichni Němci ven!‘ Maminka si sundala zástěru a šla z obchodu pryč. On na ni zařval: ,Vy ne!‘“ 

Z gymnazistky lesní dělnicí

Lieselotte Kroppová se ocitla ve velmi obtížné situaci. Jako Němka nesměla studovat, své gymnaziální vzdělání skončila v kvintě. Roku 1946 začala pracovat jako lesní dělnice v lesní školce ve Svatavě. Zde utrpěla těžký úraz, když si při řezání dřeva rozřízla nohu až na kost. Po tříměsíčním léčení roku 1947 začala pracovat jako pomocnice v krejčovském salonu. Narozdíl od českých učnic ale nesměla navštěvovat ani učiliště. Práce v salonu skončila jeho znárodněním v roce 1948, od té doby Lieselotte vypomáhala v ordinaci svého otce. Denně ošetřili až sto pacientů, Lieselotte sama píchala injekce a dělala převazy. 

Roku 1949 či 1950 získala českou státní příslušnost a díky tomu měla možnost absolvovat rekvalifikaci pro zdravotníky na zdravotnické škole v Karlových Varech, kam dojížděla tři roky. Původně toužila stát se dětskou lékařkou, na to ale v poválečných podmínkách nebylo ani pomyšlení. V roce 1955 se stala diplomovanou zdravotní sestrou.

Teprve během zdravotnického studia se začala soustavně učit česky, protože celá výuka probíhala v češtině. „Bylo to náročné, takže tatínek mi všechno doma ještě jednou vysvětloval německy. Zkoušky jsem udělala s vyznamenáním mezi pěti nejlepšími.“ 

Porodní asistentka u výslechu

V druhé polovině padesátých let Lieselotte v rychlém sledu ztratila oba rodiče. Quido Nitzel zemřel v lednu 1956 na akutní zánět slinivky břišní, jeho žena v roce 1957 v pouhých dvaapadesáti letech na rakovinu. 

Lieselotte se po smrti rodičů dozvěděla o možnosti studia pokračovacího kurzu pro porodní asistentky v Prostějově a rozhodla se přihlásit. Vzpomíná, že frekventantky kurzu musely za rok asistovat u patnácti porodů, přičemž začínaly vždy u druhorodiček nebo třetirodiček. 

Během studia v Prostějově se poprvé stala terčem zájmu Státní bezpečnosti. Dva muži v civilu ji odvezli do policejní budovy, kde ji několik hodin vyslýchali. Ptali se na kontakt s příbuznými v Německu a zejména s rodinou Zinnerových, levicově orientovaných Němců, kteří po roce 1948 uprchli do Velké Británie a Lieselotte si s nimi dopisovala v angličtině. Výslech Státní bezpečnosti se později opakoval ještě jednou v Sokolově. 

Krátce před smrtí své matky Lieselotte poznala svého budoucího manžela Huberta Kroppa původem z Kraslic. Seznámila je rodinná přítelkyně paní Keisslová. Roku 1959 se za Huberta provdala a krátce nato, již jako těhotná, se za ním přestěhovala do Kraslic. 

Zmizení otce Kroppa

Hubert Kropp pocházel z německé rodiny četníka (jeho otec směl i po vzniku Československa zůstat u četnictva pod podmínkou, že se naučí česky). Oba synové, starší Adolf i mladší Hubert, tak byli vychovávání dvojjazyčně. Po vypuknutí druhé světové války Němci rodinu poslali do okupovaného Polska. Stejně jako Lieselottin starší bratr, i Hubert Kropp v sedmnácti letech narukoval do wehrmachtu a byl poslán na východní frontu v době, kdy německá armáda již ustupovala. Na sovětském území byl raněn a v lazaretu v Litvě podstoupil operaci. Poté se lazaretním vlakem dostal do Německa. Po skončení války se potuloval podél česko-německých hranic a snažil se zjistit něco o své rodině od Němců, kteří Československo opouštěli. Potom nelegálně přešel na české území. Nepozorovaně se dostal do Prahy díky tomu, že cestoval v obarvené uniformě a mluvil perfektně česky, takže i bez dokladů se dokázal vyhnout kontrole. V Praze vyhledal strýce, který pracoval v bance, a od něj se dozvěděl, že matku najde v Kraslicích. 

Tam se konečně setkal s matkou i bratrem Adolfem. Jejich otec však ještě mnoho let po válce zůstával nezvěstný. Se svou jednotkou se sice dostal do Prahy, kde podstoupil operaci žaludku, a druhý den měl být propuštěn domů na doléčení. Ale když si pro něj manželka přijela, zjistila, že celou jednotku mezitím v noci deportovali do Německa. 

Otcův osud vyšel najevo až po třiadvaceti letech, roku 1968, pátráním prostřednictvím Červeného kříže. Ukázalo se, že v Německu krátce po příjezdu zemřel na následky operace a byl pohřben ve společném hrobě. „Hubertova maminka mohla odejít do Německa, ale celých těch třiadvacet let v Kraslicích čekala, jestli se její muž přece jen nevrátí,“ konstatuje Lieselotte Kroppová. 

Dvojjazyčnost? Zkazili jste synovi život!

V roce 1960 se Kroppovým narodil syn Petr a o tři roky později následovala dvojčata, holčičky Zuzana a Regina. O tom, že se narodí dvě děti, se Lieselotte dozvěděla až ve chvíli, kdy porodila první z nich. V dobách, kdy neexistoval ultrazvuk, se vícečetné těhotenství často odhalilo až během porodu, a kolegové zdravotníci to Lieselotte prozradili až na poslední chvíli, aby nepropadla panice. 

Petr začal po nástupu do školky trpět těžkým koktáním, takže první až devátou třídu školní docházky musel absolvovat ve speciální internátní škole v Praze. Český pediatr rodičům tehdy vyhuboval, že porucha řeči vznikla kvůli dvojjazyčnému prostředí, v němž chlapec vyrůstal. „Proč jste s ním mluvili německy? Tady žijete v Československu! Zkazili jste mu život, toho koktání se už nikdy nezbaví,“ řekl jim necitlivý lékař. Obě dívky proto Lieselotte nedala do školy, ale svěřila je německy mluvící chůvě. 

V Kraslicích pokračovala Lieselotte Kroppová ve své práci porodní asistentky. Dva dny v týdnu měla směnu přímo v porodnici, jeden den v týdnu vedla poradnu a dále měla na starost domácí návštěvy těhotných žen i matek v šestinedělí, díky čemuž se občas poštěstilo, že matku provedla celým procesem. Svůj rajon, který sahal od Počátků přes Černou až na Sněžnou, objížděla na malém služebním motocyklu.

Česko-německé vztahy v jejich blízkém okolí sice velmi pomalu, ale jistě ztrácely ostré hrany. Jen stesk po příbuzných, kteří žili za oboustranně neproniknutelnou a nesmyslnou hradbou, se stále vracel.

Roku 1967 rodina pamětnice zažádala o tzv. druhé vysídlení, chtěli se odstěhovat za příbuznými do Německa. Československo v té době opustil bratr Lieselotte Kroppové a strýc. Její rodina ovšem povolení nedostala, považovali tedy za malý zázrak, že jim bylo umožněno – celé pětičlenné rodině – vycestovat za příbuznými alespoň na návštěvu. 

Žádost se zamítá. Šestkrát po sobě

„Děti už spaly a Hubert byl ve vaně. Najednou slyším nějaký rachot, takové dunění. Hubert vylezl z vany a nahý, jenom v ručníku, vyšel na balkon. Poznal, že to jsou tanky,“ vzpomíná Lieselotte Kroppová na předvečer 21. srpna 1968, kdy bylo Československo okupováno vojsky Varšavské smlouvy. V pohraničních Kraslicích se tanky objevily o několik hodin dříve než v Praze. 

Manželé až do rána sledovali přijíždějící tanky a poslouchali zpravodajství. Lidé v Kraslicích, podobně jako jinde v Československu, se okupanty snažili zmást otáčením silničních směrovek. Těsně po 21. srpnu vyrazili manželé Kroppovi s malým Petrem k česko-německým hranicím do šumavského kempu Sycherák, kde tábořilo několik zdravotních sester z porodnice. „Říkali jsme si, že musíme ty holky nějak vyzvednout, jsou tam samy, jistě zoufalé a nemají jak se odtamtud dostat,“ říká Lieselotte Kroppová. Aby jim u pumpy prodali benzín, dostali z nemocnice falešné potvrzení, že vezou nemocné dítě na ošetření. 

I v následujících letech Kroppovi znovu marně žádali o vystěhování, celkem šestkrát. Jejich situaci zkomplikoval fakt, že Hubertův starší bratr Adolf se svou českou manželkou nelegálně emigrovali (z vyprávění není zřejmé, zda před 21. srpnem 1968 nebo až po něm). Lieselotte a Hubert znovu a znovu dostávali tutéž odpověď: žádost se zamítá. 

„Já vlastně nevím, proč nás nepustili. Snad že Huberta potřebovali v té Krajce,“ uvažuje Lieselotte Kroppová. Kvůli žádosti o vystěhování museli už předem dát výpověď v zaměstnání. Když potom v Československu nedobrovolně zůstali, Huberta už zpátky na tutéž pozici nepřijali. „Snad nám chtěli dát najevo, že toho máme litovat,“ domnívá se pamětnice. Hubert Kropp dostal za úkol zavést výrobu v nově zřízeném závodě podniku Krajka v Chodově u Karlových Varů. 

Později ho vedení továrny přesvědčovalo, aby se s rodinou do Chodova přestěhoval, dokonce mu tam nabízeli rodinný dům, ale Kroppovi to odmítli kvůli špatnému ovzduší v tomto průmyslovém regionu. 

Lieselotte Kroppová i nadále pracovala jako porodní asistentka a v osmdesátých letech se v kraslické porodnici podílela na zavádění nových metod, například rooming-in, kdy je novorozenec od začátku svěřen do péče matky a zůstává s ní v nemocničním pokoji. Běžnější však stále byly „tradiční“ postupy, kdy miminka byla po porodu oddělena od matek a v prvních dnech se o ně staraly sestry. 

Děti odešly do Německa

Petr Kropp, nejstarší potomek Lieselotte Kroppové, vystudoval v sedmdesátých letech stavební průmyslovku v Karlových Varech. Potom v Praze pracoval jako stavbyvedoucí a třikrát se neúspěšně hlásil na architekturu. Nakonec se rozhodl pro vystěhování do Německa, což se mu v roce 1983 podařilo legálně skrze formální sňatek se svou vzdálenou sestřenicí. Později, když už byl v Německu, nechali sňatek anulovat. V Dortmundu se mu potom konečně podařilo vystudovat architekturu. 

Regina a Zuzana Kroppovy odešly za hranice také krátce před listopadem 1989. 

„To už jsem byla sama,“ vzpomíná Lieselotte Kroppová na události spojené s pádem komunistického režimu. „Hubert už nežil, děti už byly v Německu. Měli jsme radost, to ano, ale byla jsem sama.“ 

„Aby byl na světě mír, aby se národy snášely a komunikovaly mezi sebou, aby nebyla nenávist,“ formuluje Lieselotte Kroppová své poselství pro budoucí generace. Na otázku, zda se cítí jako Češka nebo jako Němka, odpovídá stručně: „Můj syn říká, že se cítí jako Evropan. Já jsem ráda, že jsme součástí Evropy, ale cítím se jako Němka.“