Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Táta byl za sklem a drátěným plotem a ty sněženky mi estébák nepovolil tátovi dát
narozena 5. listopadu 1947 v Ostravě
otec, tajemník KSČ, odsouzen v roce 1951 ve vykonstruovaném procesu na 15 let
matka dva roky ve vyšetřovací vazbě
osm měsíců u náhradní rodiny
rehabilitace otce v roce 1963
popisuje nepříjemnosti s KSČ a vzpomínky na rok 1968 a 1989
od roku 1966 v Ústavu pro péči o matku a dítě, následně v Ústavu anorganických syntéz
1970–1973 – v Institutu hygieny a epidemiologie v laboratoři WHO
1975–1992 – v Ústavu sér a očkovacích látek
od léta 1992 v klinickém výzkumu britské farmaceutické společnosti
v současnosti v důchodu, žije v Praze
Rodina a osudy předků
Jarmila Kročková (rozená Fuchsová) se narodila 5. listopadu 1947 v Ostravě-Vítkovicích. Matka Emílie Fuchsová (rozená Cohnová) se narodila v roce 1915 v německém Halternu, nedaleko Dortmundu. Coby Židovka neměla lehký úděl a před vypuknutím války uprchla do Anglie. Otec Vítězslav Fuchs, také židovského původu, se narodil v roce 1915 v Ostravě. Vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. I on emigroval před nacistickými represáliemi do Anglie.
Vyprávění Jarmily Kročkové se z velké části týkalo zajímavých osudů rodičů a dalších rodinných předků. Je doplněno i o údaje z německé knihy, ve které je uveden životní příběh Emílie Fuchsové (viz. dodatečné materiály).
Rodiče pamětnice
Matce Emílii Fuchsové zemřela maminka, když jí bylo deset let. Starala se o ni starší sestra Erna, která ale na přelomu let 1933–1934 emigrovala do Anglie, kde se po čase provdala. V roce 1939 po Křišťálové noci a stupňující se nenávisti Němců vůči Židům následovala Emílie Ernu do Anglie. Tatínek Herman Cohn, a tedy dědeček pamětnice, emigrovat odmítl a byl během deportace do Rigy v roce 1942 nacisty zavražděn.
„V Anglii žila matka v rodině, která si vzala do péče židovské děti. Později se obě sestry napojily na českou komunitu a pomáhaly Čechům. Skrze českou komunitu se seznámila s mým otcem Vítězslavem Fuchsou. Tomu se podařilo utéct těsně před německou okupací v roce 1939 přes Polsko do Anglie, protože kombinace Žid a komunista byla vražedná. Rodiče se vzali v roce 1941. Otec nastoupil do československé jednotky v Anglii. 3. srpna 1944 se v Birminghamu rodičům narodil bratr Milan. Otec ho viděl dva dny po porodu a poté odjel s československou jednotkou do Francie na vylodění jako radista. Došli až do Čech a skončil u Plzně s britskou armádou. Svou ženu a syna Milana viděl až po válce v Ostravě, kam za ním přijeli.“
Krutý osud potkal oba bratry Vítězslava Fuchse, Artura a Huga s jejich manželkami a dvěma syny: „Oba s rodinami odešli na Slovensko v domnění, že se tam mohou zachránit. Starší Artur byl i s rodinou deportován do Terezína a následně Osvětimi, kde zahynuli. Huga s rodinou odvlekli nacisté 4. dubna 1942. Ale místo, kde byli zavražděni, není známo.“
Po válce
Rodiče a bratr Jarmily Kročkové se po válce usadili na Ostravsku: „Rodiče uměli německy a anglicky. Maminka po návratu těžce nesla, když viděla na ulici pálit německé knihy. Ale nemohla nic dělat, taková byla atmosféra, vše, co bylo německé, se pálilo. Německy se mluvit přirozeně nemohlo.“ Teta Vilma se svým mužem, maďarsko-slovenským Židem Laco Kivovicem, se z Anglie přestěhovali do Košic.
Otec pamětnice vstoupil v roce 1936 do KSČ. Po válce se stal krajským tajemníkem v Ostravě: „Jako přesvědčený komunista byl velice aktivní, vrátil se nadšeně s tím, že bude budovat lepší společnost.“
Uvěznění otce a matky
KSČ se stala po druhé světové válce nejvýznamnější politickou silou v obnoveném Československu. Jedním z významných faktorů této skutečnosti byl i poválečný radikalismus obyvatel. Například Židé, kteří řádění nacistů přežili a vrátili se, nebyli vždy vítáni. Ti, kteří se hlásili k německé národnosti, byli po válce pronásledováni jako Němci. Komunistický režim začal velmi brzy vůči Židům vystupovat nepřátelsky a znovu vyvolával antisemitské předsudky. Na vlně lidového antisemitismu participoval i proces s Rudolfem Slánským a tzv. „spikleneckým centrem“.
Zinscenovaný proces byl veden i proti Vítězslavu Fuchsovi. Toho zatkla StB na počátku února roku 1951. Malé Jarmile Kročkové bylo tehdy něco přes tři roky: „Táta odjel do Prahy na nějaké setkání a už se nevrátil. Byl odsouzen na patnáct let za vlastizradu. Nikdo nevěděl, kde je a co se mu stalo.“
Tři dny poté zatkli příslušníci StB i Emílii Fuchsovou (dokument StB o průběhu zatčení a domovní prohlídce je v dodatečných materiálech): „Nás dva s Milanem vzali také, ale někde cestou nás od mamky oddělili. Mamku odvezli jedním autem, nás druhým, to vím z vyprávění. Maminka netušila, co se stalo s manželem a kde je.“ Ve vyšetřovací vazbě ji drželi dva roky.
V rodině estébáků a u tety
Ani dětem nebylo dopřáno zůstat spolu. Šestiletého Milana odvezla StB do dětského domova Budišov na Ostravsku a pamětnici k manželskému páru do Beskyd: „Byla jsem dána do bezdětné rodiny estébáků. Byly mi tři roky a moc si toho naštěstí nepamatuji. Jednalo se o starší manželský pár. Přejmenovali mne na Jarmilu Nevludovou. Pamatuji si jen to, že pod oknem tam stál stoleček a v něm jsem měla dvě hračky. Nad ním visel řemen na holení a broušení břitvy a tím jsem dostala, když jsem nechtěla jíst.“
Nikdo v rodině ani z příbuzných nevěděl, kde se členové rodiny Fuchsových nacházejí a co se s nimi stalo. Otec Jarmily Kročkové neměl tušení, že i jeho žena a děti byly komunisty odvlečeny z ostravského domova a odděleny: „Z vyprávění vím, že po dobu těch dvou let, jež maminka strávila ve vazbě, ji vybízeli, aby se s manželem rozvedla s tím, že ji propustí, když tak učiní. Máma byla statečná a nepřistoupila na to. V dopisech, které psala, jí estébáci diktovali, co dělám já a co dělá brácha, a dopisy posílali otci. Ona samozřejmě nevěděla, kde jsme, což muselo být šílený.“
Tety Jarmily Kročkové se snažily dopátrat, kde se jejich synovec a neteř nachází a co s nimi je. Ale žádné informace jim státními orgány poskytnuty nebyly.
Emílie Fuchsová byla zoufalá, a začala proto držet hladovku: „Asi se báli, aby se jí něco nestalo, a tak nás s bratrem dali k tetám. Bratra k tátově sestře Bedřišce do Teplic a mě k mámině sestře Vilmě do Košic. U té náhradní estébácké rodiny jsem byla osm měsíců. U tety v Košicích jsem pobývala do šesti let spolu se sestřenkou a měla jsem se u nich báječně.“
Po propuštění matky z vazby
Emílie Fuchsová byla po dvou letech strávených ve vazbě v Ruzyni, respektive Mladé Boleslavi propuštěna. Jarmila Kročková vzpomíná na první dojmy po setkání s maminkou:„Když za mnou poprvé přijela mamka do Košic, tak jsem ji vůbec nechtěla. Mluvila jsem slovensky a maďarsky a řekla jsem jí: ,Ty nie si moja mamička, moja mamička je tu na.‘ A ukázala jsem na tetu. Pro mámu to muselo být hodně těžký. Zavřeli ji v šestatřiceti letech. Odcházela jako krásná černovlasá žena, a po dvou letech ve vazbě vyšla jako bílá paní. Již nikdy jsem ji nezažila a neviděla s černými vlasy.“
Tříčlenné rodině bez tatínka byl přidělen malý byt na okraji Teplic. Dvoupokoják sdíleli se sudetskou Němkou, která měla příliš pokročilý věk na odsun a neuměla slovo česky: „Měli jsme kuchyň a pokoj. Voda byla na chodbě, v mezipatře byla příšerná latrína, ve které lezli červi. Žili jsme tam ještě dva roky poté, co tátu pustili z vězení.“
Po propuštění z vazby byla Emílie Fuchsová pod neustálou kontrolou StB. Nastoupila do továrny Somet: „Pracovala na soustruhu. Ale jako manželka vlastizrádce si nesměla vydělat více než 1000 Kčs měsíčně. Nemohli jsme si nijak vyskakovat, maso jsme měli možná tak jednou týdně.“ Pamětnice dlouhou dobu netušila, co se s jejím otcem děje: „Maminka mi neřekla, že je táta zavřený. Říkala, že je na léčení. Teprve asi dva roky předtím, než ho pustili, mi bylo poprvé řečeno, co s tátou je.“
Vítězslav Fuchs seděl v Leopoldově, Valdicích a v Ruzyni. Dcera navštívila svého tátu celkem dvakrát. Poprvé ve Valdicích a podruhé v Ruzyni: „Před věznicí se prodávaly sněženky. Koupila jsem mu je. Ale táta byl za sklem a drátěným plotem a ty sněženky mi ten estébák nepovolil tátovi dát. Vůbec žádný kontakt nebyl povolený, nesměli jsme se jeden druhého dotknout. Vím, že jsem brečela.“
Po propuštění otce z vězení
Poté, co v únoru 1956 přednesl první tajemník KSSS Nikita Chruščov kritický projev o škodlivosti „kultu osobnosti“, se celospolečenská atmosféra v ČSR dočasně uvolnila. Mnohým politickým vězňům byl zkrácen trest. Byl mezi nimi i Vítězslav Fuchs. „Když 3. 10. 1956 pustili otce z vězení, měl podlomené zdraví, měl otevřený nohy, těžké ekzémy a rok chodil po nemocnicích.“ Po vyléčení zdravotních problémů nastoupil do podniku Testroj jako zámečník. Tou dobou se rodina přestěhovala do většího bytu v centru Teplic.
„V roce 1963 byl rehabilitován můj otec, matka nikoliv. V rámci rehabilitace mu byl přidělen byt 3+1 v Praze-Malešicích. Kousek od nás dostala byt paní Slánská se dvěma dětmi, ve vedlejším vchodu bydleli Haškovi, což byl bratr Slánského. Táta dostal místo na VŠ ekonomické v Praze jako kvestor a pracoval tam do roku 1965. Poté dostal nabídku z ministerstva těžkého průmyslu. Dělali tam lidi, kteří neuměli jazyky, on uměl anglicky a německy, což v té době uměl málokdo. S touto jazykovou vybaveností a organizačními schopnostmi byl velmi žádaný. Stal se vedoucím odboru obchodu s kapitalistickými státy. Po roce 1968, kdy nesouhlasil s ruskou okupací, ho vyhodili.“
Rodina a pracovní dráha
„Rodiče nás nikdy nelitovali. Ani mne, ani bráchu. Vím, že spousta lidí, kteří prošli podobným osudem, tak své děti litovali a metli jim cestičku. Naši byli, dalo by se říci, až tvrdí.“
Na rozdíl od bratra Milana umožnil režim Jarmile Kročkové dostat se na střední školu. Studovala laborantku – rok v Ústí nad Labem a po přestěhování tři roky v Praze. Následně dostala umístěnku do Ústavu pro péči o matku a dítě. Zde pracovala do roku 1968. Během prvního těhotenství (1968–1969) pracovala v Ústavu anorganických syntéz v Řeži u Prahy. V roce 1970 se manželům Kročkovým narodil syn Dan. Osm měsíců po jeho narození nastoupila pamětnice do Institutu hygieny a epidemiologie v laboratoři WHO. V ní setrvala do narození dcery Dity, tj. do roku 1973. Od roku 1975 do roku 1992 pracovala v Ústavu sér a očkovacích látek jako laborantka a později jako vedoucí laborantka. V KSČ nikdy nebyla, ale našli se lidé, kteří se ji snažili přesvědčit. Jarmila Kročková s úsměvem vzpomíná na jednoho slovenského kádrováka, který nastoupil do Ústavu sér a očkovacích látek: „Pozval si mě na osobní oddělení a začal mě přemlouvat, abych vstoupila do partaje, že jsem perspektivní. Sebrala jsem mu vítr z plachet a říkám mu: ,To jste si asi nepřečetl mé materiály. Myslíte si, že jako dcera vlastizrádce, byť rehabilitovaného, kterého tento režim zavřel a moji matku na dva roky, že bych byla ta správná nebo přesvědčená?!‘ Zrudnul a omluvil se. Tím to skončilo.“
Během této doby několikrát zažádala o výjezdní doložku, aby mohla navštívit svého bratra v Anglii: „Nikdy jsem ji nedostala. Vždy mi přišlo vyrozumění, že není v socialistickém zájmu, abych vycestovala.“
Od roku 1992 pracovala Jarmila Kročková v klinickém výzkumu britské farmaceutické společnosti GlaxoSmithKline – jako kvalitářka a později manažerka: „Především zpočátku, první 3-4 roky, to byla tvrdá škola a práce.“ S touto firmou spolupracovala jako konzultantka do jara letošního roku, tj. 2016.
Srpen 1968
Pražské jaro 1968 představovalo vyvrcholení různorodých snah o reformu tzv. státního socialismu sovětského typu. Většina lidí věřila, že tzv. socialismus s lidskou tváří je možné realizovat. Nadšení a naděje lidí ovšem rázně utnul 21. srpen. Jarmila Kročková na tento den vzpomíná: „Ve čtyři hodiny ráno zazvonil telefon. Volala mi dcera Slánského, že nás obsazují. Nevěřili jsme tomu, pustili jsme si rádio. Byla jsem tak rozčílená, že jsem stěží rozuměla, co v BBC říkají. Pak jsme slyšeli letadla. Ráno mě odvážel bratr do práce. V jedné blízké ulici bratrovi říkám: ,Zprava dobrý, zleva tanky‘, doslova! Ráno jsem ještě zaběhla nakoupit do samoobsluhy. Stála tam fronta, já zapomněla peníze. Někdo mi tam nějaké dal. Lidé byli úžasně solidární, ta atmosféra se těžko popisuje. Psali jsme letáky a roznášeli jsme to. Přejmenovávali jsme ulice. Druhý den jsem šla na Václavák podívat se na rozstřílené muzeum. A tam mě odchytli z BBC a zeptali se mě, co si o tom myslím. Nevím již, co jsem řekla, ale všichni příbuzní v zahraničí mě viděli. To byla tak vypjatá atmosféra, čekali jsme, co se bude dál dít. Vypadalo to, že musí odejít.“
Rodiče Jarmily Kročkové se v té době nacházeli na dovolené v Jugoslávii: „Mamka se tam prakticky zhroutila, nechtěla se vrátit. Byli jsme ve spojení a domluvili jsme se, že se všichni sejdeme ve Vídni a tam se rozhodneme, co dál. Bratr ani já jsme emigrovat nechtěli, věřili jsme, že Rusové odejdou, že to takhle nemůže zůstat, že nás svět nějakým způsobem podpoří. To byla naivní představa.“ V té době chodila pamětnice se svým budoucím manželem Bohdanem Kročkem. Emigraci odmítla a vrátila se do Prahy. Bratr Milan odjel se svou ženou do Anglie. Měl na dva roky oficiální povolení studovat: „Jelikož se tam narodil, dostal on i jeho žena britské občanství. Když tam byl druhým rokem, tak mu komunisté sebrali povolení a vyzvali ho, aby se okamžitě vrátil. To odmítl, a proto ho zde odsoudili na dva roky. S bráchou jsme se proto viděli asi až po deseti letech u Balatonu v Maďarsku. Sešli jsme se tam tehdy tajně všichni z rodiny.“
Rodiče Jarmily Kročkové zůstali v Jugoslávii: „Na ambasádě v Bělehradě nabídli tátovi práci. Byli tam asi půl roku. Maminka chtěla do Anglie. Kontaktovali mě z ministerstva těžkého průmyslu a nabídli tátovi zastupování Škodových závodů ve Vídni. Někdo tam za ním kvůli tomu i letěl. Podmínka ale byla, aby si sem přijeli vyřídit papíry. To učinili, ale už nevyjeli. Můj otec následně neprošel prověrkami, protože nesouhlasil se vstupem vojsk. Z ministerstva ho vyhodili a byl donucen odejít do předčasného důchodu. To pro něj bylo velmi těžké, protože byl na vrcholu sil. Měl z toho deprese, byl špatný asi dva tři roky. Začal ale učit angličtinu a němčinu při Domu techniky, bavilo ho to. Učil aparátčíky až do roku 1989.“
Sametová revoluce
Jaké vzpomínky se vybavují Jarmile Kročkové na listopadové události roku 1989? „Můj syn byl na vysoké škole, dcera na gymnáziu. Oba byli na Národní třídě. Dceři se podařilo schovat se s holkami někde na záchodě. Syn dostal nakládačku, musel projít skrz tzv. uličku, kde je mydlili obušky. Je menšího vzrůstu, kryl si rukama hlavu, takže se mu v podstatě nic hrozného nestalo. Daleko víc to schytal jeho kamarád. Pak svědčili proti těm, kteří se později stali vojenskými prokurátory. Stejně se nic nevyšetřilo.“
„Slyšeli jsme, že je tam jeden mrtvý. Měla jsem tam děti, takže jsme šíleli, co se děje. Děti naštěstí dopadly dobře. Prožívali jsme to velice intenzivně, byli jsme šťastní, že se něco děje a že konečně půjdou komunisti od válu. Stejně to prožívali i rodiče. Otec byl velice šťastný. Střídala se zde jedna televize za druhou. Asi dva až tři týdny jsme otce neviděli, protože pomáhal jako jakýsi politický poradce americké televizní stanici CBS. Dělal pro ně analýzy a komentáře, aby se v tom lépe orientovali.“
Měla být komunistická strana po sametové revoluci zakázána? „Když se tady o tom tehdy diskutovalo, tak jsem zastávala stejný názor jako Václav Havel, tj. že nejsme jako oni, protože když něco zakážete, tak to glorifikujete. Nejsem na to schopna dát jednoznačnou, kvalifikovanou odpověď. Pro mne je to zločinecká organizace, nikdy se nepoučila ze svých chyb a pořád bude omílat to své. Ale zakázat ji, tak si myslím, že v tom momentě... zakázané ovoce nejlépe chutná. Bohužel, školy velmi málo učí, co bylo dřív. Zabýváme se středověkem a kdečím, ale novodobými dějinami příliš ne, tam je veliká propast a to je špatně.“
Václav Havel, několik názorů na závěr
Jarmila Kročková vzpomíná na prezidenta Václava Havla: „Byla jsem nadšená, když byl zvolen prezidentem. Byl velice respektovaný v zahraničí, bohužel tady u nás již tak ne. Pro mne jednoznačně, jednoznačně nejlepší prezident, jakého jsme měli. Ani Václav Havel ovšem nebyl černobílý. Byl to člověk, jako jsme my všichni, tj. člověk chybující. Ale ve své podstatě je to osoba hodná obdivu, protože do toho šel. Pohyboval se v určitém prostředí, takže strašně těžko může člověk říct, co měl, nebo neměl udělat. Vůbec bych si netroufla něco posuzovat, protože jsme se v tom prostředí nikdo nepohyboval. Každopádně to byl čestný člověk, noblesní pán, který to myslel dobře. Snažil se obklopovat lidmi, kteří byli v rámci možností slušní, i když ne vždy se to povede. Velmi jsem si vážila jeho ženy Olgy, byla to velice skromná, ale zároveň úderná žena.“
První lednový den roku 1977 vydala neformální, tehdejšímu režimu oponující skupina protestní prohlášení, které reflektovalo neplnění dohody o dodržování základních lidských práv a svobod. S tím a s lidmi kolem Charty 77 Jarmila Kročková velmi sympatizovala: „S chartisty jsem byla trochu v kontaktu, ale jen málo. S mým tehdejším mužem jsme měli chalupu u Nymburka. Tu nám dohodila kamarádka Věra Roubalová (Pozn.: spolu se svým manželem disidentka a chartistka), takže naše děti kamarádily s jejich dětmi. Já jsem neměla odvahu Chartu podepsat. Sympatizovala jsem s nimi, ledacos jsem četla, měla jsem k dispozici nějaké samizdaty a poslouchala Svobodnou Evropu. Stýkala jsem se s Věrou, nikoliv nějak intenzivně, protože oni byli později přemístěni k Pelhřimovu. Byla jsem takovým pasivním sympatizantem s chartisty.“
Jarmila Kročková žije v Praze-Malešicích. Je aktivní a veselou důchodkyní.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Helena Brožková)
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Jan Šíma)