Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milena Kročáková (* 1954)

• roz. Jakešová, se narodila 19. září 1954 v Praze

• rodiče byli odpůrci komunistického režimu, ale aktivně se neprojevovali

• v roce 1965 navštívili SSSR

• vystudovala střední ekonomickou školu v Praze, kde se poznala se svým budoucím manželem Ladislavem Kročákem

• kvůli trampingu byla často kontrolována Veřejnou bezpečností

• s manželem Ladislavem Kročákem se stali se součástí subkultury českých „indiánů“

• v roce 1992 o nich natočili kanadští filmaři dokument

• pracovala jako obchodní referentka v podniku Ferona

• po revoluci s manželem vyráběli indiánské oděvy a stylové indiánské předměty na zakázku

• v roce 1996 navštívili Ameriku

Pracovala ve Feroně jako obchodní referentka a práce ji naplňovala a bavila, i když kancelář sdílela s kovanou komunistkou a měla nižší plat, protože nebyla ve straně. Nebylo to pro ni důležité. Po večerech vyšívala zdobné korálkové pásy pro indiánské košile, studovala léčivé byliny severoamerických indiánů, přepisovala indiánský samizdat. Volný čas s rodinou a přáteli trávila v přírodě – buď pod širákem, nebo v teepee. Nikdy nebyla na prvomájových oslavách, ale mnohokrát si její jméno z občanky opisovala Veřejná bezpečnost. Patřila mezi takzvanou „závadovou mládež“ a měla přezdívku Moucha.

Od dětství jsem věděla, že komunismus je špatně

Milena Kročáková, roz. Jakešová, se narodila 19. září 1954 v Praze do rodiny Vladimíra a Vlasty Jakešových. Vyrůstala jako jedináček, byla však vedena poměrně přísně, ke skromnosti a střídmosti, což se jí pak v životě hodilo.

Maminka byla v invalidním důchodu kvůli nemocné kyčli, tatínek pracoval v dopravním podniku jako řidič a opravář.

Do školy nastoupila v pěti letech, protože byla narozena v září, a jak říká, bylo by pro ni asi lepší, kdyby šla do školy o rok později. Byla prý přehnaně poslušné dítě. „První třídu jako bych vůbec nevnímala. Dělala jsem sice, co se po mně chce, ale všechno jsem dělala bez vlastního zapojení. Z vlastního zdroje jsem začala žít až kolem svého desátého roku.“

Rodiče měli ke komunistické straně, která v roce 1948 nastolila v zemi totalitní režim, vyloženě odpor. Milena z domova věděla, že komunismus je špatný, ale nevzpomíná si, že by jí tento názor rodiče vnucovali. Když si jako dítě přála chodit do Pionýra, nezakazovali jí to. Nevnímala pionýrskou organizaci v politických souvislostech. Avšak po několika schůzkách zjistila, že se v oddíle stejně cítí jako outsider. Docházelo k neshodám, a to i kvůli jejímu tatínkovi. „Byl sice veden jako dělník, ale politicky to s ním asi nebylo dobré.“

S rodiči jezdila na chatu do Mnichovic, shodou okolností tam bydlel její budoucí manžel, ale v Mnichovicích se nikdy nepotkali. Otec měl motorku, vozil ženu s dítětem v sajdkáře, autem pak jezdili na výlety po republice. Byli ale i v Polsku nebo ve východním Německu, Bulharsku, Jugoslávii, v polovině 60. let také v SSSR. „Táta se tam chtěl podívat. Říkal, že jsme poslední země východního bloku, kde Rusové ještě nejsou. Chtěl to tam vidět, jako by tušil, že přijdou i sem. Porovnával situaci. Například ve východním Německu jsme sovětská vojska viděli. Kdo se tedy rozhlížel kolem sebe, mohl možná leccos předvídat,“ vypráví Milena Kročáková.

Vzpomíná i na cestování v Sovětském svazu, kam rodina odjela vlastním autem. Potkávali pohostinné ochotné lidi, viděli krásnou kavkazskou přírodu, ale i to, co neměli. Museli jet po předepsané trase, která určovala i to, kde mohou zastavovat a spát.

Ne vždy ale plán dodrželi, protože během trasy jim několikrát praskla pneumatika a měli jen jednu náhradní. Museli se spolehnout na pomoc obyvatel. „Všichni tam byli ochotní, ale přesto jsme nedojeli do plánovaného místa – a už u nás byla milice a už si nás podávali. Byli jsme sledovaní. U silnic měli takové buňky a v nich seděla milice, která měla přehled o autech. Jednou na nás vystartovali – a že si máme utřít poznávací značku. Koukali zřejmě dalekohledem a bylo to nečitelné.“ Někdy se jim nechtěně stalo, že se dostali na vedlejší silnici, které připomínaly hrbolaté, polní cesty. Tam prý viděli, co vidět neměli. Jako by se prý ocitli o sto let zpátky: Nuzně oblečené, špinavé hrající si děti a pobíhající prasata. „To se jim taky asi nelíbilo, že jsme viděli, protože pak jel milicionář před námi a my ho museli následovat do kempu pro turisty.“

Při pohledu na prostřílené Národní muzeum jsme plakali

V roce 1968 jí bylo čtrnáct let a trávila poslední prázdniny na dětském táboře, který skončil předčasně 21. srpna, když do republiky z popudu SSSR vtrhla vojska Varšavské smlouvy. „Byla jsem vyděšená a bála se, že je válka a že už se s rodiči nikdy neshledám. Pak nás autobusem vezli zpátky do Prahy. Když jsme projížděli kolem prostříleného Národního muzea, uvědomila jsem si, jak mám ráda naši zemi, a rozplakala jsem se. Plakal celý autobus,“ vypráví Milena Kročáková.

„Závadová“ mládež s indiánskou krosnou

Milena se učila dobře, ale představy o tom, co bude chtít v životě dělat, neměla nijak vyhraněné. Dobrý vliv na ni prý měla jedna kamarádka, kterou Milena vnímala jako vyspělejší. Když se kamarádka hlásila na střední ekonomickou školu, Milena usoudila, že to je dobrá volba i pro ni. A nemýlila se. Obor ji bavil. Jak říká, od dětství měla ráda ve věcech pořádek, byla prý „rozená úřednice“.

V prvním ročníku se na chmelové brigádě seznámila s Ladislavem Kročákem, klukem z vedlejší třídy, a nakonec s ním zůstala celý život.

Rodiče nebyli z dceřina vztahu nadšení. Ladislav nosil dlouhé vlasy a jezdil na trampy, patřil mezi tzv. „závadovou mládež“, což podle nich nemělo na jejich dceru dobrý vliv.

Milena ale stejně jako Ladislav nacházela v trampingu životní smysl a nebylo nic, co by jí v tom mohlo zabránit. S úsměvem dnes vzpomíná, jak se vždy po víkendu stráveném v přírodě převlékala ve sklepě, aby se domů (bydleli ve Strašnicích v paneláku) vrátila čistá a aspoň tolik nezapáchala kouřem z ohně. Na rozdíl od některých trampských partiček Milena s Ladislavem až ostentativně nepili alkohol. Byli na sebe dokonce hrdí, že se dokážou bavit bez alkoholu. Svůj trampský outfit stylizovali do indiánského stylu, o indiánskou kulturu se postupem času zajímali vážněji, a v osmdesátých letech už byli součástí subkultury tzv. českých indiánů nebo-li hobbistů – lidí, kteří objevovali a oživovali kulturu severoamerických indiánů. Šili si tradiční indiánské oděvy, vyráběli nástroje, trávili společný čas v kempech, kde se spalo v teepee. Milena například vyšívala korálkové pásy, které zdobily indiánské košile a také se zajímala o tradiční indiánskou rostlinnou medicínu.

Výslech kvůli „Kouzelné noci“

Jako trampové budili nechtěnou pozornost Veřejné bezpečnosti kvůli svému vzezření. V tomto ohledu bylo prý obtížnější vyrazit v trampském pod širák než v indiánském pod tepee, a to proto, že teepee se schovat nedaly, a proto se bylo třeba vždycky domluvit s hajným, případně ho uplatit nějakou tou lahví. „Do indiánských kempů tedy Veřejná bezpečnost nezasahovala, neboť to bylo předem nahlášené, ‚posvěcené‘. Ale Veřejná bezpečnost asi byla beztak dobře informována,“ shodují se Kročákovi.

Když však jezdili jako trampové do brdských lesů pod širák nebo na různé potlachy, kontroly a zápisy občanských průkazů nebyly nic výjimečného. Lidové milice mívaly v lesích cvičení, takže i kvůli tomu občas došlo k nepříjemnému setkání.

Milena Kročáková vzpomíná, že byla jednou u výslechu kvůli trampskému potlachu zvanému „Kouzelná noc“.„Jeden kamarád byl v zahraničí a zajímal se o imaginaci. Uměl například hypnotizovat. A tak uspořádal potlach v lese u ohně s touhle tematikou. Ale prasklo to, pro mě si policajti přijeli domů. Máma byla úplně šílená, protože naši samozřejmě nesouhlasili s tím, že jezdím na čundry. Tak jsem se omluvila z práce a jela jsem na výslech na Míčánky do Vršovic. Byli jsme s Láďou domluveni, že naprášíme jen sebe navzájem a ty ostatní, že neznáme. Stejně jsme se často znali jen přezdívkami, a ne občanskými jmény. A policajti stejně pozvali k výslechu všechny, protože měli celý seznam jmen. Takže asi chtěli hlavně zjistit, jestli bych s nimi třeba spolupracovala.“ 

Větší plat pro svazačku

Milena se v roce 1978 provdala za Ladislava, postavili dům, vychovávali dva syny, které brali od mala na trampy i na indiánské tábory. Měla krásnou rodinu, šikovné syny, které s manželem vedli k lásce k přírodě, čestnosti, měli hezké vztahy, udržovali přátelství s podobně naladěnými lidmi.

Kromě toho měla ráda svou práci obchodní referentky v podniku Ferona, kam nastoupila po škole. Úspěšně se jí také dařilo vyhýbat se povinným komunistickým akcím. Vzpomíná, že seděla v kanceláři s kovanou komunistkou, která dohlížela na účast zaměstnanců v prvomájových průvodech, ale Milena se nikdy žádného nezúčastnila, protože trávila volna na čundru. Stejně jako jejího manžela, i ji lanařili ke vstupu do KSČ, ale když odmítala, nechali ji být. Vzpomíná však, o jaké výhody přicházela: „Za dva roky po mně nastoupilo děvče z Moravy, okamžitě šla do SSM a hned dostala nástupní plat o dva tisíce vyšší.“ Byl to tehdy dvojnásobek Milenina nástupního platu.

Pendreky 17. listopadu nás minuly o sto metrů

Kročákovi vůbec nepočítali s tím, že by se dožili změny režimu. O to více byli překvapeni 17. listopadem 1989. Do té doby žili rodinou, prací a svými „indiány“. Tehdy měli zrovna na starosti překlad etnografické knihy o indiánech, kterou jim přivezl známý z Ameriky. Byla v angličtině, a tak se dvacet přátel složilo na překlad. Překladatelka bydlela na Národní třídě, kam Kročákovi chodívali vyzvedávat překlady. Ty pak vždycky doma přes průklepák přepisovali, aby je dostali všichni. Zrovna 17. listopadu šli pro další várku překladů do bytu na Národní třídu. „To už jsme viděli, že u Máje stojí antony. Říkali jsme si, že se tam asi něco děje. Vyzvedli jsme překlady, zaplatili, odešli a vyšli jsme ven. Policajti už šli ulicí naproti. Vůbec jsme nevěděli, o co jde. Šli jsme ale raději kolem Máje, ovšem zadem, po druhém chodníku. Až doma v televizi jsme pak viděli, co se dělo o sto metrů dál. Mohli jsme tedy taky dostat pendrekem.“

Indiáni byli důležitou součástí naší životní cesty

Politický převrat Milena s manželem pochopitelně vítali s radostí. Znamenal možnost svobodně cestovat jak uvnitř republiky, tak do zahraničí, svobodný přístup k informacím, konec cenzury.

V roce 1992, v době, kdy se dělilo Československo na dva státy, přijel kanadský filmový štáb a natočil dokument o českých indiánech, kteří zde za totality vytvořili svéráznou subkulturu. (Název dokumentu zní v překladu: Touha stát se indiánem.) Tehdy se Milena Kročáková také poprvé v životě setkala s opravdovým indiánem, který se přijel na české hobbisty podívat, a když viděl tepee s koňmi a archaickými indiány uprostřed Evropy, nevěřil vlastním očím.

V roce 1996 se Milena s manželem vypravili do Ameriky, kde navštívili místa, o kterých si mysleli, že se do nich nikdy nepodívají. V indiánském muzeu viděli exponát, který vlastníma rukama vytvořila Češka. „Pokud nejde o muzeum, kde chtějí mít pouze staré originály, jsou pro ně zajímavé i zdařilé kopie. Mají velkou uměleckou, ale i finanční hodnotu,“ vysvětluje Milena Kročáková. I ona s manželem po revoluci 1989 začali svůj um zúročovat a rukodělné výrobky v indiánském stylu dělali na zakázku. Patřily mezi ně například kožené indiánské košile vyšívané korálky a další indiánské artefakty, nebo třeba tzv. šamanské bubny. V době natáčení pro Paměť národa se již specializovali jen na výrobu šamanských bubnů a průvodcování při bubnovacích workshopech.

V současné době (2022) už s manželem nemají potřebu zúčastňovat se indiánských akcí. Do značné míry je to již minulost. Byla to kdysi důležitá součást jejich životní cesty. Pro Milenu Kročákovou severoamerický indián symbolizoval ryzího, čestného člověka, duchovní ideál, jemuž se chtěla přiblížit. Bylo pro ni důležité zažít s blízkými lidmi, alespoň omezeným způsobem, soužití v kmeni, o který se lze opřít.