Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Růžena Křížková (* 1924)

• narodila se 11. března 1924 v Praze-Strašnicích jako Růžena Neubauerová

• vystudovala dívčí reálné gymnázium ve Vodičkově ulici

• po uzavření vysokých škol během druhé světové války nemohla studovat

• byla totálně nasazena do pražské pobočky továrny Philips, kde pracovala jako korespondentka

• v letech 1945–1948 pracovala jako úřednice na americkém velvyslanectví v Praze

• během komunistického převratu v únoru 1948 byla na svatební cestě v Rakousku

• v letech 1965–1969 byla členkou KSČ

• od roku 1969 pracovala pro americkou leteckou společnost Pan American

• služebně cestovala do západních zemí, navštívila USA, Německo, Švédsko nebo Velkou Británii

• Státní bezpečnost ji vedla jako nepřátelskou osobu a nechala ji sledovat

• v roce 1977 získala podruhé práci na americkém velvyslanectví

• od roku 1984 v důchodu

• byla dvakrát vdaná, bezdětná

• v roce 2022 žila v Praze

Když se Růžena Křížková narodila, bylo Československo na mapě Evropy teprve šest let a zemi vedl jeho zakladatel Tomáš Garrigue Masaryk. Když vyprávěla svůj neobyčejný životní příběh ve studiu Post Bellum, seděl na Pražském hradě Miloš Zeman. Jako málokdo prožila Růžena Křížková život ve všech podobách Československa a České republiky.

Dítě první republiky

Růžena Křížková se narodila 11. března 1924 do typické prvorepublikové rodiny. Otec František Neubauer pracoval jako pojišťovací úředník v bance Slavia, jedné z nejstarších pojišťovacích institucí u nás, založené v roce 1868. Maminka Růžena, rozená Vaňková, původem ze Šumavy, byla ženou v domácnosti. Rodina žila v blízkosti náměstí Jiřího z Poděbrad v bytě činžovního domu banky Slavia. „Bylo to ve stráni na hranici Žižkova a Vinohrad, tam jsem taky začala chodit do školy. Když mě prvně tatínek vedl k výuce, odmítla jsem tam jít a udělala jsem velkou scénu. Pak už jsem ale do školy chodila vždycky ráda,“ vzpomíná Růžena Křížková a z raného dětství přidává ještě jednu vzpomínku: „Jako rodina jsme často chodili ven. Tatínek koupil pozemek u Davle, kde si postavil chatu, takže jsme o víkendech jezdívali tam. Pamatuji si, že jsme se na chatu přesunuli třeba už v dubnu nebo květnu a školní rok jsem dokončila několikrát ve škole v Davli.“

Místo univerzity do německé továrny

Německá vojska 15. března 1939 okupovala Československo a Prahu a Růžena Křížková byla jen pár ulic od Václavského náměstí, kudy němečtí vojáci pochodovali. Jako čtrnáctiletá studentka dívčího reálného gymnázia ve Vodičkově ulici se tehdy připravovala na studium medicíny. „Ve škole byli rozumní profesoři, nenutili nás dělat nic proněmeckého. Vyučování se vedlo v češtině. Snad jen to, co bylo absolutně nutné, jako to, že jsme se museli zdravit německy.“ Už od primy měly dívky jako povinný jazyk němčinu. V tercii Růženě přibyla latina a v kvintě ještě francouzština. Jazyky jí později v životě otevřely dveře ke všem zaměstnáním.

Německá okupace ale její plány zastavila. „Byli jsme určeni k tomu, abychom pracovali v Německu. Já jsem naštěstí našla místo jako korespondentka u německé firmy v Praze, což pro mě byla velká výhoda.“ Růžena Křížková už vzhledem k pokročilému věku nemá detailní vzpomínky na období války a během natáčení vyprávěla o obecných pocitech z té doby: „Nesmělo se nikam chodit, nesmělo se nic říkat, nesmělo se ničeho účastnit, jen akcí, které organizovali Němci. Chodila jsem akorát do práce a pak domů. Začala jsem pak hrát alespoň tenis.“ Z vlastnoručně psaného životopisu, který je součástí složky Ministerstva vnitra KR-747531 (pod názvem Panama) uložené v Archivu bezpečnostních služeb, vyplývá, že po maturitě v roce 1943 nejprve tři měsíce studovala ve škole pro zdravotně-sociální pracovnice, ale poté byla v rámci totálního nasazení přiřazena do továrny firmy Phillips v Praze-Hloubětíně. „Pro své znalosti němčiny jsem byla brzy přeřazena jako česko-německá korespondentka do nákupního oddělení,“ říká pamětnice.

I když tvrdí, že válka jinak jejich život znatelně nezasáhla a že rodiče doma nikdy politiku neřešili a nemluvili o ní, osud Růženiny sestry byl dramatičtější. Starší sestra Zdeňka si našla ještě před válkou partnera židovského původu Ottu Ungera, který pak skončil v jednom ze sběrných táborů. Pamětnice si už nevybavuje přesné místo. „Bylo to velmi smutné. Když skončila válka a Židé se vraceli zpátky, přišel i on. Vrátil se v červnu 1945 a v prosinci se vzali,“ vypráví Růžena Křížková a dodává, že o letech, které strávil švagr v koncentračním táboře, se v rodině z úcty k němu a prožitému traumatu nikdy nemluvilo.

Díky znalosti angličtiny získala práci pro Američany

Když válka skončila, rodina oslavovala. „Bylo to jako zázrak a byli jsme šťastní, že už to máme za sebou,“ říká Růžena Křížková. Dočkala se toho, že se konečně mohla přihlásit k vysokoškolskému studiu. „Mým snem byla medicína, a tak jsem se šla přihlásit. Bylo to v budově, kde dnes sídlí Goetheho institut, kousek od Národního divadla. Když jsem tam tehdy přišla a viděla ten zástup mladých lidí táhnoucí se až k Vltavě, tak jsem to vzdala.“ Práci ve zdravotnictví si přece jen vyzkoušela. Prázdniny roku 1945 totiž strávila jako ošetřovatelka ve Vinohradské nemocnici. Růžena Křížková se nakonec přihlásila ke studiu jazyků na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Dlouho ale na vysoké škole nevydržela. „Později se mi však naskytla možnost zdokonalit se v angličtině praxí, a sice v zaměstnání na americkém velvyslanectví v Praze. Pracovala jsem tam jako úřednice od prosince 1945 do září 1948, kdy jsem byla po svém provdání za člena KSČ, který mimo to ještě spolupracoval se Zemským odborem bezpečnosti, propuštěna jako nespolehlivá,“ píše ve svém kádrovém životopise.

V Praze se s koncem války seznámila s několika britskými vojáky a využila pozvání podívat se do Velké Británie. „Letěla jsem do Londýna. Piloti mě tehdy pozvali, abych se podívala do kokpitu. Vystoupila jsem na letišti a přítel, který na mě měl čekat, tam nebyl. V letadle jsem se seznámila se spolucestujícím, který mi tehdy nabídl, že mě na adresu odveze,“ popisuje Růžena Křížková svou první cestu letadlem. Velká Británie ji uchvátila. Poprvé si připustila, že v Anglii by se jí mohlo líbit. Přiznala, že dostala i nabídku k sňatku, ale protože už měla v Praze známost, vrátila se. V srpnu 1947 se vdala za Josefa Křížka. „Já jsem veslovala, on byl úžasný sportovec, lyžoval. Na svatební cestu jsme jeli do rakouských Alp. Rozhodli jsme se počkat až na zimní období, protože jsme chtěli na lyže, a tak se stalo, že jsme odjeli 24. února 1948 a přišel převrat.“

Z této doby, přesněji z 6. února 1948, pochází jiný dokument (S-1707 MV), uchovaný taktéž ve složce „Panama“ (KR-747531 MV), vedené původně v roce 1975 jako spis prověřované osoby, později v roce 1976 jako signální svazek. Růžena Křížková byla podle těchto dokumentů evidovaná už od roku 1972 jako nepřátelská osoba (NO). Dokument ze začátku února 1948 je nazvaný jako „Záznam“, podepsaný je bezejmennou zkratkou -29a-. Je pravděpodobně výpovědí někoho z blízkého okolí Růženy Křížkové a vyznívá jako udavačská výpověď se snahou kompromitovat. „Neubauerová se pohybuje výhradně ve společnosti Američanů, a těmito se nechá vydržovat. Chodí výstředně oblečená a denně ze zaměstnání je vozena služebním vozem z USA velvyslanectví. Tato jest také příčinou, že rodiče mají mezi sebou časté hádky kvůli jejímu flámování a že domů přichází vždy až k ránu. V poslední době otec Růženy odstěhoval se sám do jednoho pokoje a s nikým nemluví, jest zaměstnán v pojišťovně Slavia ve funkci ředitele. V okolí bydliště jmenované jest kritizováno, že chodí výstředně oblékána, v její domácnosti jsou živi jen z amerických konzerv, které jim Američané při návštěvách v domácnosti dávají. Růžena Neubauerová podniká časté cesty se svými milenci mimo území ČSR, byla v Anglii, Německu a nyní jí měl býti vydán cestovní pas do Rakouska, kde chtěla do dubna stráviti v rakouských Alpách.“ Uvedený dokument je první stranou obsáhlého svazku Panama, celkově čítajícího na 200 stran. 

V únoru 1948 na svatební cestě v Rakousku

Když se novomanželé Křížkovi v Rakousku dozvěděli o tom, že v Československu převzali moc komunisté, chvíli přemýšleli nad tím, zda v cizině nezůstat. Rozhodnutí jet zpátky podle pamětnice udělal manžel. Rodina Josefa Křížka tehdy v Praze vlastnila soukromý obchod „Elektrotechnický závod Křížek“, který založil jeho otec a nechtěl o něj přijít. „Obchod jim vzápětí znárodnili. Kromě obchodu vlastnila jeho rodina ještě vilu v Podolí. Ve vile jsme zůstali, rodiče žili dole a my nahoře v malém bytě. Celkově to ale bylo špatné, nevěděli jsme, co nás čeká. Manžel pak už tušil, že si bude muset najít novou kariéru,“ vzpomíná pamětnice.

Josef Křížek poté až do roku 1970 pracoval jako elektroinženýr ve společnosti Energovod. V roce 1956 odjeli manželé Křížkovi na půl roku do Sovětského svazu, kde začal Josef Křížek pracovat na úvodním a technickém projektu první československé atomové elektrárny. „Když se měla u nás stavět atomová elektrárna, ten projekt se dělal v SSSR, kanceláře byly tehdy někde u Leningradu. Jela jsem s manželem. Poznávala jsem Leningrad, obrazárny a muzea,“ uvádí Růžena Křížková. V roce 1976 Josef Křížek zemřel na komplikace způsobené po operaci.

V padesátých letech pracovala Růžena Křížková v podniku zahraničního obchodu Motokov jako úřednice a korespondentka. Měla mimo jiné na starosti zahraniční partnery, kteří jezdili do Československa na obchodní jednání. Vystřídala pak ještě několik zaměstnání v různých státních podnicích. Srpnovou okupaci prožila v Praze. Rok 1968 a následky obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy paradoxně Růženě Křížkové nastartovaly novou kariéru.

Štěstí mezi letadly

V roce 1969 získala místo u americké letecké společnosti Pan American – a jak vypráví, otevřel se jí tím celý svět. „Zjistila jsem, že Panam někoho hledají na letiště, protože mnoho zaměstnanců zůstalo po roce 1968 v cizině. Narychlo jsem napsala dopis a druhý den volali, že mě vybrali. Musela jsem tehdy mít speciální povolení od Ministerstva zahraničí, že pro ně mohu pracovat. Pracovala jsem jako úřednice v kanceláři, ale také přímo na ranveji, tehdy to fungovalo jinak než dnes. Chodívala jsem přímo k letadlům, otevírat letadla a vítat cestující. Cestovalo tehdy jen velmi málo lidí,“ říká Růžena Křížková. Práce na letišti ji velmi bavila a v sedmdesátých letech se díky svému zaměstnání opakovaně dostávala do zahraničí. Vyjížděla na služební cesty a školení po Evropě i do Spojených států a často k nim přidávala i soukromé cesty, kdy navštěvovala známé, které potkala při pracovních cestách. „Před každou cestou jsem musela dostat výjezdní doložku a po návratu mě zase kontrolovali. Nikdy mě neoslovili s tím, abych pro ně spolupracovala, ale vždy, když jsem se vracela zpět, jsem musela vypovědět, co přesně jsem tam dělala a s kým jsem se spojila. Vždy jsem jen řekla, že jsem měla plný pracovní program a stačila jsem se maximálně projít po městě. Vybavuji si, že jednou se mě zeptali, abych v zahraničí něco zjistila, ale já se vymluvila, že na to skutečně nemám čas,“ popisuje své zkušenosti Růžena Křížková.

Nikdy nezapomene na svou první cestu do Ameriky. Bylo to na čtrnáct dní na první školení v New Yorku. Kdykoliv mohla, vydala se poznávat město. „Měla jsem pocit, že je tam snadnější žít, ale zároveň jsem si všímala té chudoby kolem. Moje první procházka po Páté avenue byla nezapomenutelná. Na jednu stranu všude úžasné obchody, před nimi široký chodník, široká silnice pro automobily – a na tom chodníku klečeli lidi a žebrali.“ Při každém návratu do Československa si Růžena Křížková uvědomovala, jaké štěstí lidé na Západě mají a kolik zábran naopak musí překonávat lidé v Československu: „Tolik věcí, co se nesmí a každá pitomost se musí nechat schválit, než ji můžete udělat. To mi vadilo, ten krutý režim.“

Podezření ze špionáže a hospodářské trestné činnosti

Kvůli svým zahraničním cestám, napojení na západní kapitalistické země a udržování přátelství s cizinci se Růžena Křížková s manželem dostali do hledáčku Státní bezpečnosti. Ve výše zmiňovaném svazku Panama se uchovala podrobná dokumentace včetně desítek výpovědí několika tehdejších spolupracovníků Růženy Křížkové, kteří na ni donášeli informace. Zaznamenané jsou detailní popisy provozu pražské pobočky americké letecké společnosti, role Růženy Křížkové, vztahy na pracovišti i přípravy zahraničních cest. „Myslím, že na mě v práci někdo donášel. Ale neměla jsem žádné černé svědomí, takže myslím, že na mě nic neměli. Vím, že maminka mi říkala, že se chodili ptát, kde jsem. V práci jsem problémy neměla. Na lidi se donášelo všude, určitě hledali, jestli mám nějaké informace, ale myslím si, že jsem pro ně nebyla zajímavou osobou,“ vypovídá Růžena Křížková.

Záznamy o její osobě a rodinném i pracovním životě ale potvrzují opak. Státní bezpečnost se o ni zajímala velmi podrobně, podezřívala ji z trestné činnosti a nakonec jí zamezila další vycestování z Československa a odebrala jí pas, jak dosvědčují záznamy svazku Panama. V polovině listopadu 1974 se vydali Růžena Křížková s manželem na téměř měsíční cestu do zahraničí. Letěli nejprve do New Yorku, kde měla paní Křížková naplánovanou služební cestu a manžel ji doprovázel. Cestu si prodloužili a při zpáteční cestě se ještě zastavili ve Velké Británii. Tato dvoudenní zastávka neunikla úřadům, protože na ni manželé neměli speciální výjezdní doložku. V té době už úřady vedly rozsáhlou operaci proti Růženě Křížkové s názvem „Růže“. Záznam z 12. prosince 1974 například uvádí podrobné informace o převodech peněz na americký účet, který její zaměstnavatel podle slov pamětnice zřídil proto, aby měla během služebních cest k dispozici diety.

Jak uvádí záznam ve svazku Panama, Státní bezpečnost si tento postup vysvětlila po svém: „Zpráva dokumentuje spáchání trestného činu ohrožení devizového hospodářství podle § 146 odst. 1 a 2 písmena b čs. zaměstnancem let. společnosti PANAM v Praze.“ Další záznam z 30. ledna 1975 dosavadní poznatky shrnuje: „Z dosavadních poznatků je zřejmé, že Křížková zneužívá svého služebního postavení u PANAMU k soukromým zájmům při výjezdech do KS, je nadále prozápadně orientovaná, udržuje styky se zpravodajsky zajímavými osobami z řad VC a zjištění jejího konta u banky v New Yorku potvrzuje, že se delší dobu dopouští hospodářské trestné činnosti, zakládající skutkovou podstatu trestného činu ohrožení devizového hospodářství podle § 146 odstav. 1 a 2 písmena b.“ Ve stejné zprávě se připouští jako jedna z možností řešení zpravodajské využití Růženy Křížkové.

Vzali jí pas a zakázali vycestovat

Další zpráva z konce března 1975 už přímo žádá o nepovolení výjezdních doložek do kapitalistických zemí a blokace výjezdů do všech zemí světa, což se v květnu téhož roku stalo. V roce 1976 Panam s Růženou Křížkovou podle informací ze svazku Panama ukončil zaměstnanecký poměr. Růžena Křížková si několikrát stěžovala na Ministerstvu vnitra kvůli nevydání výjezdní doložky a odebrání pasu a v listopadu 1975 dokonce napsala doporučený dopis adresovaný tehdejšímu federálnímu ministrovi vnitra Jaromíru Obzinovi. „Jelikož si nejsem opravdu vědoma žádného porušení uvedených zákonů, žádala jsem o možnost rozhovoru s vedoucím pasové správy, abych mohla eventuální pochybnosti objasnit,“ stojí mimo jiné v dopise.

Další záznamy výpovědí zdroje z pracoviště na letišti, jehož krycí jméno zní D-RATMIROV, uvádějí, že se Růžena Křížková podílela na nelegálních obchodech amerických pracovníků a že od nich inkasovala provize. Z října téhož roku pochází návrh na sledování Růženy Křížkové, která byla tehdy po ztrátě zaměstnání v domácnosti. Důvodem byly špionáž a styky s americkým velvyslanectvím. Její manžel, tehdy už důchodce, pracoval navíc jako účetní na americkém velvyslanectví v Praze bez souhlasu Správy služeb diplomatických zdrojů při Ministerstvu zahraničí, uvádí archivní materiál.

Státní bezpečnost zároveň plánovala zabránit Růženě Křížkové v práci u jakékoliv jiné letecké společnosti. Zamezila jí také „s ohledem na charakter prošetřované“ získat práci u Pražské informační služby v pozici překladatelky a snažila se na podzim 1976 zamezit i jejímu nástupu na americkou ambasádu v Praze, což dokazuje korespondence zástupce americké ambasády s úřadem Správy služeb diplomatického sboru. V prosinci téhož roku dostala Růžena Křížková po intervenci tehdejšího amerického velvyslance zelenou a mohla nastoupit jako administrativní pracovnice. „Když mi konečně tu práci povolili, byla jsem moc šťastná. Nejdřív jsem pracovala v konzulárním oddělení a pak v obchodním oddělení. Měla jsem na starosti americké obchodní styky s Československem nebo styky s bankami. Tehdy nebyly povoleny blízké styky Čechů a Američanů. Měla jsem mezi nimi hodně přátel, ale nesměla jsem to dávat ve svém okolí moc najevo, protože bych si tím ublížila,“ komentuje dobu 70. a 80. let.

Sledovaná až do důchodu

Zpráva Ministerstva vnitra z ledna 1977 uvádí: „Křížkové byl opět vydán cestovní pas, avšak na KOPV byla provedena blokace jejích výjezdů do ciziny.“ V srpnu stejného roku už paní Růžena Křížková píše své české známé do Libérie, že se chystá na cestu k nim a poté do Spojených států. Dopis je taktéž součástí svazku Panama. „A jinak se strašně těším, že mám naději vytáhnout paty a podívat se zase do světa – stejně mi to hrozně schází, za tu dobu u PAA jsem si rychle přivykla na to, že je též možnost cestovat a nebýt omezen hranicemi a různými předpisy. A ovšem mít letenku bylo víc než báječné. No – nemá cenu vzdychat, jsem osudu nesmírně vděčná, že mi to vůbec umožnil a těch sedm a půl roku je rajským obdobím mého života,“ stojí v dopise.

Další záznamy dokazují, že cesta jí povolena nebyla a v roce 1978 se Státní bezpečnost snažila v bytě paní Křížkové nainstalovat dlouhodobé odposlouchávací zařízení, označované jako TA-111. Na základě rozhodnutí z července 1979 byla i nadále vedena jako nepřátelská osoba. Poslední záznam ve svazku o 186 stranách je z listopadu 1983, tedy těsně před odchodem Růženy Křížkové do důchodu. Závěrečné vyhodnocení shrnuje její prohřešky, obsahuje seznamy zahraničních i českých přátel, uvádí příklad sledovací akce a navrhuje uložit svazek na deset let do archivu.

Cestování se Růžena Křížková dočkala znovu po roce 1989. Nadšeně hltala volné informace z celého světa. Podruhé se vdala za Josefa Maňáka, se kterým sdílela svou cestovatelskou vášeň. „Objevovat a poznávat nové země je tak důležité. Člověk se toho přece může tolik naučit, co je kde lepší, a přinést si tak mnohé do svého života, anebo si pak naopak může o to více vážit toho, co už má,“ předává Růžena Křížková svou životní zkušenost.