Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Marie Rút Křížková (* 1936  †︎ 2020)

• narozena 15. června 1936 v Miličíně

• v letech 1940 až 1941 deportována se sestrou Evou do kolaborantské rodiny

• 1951–1955 studium na pedagogickém gymnáziu v Liberci

• 1956 svatba, rozvod v r. 1963

• v letech 1955–1970 pracovala jako učitelka

• 1963–1968 dálkové studium na FF UK v Praze

• 1970–1986 podřadné práce – lesní dělnice, třídička pošty

• 1971 o svátku Simchat Tora přijata do židovské náboženské obce, obdržela jméno Rút

• v lednu 1977 podepsala Prohlášení Charty 77, v r. 1983 její mluvčí

• 1991 doktorát PhDr. na UK v Praze

• zemřela 4. prosince 2020

Život paní Marie Rút Křížkové byl velice pestrý a dá se říci, že několik lidí dohromady neprožilo to, co ona. Životní zvraty a peripetie, rodinná i profesní dramata ji přivedly k poznání hloubky života a k pevnému zakotvení ve víře v Boha. Její až nadpozemský vztah k básníku Jiřímu Ortenovi navozuje mnoho otázek. Lze se zamilovat do člověka, kterého jsme nikdy osobně nepoznali? Její vztah k Ortenovi je patrný z jejího vyprávění a z každé zmínky o něm. Na stěně pokoje, kde došlo k záznamu vzpomínek, visí dva portréty. Na jednom z nich je Jiří Orten a na druhém Josef Zvěřina. Dvě osobnosti, které hluboce zasáhly do jejího života. Jiří Orten jako představitel židovství a Josef Zvěřina jako výrazná křesťanská duchovní osobnost.

O předcích

O historii svého rodu ráda vypráví a je patřičně hrdá na odolné a silné ženy, které se mezi jejími předky vyskytovaly. Psychická odolnost dnes mnoha lidem chybí, ale právě tahle vlastnost jí pomáhala překonávat těžkosti a překážky, které jí komunistický režim kladl do cesty. Narodila se v neděli 15. června 1936 ve středočeském Miličíně jako Marie Šopejstalová. Otec Václav byl muzikant a pocházel ze Šebířova. Když se seznámil se svou nastávající, bylo jí pouhých šestnáct let. Při jedné taneční zábavě ho museli uvolnit z kapely, aby ji mohl vyzvat k tanci. V té chvíli hráli píseň Škoda lásky. Je možné, že to předznamenalo jejich vztah, jenž později rozhodně nebyl idylický. „Bylo to manželství bouřlivé,“ říká Marie Křížková. Zatímco otec byl společenský a nalezl zálibu v mariáši, maminka ráda zpívala a četla a tento její zájem o knihy malou Marii velmi inspiroval. „Říkali o mně, že jsem prý byla ubrečené dítě, které – jak se tehdy říkalo – jedlo v hospodářství se slepicemi. Moje první knížka, vánoční dárek, byly Povídačky a díky ní jsem se velice brzy naučila číst – ještě dříve než jsem nastoupila do školy,“ vypráví.

Zážitek s mrtvou kamarádkou

Dodnes je pamětnice přesvědčena, že to, co předurčilo její další duchovní směřování, byl dramatický zážitek z roku 1939, z doby těsně před okupací. V Miličíně měla kamarádku Haničku ze sousedství, se kterou se pravidelně kontaktovala. Byly jako dvojčata, stále spolu. Hanička však jednou na schůzku nedorazila, a tak se ji vydala hledat. Přišla k domu, kde kamarádka bydlela, nikdo z dospělých však nebyl doma. Dveře byly otevřené, vešla dovnitř, prošla celý dům, až přišla do komory, kde uviděla Haničku ležet mrtvou v rakvi. Do té doby nevěděla, že lidé jsou smrtelní, byly jí tři roky a netušila, že Hanička zemřela na zákeřnou nemoc. Přistoupila k ní, vzala ji za chladnou ruku a snažila se ji probudit se slovy: „Haničko, vstávej, ať si můžeme jít spolu hrát.“ Víc si již nepamatuje. Našli ji ležící na podlaze a teprve po nějaké chvíli se probrala z bezvědomí. „Od té doby jsem byla přesvědčená, že smrt není to, co nás může rozdělit, a že Hanička je stále se mnou,“ říká.

Otec poslán na frontu

Za zmínku stojí statečnost jejího otce Václava za druhá světové války. Vyučil se obuvníkem a musel vyrábět vojenské boty pro německé vojáky. Záměrně jim do bot dával ostré cvočky, které se po nějaké době prodřely až k chodidlům a vojákům velice znepříjemňovaly chůzi. Za trest byl poslán na frontu a rodina o něm neměla dlouhou dobu zprávy. Bylo to v dubnu 1940, kdy se narodil Mariin bratr Václav. Maminka byla v porodnici a ona se sestrou Evou bydlely u babičky. Obě sestry byly německými úřady poslány do dětského domova a na vychování do cizí rodiny. Novorozeného Václava daly úřady na poněmčení do německé rodiny na Benešovsku. Z té doby má neradostné vzpomínky na vesničku Libež u Vlašimi, kde se svou sestrou žila nedobrovolně u hrubého sedláka, který navíc kolaboroval s Němci. „Měly jsme tam hrozný hlad. Sbíraly jsme syrovinky v lese a jedly jsme bodláky.“ Až mnohem později se dozvěděla, že tato kolaborantská rodina špatně dopadla. „Dcera toho sedláka, se kterou jsem vycházela dobře, se zamilovala do ruského vojáka, asi Vlasovce, který se na statku schovával a chtěl tam po válce zůstat. Ale Rusové ho objevili a zastřelili ho. Ona pak zemřela po porodu. její rodiče i s vnoučkem se odstěhovali do pohraničí. pro ostudu z kolaborantsví nemohli dále v Libži žít.“ Mamince trvalo delší dobu, než se jí v roce 1941 podařilo své dcery a synka najít. V září 1942 Marie poprvé v Miličíně nastoupila do školy. 

Osvobození a stěhování

V létě 1945 se rodina odstěhovala do pohraničí do Rumburka. Otec tam pracoval jako národní správce v podniku vyrábějícím zdravotní obuv. V té době docházelo k vystěhování sudetských Němců. Dojemným zážitkem bylo setkání s malou německou holčičkou, která držela v ruce panenku. Zeptala se jí, kde má maminku, a ona se rozplakala. Tento zážitek provází Marii Křížkovou celým životem. Světlým okamžikem v jinak ponurém životě v pohraničí bylo obnovení činnosti skautské organizace. „Vzala jsem si na starost kroniku, psala jsem do ní články a byly to mé první literární pokusy,“ říká.

Doba budování světlých zítřků a fingovaný rozvod

Přišel rok 1948 a s ním nástup komunistů k moci. Maminka byla docela ráda, že otec díky komunistům přišel o svou dílnu. Nebyl totiž podnikavý, po válce vyráběl pro ruské vojáky válenky, ale ti mu za ně téměř nikdy nezaplatili. Komunisté otce jako starého baťovce a podnikatele zbavili správcovství dílny, donutili ho pracovat v Jáchymově v odloučení od rodiny a maminka musela rodinu živit sama. Při jedné z návštěv otce v internaci se s ním domluvila na fingovaném rozvodu, k čemuž skutečně došlo. Díky tomu mohla Marie v roce 1951 nastoupit na pedagogické gymnázium do Liberce. „Začátkem 60. let se rodiče znovu vzali a já jsem se dozvěděla, jak to bylo ve skutečnosti,“ říká pamětnice.

Okouzlení básní od Františka Halase

Na gymnáziu se poprvé dostala ke své velké lásce, k poezii. Mezi vyřazenými knihami objevila sbírku od Františka Halase a nazpaměť se naučila báseň Staré ženy. Ocitujme z ní první sloku: „Smutná odpoledne nedělní, smutná starými paními, které se belhají k oknům starou cestou vyšlapanou v koberci, starou cestou mezi stolem a lůžkem, mezi zrcadlem a fotografiemi, mezi židlí a falešnou palmou…“

Na škole v Liberci se seznámila se svým budoucím manželem. Maturoval v roce 1952 a učil na Základní škole v Křížanech. Na Univerzitu Karlovu se nedostal, přestože měl vynikající studijní výsledky. Jeho rodiče byli totiž „kapitalisté“, protože měli prosperující zahradnictví. Jezdili spolu na výlety. Jednou objevila za výlohou knihkupectví knihu od Václava Černého, která nesla název Dílo Jiřího Ortena a stála pět korun, které tehdy neměla. Její nastávající jí ochotně peníze na knihu poskytl a ona při příští návštěvě antikvariátu knihu zakoupila. V obchodě knihu otevřela a začetla se do básně O čem ví tesknota. Ještě dnes si vybavuje verše, jež ji tehdy tak ohromily: „V přestávce mezi životem a tamtím kocourek s kamenem až na dně rybníka pomalu vražedné andílky polyká…“ Četla dychtivě další a další Ortenovy básně a můžeme říci, že to byla láska na první pohled. Seznamovala se tak s dílem i tragickým osudem básníka, který zemřel na pražském nábřeží pod koly německé sanitky.

Seznámení s rodinou Ornestových

V prosinci 1958 se jí v Liberci – necelé tři roky po svatbě s panem Křížkem – narodila dcera Dagmar a v roce 1961 dcera Svatava. Učila tehdy na škole ve Zvánovicích, vzdálených necelé dva kilometry od ondřejovské hvězdárny. Následovalo dálkové studium na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, které ukončila v prosinci 1968. Tomu však předcházel srpen 1968 a okupace naší země vojsky Varšavské smlouvy. V Liberci na náměstí došlo ke střelbě a k masakru, kdy sovětský tank vjel do podloubí domu. Několik lidí tehdy zahynulo a mezi nimi i student Zdeněk Dragoun, jehož v té době učila. Tyto události ji přiměly k sepsání prohlášení, které bylo čteno v rozhlase, kde tehdy pracovala. Zazněla v něm věta: „Než žít v područí raděj bych volila smrt svou i svých dětí.“ V Liberci se seznámila s Václavem Havlem a Janem Třískou, kteří byli velkými přáteli a při srpnových událostech hovořili v rozhlase. Po roce 1968 nastaly na všech pracovištích takzvané prověrky. Na otázku, co si myslí o bratrské pomoci spřátelených armád, Marie odpověděla, že se nejednalo o pomoc, ale o okupaci. Tím byla její profesní dráha zpečetěna.

Seznámení s Otou Ornestem

V době studií se seznámila s maminkou básníka Jiřího Ortena, za kterou později jezdila do Kutné Hory, a také s jeho bratry Zdeňkem a Otou. „Jeho maminka hrozně stála o to, abych se s Jiřího bratrem Otou sblížila. Později nás sblížilo její úmrtí,“ říká pamětnice. Ota Ornest v té době prožíval těžké období plné výčitek, že snoubenku svého bratra Jiřího Věru, která s Jiřím čekala dítě, přinutil k potratu. „V židovství je to tak, že prvorozený syn může být potenciální mesiáš,“ vysvětluje paní Křížková. 

Zájem o židovství

Díky kontaktům s židovskou rodinou Ornestových se začala hlouběji zajímat o židovství, o historii Židů, jejich kulturu a víru. V roce 1971 byla za přítomnosti Otty a Zdeňka Ornestových přijata do pražské židovské náboženské obce, kde obdržela jméno Rút. V roce 1972 se jí narodila Ester a otcem byl Otta, se kterým se však v době, kdy byla v pátém měsíci těhotenství, rozešla. Bydlela v té době v bytě rabína a říká k tomu: „Věšela jsem prádlo na půdě, kde měl být podle pověsti Golem.“

Podpis Charty 77

Po roce 1968 se o ni intenzivně zajímala Státní bezpečnost. Dokonce jí nabízela spolupráci, kterou však vždy rezolutně odmítla. Byla nucena nastoupit do zaměstnání, kde pracovala manuálně. Na dobu práce v lese, kdy byla obklopena zdravým vzduchem a přírodou, má však hezké vzpomínky. V lednu 1977 se díky článku ‚Ztroskotanci a samozvanci‘, publikovaném v Rudém právu, dozvěděla o existenci Prohlášení Charty 77 a stala se jeho signatářkou. „Když jsem ten článek četla, tak jsem si říkala, že tu máme nová 50. léta.“

Setkání s kardinálem

Po podpisu Charty 77 na sebe následky nenechaly dlouho čekat. Marie byla několikrát vyslýchána na Státní bezpečnosti a zažila několik domovních prohlídek, zároveň však pomáhala s distribucí a ukrýváním materiálů Charty 77. Díky Chartě se seznámila s mnoha velkými osobnostmi. Největší duchovní vliv na ni v té době měl kněz Josef Zvěřina a k nezapomenutelným zážitkům patřilo setkání na pražském arcibiskupství s kardinálem Františkem Tomáškem. Ten byl také v hledáčku Státní bezpečnosti, a tak se jejich rozhovory kvůli předpokládaným odposlechům odehrávaly při zapnutém rozhlasovém přijímači. Od kardinála obdržela zvláštní požehnání a pověření pro takzvanou misijní činnost.

Při pohledu na portrét Josef Zvěřiny, visící na stěně jejího pokoje, se jí vybavují milé vzpomínky na tohoto velkého teologa, který jí byl vždy velkou oporou a jejím životním rádcem. Na svého přítele Zvěřinu vzpomíná takto: „Byl úžasný tím, čím prošel za války. Poté byl asi čtrnáct a půl roku v komunistickém vězení, častokrát vězněn na samotce. Museli si ho vážit i nevěřící, dovedl ke každému promluvit.“ Dodnes žije v pochybnostech nad okolnostmi jeho záhadného úmrtí, o kterých se ve svém vyprávění zmiňuje. „Je to pro mne velice podezřelé, co se tam tehdy odehrálo,“ říká.

Příchod svobody v roce 1989

Rok 1989 přinesl lidem v naší zemi nové možnosti. Bývalý disident Václav Benda založil Křesťansko-demokratickou stranu, za kterou kandidovala ve Středočeském kraji. Brzy však zjistila, že politická kariéra pro ni není, a v tomto přesvědčení ji utvrdily i zkušenosti některých jejích přátel, kteří byli do Poslanecké sněmovny zvoleni. Velkým rozčarováním pro ni bylo zjištění, že kněz z její prosecké farnosti byl aktivním spolupracovníkem StB. „Estébáci takové lidi drželi v pasti. Vždycky je na něco chytili. Buďto na peníze, nebo zjistili nějaký prohřešek, že mají nějakou milou, nebo že je někdo otcem dítěte, které nepřiznal. A na tom je vydírali a měli je v hrsti,“ poznamenává paní Křížková k tomuto citlivému tématu.

V současné době žije střídavě v domově pro seniory v pražských Vysočanech a v Miličíně, v domě, kde se narodila, v kruhu své rodiny. Živě se zajímá o společenské dění a nepřestává doufat, že věci kolem nás se mohou měnit k lepšímu.

Několik citátů pamětnice na závěr

„Vše, co bylo důležité pro můj život, jsem dostala v dětském věku.“

„Josef Zvěřina říkal: Ať se děje, co se děje, žijeme tady a teď.“

„Komunisté ničili nejvzdělanější, nejstatečnější a nejschopnější lidi.“

„Když jsem v lednu 1977 četla článek v Rudém právu ‚Ztroskotanci a samozvanci‘, tak jsem si řekla, že tu máme nová 50. léta.“

„Donašeči nebyli v Pacem in Terris. Tím by vzbuzovali pozornost věřících.“

„Židovství mi dalo mnoho. Židé nejsou první národ, které Hospodin oslovil, ale jsou první, kteří s Ním sepsali Smlouvu a přijali Jeho nabídku.“

„Co mělo být to hlavní, totiž láska, se postupně z těch stovek příkazů a zákazů, které měli Židé, vytrácelo.“

„Eucharistie je pro mne naprostý střed. Prožívám to ohromné spojení s Ježíšem Kristem.“

„Každý je ke konci života sám s Bohem, i když ho neuznává, a je konfrontován s něčím absolutním.“

„Co mne drží, je víra.“