Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vojtěch Kříž (* 1944)

• narodil se 2. dubna 1944 v Příbrami do rodiny zemědělců, bydleli v Raděticích

• otec zemřel v roce 1945, Vojtěch od dětství tvrdě pracoval

• v letech 1958–1961 se učil důlním elektrozámečníkem v Příbrami

• v letech 1963–1965 byl na vojně v Táboře u tankistů, vstoupil do KSČ

• celý život pracoval v dolech na Příbramsku

• v době okupování republiky vojsky Varšavské smlouvy roku 1968 se účastnil v Příbrami hornické stávky

• v roce 1977 přežil velice těžký pracovní úraz, poté pracoval na povrchu

• po revoluci v roce 1989 pracoval v rodinném podniku – chov a prodej dobytka

• od roku 2012 provádí návštěvníky v Hornickém muzeu v Příbrami

Nervozita, nejistota. Ze vzrušené debaty mezi horníky vyplynul jasný závěr. Fárat nebudou. Republika je napadená, okupovaná. Uranová ruda, kterou dobývají na povrch, míří k okupantům. Jít pod zem s nepřátelským vojskem nad hlavou by byl jen další risk. Několik mužů však bude muset dolů, vypnout nabíječky a hlavně zajistit chod pump, aby se doly nezatopily vodou. Pamětník patřil do šestice, za kterou zaklapla spouštěcí klec.

Z šachty na tankodrom

Vojtěch Kříž se narodil 2. dubna 1944 v Příbrami. S rodiči bydleli v Raděticích. Základní vzdělání získal ve školách ve Stěžově a Milíně. Pak se vyučil důlním elektrozámečníkem a v osmnácti letech nastoupil do dolů. Zaměstnání horníka si oblíbil. Těžká práce pod zemí mu nevadila, protože byl silný a zdravý. Měl rád kolektiv kamarádů. Zažil zde ještě pracující politické vězně. Vzpomíná na ně jako na starší, zkušené a férové muže. V devatenácti letech narukoval na základní vojenskou službu. Dostal zařazení k tankistům do Tábora. Vypráví: „Sto dvacet lidí na pokoji a jeden dozorčí. V šest hodin budíček a rozcvička do sedmi hodin, někteří kluci padali na hubu a měli toho na celý den dost. Pak byla snídaně, vařili nám dobře. V osm hodin nástup a do zaměstnání. My jako tankisté jsme chodili na učebny, kde nás učili teorii, a pak na tankodromy... Říkali nám za tankem jako v tanku, byli jsme zabahnění. Přišli jsme zamazaní, kanady zabalené do bláta. Vyčistit, umýt a v poledne nástup na oběd. Po obědě další zaměstnání, tankodrom a učebny. Tekla tam jen studená voda. Akorát jednou za týden, když jsme se sprchovali, v pátek nebo v sobotu, tekla teplá. Vycházky jsme měli asi jednou za měsíc.“ Pro své schopnosti byl pamětník vybrán mezi instruktory. Na tvrdou službu však dodnes rád vzpomíná.

Zklamání a nejistota

Po propuštění do civilu Vojtěcha Kříže přijali zpět do dolů. Nastoupil na šachtu šestnáct. Zažil tam okupaci republiky v srpnu 1968. O vstupu vojsk se dozvěděl z rádia brzy ráno, když vstával do práce. Jel na šachtu a jako jeden z šesti horníků sfáral, aby se postaral o zařízení v šachtě. Klecí sjížděl s nejistotou, zda se ještě dostane na povrch, protože nepřátelské tanky již byly v Příbrami. Když vyfáral, běžela již naplno hornická stávka. Podle jeho vyprávění namalovala písmomalířka Marie Malá transparenty. Z budov visela hesla „Už ani gram uranu“ a podobně. Vydal se spolu s průvodem na Baník, kde stály tanky. Horníci se prý snažili s vojáky bavit a bez výsledku jim vysvětlovali, že tu žádná kontrarevoluce není a ať jedou domů.

O vzpouře vězňů Vojtěch Kříž vypráví: „Dne 22. srpna 1968 noční šichta vězňů odmítla vyfárat. Bachaři se báli sfárat dolů a taky se báli, aby vězni neotevřeli muniční sklady. Použili na ně poplašný plyn merkaptan. Stroje v šachtě se poháněly stlačeným plynem. Merkaptan se dával v ampulích do krabic u kompresorů, stlačený vzduch to hnal do šachty a za chvilku to bylo všude cítit. Byl to strašný smrad. Šachta šestnáct byla vtažná jáma... naházeli to tam. Když jsme začali fárat, tak tam ten merkaptan smrděl ještě dlouhou dobu. Také jsem pak viděl, když ti bachaři vězně pochytali a vodili je na povrchu s pouty...“ Stávka horníků trvala týden. Poté jejich nadšení k odporu vyprchalo a vrátili se k práci. Někteří vedoucí pracovníci byli za účast ve stávce vyhozeni nebo přeřazeni. Jiní, podle slov pamětníka „ti pomýlení“, naopak vystoupali na významnější místa. Po období Pražského jara zbyla Vojtěchu Křížovi jen vzpomínka na setkání horníků s Alexanderem Dubčekem a Josefem Smrkovským.

Věrný dolům

Vojtěch Kříž se oženil v roce 1969. V kapse měl pouhých osm set korun, ale s manželkou vlastnili parcelu v Hluboši. Začal tedy na ní svépomocí stavět rodinný domek. Díky kamarádům z šachty, kteří spolu s ním skončili v práci, vyrazili na stavbu a pracovali prý klidně i do deseti do večera, stavba rychle rostla. V roce 1974 pamětník utrpěl těžký úraz – v šachtě na něj spadl velký kus horniny. Přežil jen zázrakem. Deset měsíců se z toho zotavoval a poté dostal zákaz fárání a částečný důchod. Pracoval v dolech dál, ale pouze na povrchu. Nad fotografiemi také vzpomíná, jak hrával na trombon, na výlet k Braniborské bráně na koloběžkách, na cvičení na spartakiádě nebo na kamarády Pavla Hrušku, Jakuba Machálka a další. V současnosti je Vojtěch Kříž zaměstnán v Hornickém muzeu na Březových Horách a je šťastný, že může i nadále pracovat v prostředí, které si zamiloval.