Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miloš Kříž (* 1956)

• narozen 11. února 1956 v Pardubicích

• 1962 – vstup do první třídy a Pionýra

• 1968 – členem 43. skautského oddílu

• 1969 – složení skautského slibu

• 1970 – zákaz skautingu a vstup do ilegality

• 1971 – vyučen truhlářem

• 1985 – založení Mladých ochránců přírody

• 1990 – založení sakurského střediska Atahokan, později Bratří Mašínů

Miloš Kříž se narodil 11. února 1956 v Pardubicích do katolické rodiny jako čtvrté dítě a druhý syn manželů Zdeňky a Ludvíka Křížových. Rané dětství prožíval na rodinném statku, po komunistickém převratu v roce 1948 byl však jeho otec vyhozen z práce kvůli svému předsednictví v místní lidové straně a celá rodina se záhy přestěhovala do Prahy. Pamětníkovi rodiče měli velmi negativní vztah ke komunistickému režimu a o svých názorech doma otevřeně mluvili, děti však měly přísně zakázáno témata jejich rozhovorů zmiňovat ve škole.

Pionýr

V roce 1962 nastoupil Miloš Kříž do první třídy a ten samý rok se také stal členem Pionýra. Jejich oddíl vedla politicky zapálená děvčata z osmé třídy, což divokým chlapcům příliš nevyhovovalo. Zašlo to tak daleko, že kluci házeli po děvčatech jablka a všemožnými způsoby zpochybňovali jejich autoritu. Po necelém roce členství jim byly jednoduše odebrány pionýrské šátky a následovalo oficiální vyloučení. Tím na několik let skončila jeho účast v jakýchkoliv oficiálních spolcích, nadále se však přátelil se spolužákem Jiřím Navrátilem, se kterým zakládali tajné skupiny a organizovali mečové bitvy s dětmi ze sousedství.

Přelomové události

Přišel rok 1968 a s ním i ruská okupace. Ráno 21. srpna přiběhl pamětníkův bratr domů a křičel na celý dům: „‚Přepadli nás Rusové!‘ Maminka mi řekla: ‚Běž do obchodu a něco nakup, bude bída.‘ V obchodě byla skutečně neuvěřitelná fronta… Táta se mnou chodil po městě a ukazoval mi, jak vypadá – všude tanky a vojáci. Člověk by měl mít takové zážitky, aby nezapomněl, co se dělo,“ vzpomíná Miloš Kříž. Pro tehdy dvanáctiletého chlapce však nebyla okupace žádnou velkou tragédií, vědomí věčně sledujících ruských vojáků schovaných někde na kraji měst dávalo celé události pocit záhadnosti a dobrodružství. Rok 1968 mu však změnil život i v jiném ohledu – 20. září ho totiž jeho otec přihlásil do (tehdy čerstvě zlegalizované) skautské organizace, která fungovala ve Vysočanech pod vedením Petra „Kima“ Majšajdra. „Petr byl správný kamarád, mluvil s námi jako rovný s rovnými, to bylo na rozdíl od Pionýra a školy něco úplně jiného. Cítil jsem, že tohle je ta nejlepší parta, jakou můžu mít. Těšil jsem se na každou schůzku, na každý výlet.  Do té doby bylo mým největším dobrodružstvím hraní si v lesíku za barákem,“ vypráví Miloš Kříž.

Éra skautingu

43. oddíl byl oddílem křesťanským, založeným ministranty z kostela Svatyně Krista Krále, a tehdy spadal pod katolické středisko Maják. V oddíle bylo ze začátku zhruba dvacet členů, pamětník sám tam přivedl pět svých nevěřících spolužáků. První rok se všichni chlapci scházeli společně u tehdy ještě svobodného Kima, později se však kvůli vysokému počtu rozdělili na jednotlivé družiny, které měly schůzky jednou týdně. Jednou za rok probíhal velký střediskový sraz, na kterém se hrály různé hry a vedoucí měli možnost se zde setkávat.

Se Skautem také v létě jezdili na tábory, které se staly vysvobozením z městského stylu života. Dnes již vysloužilí skauti na ně stále vzpomínají: „V roce 1968 jsme tábořili v Krušných horách u Českého Jiřetína, kde měl Kim chatu. Nejbližší kostel byl asi dvacet kilometrů daleko, v Litvínově. Kostel začínal v osm, takže my jsme vstávali ve čtyři ráno a šli těch dvacet kilometrů pěšky. Účastnili jsme se mše a poté šli za odměnu na polívku. Nevěřící kluci s námi chodit nemuseli, mohli zůstat v táboře, ale když se dozvěděli, že po mši chodíme do restaurace, tak obětovali těch dvacet kilometrů, aby s námi mohli na polívku. Byla to taková pouť.“ Na tomto táboře si Miloš Kříž vysloužil přezdívku Floutek, kterou hrdě nosí dodnes. Na táboře v roce 1969 skládal se svými spolužáky skautský slib: „Den před slibem jsme odešli do lesa a celý den jsme strávili o samotě. Měli jsme přemýšlet o skautství a o slibu. Večer pro nás Kim přišel, došli jsme do tábora k ohni a následoval slib. Slib má své pevné rituály: nejdříve čtyři lidé zapálí pochodně, přistoupí k připravené vatře ze čtyř světových stran a zažehnou oheň. U toho vůdce pronáší slova. Po rozhoření ohně se zatne sekera jako symbol započaté práce. Poté se zpívala česká hymna a my jsme jednotlivě přistupovali ke slibu. Slibovalo se na rozvinutou vlajku, Bibli a skautský zákon: ‚Slibuji na svou čest, jak dovedu nejlépe, milovati vlast svou československou a sloužit jí v každé době, k tomu mi dopomáhej Bůh.‘ Potom každý z nás od vůdce získal skautskou lilii.“ 

Slib 43. oddílu byl v jednom velmi specifický, vlčata totiž přísahala na československou vlajku, kterou Kim, jejich vůdce, namočil v krvi občana zastřeleného 21. srpna 1968. Petr „Kim“ Majšajdr se tehdy účastnil bitvy o rozhlas, během níž přišlo několik lidí o život. Vlajka měla dalším generacím skautů sloužit jako připomínka na muže, který položil svůj život za vlast. Na chlapce to velmi silně zapůsobilo a skauting v nich tvořil a utvrzoval protikomunistické postoje.

Vstup do ilegality

V létě 1970 byl Miloš Kříž na svém druhém a posledním oficiálním skautském táboře. „V junáckém časopise jsme se dočetli, že 2. září se Skaut slučuje s pionýrskou organizací a všechny oddíly pod ni mají přejít,“ vzpomíná. Roku 1970 se skauting stal ilegálním a veškerá skautská činnost byla převedena pod jednotnou pionýrskou organizaci. Již fungující oddíly měly de facto tři možnosti: podvolit se požadavkům a zařadit se pod Pionýr, převést oddíl pod jinou tělovýchovnou organizaci nebo vstoupit do ilegality. 43. oddíl se na společné schůzi rozhodl pro nelegální pokračování. Na rozdíl od jiných totiž nevlastnili žádný majetek, o který by v případě odmítnutí spolupráce s Pionýrem mohli přijít. Toto rozhodnutí se později ukázalo jako dobrá volba, protože oddíly, jež zvolily první, oficiální možnost a přešly pod pionýrskou organizaci, dlouho nepřežily. Komunisté je nechali fungovat pouze do roku 1975, kdy odrostla další generace ideologicky čistých vedoucích, a téměř všechny původní skautské vůdce vyhodili.

Část rodičů však své děti nechtěla vystavovat jakémukoliv riziku a ze 43. oddílu je odhlásila. Zbylí chlapci se nadále scházeli u Kima doma a jezdili na tábory, pouze si neříkali skauti a odložili skautské kroje. Vzhledem k tomu, že na tábořišti v Krušných horách všichni široko daleko o jejich skautství věděli, byli nuceni změnit i tábořiště. Nakonec se tábor v roce 1971 přesunul na Třeboňsko k Záblatskému rybníku. „Nosili jsme skautské košile, ze kterých jsme vše odpárali. Každý měl takový filc, na kterém byly patentky. Na filcu byly našité všechny skautské symboly: domovenka, číslo oddílu, slibová lilie, označení rádce nebo podrádce a služební léta – lipové lístky. Celé to bylo přicvaknuté na levé kapse košile a v případě nutnosti jsme filc mohli rychle strhnout. Ráno byl nástup v civilu, ale večer, když se setmělo, jsme se převlékli do krojů a zpívali skautskou hymnu,“ vzpomíná Miloš Kříž.

Vůdcovství

Vzhledem k ilegalitě skautingu měli vedoucí problém s nabíráním nových členů a celý oddíl postupně stárnul. Nakonec je zachránil farář Stanislav Prokop, který mezi katolickou komunitou pomáhal shánět nová vlčata. Nově příchozí tedy věděli, že vstupují do nelegální skautské organizace. Takto oddíl fungoval až do roku 1975. Tehdy většina starších skautů odešla a Miloš Kříž společně s Jiřím Navrátilem začali oddíl vést sami. Dlouho sháněli klubovnu a nakonec se na několik let usadili u pamětníka ve sklepě.

V roce 1971 se Miloš Kříž vyučil truhlářem a truhlařinou se živil vlastně až do sametové revoluce. V podniku mu dokonce dávali dovolenou, aby mohl s dětmi odjet na ilegální skautské tábory. Skautský oddíl několikrát na chvíli opustil, chtěl, aby ho vedli noví členové, ale nakonec se vždy vrátil.

V roce 1985 vznikl Český svaz ochránců přírody, oddíl č. 43 se rozdělil a část se přejmenovala na Mladé ochránce přírody, kteří schovali své aktivity pod hlavičku ČSOP. Díky tomu získali podporu členské základny organizace a mohli například využívat její klubovny. S touto organizací spolupracovali až do roku 1990.

Revoluční euforie

V roce 1989 se Miloš Kříž s manželkou pravidelně účastnili demonstrací na Václavském náměstí, probíhajících vždy první neděli v měsíci. „Prvního máje 1989 jsem si vzal foťák a kameru a chtěl jsem filmovat. Hned se ke mně přitočil nějaký estébák. Legitimovali mě, ale pak mě pustili. Asi jsem toho neměl dost, tak jsem to zkusil znovu a to mi už vytáhli film,“ vzpomíná. O demonstracích se dozvídali z Hlasu Ameriky: „Lidé se skutečně zvedli a šli do ulic, byly tam transparenty, za které by nás ještě před rokem zavřeli a zmlátili.“ Dne 17. listopadu odešli s manželkou z Národní třídy, aby se podívali, co se děje na druhé straně ulice, a jen díky tomu se vyhnuli policejnímu násilí.

Středisko Bratří Mašínů

Téměř okamžitě po revoluci proběhla kompletní obnova skautingu. Vzhledem k tomu, že Miloš s Jiřím tehdy již vedli dva oddíly a třetí se k nim chtěl přidat, rozhodli se založit vlastní středisko a nevracet se pod původní Maják. Středisko v roce 1990 pojmenovali Atahokan, ale později se na Kimovo přání přejmenovali na středisko Bratří Mašínů. Tento název vzbudil a dodnes vzbuzuje mnoho kontroverze a někteří rodiče odmítají do střediska své děti přihlásit právě kvůli jeho názvu. Nějakou dobu se zvažovalo jeho přejmenování, bylo však zamítnuto, protože změna názvu by poškodila památku Petra „Kima“ Majšajdra.

V současné době žije Miloš Kříž v rodinné vile v Hloubětíně, kde vyrůstal, a dodnes se angažuje ve středisku Bratří Mašínů.