Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Božena Křivková, roz. Zajíčková (* 1925)

• narozena 19. března 1925 v Košticích

• po válce odešla do Vroutku na Podbořansku, kde založila mateřskou školu a knihovnu

• v roce 1948 se provdala za Jana Křivku, volyňského reemigranta a veterána východní fronty

• otec pamětnice odmítl vstoupit do JZD

• bratr Jiří Zajíček byl při výslechu umučen příslušníky StB

• v roce 1949 byl manžel vysvěcen na kněze

• pamětnice nemohla pracovat jako učitelka, manžela často vyslýchala StB

• učitelské povolání začala vykonávat až v šedesátých letech

Minulý rok jsem natáčela příběh s rodákem z Volyně a účastníkem bojů druhé světové války, pravoslavným knězem ThDr. Janem Křivkou. Dne 11. října tento bojovník za víru a vlast v předvečer svých sedmaosmdesátých narozenin skonal. Po jeho boku mnoho let stála neméně odvážná Božena Křivková, rozená Zajíčková. Její rodina vzdorovala násilné kolektivizační politice a ona sama posléze musela jako manželka duchovního odolávat proticírkevním výpadům komunistického režimu. Tento příběh je další ukázkou silných žen, které stojí za svými muži a přispívají k jejich úspěchu. Jsou s nimi v dobách dobrých i zlých, a byť vědomě stojí v jejich stínu, jsou vidět a zřetelně slyšet.

Ambiciózní učitelkou v pohraničí

Božena Křivková se narodila 19. března 1925 v rodině koštického řezníka jako nejmladší z pěti dětí. Její otec byl velký vlastenec. Své dcery pojmenoval podle bájných českých žen Vlasta, Libuše, Jitka, Božena a synovi dal jméno Jiří. Zhruba ve dvaceti letech, kdy pamětnice ukončila tříletou školu pro všechna povolání, se rozhodla opustit rodné Koštice a odjela do Prahy. „Tam jsem nejdřív chodila na psaní na stroji, myslela jsem si, že budu pracovat na nějakém úřadu, ale pak jsem si to rozmyslela a šla jsem do ústavu pro mateřské školy.“

V hlavním městě ale dlouho nepobyla. „Protože byla velká propaganda, abychom šli do pohraničí, které se ještě stále budovalo a bylo dost prázdné, rozhodla jsem se jít do Vroutku na Podbořansku. Měla jsem tam kamarádku, o kterou jsem se mohla opřít, a založila jsem tam mateřskou školu.“ Mladá ambiciózní učitelka se aktivně podílela na obnově tamějšího kulturního života. „Pořádali jsme besídky, divadelní představení dokonce i s dospělými a také jsem zakládala obecní knihovnu.“

Začátky pronásledování

Období poválečné euforie a revitalizace společenského života bylo přerušeno nástupem komunistické moci a prosazováním jejích stranických programů. Jednou ze socialistických budovatelských přeměn byla transformace soukromého zemědělství na kolektivní. Tento proces neminul ani rodinu Zajíčkových v Košticích. „Můj otec nechtěl jít za žádnou cenu do JZD. Byl tvrdohlavý a nekompromisní. Mělo to být jakoby dobrovolné, ale ve skutečnosti to bylo nucené a otec nešel. Začalo velké pronásledování. Nejdřív musel pořád jezdit na nějaké výslechy do Lovosic. Potom mu předepisovali dodávky, které nemohl splnit. Nějaká pracovní síla se nedala získat. Všechno musel dělat buď sám, nebo s maminkou, nebo jsme mu trochu pomáhali my, když jsme byli na prázdninách.“ V rámci kolektivizace museli příbuzní pamětnice jako kulaci opustit své statky a byli přestěhováni na přidělená místa. „Například Karfík, příbuzný mé sestry, musel do Mostu, ale měl těžce astmatickou manželku a ta tam do dvou let zemřela.“ Rodiče Boženy Křivkové měli „pouze“ řeznictví, pole a menší obydlí, což naštěstí nestačilo, aby si vysloužili cejch statkářů. Ale ani tak se její otec za to, že odmítl vstoupit do JZD, nevyhnul pronásledování.

Bratrova násilná smrt

Na přelomu krutých čtyřicátých a padesátých let minulého století se jeden z členů rodiny koštického řezníka dokonce stal obětí chladnokrevné vraždy spáchané komunistickými stoupenci. Bratr pamětnice Jiří Zajíček, který měl dříve hospodu, musel nastoupit do výroby. V rámci organizovaného náboru si mohl vybrat mezi doly a „hedvábkou“ v Lovosicích. Kdyby se rozhodl pro doly, možná by si zachránil život. „Jako živnostník tam byl ještě jeden. Měl drogerii v Libochovicích, a tak se skamarádili. Tenkrát někdo na vrata vylepil jakýsi leták, byla to ale provokace. Dělníci se usnesli, že jim vzali přídavek za neděle a soboty, a tak sepsali žádost, aby jim byl vrácen. Přišli za bratrem a také za tím druhým živnostníkem, aby žádost podepsali. Bratr ji podepsal a ještě jim radil, aby ji napsal někdo, kdo má dělnický původ, aby neměli problémy. To ale nebylo nic platné. Když přišla žádost na okres a dál, tak najednou přijelo z Prahy celé auto StB. Seskočili a obklíčili celou budovu. Bratra vyslýchali a toho živnostníka taky. Bratra vzali do půdní místnosti, kde byl louh ve třech velikých kádích. Kdyby někoho hodili do třetí kádě, tak se rozpustí. Do první ne, to oni ale nevěděli. Asi za dva dny se šel tatínek zeptat, co se děje, že bratr nepřijel domů. Řekli mu: ,Je tam policie, my nic nevíme.‘ Takže se nic nedozvěděl a odjel domů. Měli jsme strach. A třetí den přišli, že ho nalezli v kádi. Ale protože ho hodili do první, tak se tělo samozřejmě nerozpustilo. A já jsem říkala: ,Pro Krista Pána, když ho tam hodili, to muselo být hrozné.‘ Pak mi jeden hrobník řekl, že měl velkou ránu na hlavě. To byla jediná zpráva. Tak jsem si říkala, že ho asi zastřelili a pak ho hodili do toho louhu. Nebo ho tak uhodili... Nevíme, co se stalo.“

Podle oficiální verze bratr Boženy Křivkové spáchal sebevraždu. Na poslední rozloučení přijeli také neznámí pracovníci ROH, kteří se svými projevy snažili umocnit dojem jeho sebevražedného skonu. „Ti tam měli takovou hloupou řeč, že se měl svěřit svým kamarádům, než něco takového udělá, že by mu pomohli, atd. To už můj muž ale nevydržel a řekl jim: ,To jste si mohli odpustit.‘ Byli z toho v rozpacích, odešli a tím to skončilo. Ovšem na pohřeb se sjel snad celý okres, byl to takový obrovský průvod, až to vypadalo jako demonstrace. Pan farář ho normálně pohřbil, nebral to jako sebevraždu a všichni věděli, že to sebevražda nebyla. Byl to jeden z nejhorších zážitků, jaké jsem prožila.“

Opět na opačné straně

V době, kdy jí zavraždili bratra, byla pamětnice již vdaná. Jejím manželem se stal volyňský reemigrant, který sloužil v řadách armády Ludvíka Svobody a po válce se usadil ve Vroutku. V roce 1949 jej metropolita Jelevferij vysvětil na kněze a ustanovil duchovním správcem Františkových Lázní a Aše. Rodiče pamětnice schvalovali její rozhodnutí, aby se provdala za tehdy ještě budoucího seminaristu, protože si uvědomovali, že hospodářství bude brzy v úpadku, a doufali, že najde uplatnění jako učitel náboženství. O kněžské dráze se tehdy ještě nehovořilo. Pouze budoucí tchyně byla proti. Pamatovala si, jak pronásledovali jejího bratra, pravoslavného kněze, když se Volyň stala součástí Sovětského svazu.

Problémy s povoláním – manželku kněze nechceme

Jako farářova žena stála pamětnice opět na nesprávné straně společnosti. „Protože manžel měl minimální plat, chtěla jsem jít do práce, abychom mohli uživit děti. Myslela jsem si, že půjdu do svého oboru a budu učitelkou v mateřské škole. Dokonce za mnou přišla sousedka, která byla ředitelkou mateřské školy, a chtěla, abych si rychle napsala žádost, že potřebují pomoc. Žádost jsem si podala, a nic. Tak jsem se zeptala, kde to vázne, a ona na to: ,Vy to nevíte?‘ Já povídám: ,Nevím!‘ Předseda odboru (tenkrát se tomu říkalo předseda odboru) prý řekl, že ve školství být nemůžu, když mám za muže faráře.“ Božena Křivková nakonec pracovala v lázních a působila jako lékařská sekretářka – ale jen v sezoně. Poté zakotvila jako vedoucí ve fotoslužbě.

Teprve v polovině šedesátých let se mladé manželce kněze poštěstilo, že mohla vykonávat učitelskou profesi. „Asi v pětašedesátém roce, to už bylo takové uvolněné, přišla za mnou inspektorka, že nutně potřebují učitelku do první třídy, abych to vzala.“ Božena Křivková učila tři roky na základní škole, ale protože měla vedle starší dcery Libuše ještě malého syna Jana, rozhodla se nakonec zažádat o uvolněné místo v mateřské škole ve Františkových Lázních, aby nemusela dojíždět. Zde byla dokonce vybrána na tříleté školení pro ředitelky mateřských škol. Nominaci však předcházelo prošetřování z důvodu publikování jejího článku o náboženské výchově dětí v církevním periodiku Hlas pravoslaví. „Nevím, jakou cestou se článek dostal ke krajskému tajemníkovi. Nejdřív si zavolal manžela a ptal se: ,Psala to vaše manželka?‘ On na to, že ano. Byla jsem tam podepsaná. Žádali si to. Měla jsem z toho velké potíže. Nejdřív přišla normální inspektorka, která byla u mě půl dne, aby viděla, jak pracuji s dětmi. Pak si prohlížela mé přípravy, mé plány – museli jsme mít roční plány. Zjišťovala, jestli tam není nějaká úchylka, něco o náboženské výchově. Nic ale neshledala a odjela celkem spokojená. To ale nestačilo, přijela krajská a následovalo to samé.“

Po těchto kontrolních procedurách si Boženu Křivkovou zavolal nový předseda odboru školství, aby jí sdělil, že jsou s její prací sice spokojeni, ale že nesmí veřejně vystupovat. Kdyby dále psala podobné články, museli by se s ní rozloučit. Pamětnice pak již nepublikovala a v roce 1969 se stala řídící učitelkou v Horních Lomanech, které jsou dnes součástí Františkových Lázní.

Strach o manžela

Jako manželka kněze ale musela být neustále ve střehu. Na jejího manžela byla často podávána různá udání, která se prošetřovala. „Vždycky ho nechali na rok odpočinout a každý druhý rok ho brali na nějaké vyšetřování. Vždycky tam bylo nějaké udání, které neodpovídalo pravdě.“ Udavače si StB vybírala z jeho okolí. Tato podlá služba připadla například i dirigentovi pravoslavného chrámu, který pocházel z Ukrajiny a byl nacionálně orientovaný. Křivkovi si byli vědomi jeho nelehkého postavení, neboť mu bylo vyhrožováno deportací do Sovětského svazu, a odpustili mu. „Ten musel spolupracovat, protože mu řekli, že vyvezou jeho, jeho tři děti a celou rodinu i s tchyní na Sibiř. Takže jsme to brali. Říkal nám, že to bylo kruté. Třeba ho vyvezli v noci do nějakého lesa. Postavili ho ke stromu, namířili na něj pušku a řekli: ‚Tak budeš mluvit, nebo ne?!‘ Měl hrozné postavení. Nebyl zlý, ale musel pořád něco říkat na mého muže. Někdy si musel i vymýšlet, protože mu nařizovali, co musí říkat. Manžel se to dozvěděl. Když mu to řekl, klekl si před ním a odprošoval ho, protože manžel měl potom moc potíží.“

ThDr. Jana Křivku na základě udání několikrát vyšetřovali. Podrobovali ho dlouhým výslechům, které byly velice náročné na psychiku. „Když jsem ještě chodila do kurzu, abych mohla pracovat v lázních, tak si pro něj přijeli. Bylo to v padesátých letech, a to tam byl strašně dlouho. Na SNB v Chebu měli nahoře vyhrazenou místnost a tam ho donekonečna mordovali. Fyzicky ne, ale psychicky hrozně. Fyzicky ne, protože asi měli postih kvůli bratrovi, s nímž krutě zacházeli, a manžel jim to tam taky vždycky připomněl. Byl to voják. Ze začátku byl strašně odvážný a vytrvalý. Vždycky si sebral sušenky, které jsem měla přichystané na stole, a když ho vyšetřovali, schválně je jedl. Trošku je taky provokoval.“

Anděl strážný

Když byl manžel na výsleších, Božena Křivková čekala doma s dětmi ve strachu o něj. Později, když už pracovala v mateřské škole, držela nad ní, jak sama říká, ochrannou ruku nová inspektorka, která pocházela z Koštic. Té nevadilo, že je ženou kněze, a pamětnice se s její pomocí dokonce stala metodičkou pro mateřské školy. V pětapadesáti letech odešla do důchodu. Po převratu se jim všem žilo lépe, i když se jim kruté rány osudu nevyhnuly ani potom.