Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Křivka (* 1933)

• narozen 8. 11. 1933 v Oldřiši u Poličky

• 1949 - účast na několika akcích protikomunistické skupiny v Budislavi

• 15. 9. 1949 zatčen

• 1949–1950 - vyšetřován StB v Pardubicích, střídavě vězněn i v Chrudimi

• 7. 10. 1950 odsouzen Státním soudem v Litomyšli ke třem letům vězení za provinění velezrady, veřejného násilí a krádeže

• 1950–1951 - vězněn v ústavu pro mladistvé v Zámrsku

Ke skupině tzv. budislavských Jánošíků jsem se pokusil zdokumentovat výpovědi všech žijících účastníků. Jsou to: Josef Odehnal, Stanislav Vobejda, Josef Lněnička, František Tmej, Josef Křivka a Milada Vopálková. Ke všem příběhům jsem napsal stejný úvod, individuální příběhy a komentáře jednotlivých pamětníků s biografickými údaji se nalézají dole pod hlavním textem. Pro snadnější orientaci mezi kmenovým textem a příběhem pamětníka dole jsem opatřil kmenový text poznámkami, které korespondují s pamětníkovými citacemi dole – pro rychlejší porovnání. Události, o kterých je v textu zmínka několikrát, mají vždy stejnou poznámku (např. „2“)

Kmenový text má následující strukturu: 1) Rekapitulace událostí, jak ji zaznamenaly zprávy MNV 2) Rekonstrukce celého příběhu a podílu jednotlivých účastníků 3) Příběh pamětníka

V době od března do září roku 1949 se zabývala krajská složka Státní bezpečnosti v Pardubicích několika dramatickými incidenty, vyvolávajícími pozdvižení v obcích Budislav (okres Litomyšl) a Proseč (okres Polička). Cílem zastrašování neznámé skupiny lidí se totiž stali tři místní činitelé strany. Záhadné útoky, při nichž nikdo nebyl zraněn (ačkoli zprvu nešlo vyloučit, že skutečně někdo usiluje o život důležitých funkcionářů), byly navíc doprovázeny vylepováním letáků, psaných na stroji, kde si neznámí pachatelé brali na mušku komunistický režim a jeho představitele. Obsahem letáků byla hesla jako „Zachvátí-li tě, zahyneš“ doprovázená kresbou pařátu s ostrým drápem (byla to reminiscence na dobu protektorátu, kdy byly stejné motivy namířeny proti nacistickým okupantům) nebo humornější „Komuni, připravte si ranec, brzy bude tanec“. Nechyběla ani provolávání slávy někdejšímu předsedovi národně socialistické strany Petru Zenklovi. Všechny incidenty byly policejními i civilními úřady okamžitě hlášeny na krajské pracoviště Státní bezpečnosti, která ihned rozjela důkladné vyšetřování. Podkladem pro následující rekapitulaci jsou zprávy místní stanice SNB a bezpečnostního referenta MNV, podávané od března do září 1949 na krajské pracoviště StB v Pardubicích.

15. 3. 1949: Krátce před půlnocí se ve svém nájemním podkrovním bytě v Proseči ukládal ke spánku místopředseda místní organizace KSČ Matěj Čoudek. Jak později uvedl do protokolu, měl ve zvyku ve večerních hodinách sedávat u okna a dívat se při zhasnutém světle na ulici. Tentokrát to ovšem neudělal a měl velké štěstí. V době, kdy neznámý pachatel vypálil do jeho okna jednu ránu z pistole ráže 7,65 mm, ležel již v posteli a domníval se, že spadla sklenice. Ráno si průstřelu okenní tabule za záclonou nevšiml a celý případ nahlásil až o čtyři dny později, když se rozhodl ve svém bytě vyvětrat. 

Čoudkův nájemní byt se nacházel v těsném sousedství s domem rodiny po zemřelém truhláři Odehnalovi. Odehnalova rodina byla katolická, politicky nakloněná ke straně lidové a děti docházely do Orla (katolická odnož Sokola, pozn. autora). Josef Odehnal mladší, rovněž truhlář, měl navíc ve vsi již jeden politický vroubek – na Velikonoční pondělí roku 1948 se totiž střetl v diskusi se třemi mladými komunisty. Zpochybnil sebevražedný konec Jana Masaryka, Sovětský svaz jako vzor pokroku a žádal o komunistickou legitimaci, aby ji mohl použít po vykonané potřebě. Jako mladistvý za to byl Krajským soudem v Pardubicích odsouzen ke 14 dnům podmíněně na dva roky.

V březnu 1949 byl Josef Odehnal tedy prvním, na koho v souvislosti s výstřelem padlo podezření. Týden po jeho zatčení náhle z Budislavi uprchli dva jeho kamarádi, truhlářští tovaryši Jaroslav Tmej a Miroslav Paťava. Brzy se ukázalo, že jejich odchod směřoval za hranice. Odehnal se ale nepřiznal a neřekl nic významného, co by mohlo přivést vyšetřující orgány na stopu. Otázky vyšetřovatelů na Tmeje odbyl poznámkou, že tento se sice zajímal o bydliště Matěje Čoudka, ale v souvislosti s prací. V pardubické kobce pobyl pět týdnů, než byl bez omluvy propuštěn domů. 

Několik měsíců po emigraci obou truhlářů byl administrativním rozhodnutím zkonfiskován jejich majetek a oznámení o tom bylo vyvěšeno do obecní vývěsní skříňky. Krátce poté byla skříňka vytlučena a na místo zostouzejícího dokumentu byl vyvěšen leták s protikomunistickým obsahem. 

13. 5. 1949: O dva měsíce později se z večerní schůze místní pobočky komunistické strany na Budislavi vracel na kole okresní tajemník Josef Kroulík. Směřoval do nedalekého Jarošova. V zatáčce za Budislaví po něm neznámý pachatel vypálil několik ran z pistole a dal se na útěk. Vyděšený tajemník Kroulík zhasl na kole světla a z místa se mu podařilo ujet, aniž by byl pachateli pronásledován. (1)

O několik desítek minut později se ovšem krajinou znovu rozlehla střelba, tentokrát ze dvou zbraní. Více o tom později uvedl do protokolu jeden ze střelců, svědek Soušek: 

„O 23. hodině noční jsem se vracel sám domů. Od hlavní silnice, která vede přes Budislav, bydlím asi 500 metrů, na samotě poblíž rybníka. Když jsem těmito místy přicházel k rybníku, který je od mé samoty vzdálen asi 200 metrů, uslyšel jsem dupot a tlumený hovor. Protože moje chůze byla dosti slyšitelná, neznámé osoby se daly na útěk, na což jsem v ta místa dosud křičel: ,Stůj!‘ Výzvy nebylo uposlechnuto a dusot ztichl. Protože se mně celá věc zdála podezřelá a byl jsem obeznámen s případem teroristické akce v Proseči, kde bylo stříleno do bytu, vytáhl jsem svoji pistoli ráže 6,35 mm, na kterou mám zbrojní pas a vystřelil jsem jednu ránu na zastrašení do vzduchu. Vzápětí nato byly proti mně vystřeleny dvě střelné rány, pravděpodobně z pistole. Viděl jsem také zablesknutí po výstřelu a nad sebou uslyšel hvízdot kulky. Osoby jsem nezahlédl a z místa odešel domů. Druhý den ráno nalezl jsem ve vlhkém blátě stopy po čtyřech mně neznámých osobách a jednu vystřelenou mosaznou nábojnici ráže 7,65 mm.“ (2)

Incident nahlásil zemědělec a člen komunistické strany Soušek druhý den ráno, přičemž vyšlo najevo, že od střelby na tajemníka Kroulíka uplynulo do té doby asi půl hodiny.

září 1949: Došlo k dalšímu útoku, tentokrát na člena komunistické strany Josefa Vaňouse, který byl o půl dvanácté v noci přepaden ve svém bytě dvěma mladými muži, zakuklenými šátky a oslovujícími se navzájem: „Bratře veliteli“. Ještě předtím se Vaňousovi představili jako právě shození parašutisté a pod hrozbou použití zbraně po něm požadovali informace týkající se místních funkcionářů komunistické strany a hospodářských otázek obce. Přitom si vše zapisovali do notesu a po zvolání „Ať žije budoucí prezident Petr Zenkl!“ odešli. (3)

9. 9. 1949: Z kanceláře poštovního úřadu zmizela z pouzdra pistole a náboje, které tam měl uložené budislavský poštmistr. Pachatel na místě bohužel zanechal otisky prstů a tato zpráva se začala den po události šířit. Okradenému poštmistrovi se okamžitě přihlásil dvaadvacetiletý syn místního zemědělce Miloslav Dočkal a oznámil mu, že v onen večer zrovna kolem poštovní budky procházel. Jelikož uslyšel podezřelé vrznutí, šel se na místo podívat a nalezl vypadlý okenní rám. Údajně nasadil rám zpátky a odešel. 

Esenbákovi, který od Dočkala tuto verzi příběhu vyslechl, se ovšem cosi nezdálo a Dočkalovo jméno udal vyšetřovatelům, kteří v krádeži pistole tušili spojitost s předchozími událostmi na Budislavi a v Proseči. Z Pardubic okamžitě dorazila StB a na Dočkala přímo v jeho bytě udeřila. 

Během jednoho týdne StB pozatýkala asi deset lidí z Budislavi a Proseče, kteří se mezi sebou znali. Pomocí kusých výpovědí, vynucovaných bitím, se vyšetřovatelům podařilo sestavit mozaiku, která ne beze zbytku doplnila výše popsané incidenty. Následující popis vychází z vyšetřovacích protokolů a vyprávění žijících pamětníků. 

Někdy uprostřed ledna roku 1949 se v Proseči nedaleko Budislavi setkali devatenáctiletí Josef Lněnička (řeznický učeň) a Stanislav Vobejda (praktikant v hájovně). Při vzájemném rozhovoru došlo na výměnu názorů na stávající politickou situaci a hlavně na činnost komunistické strany v okrese. Vobejda Lněničkovi důvěrně sdělil, že má kolem sebe skupinu přátel stejného smýšlení, z nichž někteří se chystají na odchod do zahraničí. Ostatní potom zamýšlejí ilegální činnost, tisk protirežimních letáků a nějaké akce na zastrašování místních funkcionářů KSČ. Josef Lněnička se mu nato svěřil, že podobnou skupinu má i on a že dokonce zná některé Vobejdovy přátele. Oba se rozešli se slibem, že se v nejbližší době dohodnou na dalším postupu. Ve skutečnosti se jednalo tedy o dva okruhy: na Proseči do něho patřili Josef Odehnal, dva truhlářští dělníci z Budislavi Paťava a Tmej, lesní praktikanti Stanislav Vobejda a Stanislav Kašpar. Na Budislavi přímo to byl Miroslav Hladík a Josef Lněnička. 

V měsíci lednu se skutečně konala schůzka ve Lněničkově bytě na Budislavi, na které byli přítomni i ostatní již jmenovaní – v protokolu se později objevila tato jména: z Proseče dorazil hajný Stanislav Vobejda, lesní dělník Stanislav Kašpar a truhlář Josef Odehnal. Z Lněničkových budislavských přátel se zde sešli truhláři Jaroslav Tmej, Miroslav Paťava a strojní zámečník Miroslav Hladík. Na schůzce padlo několik návrhů budoucí činnosti a Miroslav Paťava zde byl zvolen a rukoudáním potvrzen jako vedoucí obou skupin, které měly vše podnikat dohromady. Ze všech členů měl Paťava pověst nejradikálnějšího antikomunisty a navíc byl ze skupiny nejstarší. Na schůzce měla být také domluvena akce na zastrašení místopředsedy místní organizace KSČ a správce znárodněného podniku LEKO Matěje Čoudka, kterou se chystali provést Miroslav Paťava, Jaroslav Tmej a Josef Lněnička. 

Po schůzce se ještě několik členů skupiny vloupalo do kanceláře MNV v Budislavi, v domě, kde Lněnička bydlel. Tady vyhotovili Stanislav Vobejda a Josef Lněnička na psacím stroji několik letáků s názvem „Komuni, sbalte si ranec, brzy bude tanec“. Tyto letáky si potom členové skupiny rozdělili a rozhazovali je v Proseči i na Budislavi. Podle Odehnalova svědectví měla tisková analýza psacího stroje přivést estébáky právě na místní národní výbor a zmást tak případné vyšetřování. 

Po střelbě do okna místopředsedy Čoudka trvalo celý týden, než na Proseč dorazila StB, která případ vyšetřovala jako možný pokus o vraždu. Ostatně, Matěj Čoudek byl nenáviděná postava. Předtím, než dostal výstražnou ránu z pistole do okna, byl před svým domem v podroušeném stavu několikrát napaden a neznámými lidmi zmlácen do krve. (Skupina kolem Paťavy na tom ovšem podle Odehnalova svědectví neměla žádný podíl.) Kulka od Paťavy měla být důraznější výstrahou, která na výprask navazovala. Zabíjet nikdo v úmyslu neměl. Čoudkova výpověď o zvyku sedávat večer při zhasnutém světle u okna byla pravděpodobně účelová. Nebylo by lepší zprávy pro vyšetřovatele než zjištění, že Čoudka chce někdo opravdu zavraždit. 

Po Odehnalově zatčení uprchli Tmej i Paťava do americké okupační zóny (do Bavorska) a nikdy už se nevrátili. Tmej ještě zanechal zprávu, že se všechno má shodit na ně, protože už jim nic neuškodí. Jak již bylo zmíněno, během celého měsíce se Odehnalovi nepodařilo nic prokázat a ani on sám nepromluvil. 

Skupina se po útěku obou truhlářů fakticky rozpadla a nevyvíjela žádnou další činnost. Stanislav Vobejda se potom v červnu na vlastní pěst pokusil následovat svoje kamarády za hranice, ale neuspěl. V Chebu byl potom odsouzen k jednomu roku těžkého žaláře a 10 000 Kčs pokuty za pokus opuštění republiky. Iniciativy se na Budislavi chopil Josef Lněnička. 

Je možné s největší pravděpodobností předpokládat, že nikdo ze skupiny neměl při provedených akcích skutečně v úmyslu zabíjet. Při žádném ze zmíněných incidentů nebyl nikdo ani zraněn, ačkoli příležitostí k tomu bylo mnoho. Okresnímu tajemníkovi Kladivovi dokonce zprávu o tom, že ho někdo chce zastřelit, přinesla jeho vlastní žena s tím, že se o tom v obci povídá. Při vyšetřování vyšlo najevo, že mlynářský učeň Jaroslav Vomáčka (a pozdější člen ilegální skupiny) pronesl před svým mistrem, že „Kladivo je na odstřel…“, na což mu jeho mistr odpověděl, že mu milerád sežene střelivo. Tuto anekdotu mlynářský mistr pro všeobecné pobavení pustil zřejmě v hospodě do oběhu, až se o ní dozvěděl i tajemník Kladivo, který se té zprávě podle vlastních slov „srdečně zasmál“. Obvinění z přípravy vraždy se potom nedostalo ani do soudního protokolu. 

Ohledně dalších zastrašovacích akcí vypověděla v březnu 1950 Milada Dočkalová, že z jedné plánované střelby do okna jiného komunistického funkcionáře sešlo proto, že v jeho domě bydlely i malé děti. 

Pro konstrukci případu „teroristické“ skupiny ovšem bohatě stačily i popisované výtržnosti. Obzvláště přitěžující okolností byla existence skutečných zbraní, kterými disponovali někteří dospělí členové skupiny, a hodlal si ji opatřit i Miloslav Dočkal. Vedle raketové pistole to byly ještě dva revolvery ráže 7,65 a 9 mm, které vlastnili Lněnička a Vomáčka, a jeden granát (pravděpodobně z války), který sehnal Lněnička, aby Miloslav Dočkal „také něco u sebe měl“. Zbraně používali členové výhradně k zastrašování. Načasování, plánování akcí a jejich provádění nasvědčují spíše tomu, že šlo o jednorázové dobrodružné výpravy než o systematickou odbojovou činnost. 

Největším „pokladem“ skupiny byl starší automat, který původně opatřil Stanislav Vobejda. Zbraň byla po útěku Miroslava Paťavy a Jaroslava Tmeje za hranice ukryta pod Paťavovou chalupou, posléze putovala z jednoho úkrytu do druhého. Po jejich útěku bylo nutné dostat zbraň co nejrychleji do bezpečí, protože hrozila důkladná prohlídka jejich někdejšího bydliště. Nakonec se automat stal osudným hlavně všem mladistvým odsouzeným.

Po útěku obou truhlářů se Tmejův bratr František se vším svěřil kamarádovi, který s ním denně cestoval autobusem do Litomyšle do učení. Podle vyšetřovacího protokolu a vyprávění Františka Tmeje se patnáctiletý Josef Křivka začal zajímat hlavně o zbraně, které zde po útěku Paťavy a Tmeje měly zůstat a kterými oba údajně stříleli do Čoudkova okna. Zde ovšem také končí jistota, co tehdy Křivka skutečně vypověděl a co bylo do jeho protokolu přeneseno odjinud. Tmej i Křivka totiž podle protokolu automat zpod chalupy vytáhli a Křivka si ho odnesl domů, aby si ho důkladně prohlédl… Dnes to Josef Křivka rozhodně popírá, automat prý doma nikdy neměl a ani mít nemohl, protože by ho neměl kde ukrýt. 

V každém případě dostal František Tmej od Lněničky důkladně vynadáno, že se o existenci zbraní a vůbec celé skupiny někomu svěřil. Patnáctiletého Křivku nakonec vzal na milost a pod závazkem naprostého mlčení a hrozbou tvrdého potrestání dokonce do své skupiny „přijal“. V květnu potom prostřednictvím vzkazu pozval Křivku na akci k zastrašení okresního tajemníka Kroulíka, který ten večer na Budislavi schůzoval. Lístek podepsaný „Bratři spravedlnosti“ dostal kromě Křivky i mlynářský učeň Jaroslav Vomáčka. Oba se měli dostavit o půl jedenácté k místu zvanému Borek, kde se dozvědí více. (1)

Jediným členem skupiny byl v této chvíli v podstatě jen Lněnička sám a mladší kluky bral na akce jako pomocníky. Miloslav Dočkal se s Lněničkou, vzhledem k tomu, že oba žili na malé vesnici, znal již předtím, do jeho plánů byl zasvěcen ale až v měsíci srpnu. Původní iniciátory skupiny v Proseči vůbec neznal. O tom, že jeho sestřenice Milada Dočkalová už na jaře pomáhala vylepovat protikomunistické letáky a účastnila se ukrývání zmíněného automatu u otce své kamarádky, vůbec nic nevěděl. 

Milada Dočkalová a Milada Boušková přibyly do skupiny pravděpodobně na konci března 1949, krátce po útěku Tmeje a Paťavy do zahraničí. Podílely se na žádost Lněničky pouze na ukrytí zmíněného automatu a jednoho granátu z války. Později pomáhaly s vylepením několika letáků, které vyrobil Tmej před svým útěkem. Jako přitěžující okolnost jim bylo přičteno i to, že o provedených zastrašovacích akcích věděly, zúčastňovaly se schůzek, a neoznámily to patřičným úřadům.

Zářijové události: Proběhly opět v režii Josefa Lněničky. Kromě něho se akcí zúčastnili ještě Miloslav Dočkal, Josef Křivka, Jaroslav Vomáčka a jednou i Lněničkova dívka Olga. Pátého září se pod jeho vedením všichni (kromě Olgy) vypravili do Proseče, kde Dočkal a Lněnička hodlali vykrást obchod s koloniálním zbožím a železem. (V telefonickém rozhovoru vedeném v říjnu 2008 Josef Lněnička prohlásil, že autorem nápadu byl Miloslav Dočkal) Skupina tak měla získat náboje do zbraní a rozbušky. Zbraně v té době pochopitelně na prodej nebyly. Výprava do pět kilometrů vzdálené Proseče se konala opět ve večerních hodinách a zúčastnili se jí tentokrát Křivka, Dočkal, Vomáčka a Lněnička. Po příchodu na místo však Lněnička zjistil, že do dveří obchodu nepasuje ani jeden z paklíčů, které si předtím připravil. Vzápětí se stalo něco neočekávaného: Při obhlížení obchodu se do cesty připletli dva náhodní kolemjdoucí, muž a dívka, které Lněnička údajně okamžitě „zajal“ a po krátkém výslechu propustil dívku. Muž se představil jako Jindřich Drahoš z České Rybné a po ujištění, že není komunista, skupině nabídl spolupráci a udal několik jmen předních komunistů v České Rybné, na které by se bylo možné vypravit.

Pětadvacetiletému Drahošovi ale podle Dočkalovy výpovědi (na StB v Pardubicích) matka zakázala kamkoli chodit a skupina odešla zpátky do Budislavi. Ačkoli se při pozdějším výslechu Drahoš snažil svojí výpovědí stavět do role oběti, vysloužil si dvanáctileté vězení. Kromě tohoto incidentu (který z pochopitelných důvodů nešel nahlásit) se na akcích Lněničkovy party nijak nepodílel a její členy vůbec neznal. 

Posledním zářijovým podnikem bylo noční přepadení komunisty Vaňouse popsané v úvodu. Této akce se zúčastnili opět Lněnička a Dočkal, kteří Vaňouse vyslýchali, Křivka a Vomáčka, kteří měli spolu s Lněničkovou dívkou Olgou hlídkovat venku. Olga Steklá s sebou údajně nesla i jeden granát, který jí Lněnička předtím dal s tím, aby ho zakopala. (3)

K rychlému odhalení všech členů skupiny potom vedla přímo zoufale nedostatečná konspirace a improvizovaně prováděné akce. Dočkalův plán na získání pistole na poště byl poslední tečkou za budislavskou skupinou, jejíž všichni členové byli zatčeni prakticky během jednoho týdne. Půl roku po nich se vyšetřovací vazby dočkali i prosečtí kamarádi, kteří s Lněničkovými podniky neměli nic společného – Josef Odehnal, Stanislav Vobejda (který si odpykával trest v Chebu), Stanislav Kašpar a Miroslav Hladík.

Mladistvé dívky Dočkalová a Boušková byly k výslechu předvedeny až na jaře 1950 a poté přiděleny na dělnické práce do cihelny ve Stíčanech u Hrochova Týnce. 

Na základě rok trvajícího vyšetřování se StB dopracovala až k lidem, kteří na podzim a v zimě 1948/1949 zakládali prosečskou skupinu, která se později díky kontaktu na Lněničku a Hladíka spojila s budislavskou partou. Ta se pod Lněničkovým vedením postupně rozrostla o několik dalších lidí, včetně čtyř mladistvých. S aktivitami původních členů měla již ovšem málo společného. Před senátem se tak znovu sešli Stanislav Vobejda, Josef Odehnal, Miroslav Hladík a Stanislav Kašpar. Až na tři účastníky procesu, kterým soud přiřkl „pouze“ neoznámení trestného činu, byli všichni obvinění odsouzeni za zločin, respektive provinění (mladiství) velezrady podle zákona č. 231/48 Sb. Josef Lněnička si vysloužil dvacetiletý trest odnětí svobody (v době trestné činnosti mu nebylo 21 let, od 18 byl ovšem plně trestně odpovědný). Nízký věk většiny odsouzených byl asi také důvodem, proč nebyl vynesen ani jeden rozsudek smrti. Nejhůře byl potrestán Miloslav Dočkal (nar. 1927) – za přepadení komunisty Vaňouse, krádež pistole, rozbití stranické vývěsky a pokus o vyloupení obchodu se střelivem mu byl vyměřen pětadvacetiletý trest těžkého žaláře. 

Z vlastizrádných činů (provinění) se zodpovídali i šestnáctiletí Josef Křivka, František Tmej a o rok starší dívky Milada Dočkalová a Milada Boušková. Všichni čtyři byli odsouzeni jako mladiství k trestům v trvání od jednoho do tří let. Dvanáctiletý trest si vyslechl i nešťastník Jindřich Drahoš a několik dalších osob, které s hlavními obviněnými přišly do kontaktu a nabyly vědomost o jejich činech, aniž by je ohlásily patřičným úřadům. 

Za jedno rozbité okno místopředsedy Čoudka, zdemolovanou vývěsní skříňku, krádež pistole a neklidné spaní několika komunistických funkcionářů bylo devatenáct lidí odsouzeno celkem na 180 a půl roku do vězení. 

Josef Křivka se narodil 8. 11. v Oldřiši u Poličky. Se svými rodiči a dvěma mladšími sourozenci vyrůstal na Budislavi, kde navštěvoval obecnou školu. V roce 1948 nastoupil do učení jako strojní zámečník v Litomyšli. Jako chlapec se přátelil s Františkem Tmejem, jehož bratr po incidentu v Proseči uprchl do zahraničí. Od Tmeje se Křivka také dozvěděl o existenci střelné zbraně, kterou Jaroslav Tmej na Budislavi zakopal. Ve vyšetřovacích protokolech a posléze u soudu Křivka údajně vypověděl, že měl automat dokonce doma. Ve svém svědectví, které bylo pořízeno koncem září roku 2008, ovšem tuto skutečnost kategoricky odmítl a dosvědčil, že o automatu tehdy pouze věděl. Při konfrontaci s 60 let starým dokumentem, obsahujícím jeho výpověď (Křivka byl u výslechu několikrát bit) ze září 1949, uvedl na pravou míru i informaci o tom, že Lněnička úkoloval skupinu jako vojenský velitel. Je nasnadě, že při konstrukci případu StB usilovala o podobný dojem – lístky, kterými Lněnička zval svoje kamarády na zastrašovací akce, byly údajně stylizovány jako vojenské rozkazy – i to považuje dnes Josef Křivka spíše za výmysl, stejně jako záznam, že na akcích s sebou několikrát nesl granát. To by bylo možné, protože dva granáty nalezl předtím v lese jiný účastník skupiny (Jaroslav Vomáčka) a předal je Lněničkovi do úschovy. Křivka ovšem odmítá, že by s sebou granát nesl – ostatně, při pokusu o vyloupení Nekvindova obchodu se střelivem mu granát rozhodně posloužit nemohl.

Křivka se kromě toho účastnil dvou zastrašovacích akcí, které inicioval Josef Lněnička. V prvním případě se jednalo o výstražnou střelbu, která měla přimět okresního tajemníka Kroulíka, aby zanechal svých návštěv a komunistických schůzí na Budislavi. 

Sešli jsme se na Borku (místo těsně za Budislaví, dnes autobusová zastávka, pozn. autora) kde mi Lněnička půjčil starou italskou pistoli s jednou patronou. Tu jsem mu ale potom taky hned musel vrátit. Zalehli jsme v příkopě u cesty na Jarošov a čekali, až Kroulík pojede kolem. Měl jsem za úkol dát signál. Když se Kroulík objevil, zapískal jsem, Lněnička vystřelil a tím to skončilo. (viz pozn. 1 nahoře)

...Potom jsme se báli, aby nás nikdo neviděl, takže jsme se vraceli oklikou. Od rybníka jsme šli domů a měli pocit, že najednou někdo jde. To byl starosta Soušek, který byl na stejné schůzi jako Kroulík a teď se vracel domů. Utíkali jsme pryč, aby nás neviděl, mezitím on vyběhl na hráz, zakřičel: „Stůj!“ a vystřelil. A my jsme s tou jednou patronou ze strachu vystřelili taky, ale spíš tak do země, ani už nevím. Vlastně jsme byli dost vyděšení. (viz pozn. 2 nahoře)

V druhém případě se Křivka vypravil spolu s Josefem Lněničkou, Miloslavem Dočkalem, Jaroslavem Vomáčkou a Olgou Steklou za tajemníkem Vaňousem a hlídal před jeho chalupou, zatímco Vaňouse Lněnička s Dočkalem vyslýchali. 

„To nás Lněnička zase pozval. Dověděl se prý o tom, že komunisti schůzovali o nějakým tom střílení. A že se ho půjdeme optat, o čem tam jednali. My jsme stáli venku a on tam šel sám (že s ním šel Dočkal, si nepamatuji). O čem s ním vevnitř mluvil, vůbec nevím.“ (viz pozn. 3 nahoře)

Patnáctého září 1949 byl zatčen spolu Františkem Tmejem (se kterým se den předtím ukrýval v lese) a byl převezen do vazby krajské vyšetřovny StB v Pardubicích.

„Když sbírali na Budislavi skupinu (během vyšetřování Dočkala a Vomáčky), utekli jsme a spali tu noc ve stohu. Když jsme přišli domů, matka brečela a říkala: ,Sháněli tě tady, máš se jít hlásit.‘ Sešli jsme se s Frantou Tmejem, potkal nás jeden starší pán, který věděl, že to tam sbíraj, a říkal: ,Kluci, nebojte se, vždyť je vám patnáct – daj vám na prdel a pustěj vás dom, co by tam s vámi dělali.‘ To nám dodalo odvahy a šli jsme se přihlásit. Zavolali do Litomyšle, za chvíli přijeli a sebrali nás. Do Litomyšle si už pro nás přijeli estébáci z Pardubic. Hodili mě tam na StB do cely, kde pod dekou ležel Honza Benešů z Cerekvice – kopečkář. Vystrčil hlavu zpod deky a zeptal se: ,Co tu děláš?‘ – ,Strčili mě sem, no.‘ – ,Člověče, to dostaneš řezbu, cos proved’?‘ – ,No co jsem proved’, písk’ jsem si, dohromady nic.‘ – ,Musíš jim všechno říct, nebo tě ztlučou, žes to neviděl.‘ Druhý den ráno přišel výslech: ,Tak copaks dělal?‘ Buch, buch – z nosu mi tekla krev. Zakrvácenou košili potom poslali domů. Otec mi pak, když jsem se vrátil, říkal: ,Až se divím, že to poslali! Byls bit, viď?‘ Strach jsem měl, protože jsem viděl chlapy, co nám tam házeli na celu, jak ztlučený lidi, na chodidlech... Lezli po čtyrech...“

O. B.: „Vás seřezali hodně?“

J. K.: „Ne tolik, ale z nosu mi teklo nejednou. (Estébáci) na nás řvali: ,Chtěli jste umožnit návrat Petru Zenklovi do vlasti!!!‘ Copak já jsem tehdy věděl, kdo byl Petr Zenkl? Dávali před nás pistoli, všelijak to zkoušeli, jen aby mohli říct: ,Tak tys chtěl takhle!‘ Copak, bylo to prázdný, to by tam jen tak nenechali nabitý...“

O. B.: „Kolikrát jste byl u výslechu?“

J. K.: „V Pardubicích jsem byl tejden. Vyslýchali mě, dali mi papír a tužku, abych psal. (...) Pak mě tam jeden estébák, Slovák, dořval, že jsem napsal jen dva řádky, jméno atd., dál nic. Jen jsem brečel. (...) Pak jsme byli v Chrudimi až do března, kdy nás zase převezli do Pardubic. (...) Tam zas porovnávali, kdo jsme co řek: ,Tak jak to bylo?!‘ Facka! ,Co lžeš, dyť to tadyten říká jinak!‘ Po tejdnu zas do Chrudimi a zas mě tam nechali ležet. (...) Tam jsem každý večer ležel pod dekou a vzpomínal na domov. Ti starší říkali vždycky: ,Nebreč, dyť ono se to stejně posere.‘ No jo, ale čekali jsme na to čtyřicet let.“

Střídavě v Pardubicích a v Chrudimi strávil Křivka 13 měsíců, během kterých byla vyšetřována činnost skupiny, o jejíchž počátcích sám zhola nic nevěděl. V procesu s budislavskými „Jánošíky“, jak byla skupina před státním soudem nazývána, byl potrestán třemi lety odnětí svobody. 

„Lidi, Litomyšláci, tam vystupovali a křičeli: ,Oběste je, dejte jim provaz!‘ Na mě taky... Jeden advokát pak povídá: ,Paní, mějte rozum, copak můžeme věšet patnáctiletý děti? Co si myslíte?‘ To si pamatuju, jako kdyby to bylo dneska!“

Jako mladistvý si Křivka svůj trest odpykal v Pardubicích, Chrudimi a v ústavu pro mladistvé v Zámrsku. V ústavu byla samozřejmostí fyzická práce – Křivka, protože se předtím učil zámečníkem, nastoupil i zde do zámečnické dílny a vyučil se. 

Zámrsk

Ústav pro mladistvé v Zámrsku byl otevřen v roce 1949 a záhy do něj začali proudit i mladiství političtí vězni. Nevyznačoval se sice krutým zacházením tak, jak to bylo v lágrech a pevných věznicích pro dospělé, ale panoval v něm tvrdý řád a vojenský dril. 

„Mohli vám poslat balíček. Teď nevím, jak často... Možná za měsíc nebo šest neděl, teď nevím... Podmínka byla, že jste se musel slušně chovat, poslouchat, pracovat. Na všechno byla povolenka. Když jsme chtěli kouřit, muselo se na raport a: ,Hlásí se...‘, já jsem měl číslo 2011. O všechno jsme museli žádat: kouření v ústavu a mimo ústav, psací potřeby... Oni dělali prohlídky ve stolkách. Když tam našel tužku, tak se zeptal: ,Čí to je?‘ – ,Moje.‘ – ,Kde máš povolenku...‘ Tak jsem ji musel ukázat. Na šálu, na bačkory, na tepláky, na všechno musela bejt povolenka. Oni ovšem všechno povolili teda, ale seděl tam celý štáb z těch kluků – to byla dozorčí chovanecká služba, něco jako třeba dřív, když byli kápové v koncentráku. Ti kluci všechno tohle hlídali. To nedělali bachaři, aby se zabejvali s takovýma maličkostma. No a jeden třeba řek’: ,Tuhle mě neposlech’, má špatně upravenou postel, chodí špinavej, boty nečistí, nadává, dělá si z nás blázna... Tak až příště. Nashledanou!‘ Zarazili, nepovolili nic. Tak člověk musel držet hubu a vrzat zubama...“

Celkem si Křivka dohromady odseděl tři roky, jak mu je napařil státní soud: „Třináct měsíců jsem byl ve vyšetřovací vazbě, bylo mi patnáct let. Šestnáctý narozeniny v base, sedmnáctý, osmnáctý... Přišel jsem domů, rok jsem byl doma a šel jsem na vojnu.“

V mezičase po propuštění pracoval Josef Křivka spolu s řadou ostatních odsouzených v litomyšlském Vertexu, továrně na skelné vlákno. Poté narukoval ke 30. mechanizovanému pluku v Benešově, kde sloužil jako plukovní zbrojíř. Po návratu domů mu jiný bývalý člen budislavské skupiny Miroslav Hladík doporučil zaměstnání u n. p. Zemstav. 

Po roce 1968 se Křivka až do listopadové revoluce živil jako řidič autobusu u ČSAD. Josef Křivka žije v současnosti v Litomyšli, kde si postavil dům. Je členem místní pobočky Konfederace politických vězňů. 

(Kurzivou psané vyprávění bez uvozovek nejsou citace! Jedná se často o kompilát několika míst z nahrávky, kde Křivka nevypráví příběh zcela souvisle. Pro větší srozumitelnost a vyčerpání informací, jsem celé vyprávění přeformuloval podle smyslu a neopatřil uvozovkami. Pokud jsou, jedná se víceméně o doslovný citát. Pro autentický poslech viz protokol nahrávky s udanou minutáží – celkem dvě sezení)