Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Křivánková (* 1939)

• narozena 27. listopadu 1939 v Poplzech

• 1. července 1942 popraven v Kobylisích bratranec Jaroslav Kotouč

• v květnu 1945 rodina ubytovávala ruské vojáky

• od 1. září 1958 učila na základní škole ve Velemíně

Dívala jsem se, co je to tam za děti

Eva Křivánková se narodila pod jménem Henychová do nelehké doby. Na svět přišla 27. listopadu 1939 v Poplzech u Libochovic. V té době již nacisté na území Čech zřídili protektorát. Nedaleko Libochovic se táhla hranice, za kterou bylo území Sudet. Ty se po mnichovské dohodě v roce 1938 staly součástí tehdejší Třetí říše.

Její tatínek se živil jako zemědělec a rodina obstarávala malé hospodářství, takže za války měli výhodu, že netrpěli hlady tolik jako lidé ve městech. Tatínek byl členem výboru libochovického Sokola a na začátku války se raději nějakou dobu schovával u své tchyně v Nových Kopistech. Existovala totiž obava, že všichni sokolové budou pozatýkáni. Evina maminka pocházela právě z nedalekých Nových Kopist, které leží vedle Terezína. Často vzala Evu a jejího staršího bratra Jindřicha a vydali se tam navštívit babičku.

Cestou do Nových Kopist procházeli podél terezínské Malé pevnosti. „Tam byla podél silnice asi dvoumetrová dřevěná ohrada. Když jsem už potom byla trochu starší a byla jsem zvědavá, tak na konci té ohrady v ní byly škvíry a já jsem tam koukala a divila jsem se, co je to tam za děti. Maminka mě vzala za ruku, táhla mě pryč a říkala: ,Mlč, mlč a pojď.“ Děti, které pamětnice viděla za plotem, byly židovské děti, které žily internované v ghettu, a mnoho z nich později skončilo v plynových komorách koncentračních táborů.

Padl jí mrtvý do náruče

Maminčin strýc pracoval jako železničář na nádraží v Bohušovicích nad Ohří. Bohušovické nádraží sloužilo za války k transportům Židů do terezínského ghetta. „Na bohušovickém nádraží vyklopili lidi s kufříky. Byli to Židé jednak od nás, ale i z jiných zemí Evropy.“ Jednoho dne transportem od Prahy přijel i židovský lékař, u kterého se maminčin strýc dříve léčil. „Ten strýce požádal, jestli by mu neposlal nějaké dopisy, které měl připravené.“ Strýc neváhal a svému známému pomohl. Bohužel se o tom dozvědělo gestapo a později byl strýc za pomoc Židovi potrestán. „Sebralo ho gestapo a byl vězněn v Německu.“ Po skončení války se strýc naštěstí vrátil.

Tolik štěstí bohužel neměl Evin bratranec Jaroslav Kotouč. Byl synem tatínkovy o mnoho let starší sestry. Před válkou působil jako důstojník československé armády a se začátkem války se stal členem odbojové skupiny Obrana národa. V Libochovicích a okolních vsích bylo členů této organizace poměrně hodně. Už v roce 1940 zatklo gestapo libochovického lékárníka Reše. Jeho dva bratry zatklo gestapo už dříve. „On měl od těch bratrů motáky, ze kterých věděl, jak s nimi gestapo zacházelo, takže se zařekl, že jeho živého nedostanou. Byl to lékárník, takže měl cyankáli. Čekalo na něj gestapo a šel se rozloučit se ženou a vzal si to cyankáli. Padl jí mrtvý do náruče.“

Mně se hrozně líbil

V roce 1942 si gestapo přišlo i pro Evina bratrance Jarku. „Bylo mu osmadvacet let, když je v Libochovicích pozatýkali.“ Místní Obrana národa se scházela ve sklepě libochovické školy a při jedné schůzi pořídili prezenční listinu. Ta se bohužel po jedné domovní prohlídce dostala do rukou gestapa a to podle ní jen obcházelo dům od domu a zatýkalo všechny členy odboje v okolí. „Vodili je na velké nádraží, tam měli přistavený vagon, a zatkli jich asi padesát.“

Jaroslav Kotouč byl spolu s ostatními spolupracovníky z Obrany národa popraven v pražských Kobylisích dne 1. července 1942. Eva měla tehdy tři roky, takže o celé tragédii nevěděla a v rodině se o tom nemluvilo. O osudu svého bratrance se dozvěděla až přibližně o deset let později. „Teta měla Jarkovu fotografii na zdi a já jsem se jí ptala, kdo to je, protože se mi hrozně líbil, a teprve pak mi to začala vyprávět.“

Nadšené vítání osvoboditelů

Koncem války byly Libochovice bombardovány. Pravděpodobným cílem Spojenců byl libochovický zámek, kde sídlili němečtí důstojníci. Místo něj však bomby trefily domky v okolí a několik občanů Libochovic zemřelo. Při dalších bombardováních se tedy i v Poplzech schovávali do improvizovaného krytu na zahradě. „Měli jsme takový krecht pro řípu. To je vlastně v zemi vydlabaná jáma a na ní betonový povrch.“

Libochovice a okolí osvobodila Rudá armáda. Eva si vzpomíná na její příchod do vesnice dne 8. května 1945. „Někdo bouchal na vrata, tatínek vyběhl ven a tam stál ruský voják a ptal se, kudy na Prahu.“ Tatínek jim tehdy ukázal cestu. Další posádka už však nepokračovala dál a usadila se v Poplzech. Několik důstojníků se ubytovalo přímo u Henychových v domku. „Rusové byli přijati s ohromným nadšením.“

Dal šeřík té Rusce

Eva vzpomíná hlavně na jednoho sovětského vojáka, který spal u nich v obýváku na gauči. Říkali mu „Samarskij“, protože vždycky, když se opil, tak tesknil po svém bydlišti, Samaře v Rusku. Henychovi si pálili domácí slivovici, které Rusové brzy přišli na chuť, takže u nich probíhaly večírky. „Maminka byla trošku rozhořčená, když se vzbudila a slyšela cinkání nádobí. Rusové si tam vyndali naše sváteční nádobí a hospodařili si.“

Jinak neměla rodina s důstojníky problémy a zvlášť „Samarského“ si rychle oblíbila. „Když se chystali k odjezdu, tak mi maminka nařezala šeřík, abych ho tomu ‚Samarskému‘ dala. Já jsem ho našla v náklaďáku a vedle něj byla taková pohledná Ruska v uniformě. On si ten šeřík ode mě vzal a dal ho té Rusce, to mě tak strašně mrzelo v těch pěti letech!“

Hodně z nich nemělo tatínky

Po válce nastoupila pamětnice do školy v Libochovicích. Vzpomíná, že první roky dostávali svačiny od americké pomoci zvané UNRRA. „Přišel pan školník a přinesl hrnec kakaa a k tomu jsme dostali dalamánek.“ Po válce se na jejich škole také objevila deska se jmény učitelů a školníka, kteří byli za války popraveni v procesu s příslušníky Obrany národa. „Začala jsem se rozkoukávat a najednou jsem viděla, že hodně spolužáků nemá otce, ale jenom maminky.“

Pamětnice se rozhodla stát učitelkou a v září 1958 dostala umístěnku do základní školy ve Velemíně, kde učila češtinu a ruštinu. Ubytoval ji u sebe pan učitel Ježek s manželkou, kteří oba ve škole také působili. Půl roku před pamětnicí nastoupil do školy po vojenské službě i Josef Křivánek, kterého si Eva již v roce 1960 vzala. Křivánkovi se přestěhovali do Velemína, kde oba pracovali, a časem se jim narodili dva synové; v roce 1965 Pavel a v roce 1969 Petr.

Z toho mi nebylo dobře

Prázdniny v roce 1968 trávila rodina v Dětenicích ve východních Čechách, odkud Josef Křivánek pocházel. Nad ránem 21. srpna je probudil Evin tchán s tím, že zemi obsazují armády Varšavské smlouvy. Rodina se vydala na cestu domů do Velemína. „Tam jezdily tanky. Kluci na nás mávali nadšeně, oni si opravdu mysleli, že nás jedou zachránit. Pustili nás mezi sebe a jeli jsme přes Mladou Boleslav mezi tanky.“ Eva vzpomíná, že to byla velmi nepříjemná cesta, protože člověk netušil, co se bude dít.

Eva Křivánková učila celý život ve škole ve Velemíně. Oba její synové vystudovali gymnázium a chvíli studovali na vysokých školách. „Když jel syn na vojnu do Ružomberku a musel přísahat, že za svou zem bude ochoten obětovat i život, tak já jsem si vybavila toho našeho Jarka a ostatní Libochováky, co ten život obětovali, a dobře mi z toho nebylo.“ Její mladší syn Petr je současným starostou Libochovic.