Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anežka (sestra Pavla) Křivánková (* 1929)

• narozena v roce 1929 v Modré u Velehradu

• klášterní škola v Napajedlech, vstoupila do řádu Milosrdných sester sv. Kříže

• v září 1950 s řádem deportována do Bohosudova

• v březnu 1951 složila slib u Kongregace milosrdných sester sv. Kříže

• několikrát přemístěna na práci v továrnách - Elite Varnsdorf, Texlen Trutnov

• v letech 1964-1984 asistentka provinční sestry představené

• v letech 1984-1997 v generální kapitule ve Švýcarsku

• napsala kroniku řádu z let 1948-2000 - Skrze kříž ke světlu

• v současnosti žije v klášteře sv. Kříže v Kroměříži

  Anežka Křivánková – sestra Pavla

„Říkali jsme si, že je třeba vydržet a zůstat věrné.“

Anežka Křivánková, řeholním jménem sestra Pavla, se narodila v roce 1929 v Modré u Velehradu. Většinu svého života strávila službou Bohu u Kongregace Milosrdných sester sv. Kříže. Stejně jako většina  ostatních sester z řádu nevystoupila ani pod nátlakem komunistického režimu, pro který byly jen osobami určenými na práci v průmyslu, pro svou víru byly vězněny, ponižovány a šikanovány.

Již v raném dětství se Anežka Křivánková rozhodla pro službu Bohu. Po obecné škole v Modré nastoupila na klášterní školu v Napajedlech ve výchovném ústavu Ludmila. Po jejím  ukončení už u Kongregace Milosrdných sester sv. Kříže zůstala. „Zůstala jsem v Napajedlech. Bylo to v době války. Klášterní škola byla zavřená, ale měli tam nějaký obchodní kurz, tak jsem tam rok přežila. Potom jsem byla rok v provinčním domě v Kroměříži a v roce 1945 rozhodla představená, že půjdu na gymnázium do Olomouce.“

Rodiče proti jejímu rozhodnutí nijak neprotestovali. Spíše byli rádi, jakou si zvolila cestu. „Myslím, že to bylo maminčino přání a tatínek to pěkně přijal. Bylo to křesťanské prostředí, takže to tehdy bylo pro tu rodinu jakési vyznamenání. Řekla bych, že z toho měli radost,“ říká dnes sestra Pavla

Maturitu Anežka Křivánková skládala až po únoru 1948. I přesto, že školní léta měla být přípravou na život v klášteře, musela složit zkoušku i z marxismu-leninismu. Takto na to dnes vzpomíná: „Já jsem v čtyřicátém devátém maturovala. To jsem už měla víceméně komunistické témata. Jako téma písemky z češtiny bylo: Husitská revoluce, Tábor, Lenin a Stalin a Ústava Československé republiky. Tak co si teď vybrat? Tak jsem si vybrala Husitskou revoluci. Tam jsem mohla nějak zamotat ten feudalismus. Věděla jsem zpaměti jeden výrok od pana prezidenta Beneše, který se mi tam hodil: ,Koruna naší vlasti byla několikrát osekána, ale kořeny tkví pevně v zemi. Sestupme ke kořenům a koruna se opět zaskví novými ratolestmi.‘ Tak jsem to končila. Při otázce z filozofie jsem dostala marxismus-leninismus. Tak jsem také musela napnout, co se dalo. Nejhorší bylo to, že člověk musel říkat to, s čím nesouhlasí.“

Na začátky v řádu, v provinčním domě v Kroměříži, vzpomíná sestra Pavla velmi ráda. S prostředím se rychle sžila a službu druhým brala jako životní úkol.

Deportace a práce v továrnách

V dubnu 1950 proběhla v komunistickém Československu likvidace mužských katolických řeholních řádů. Brzy následovala likvidace i ženských řádů. V září 1950 byly deportovány i sestry z provinčního domu v Kroměříži: „V roce 1950 už začaly ty procesy proti řeholním osobám. Už to začalo. V září 1950 jsme se odtud musely odstěhovat. První bylo, že sestra představená měla odjet do Prahy. Tam jí řekli, že se musíme odstěhovat. První skupina musela 13. září. Asi z našich devíti domů. Potom další skupina, kde byly provinční domy jako ten náš klášter. Tak to bylo 28. září. Byly jsme odstěhovány do Bohosudova. Nám řekli: ,Vy nemáte žádný závazky. Jste volné. Můžete beze všeho odejít k rodičům a uvidíte. Třeba za rok se to změní a vrátíte se.‘ To všichni říkal – na rok. Protože to není možný, aby to vydrželo. My jsme všechny řekly: ,My jdeme s váma. Tak jsme se rozhodly sdílet osud sester a v tom září, to jsem byla půl roku novicka, jsme odtud odjížděly do toho Bohosudova. Tady jsme nasedaly v jedenáct hodin a byly jsme tam kolem půlnoci. Vím, že když byla poslední mše svatá, že se zpívala taková jedna krásná píseň. ,Ó kolikrát zde Glória již znělo‘ a tak dál. A jak se nám zadrhl hlas, že jsme nemohly zpívat, jak se loučíme s tou kaplí.“

Jen z Kongregace Milosrdných sester sv. Kříže bylo do centralizačního kláštera v Bohosudově převezeno celkem 266 sester. Anežka Křivánková byla v té době ještě v noviciátu a chystala se na slib řádové sestry. Ten nakonec přišel dřív, než čekala, protože pro sestry byla připravena další deportace na práci do továren a nemocnic. Takto na to dnes vzpomíná sestra Pavla: „Jednou večer před Smrtnou nedělí jsme přišly z továrny a představená řekla, že zítra máme slib. Bez nějaké přípravy. Protože oni už se doslechli, že nás chtějí nějak rozhodit, odstranit z toho velkého společenstva. Státní úřad pro věci církevní. Ten byl nový. Takže jsme byly rády, že můžeme složit slib. Tak ta naše skupina osmi sester složila slib. Všechny jsme zůstaly. Žijeme už jen dvě. Letos je to šedesát roků od skládání slibu. 11. března v 51. roce. Skutečně jsme složily slib a představená byla volána do Prahy a tam jí řekli, že všechny nejmladší, které byly v bohosloví novicky, kandidátky, že musí opustit klášter a odejít na různá místa. Oni nás dali jako sanitárky do různých nemocnic, aby nás získali pro civilní život. Té noci jsme se balily a ráno jsme byly připravené k odjezdu. Stály jsme před klášterem. A tam byla celá řada nějakých civilních mužů, osob. Jeden z nich, byl to myslím krajský civilní tajemník, vyvolával: ,Liberec – deset kusů, Rakovník – pět kusů, Kladno – pět kusů, Ústí nad Labem – čtyři kusy.‘ A představená: ,Vždyť to přece není dobytek?!‘ Potom jsme odjely v doprovodu jednoho zmocněnce. Nikdo nás nesměl doprovázet. My jsme jely do Liberce a ostatní na jiná místa.“

V březnu 1951 se setra Pavla společně s dalšími devíti sestrami ocitla v liberecké nemocnici. I tam se je komunisté stále dokola snažili přesvědčit, aby vystoupily z řádu. „Oni nás zdravili ,čest práci‘ a stále se nás snažili převychovat, že jsme byly moc uctivý a držíme si odstup. My jsme zůstaly věrné… Říkaly jsme si, že nastala taková určitá hodina pravdy a že musíme obstát.“

Kvůli své neústupnosti byly zanedlouho z nemocnice převezeny na práci do továrny Elite ve Varnsdorfu, která již byla plná sester z deseti řádů. „My jsme tam přijely jako poslední skupina a už tam pracovala celá řada sester z různých řádů a různých krojů. To bylo zajímavý, že jsme šly do kostela a teď takový pestrý průvod. Na předku jedna referentka a na konci další referentka.“  Sestry byly na každém kroku hlídány zmocněnkyněmi a bez jejich svolení si nesměly ani zatelefonovat. Po práci v továrně musely také pravidelně navštěvovat politická školení. „Po každé směně jsme musely na politické školení. Každý den asi hodinku číst noviny. Nikdo ty noviny nechtěl číst. Jedna říkala, že je Slovenka a neumí čítat česky, druhá, že ji bolí v krku a třetí zase něco. Nakonec to ta referentka musela číst sama a hrozně koktala. To víte, jakmile se zakoktala, tak jsme se začaly smát. Tak jsme byly nezdvořilý.“

V únoru 1952 byla sestra Pavla odvezena do další továrny, Texlenu Trutnov. Komunistům a estébákům se i přes enormní snahu nepodařilo přimět sestry, aby vystoupily z řádu, a proto bylo rozhodnuto, že nejstarší a nejvlivnější sestry budou uvězněny v klášteře v Hejnicích. Jak vzpomíná pamětnice, všechny sestry potom žily v obavách, kdy si StB přijde i pro  ně: „V roce 1952 nám vzali ty sestry, o kterých si mysleli, že mají vliv na druhé. Tak z každého řádu vzali někoho a odvezli je do Hejnic. My jsme nic nevěděly. Najednou chtěli sestru Karličku do kanceláře a už se nevrátila. Prostě tak, jak byla v tom špinavým – v sobotu jsme čistily stroje –  ji odvezli do těch Hejnic. Takže potom trvalo chvilku, než dostala pořádný vybavení. Tehdy to právě byla taková těžká noc. Jak jsme se vrátily z továrny, tak nám vysvětlili, proč ji zavřeli. Že to byla špionáž a já nevím co všechno. Tak jsme si to vyslechly v tichosti. Teď v noci najednou, už jsou tady zas. To byla celá skupina mužů a ta referentka mezi nimi. My jsme je nechtěly pustit a zabarikádovaly jsme se. Nevěděly jsme, co chtěli, jestli domovní prohlídku nebo co. Oni tloukli na všechny možný strany. My jsme byly na verandě a oni byli venku, dole na prostranství. My jsme říkaly: ,Kdybyste, paní referentko, byla sama, tak bysme Vás pustily, ale že máte takový doprovod…‘ Tam bylo několik mužů a to víte, fantazie pracovala. Tak jsme jich tam nepustily a volaly jsme do tmy o pomoc. Nikdo na pomoc nepřišel. Ale jak oni viděli takový ten strach, tak řekli, že pojedou, a odjeli. Na druhý den zrána jsme slyšely, jak referentka telefonuje, že jsme jí neotevřely, a jak dělá veliký povyk a že nás v továrně čeká veliké překvapení. My jsme potom do té továrny jezdily s nejnutnějšími věcmi, kdyby nás také vzali jako sestru Alenu nebo jiné. Takže jsme s sebou vždycky nosily mýdlo, ručník a kartáček na zuby. Potom už byl klid. Když se potom lidé ptali paní referentky, co to bylo v noci u nás, ona jim říkala, že u nás byli zloději a že nás šli chránit.“

Zatčeny a uvězněny byly sestry sv. Kříže i na jiných místech republiky. Některé potom strávily za falešné obvinění léta v kriminále: „Ty tři sestry z toho Zábřehu, ty byly uvězněny na rok a půl nebo tak nějak. Oni jim řekli, že modlitba mariánského roku je opisem relace zahraničního nepřátelského vatikánského vysílače. Že ta modlitba hanobí a znevažuje Sovětský svaz a jeho představitele. Už to byly vesměs takové starší sestry a potom přišly takové zdravotně hodně špatné. Bylo na nich vidět, že prožily něco velmi těžkého. Vlastně jich bylo vězněno jedenáct. To byly všechno vesměs takové kratší tresty. Nejdéle byla vězněná sestra Cyrila.“

Protože režim neměl ošetřovatelky pro domovy důchodců, byly sestry v polovině padesátých let rozesety po celé republice jako ošetřovatelky. Sestra Pavla se dostala do domova důchodců v Lukově u Zlína, kde pracovala devět let. I když režim v práci již byl volnější, stále muselo při každé cestě nebo návštěvě rodičů žádat o povolení církevního tajemníka.

V Provinční a generální správě

V roce 1964 zemřela provinční sestra představená Kamila Gelingová, která celá léta statečně bojovala proti perzekuci řádu. Sestra Pavla byla povolána jako asistentka nové provinční představené a v roce 1984 byla zvolena do generální kapituly ve Švýcarsku. Přes počáteční problémy ji nakonec bylo svoleno vycestovat, ale každý rok si musela v Praze obnovovat výjezdní doložku. V generální kapitule měla na starosti sestry z Moravy, Čech, Slovenska, Maďarska, Chorvatska a Slovinska.

Zpočátku si nemohla zvyknout na novou volnost, ale na svobodu se zvyká rychleji než na útlak a perzekuci. „Říkali mi, že ze začátku na mně bylo vidět, jak jsem se za sebe dívala, jestli mě někdo neposlouchá. Už jsem měla ten tik a byla jsem opatrná i tam.“

Za Švýcarska se sestra Pavla vrátila až v roce 1997 a od té doby žije v klášteře sv. Kříže v Kroměříži.

Pro Post Bellum v roce 2010 natočila zpracovalVít Lucuk, mail:vitlucuk@seznam