Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Libor Křivánek (* 1936)

• narozen 14. února 1936 v Chýnově u Libčic nad Vltavou

• dětství na statku

• zážitky z války, nálety, obsazení republiky německou armádou

• 1950 zabrání rodného statku do národní správy, vystěhování, pronásledování

• 1952–1954 nucené práce v zemědělství na Osoblažsku

• zákaz studia

• v roce 2016 žil v Mělníku

Libor Křivánek přišel na svět 14. února 1936 v osadě Chýnov v Libčicích nad Vltavou jako deváté dítě silně věřících rodičů. Měl ještě dva mladší sourozence. Celá rodina obhospodařovala statek s polnostmi o výměře větší než 50 hektarů. Libor na své dětství vzpomíná rád: „Rodiče byli velmi konzervativní a zároveň pokrokoví. Vedli nás k práci, ale trvali na tom, že každý musíme mít vzdělání a nějakou profesi, to tehdy na vsi vůbec nebylo běžné. Škola navíc nebyla zadarmo, něco málo se muselo přispívat. V domácnosti jsme zpočátku měli služku, pak už toho spoustu zastaly starší sestry. Maminka chodila sloužit i na jiné statky, když se u nás pekly vdolky, stáli jsme na ně frontu.“

Nástup reforem

Pamětník nastoupil do obecné školy v Libčicích nad Vltavou, kde prospíval s výbornými výsledky. Za války si v budově školy zřídili Němci lazaret a žáci se učili v různých náhradních prostorech – v kině, hospodě nebo sokolovně. Se spolužáky s nadšením čekali na nálety, které probíhaly hlavně v roce 1944. „Americká letadla, co létala z Itálie, měla stále stejnou trasu. V jedenáct dopoledne zahoukala siréna, my jsme popadli tašky a běželi domů, škola skončila.“

Po páté třídě nastoupil Libor na gymnázium v Kralupech nad Vltavou, ale absolvoval pouze primu. Po převratu v roce 1948 komunisté zrušili nižší stupeň gymnázií a žáci se první tři ročníky museli vrátit zpátky do měšťanek, přejmenovaných na střední školy. „Ředitel měl proslov o tom, že není možné, aby lidově demokratické zřízení nechávalo studovat lidi, u nichž je předpoklad, že nebudou zrovna pro toto zřízení nadšeni.“ 

Selské rodiny režimu na obtíž

Tři následující roky dochodil pamětník v měšťance. Po úspěšných závěrečných zkouškách se chtěl opět pokoušet o studium na gymnáziu, z ideologických důvodů však nebyl přijat. Ředitel zkušební komise ho doporučil alespoň ke studiu na zahradnické škole v Ruzyni, kde neměli dost žáků. Jeho sourozenci na tom nebyli lépe. Staršího bratra vyhodili bez udání důvodů ze studií veteriny už v roce 1949; bratra, který chodil na zemědělskou školu v Roudnici nad Labem, nevyhodili, ale nepřipustili ho k maturitě. „Jeho třídní mu to neřekl a do toho maturitního seznamu ho připsal tajně na vlastní riziko, takže bratr odmaturoval a později si dodělal i vysokou školu. Třídní se mu s tím svěřil až po dvaceti letech na školním srazu.“ Sestra musela jít pracovat na podřadné místo do textilky.

V roce 1950 navíc zabrali jejich statek v Chýnově do národní správy. Na velké statky nad 50 hektarů se uděloval takzvaný nucený pacht, jedním glejtem mohli komunisté hospodářství zabavit, aniž by museli cokoliv dalšího prokazovat. Rodina žila na statku ještě další rok, bylo jich tolik, že je neměli kam vystěhovat. Mohli však pouze do obytné části stavení, vše ostatní bylo zabrané.

„Obdivuji rodiče, jak zvládli to ponížení, určitě jim pomohla víra, prostě to přijali jako fakt. My děti nechápaly, proč najednou nesmíme běhat po svém dvoře, nesmíme do stodoly nebo do zahrady, odevšad nás vyháněli. Rodiče navíc měli potíže se uživit, větší sedláci na principu výminku si neplatili nemocenskou, počítalo se, že je zajistí děti. Takže nedostávali ani žádnou penzi. Soused komunista se někde přimluvil, že nakonec měli alespoň sociální důchod 180 korun měsíčně,“ říká pamětník.

Za rok přišel pokyn k vystěhování do malého zdevastovaného statku na opačném konci vesnice, na němž nikdo nehospodařil téměř třicet let, shodou okolností původně patřil vzdáleným příbuzným z matčiny strany. „Vlastně jsme měli štěstí, obvykle se vystěhovávalo na druhý konec republiky. Určili nám, co si smíme vzít s sebou a co už ne, třeba zvířata jsme tam museli nechat. Když jsme jeli vsí, lidé potajmu koukali za okny.“

Ohrožení národního hospodářství

Dospělé děti Křivánkových se po přestěhování co nejdříve rozprchly do světa. Pokud chtěly do zemědělství, nemohly zůstat na svém statku, to by nebylo ideologicky správné. V úvahu přicházel státní statek, cihelna nebo kladenské doly. Na zabavené statky komunisté přidělovali nové sedláky, Liborův tatínek se chodil se zájmem dívat, jak jim hospodářství prospívá. „Chodil do lesa, do polí, aby neseděl doma, většinou stejnou cestou. Párkrát prošel bramborovým polem a místní špehouni ho nařkli, že tam roznáší mandelinku bramborovou. Řešilo se to na národním výboru, otec se bránil tím, že mají mandelinku i v okolních vsích a kdo jim to roznášel tam. Skončilo to pro něj jen nějakou důtkou, ale mohl z toho být kriminál, protože ohrozil národní hospodářství.“

Libora po roce studií na zahradnické škole v Ruzyni vyhodili, hned o prázdninách roku 1952 dostal příkaz nastoupit na státní statek do Osoblahy s tím, že je zde zajištěna možnost ideologické převýchovy i odborný růst. Bylo mu šestnáct a strávil tam téměř dva roky.

Jinovatka na peřinách

Asi čtyřicet chlapců, někteří o trochu starší než Libor, odjelo do osoblažského střediska ve Studnici. Práce nevadila, ale prostředí bylo nesmírně deprimující. Územím za války třikrát přešla fronta, krajina byla zpustošená a opuštěná i od nových osídlenců po roce 1945. K samotnému pobytu se pamětník vrací jen nerad: „Ubytovali nás v ratejně udělané z půdy, neměli jsme peřiny, kamna jsme sehnali časem. Nejdřív jsme vymetli obilí, pak myši. Nejkrušnější byla zima, večer jsme si zatopili, aby nám uschlo oblečení, přes noc se na všem udělala jinovatka. Voda zamrzla při prvních mrazech, na hygienu nám musel stačit potok, pokud jsme si tedy prosekali led.“

Chlapci dělali s traktorem, u koní, dobývali na polích řepu a dřeli při žních. Sklidit vše často nestihli. V zimě museli pracovat v lese a řezat vrbové proutí na košíky. Trápila je zima a odluka od rodin. „S rodiči jsem si psal, posílali mi balíky i nějaké jídlo. První půlrok jsme nesměli domů. Jedna skupina se tam dostala na pět dní o Vánocích, ta druhá, v té jsem byl i já, až o Velikonocích v dubnu.“

Zemědělství nebo doly

Po smrti Stalina a Gottwalda se začaly kritizovat nucené práce v zemědělství. S každým z chlapců musel proběhnout rozhovor, zda chce zůstat v zemědělství v místě nucených prací či půjde jinam do zemědělství nebo do dolů. Libor neváhal ani chvíli a vrátil se zpět domů a začal pracovat v ovocnářském středisku ve Větrušicích, které spadalo pod státní statek Praha-Ďáblice. Zakládali nové sady a školky. Pamětník tam docházel asi rok, pak ho vybrali na kurz do zahradnické školy do Kopidlna, aby si doplnil odborné vzdělání. Dostal pracovní umístěnku do podniku Zelenina Středočeský kraj, mohl si vybrat mezi Mělníkem a Moravou. Volba padla na Mělník, kde žila teta, u které mohl bydlet. Dokončil nižší střední mistrovskou školu. V Mělníku se oženil a usadil.

S chlapci z Osoblahy se schází dodnes. Na nucených pracích se stíraly sociální rozdíly, pracovat museli synové bohatých i chudých, panovala mezi nimi solidarita a vznikala pevná přátelství. Po revoluci se snažili celý případ nucených prací zveřejnit, ale nebylo koho potrestat, vše probíhalo v rámci zákonů. Nepodařilo se dosáhnout žádného odškodného, vyšlo jen několik článků v novinách.