Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Ladislav Křivánek (* 1942)

• narozen 21. dubna 1942 v Malšicích

• roku 1950 otec Ladislav Křivánek zatčen a odsouzen ve vykonstruovaném procesu

• roku 1960 otec propuštěn na amnestii

• pamětník vystudoval střední zemědělskou školu

• vysokou školu absolvoval dálkově v době uvolnění v druhé polovině 60. let

• pracoval jako agronom v místním Jednotném zemědělském družstvu (JZD)

• od roku 1988 pracoval v pojišťovně

Tomu se ani nechtělo věřit

Při nahrávání pamětníků se první otázky vždy týkají dětství, protože se předpokládá, že na dětství každý vzpomíná rád a nemá s ním spojenou žádnou traumatickou vzpomínku. To neplatí o příběhu Ladislava Křivánka, kterého nejhorší zážitky potkaly právě v dětství.

Narodil se 21. dubna 1942 v Malšicích. „Narodil jsem se za heydrichiády, ale válku si nepamatuju, samozřejmě.“ Ladislavův otec byl starostou Malšic a rodina vlastnila asi 20 hektarů okolních polí. Ladislav nastoupil do první třídy v roce 1948. V ten samý rok byl v Československu nastolen komunistický režim. Otec Ladislav Křivánek starší jako starosta ve vsi důrazně vystupoval proti komunistům, kteří postupně přebírali moc. Proto byl pro nový režim nepřítelem.

Okamžitě po nástupu komunistů odešel z pozice starosty a nějakou dobu se nedělo nic. Vše se změnilo v roce 1950. „20. dubna 1950 přijela Státní bezpečnost a zatkli ho. Odvezli ho pryč a nikdo nevěděl kam a proč.“ Ladislav vzpomíná, že byl ten den se svými dvěma sestrami na představení pro děti. Když skončilo, tak je vyzvedla teta a odvedla je domů. „Pamatuju si, že maminka hodně plakala. My jsme to dost dobře nechápali.“

Ladislavův otec byl souzen ve velkém, vykonstruovaném procesu. Roli hlavního svědka sehrál jistý pan Hanák, který byl agentem StB. Ten chodil za různými lidmi a prosil je o pomoc. Říkal jim, že přichází ze západu. Pokud ho lidé neudali, tak to byla pro StB záminka je zatknout. „Otec byl zařazenej do nějaký skupiny lidí, kteří se snažili nějak poškodit to nastávající zřízení.“

Na soud se čekalo přes půl roku. V červnu přišel mamince dopis, ve kterém jí oznamovali, že jim zabavují veškerý majetek. „Bylo to ještě půl roku před tím, než ho odsoudili. Z toho, že nám zabavili majetek, se dalo usoudit, že bude odsouzený.“ Soud probíhal 17. listopadu 1950 a Ladislava Křivánka staršího odsoudili k 16 letům vězení, ztrátě veškerého majetku, ztrátě občanských práv a peněžité pokutě. „Tomu se ani nechtělo věřit, že něco takového je možný jenom proto, že nesouhlasil s nástupem režimu. Nic jiného neudělal.“ Deportovali ho do pracovního tábora v Jáchymově. Tam a chvíli i v dolech v Příbrami těžil následujících deset let uran.

Jako děti jsme psali prezidentovi žádost o milost

Rodině mezitím úřady zabavily veškerý majetek. „Ten barák byl úplně vybrakovaný. Nezůstalo nám vůbec nic.“ Jediné jejich štěstí bylo, že jejich dům spoluvlastnili prarodiče, takže nepřišli alespoň o střechu nad hlavou. „Naše věci zabavili. Ocenili je a dali do bazaru. Maminka je pak zase postupně z toho bazaru vykupovala.“ Maminka zůstala sama se třemi malými dětmi a naprosto bez peněz.

Jediné, z čeho mohli žít, bylo to, co si sami vypěstovali. Ale na to ona sama nestačila. „Zbyla tu maminka sama. Dřív mívali nějaký pomocníky, ale ty už nesměla zaměstnávat. Celá vesnice už měla žně za sebou, jen u nás ještě ne, protože maminka to sama nedokázala udělat.“ Lidé se vsi se jí báli pomáhat. Místní hospodářské družstvo bylo alespoň ochotno mamince v hotovosti platit za výkup plodin. Peníze normálně posílali na účet, ale ten měli Křivánkovi zablokovaný. „Tady v Malšicích byli jen tři lidi, co se jí nebáli pomoct. Lidé měli strach, aby nedopadli jako otec.“

Křivánkovým zabavili veškerý majetek a nově koupený traktor. Na ten si vzal otec před nějakou dobou půjčku. Traktor sice už rodině nepatřil, ale na maminku udeřili z národního výboru, že je nutné za něj splatit dluh. „Mamince řekli, že buď musí zaplatit rovnou peníze za ten traktor, anebo musí jít do družstva…. Maminka musela podepsat přihlášku. Takže my jsme jedni z prvních ze vsi, co vstoupili do družstva.“

Pro rodinu nebylo snadné navštěvovat tatínka ve věznici stovky kilometrů daleko. Situaci navíc komplikovalo, že návštěvy ve vězení mohly absolvovat pouze dvě osoby. Pokaždé tak šla maminka a s ní někdo z dětí nebo teta. Ze začátku probíhalo setkání s otcem vždy jen po dobu deseti minut a na dálku. „V těch 50. letech byla velká dřevěná přepážka, sklo a dráty a pak vždycky stáli policajt, odsouzený a vedle další policajt.“ Návštěvy působily tedy velmi skličujícím dojmem. Rodina se nevzdávala naděje, že bude nespravedlivě odsouzený tatínek propuštěn. „Jako děti jsme psali žádosti o milost do prezidentské kanceláře. Odpověď byla vždy stejná, že ještě pobyt nedosáhl nápravy.“

Po deseti letech v roce 1960 propustili Ladislava Křivánka staršího na amnestii. „Sebrali ho na dvoře, kde byl jen v pracovním oděvu. V tom samým oblečení se vrátil za deset let, nic jinýho neměl.“ Zatčen byl, když měl syn Ladislav osm let a vrátil se, když mu bylo osmnáct, pár dní před pamětníkovou maturitou. Dnes si lze těžko představit, jak se musel otec cítit, když ho mimo jiné okradli o dobu dospívání jeho tří dětí. „Když se nám vrátil otec, tak to bylo zvláštní. Když někdo odejde a deset let je pryč, tak to bylo taky složitý, než se zase zařadil.“ Ladislavův otec se vrátil velmi zesláblý, ale naštěstí poměrně zdravý. Dožil se 89 let. „Já nerad mluvím o tom období, člověk si to potom všechno vybaví,“ vypráví Ladislav Křivánek

Měli jsme strach, že dopadneme jako studenti v roce 1948

V době, kdy se otec vrátil z vězení, složil Ladislav úspěšně maturitu na střední zemědělské škole. „Tehdy jsem ani nikam jinam nemohl.“ Na vysokou školu nebyl z kádrových důvodů přijat a dostal tedy rovnou pracovní umístěnku do místního JZD. Tam pracoval rok a pak byl povolán na vojnu. Dva roky si odsloužil u útvaru na Slovensku a po návratu nastoupil zpět do práce.

Od roku 1964 se stal Ladislav v družstvu agronomem. „Pořád jsem měl v hlavě, že si chci udělat vysokou školu. A v té době před rokem 1968 se to trošku začalo uvolňovat.“ V roce 1964 se tedy zkusil přihlásit na dálkové studium vysoké školy v Českých Budějovicích a tentokrát ho přijali. V roce 1968 měl za sebou čtyři roky studia a do toho přišla okupace armádami Varšavské smlouvy. „Měli jsme strach, abychom nedopadli jako ti studenti v roce 1948, který pak vyhodili ze školy. Se mnou tam chodili dva kluci, který už právě takhle vyhodili v roce 48.“

Ladislav naštěstí stihl dostudovat před začátkem normalizačních prověrek. Potom pracoval jako agronom v družstvu. V roce 1988 se nepohodl s vedením a odešel pracovat do pojišťovny, kde byl následujících patnáct let až do důchodu.

V roce 1965 se Ladislav oženil a narodili se mu dva synové. „S manželkou jsme měli velmi klidný manželství, rozuměli jsme si celou dobu. Letos spolu budeme už 53 roků.“ Manželé Křivánkovi si svépomocí přestavěli domek, kde dřív žil Ladislav s rodiči. Část domku ale po zabavení majetku v roce 1950 patřila státu. Ladislav s manželkou tedy šetřili peníze a pokaždé si kousek vlastního domu od státu odkoupili. „Z nás museli mít radost. Jednak jsme pracovali pro socialismus, protože ani jiná možnost nebyla, a když jsme náhodou ušetřili korunu, tak jsme si za to koupili část vlastního majetku.“

Revoluci v roce 1989 přivítal Ladislav s velkou úlevou. Jezdil pravidelně na demonstrace do Tábora. „To byla výborná doba a lidi tak nějak drželi při sobě a měli z toho radost.“ V současnosti žije Ladislav spokojeně s manželkou a synovou rodinou. „Hodně lidí si stěžuje, když jsou v důchodu. Já říkám, že tak, jak se mám teď, tak jsem se nikdy neměl. Nic mi nechybí.“ Obává se toho, že se společnost poslední dobou odklání od demokracie. „Přeju si, aby lidi chodili k volbám a nepřipustili, aby se vrátila taková doba, jaká tu byla.“