Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Křístek (* 1919  †︎ 2016)

• narodil se 31. 8. 1919 v Domaslavicích poblíž Frýdku

• učil se zámečníkem

• po okupaci roku 1939 odešel přes hranice do Polska

• vstup do čs. armády

• přes SSSR se dostal na Blízký východ

• účastník bojů u Tobruku

• plavba na lodi Mauretania do Anglie

• konec války prožil u Dunkerque

• v 50. letech vyhozen z armády

• zemřel 17. února 2016

Josef Křístek se narodil 31. srpna 1919 v Domaslavicích poblíž Frýdku. Do školy chodil v Radvanicích, kam se rodina přestěhovala za otcovou prací, poté v Petřvaldu. Učil se v zámečnictví, v roce 1936 získal tvrdou, ale celkem dobře placenou práci na dole. Doma i ve škole byl vychováván k národnímu a demokratickému uvědomění.

Okupace a odchod do emigrace

„Přišel ten rok 1939 a to byla katastrofa pro celý náš národ. Přišla taková deprese, kamarád, s kterým jsem pracoval na dole, řekl, že bysme měli odejít do Polska, že tam se formuje československá armáda.“

Polský zábor vnímali českoslovenští občané jako velmi špatný, dá se říci zrádný, postup. Za války na Blízkém východě a v severní Africe měl ale poté Josef Křístek s Poláky velmi dobré vztahy.

V červenci překročil bez vědomí rodičů hranice. Hraniční prostor mladíci dobře znali, přes Orlovou zamířili do Bielska, kde je policista nasměroval přímo na Krakov; tam byli přijati do armády, „ovšem s tím, že jsme museli podepsat na pět let revers do cizinecké legie“.

Josef Křístek neodjel do Francie, ale zůstal v Polsku. Jeho skupina byla odeslána do severního Polska, kde prožili napadení země Německem. Kapitán Divoký zorganizoval přesun k hlavní čs. jednotce, zažili první bombardování a zamířili vlakem směrem na Lvov. V Lublinu a Brodech, kam je cesta po rozbombardovaných tratích zavedla, je postihl další velký letecký útok. Situace v Polsku byla neudržitelná, skupině kapitána Divokého se podařilo přes Rumunsko dostat do Francie, v panujícím chaosu však pan Křístek s dalšími zůstali na Volyni a snažili se přejít sovětské hranice. „Další bombardování jsme zažili v Křemenci, jeden tam zůstal, už jsme se s ním nesetkali.“ Vojákům se podařilo dostat k další čs. jednotce do Šumska, kde byla již skupina letců i pěšího vojska. „Naši letci byli na rozdíl od nás přijati do polské armády. Avšak stejně neměli benzin pro letadla. Potom měli takovýto dvouplošníky. Ty když na Vás letěly, tak si člověk myslel, že to na něj spadne. Oni tu armádu měli v katastrofálním stavu.“

Pobyt v Sovětském svazu

Na Volyni organizoval vojáky nadporučík Lomský a v roce 1940 se sloučili se skupinou Ludvíka Svobody. „To jsme jeli dlouho vlakem, těplušky tomu říkali, to byla katastrofa.“ Josef Křístek vzpomíná na čaj s příchutí oleje, který ve vlaku dostávali. Nakonec dorazili do Oranek, ubytování dostali v klášteře, stále však zůstávali pod dozorem sovětských vojáků. „Na cimře nás bylo 60 naskládaných, to byl horor.“

Na 700 čs. vojáků bylo ubytováno v klášteře také v Suzdalu, městě oplývajícím mnoha kostely, které se stalo další štací Křístkovy odysey. Odtud byli po čtyřiceti přemísťováni na Blízký východ, kde se tvořil 11. pěší prapor. Předtím se ještě podívali do Moskvy, „kde nám tovaryši ukázali metro“. Přes Oděsu a Istanbul odpluli do malého přístavu ve Středozemním moři, tureckého Mersinu. V březnu tam bylo již velké vedro – rozhodně ve srovnání s metrovými závějemi, jež vojáci opouštěli v Rusku. Mířili na Blízký východ a prostřednictvím Arabů obchodovali s přebytečnými věcmi; pan Křístek výměnou za deku získal housle, kterými „utěšoval sebe i ostatní“.

Výcvik a první nasazení

Na Blízkém východě začal výcvik, vše směřovalo k nasazení na frontu v Libyi. Nováčci též hlídali zajatce soustředěné v nedalekém táboře. V červenci byl pan Křístek přesunut na Západní poušť do Egypta, kde nejprve pomáhal při vylepšování tamních bunkrů. „V poušti se není kam ani za co schovat, muselo se to dobře kamuflovat.“ Nakonec však byli noví vojáci nasazeni v Sýrii a Libanonu, kde hrozil pokus o obsazení Německem kvůli ropě. V těžkém horském terénu v okolí vesnice Cheva (?) prováděli průzkum a odzbrojovací akce – šlo o poměrně nebezpečnou činnost, při které jiné jednotky utrpěly i ztráty, navíc šlo o malárií zamořené oblasti.

Dalším úkolem bylo hlídat syrsko-turecké hranice poblíž Aleppa. Popíjel se arak, „to byla taková bídná slivovice“ - snad i proto prý nikdo malárií neonemocněl. Konzervy se měnily za krocany, povedlo se uspořádat i výlety do Aleppa. V srpnu roku 1940 byli ze Sýrie přemístěni přes Palestinu do Egypta. „U Káhiry a Alexandrie jsme čekali na další rozkaz a byli jsme naloděni a s konvojem jsme vypluli z Alexandrie na palubě torpédoborce po rozhoupaném moři k Tobruku.“ Stejně jako cestou z Oděsy postihla cestující mořská nemoc.

Tobruk

V Tobruku byli všichni rádi, že jsou na suchu. „Asi za dva dni jsme střídali ty Australany.“ Ubytovali se v bunkrech na skaliskách v okolí vádí s úkolem vykonávat hlídky a průzkumy směrem k Italům: „Když jsme byli na přední hlídce, abychom zjistili, co tam ti Taliáni nebo Němci vyvádějí. Člověk se musel plížit velmi opatrně, aby nešustil, poněvadž to bylo špatné. Jakmile by na nás zaměřili reflektory, tak jsme byli na té poušti jako na střelnici. Když jsme byli na hlídce, tak jsme se ve dvou střídali ve spaní. Jednou jsem se probudil a zjistil jsem, že můj kolega taky spí. To bylo velmi nebezpečné, neboť Taliáni taky chodili na průzkum. No a Senegalci, ti by nás v klidu podřízli. V Benghází jsme se dostali až do nepřátelských táborů, což bylo velmi nebezpečné, neboť tam bylo všechno zaminované. No a Taliáni měli ve svých bunkrech plno blech a svatých obrázků…“

Hodilo se ovšem ukořistěné spodní prádlo a košile, praní a hygiena nebyly pořádně možné, „dodnes se divím, že jsme tak mohli žít. Jednou mi taky kamarád povídá – pojď, já tě ostříhám. Měli jsme svého holiče. No a v bunkru se nedalo, poněvadž tam byla tma, tak jsme vylezli nahoru. No a Taliáni nás zjistili a spustili palbu. On to vydržel a dostříhal mě. Oba dva jsme měli zadky stažené strachy, ale on dělal hrdinu a já taky. Já jsem nechtěl utéct, ale zvládli jsme to.“

Další úkoly

Další úkoly přišly po přidělení k protiletadlovému dělostřelectvu na pobřeží – pozorovat, kam shazují nepřátelská letadla vodní miny, jež se posléze musely likvidovat. „Soustředit se na to během náletu bylo náročné, ale také důležité kvůli ochraně lodí, které nám přivážely jídlo a zbraně.“

V roce 1941 byla jednotka pana Křístka přemístěna a vojáci dostali dovolenou. „Já jsem si vybral na dovolenou Alexandrii. Sám jsem se na to přihlásil. Auty nás dovezli na takovou nouzovou trať a v jednom místě se stalo, že ten vlak vykolejil. No tak jsme všichni pasažéři přesedli do dalšího vlaku a už v klidu dojeli až do Alexandrie. A mně jeden spolubojovník, Rak, poradil jednoho českého emigranta v penzionu. Ten mě ubytoval v tom penzionu. Tam jsem se mohl po dlouhé době vykoupat, oholit. Po tak dlouhé době člověk nevěděl, k čemu ten nůž či vidličku potřebuje. Byl jsem tomu hoteliérovi velmi vděčný, a když jsem chtěl zaplatit, tak vůbec nic nechtěl.“

Na dovolené se mohl i vykoupat v bazénu, pročež si zakoupil plavky.

Rvačky

Pan Křístek prošel mnohonárodními armádami, a přestože vztahy vyplývaly z nutnosti stát jeden za druhým, docházelo k občasným třenicím. „Když jsme byli v Africe a odehrála se nějaká rvačka, tak my jsme sympatizovali s Australákama proti Angličanům. Ty Angličany jsme neměli tolik rádi jaky ty Australáky. Australáci totiž byli takoví bodří – jako Rusi.“             

Válečný osud zavál jednotku pana Křístka do Haify. Po přeorganizování prodělal pamětník výcvik u protiletadlového dělostřelectva. To byl i další bojový úkol, jejž plnil v Bejrútu a opět v Libyi: „Bylo nahlášeno, že letadla letí v takové a takové výšce a v takovém směru a my jsme dělali palebnou přehradu, aby ty německý letadla neměly tu možnost se nad ten přístav dostat. Jednou v noci se stalo, tak jedno letadlo sletělo blízko, aby se dostalo pod tu palbu a shodilo tu bombu takových osm metrů od nás. Jenom písek a kamení, který od bomby odletěl, nás zasypal. Naštěstí letělo to letadlo příliš nízko a pojistka se nestačila uvolnit. My jsme u toho děla zůstali, a protože to letadlo zrovna chytly reflektory, tak jsme po něm stříleli. Bylo nahlášené, že to letadlo potom spadlo, ale protože po něm stříleli všichni, tak nevíme, kdo ho zasáhl. Morčata se mezi námi nazývala po vojensky morseovka…“

Josef Křístek se při náboru bez úspěchu přihlásil k letectvu, jež po velkých ztrátách potřebovalo další lidi.

Na Mauretanii do Anglie

V roce 1943 se pan Křístek s jednotkou ve velkých vedrech přesunuli do kempu u Rudého moře. „Tam bylo veškerý pohodlí – najíst se, osprchovat a podobně. Potom jsme byli naloděni na loď Mauretania, to byla moderní loď pro asi tisíc lidí, nás tam bylo asi sedm tisíc. Tam jsme byli my, Poláci, Australáci, Novozélanďani. My jsme nemohli projet Středozemním mořem, protože tam dělali ofenzivu Angličani i Američani, a my jsme museli objíždět celou Afriku.“ Vedro v Rudém moři vystřídalo příjemnější povětří nad Indickým oceánem. Na lodi se spalo v zavěšených sítích. Delší dobu se stálo na Madagaskaru, „to byla nádherná vegetace, jakou jsme nikdy neviděli“. Po kratším pobytu v přístavu v Kapském Městě a dalších zastávkách přijeli po asi třech týdnech plavby do Liverpoolu. Tam se setkali s dalšími čs. vojáky, kteří se tam připravovali pro tankový boj na pevnině. Křístek byl přidělen ke třetí tankové rotě tankové brigády.

Invaze do Francie a konec války

Výcvik pokračoval na protileteckých tancích, zbraň však byla brzy zrušena. „Byli jsme zařazeni jako záložní tanková rota. My jsme měli úkol, abychom dělali instruktory pro lidi, kteří k nám budou přicházet.“ Očekávala se brzká invaze do Francie a 6. června 1944 k ní opravdu došlo. „V prvním sledu ale nebylo možné, aby my jsme byli nasazeni, protože jsme neměli žádné zálohy. Takže my jsme jeli až v druhým sledu.“ Hned po příjezdu na francouzské pobřeží bylo vidět, že celá akce byla velice náročná. Josef Křístek s jednotkou zamířil k Dunkerque, kde v blízkém Casselu pokračovali ve výcviku nově příchozích, většinou zajatých vojáků, kteří do wehrmachtu narukovali na základě Volkslisty, nebo členů vládního vojska, již se na západ dostali přes Itálii. Pomáhali i s bojovou činností. „U Dunkerque jsme byli až do 8. května 1945, ještě jsme se snažili jim poslat náboje, co jsme měli v tanku. Nakonec jsme byli svědky toho, jak Němci nám dávali zbraně k nohám. Generál Liška dal ultimátum, aby odevzdali veškerý zbraně, byla odevzdaná i nějaká ponorka, co tam měli.“

Osud po válce

Pan Křístek zůstal v armádě jako důstojník z povolání, dělal náčelníka zásobování pluku v Benešově a Táboře. Při kontrole získal dobré hodnocení, ale v 50. letech byl přemístěn ke strážnímu útvaru a posléze propuštěn z armády, což samozřejmě jako voják, který se za války zasloužil o svobodu vlasti, vnímal se značnou hořkostí. Odstěhoval se z Benešova do Ostravy, a když se dozvěděl o osudech některých svých spolubojovníků v 50. letech, seznal, že se svým vyhazovem z armády dopadl ještě dobře...

Příběh Josefa Křístka popisuje kniha Šest let bez domova, tobrucké osudy pamětníka a jeho spolubojovníků inspirovaly film Václava Marhoula Tobruk, jehož projekcí se plk. Křístek jako čestný host účastnil.