Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Krista (* 1957)

• narodil se 20. prosince 1957 v Broumově

• tatínek pocházel z Českého koutku a byl německé národnosti

• vyučil se zedníkem

• v roce 1968 navštívil tetu v Mannheimu

• v srpnu 1968 ho na táboře probudil hukot letadel

• v roce 1976 narukoval na vojnu do Dobřan u Plzně

• v roce 1989 spoluzaložil OF v Bezděkově

• zasloužil se o obnovení místní školy a školky

• zasloužil se o osamostatnění Bezděkova a opravu kostela

• v roce 2022 žil v Bezděkově nad Metují

V srpnu 1968 odjel desetiletý Jiří Krista na pionýrský tábor do Kocbeře. Třetí noc děti probudil neobvyklý rámus a objevila se u nich ubrečená oddílová vedoucí. „Byla namalovaná a po obličeji jí tekly černé slzy,“ vzpomíná pamětník. Vysvětlila jim, že to hučí sovětská letadla. Společně pak vyšli na kopec s čerstvě pokáceným lesem.

„Udělali jsme tam velikou hranici a pálili jsme zelené větve, vysílali jsme kouř, aby letadla nad námi nic neviděla,“ popisuje. Tábor skončil a pro děti si přijeli rodiče. Pamětník cestou domů z auta viděl patníky přeražené od sovětských tanků. Po návratu si s kamarády sehnal československou vlaječku s heslem Pravda vítězí a s trnovou korunou, kterou si nalepili na kola. „Jezdili jsme jako hrdinové, cítili jsme se jako vlastenci,“ vybavuje si své pocity.

Když v revolučním listopadu 1989 sledoval, jak policie rozhání studentské protesty, vzpěnila se v něm krev. „My přece na vesnici taky musíme něco udělat,“ řekl si s dalšími pár lidmi z Bezděkova a založili místní Občanské fórum. V prosinci uspořádali velké setkání v sále bezděkovské hospody, kam pozvali sousedy, tehdejší komunistické poslance z jejich regionu a dva studenty, kteří v Praze na vlastní kůži zažili rány pendrekem a zásahy vodními děly.

Během vzrušené debaty si lidé stěžovali na zrušený národní výbor ve vsi, zrušenou školu i školku a chtěli vědět, jak budou zvolení poslanci situaci řešit. „Co chcete dokázat, stejně nic nedokážete a všechno krachne,“ křičel na ně jeden z poslanců. „Neměl pravdu, dokázali jsme to,“ podotýká Jiří Krista spokojeně během natáčení pro Paměť národa.

Dědeček sloužil v německé armádě

Jiří Krista se narodil 20. prosince 1957 v Broumově a celý život prožil v Bezděkově nad Metují. Tatínek Hubert Krista se živil jako zedník a maminka pracovala jako pokladní v podniku Veba. Měl o sedm let mladší sestru. Tatínek ho vedl k víře a pamětník s ním od dětství pravidelně chodil do kostela.

Dědeček z tatínkovy strany byl Němec a pocházel z Dachau. Ve třicátých letech se ale usadil v Českém koutku ve vesničce Malá Čermná, kde se oženil s Češkou a postupně se jim narodily čtyři děti. V roce 1938 dědečka a jeho bratry odvedli k německé armádě. „Jezdil s polní kuchyní a měl na starosti dva koně,“ vypráví pamětník. Ke konci války se nacházel na území Rumunska a vozil jídlo vojákům na frontu. Jednoho dne ho bratr přesvědčoval, ať ještě nejezdí, protože se stále střílelo. Dědeček prý odvětil: „Já už musím jet, kluci mají hlad!“ Do cíle už ale nedojel a cestou padl. Bratr s rodinou mu pak několikrát jel k pomníku položit věnec.

Tatínek utíkal před revolučními gardami

Babička se po smrti manžela znovu provdala, v Malé Čermné ale dlouho nezůstala. Po konci války oblast připadla Polsku a objevily se polské revoluční gardy. Její děti měly německou národnost a v Českém koutku už pro ně nebylo bezpečno. Když vrazi zastřelili německou rodinu v sousedním domě, rozhodli se uprchnout do Čech. Utíkali každý zvlášť a pamětníkův tatínek, kterému tehdy bylo pouhých sedm let, vyprávěl, že po něm na hranicích stříleli. V Dřevíči je ubytovali v prázdném stavení, kde začali od nuly, protože na cestu se vydali s prázdnými kapsami. Jejich dům v Malé Čermné později srovnali se zemí.

Tatínek se za němčinu styděl a nechtěl, aby se ji jeho děti učili. On i jeho sourozenci zůstali v Československu. Výjimkou byla jedna sestra, která s německým manželem odešla v roce 1964 do Německé spolkové republiky.

Babička Kořínková z maminčiny strany musela sama uživit čtyři děti. „Chudoba, kam se člověk podíval,“ popisuje pamětník její život. Kromě zaměstnání v textilní továrně pracovala na malém hospodářství, které po roce 1948 dala k dispozici nově vzniklému družstvu.

Babička byla vyhlášenou houbařkou

Jedna z prvních vzpomínek, které si Jiří Krista vybavuje, je ta, jak se jako malý kluk houpal na dřevěném koníkovi. Vyrobil mu ho strýc, který se živil jako truhlář. Často chodil do lesa s babičkou Kořínkovou, kde sbírali jahody, maliny a hlavně houby. „Babička byla vyhlášená houbařka. Když přišla do lesa, ostatní už nic nenašli,“ vypráví pamětník se smíchem.

Volný čas trávil s kamarádem od sousedů. Nechali si svařit dvojkolo, na kterém jezdili do školy, hráli fotbal, v zimě lyžovali na prkýnkách ze sudu s jednoduchým vázáním. Běhal, účastnil se i závodů, také hrál hokej za místní hokejové družstvo, které mnohem později i trénoval.

Nejdříve navštěvoval malotřídku v Bezděkově a od páté třídy jezdil do školy do Machoňova. Táhlo ho to k tatínkovu zednickému povolání. „Líbilo se mi, že se postaví dům a že se lidem udělá radost,“ říká. Vyučil se tedy zedníkem v Broumově. Spoustu věcí odkoukal doma, protože v roce 1973 zrovna stavěli vlastní rodinný dům.

Sestru museli nechat doma

Pamětníkova teta z Německa jim na přilepšenou posílala každé Vánoce balíček. Sama za dalšími příbuznými v Československu pravidelně jezdila. Jiří Krista se na návštěvu k její rodině do Mannheimu dostal se svými rodiči pouze jednou v červenci 1968. Sestru museli nechat doma jako pojistku, kdyby snad chtěli v NSR natrvalo zůstat. Vzpomíná, jak byli Němci přátelští a otevření, jakmile zaslechli češtinu. „Když byla fronta, řekli nám, ať jdeme dopředu. Byla taková solidarita.“

Po příjezdu do Mannheimu se rodina dostavila na radnici. „Tatínek dostal třicet marek a spoustu poukázek, abychom nežili na úkor tety,“ vybavuje si Jiří Krista. Projeli se tak lodí po Neckaru, výletním autobusem po památkách města a viděli osvětlenou fontánu blikající všemi barvami. Když je strýc vezl autem, najednou zavolal: „Dívejte se, tady jsou Američani, tady mají základnu!“ Poprvé v životě tak Jiří Krista viděl Afroameričany s černou barvou pleti. Pro pamětníka samotného ale byla návštěva především o příbězích Vinettoua a Old Shatterhanda, které v té době s kamarády hltal. Domů si přivezl pár obrázků a pistoli a byl za hrdinu.

Pozvala si ho kontrarozvědka

Po vyučení stavěl pro okresní stavební podnik bytové domy po vesnicích na Broumovsku. V roce 1976 vykonával povinnou vojenskou službu u dělostřeleckého útvaru v Dobřanech u Plzně. Pracoval tam u spojařů a nakonec jezdil s velitelem na pozorovatelny řídit střelby. Během tříměsíčního přijímače zažil šikanu. Jako příklad uvádí situaci, kdy ho po večerce vzbudili a on musel leštit boty. „Třikrát čtyřikrát se to opakovalo s tím, že se boty pořád nelesknou. Mohlo to trvat dvě hodiny,“ popisuje. Přesto vojnu nebere jako dva ztracené roky.

Jako voják se také jednou dostal do kontaktu s Vojenskou kontrarozvědkou. Dostal totiž od rodičů pohled ze zahraniční dovolené a jakýsi major si ho předvolal k vysvětlení. „Šlo jim o to, že na adresu rodiče napsali číslo útvaru, což bylo asi tajné,“ vypráví. Musel vylíčit, kde rodiče jsou a proč, incident se obešel bez následků.

Po návratu z vojny začal pracovat v zednické partě se svým tatínkem a stavěli pro podnik ČKD. V roce 1981 se oženil a nadále žil v Bezděkově. Zdejší krajinu měl opravdu rád. Proto nikdy nepřemýšlel o emigraci, vůbec si nedovedl představit, že by žil někde jinde.

Šel jsem do toho po hlavě

Studentské demonstrace v listopadu 1989 sledoval v televizi, a když se protesty rozšířily i do menších měst, několikrát se jich zúčastnil v Náchodě nebo v Polici nad Metují. Chtěl být ale aktivnější a rozhýbat dění i doma na vsi. „Byli jsme tři, obešli jsme vesnici, dalo se nás dohromady deset nebo dvanáct a založili jsme vesnické Občanské fórum,“ vypráví.

V Náchodě absolvovali i školení OF, kde dostali instrukce, jak postupovat. Pravidelně chodili na úřad a sledovali, o čem se rozhoduje. „Dělali jsme jim takovou dozorčí radu,“ popisuje pamětník. Kromě velké schůze v místní hospodě, kterou vedli „z lidu“ – bez řečnického pultíku vpředu – uspořádali i ples Občanského fóra. Výtěžek ze vstupného věnovali celý na obnovu místní školy.

Oprava proběhla rekordně rychle, vypsali výběrové řízení na ředitele školy a v září 1990 už první žáci nastoupili k vyučování. Události se vyvíjely hekticky. Jiří Krista si vybavuje, že mu „sedm statečných“, jak místní nazývali sedm komunistů řídících vesnici, připomínalo, že si to s ním posléze vyřídí. Strach z nich ale neměl. „V té době jsem si nepřipouštěl, jestli se bojím, nebo ne. Šel jsem do toho rovně po hlavě,“ vypráví.

Všechno šlo s radostí

Nikdy nezapomene na porevoluční euforii, kdy se lidé semkli. „Jako by se otevřela mámina náruč a my jsme začali být vlastenci. Všechno šlo s radostí.“ V Bezděkově dál pracovali na rozvoji obce a zabránili jejímu sloučení s vedlejší Policí nad Metují. Jiří Krista sice neuspěl ve volbách do místního zastupitelstva, ve kterých kandidoval za OF, činorodý ale zůstal i nadále. Chodil na brigády do kostela, který obec postupně opravila. V roce 1999 vypsali sbírku na nový zvon, který byl poté slavnostně posvěcen a zavěšen.

Pamětník působil i jako správce v Sokole, chtěl tělocvičnu více zpřístupnit co nejširší veřejnosti, organizoval výšlapy po okolí a celá jeho rodina pořádala „Bezděkovský šmajdík“ s pohádkovými postavami pro rodiny s dětmi. V roce 2022 žil s manželkou v Bezděkově nad Metují.