Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
S tímhle režimem nemůžu mít nic společného
narozena roku 1940 v Praze
2. sv. válku prožilo s rodinou převážně na venkově
v 50. letech nemohla z kádrových důvodů studovat
v 60. létech pracovala v Mladé frontě a Mladém světě
v roce 1968 vycestovala před okupací Československa do Izraele
spolupracovala s Ludvíkem Vaculíkem v Literárních listech
s nástupem normalizace jí bylo zakázáno publikovat
pracovala v psychiatrické léčebně a začala psát pro samizdat
roku 1989 se stala mluvčí Václava Havla
mezi lety 1990-1993 pracovala na Pražském hradě
Punťa už nemá co hlídat
Maminka Edy Kriseové Zdenka Schwazerová byla sochařkou a vystudovala za první republiky u významných umělců Josefa Mařatky a Otto Gutgreunda. Získala dokonce stipendium na studium v Paříži, kde byla v kontaktu mimo jiné s Františkem Kupkou a Janem Zrzavým. „Maminka byla v Paříži hrozně šťastná. Byla tam ve 30. letech, tehdy to bylo umělecké centrum světa.“
Jindřich Krise byl povoláním architekt. Studoval v Berlíně a později pracoval jako asistent na Českém vysokém učení technickém v Praze. Když byly za protektorátu uzavřeny vysoké školy, tak musel Jindřich Krise odejít. Práci získal ve Stavoprojektu v Kladně. Za války dne 18. července 1940 se manželům Kriseovým narodila holčička Eda. „Rané dětství jsem prožila na starém městě, takže nemůžu být víc z Prahy, než jsem.“ Rodina bydlela v domě U Vejvodů u dnešní Národní třídy. Edina babička bydlela v domě vedle židovského hřbitova. Eda a její mladší sourozenci trávili tedy dětství v úplném centru Prahy. „Vyrostla jsem v ateliéru. Jednu stěnu jsme měli úplně skleněnou a viděli jsme z ní 48 pražských věží.“
Za války se však šesté patro ukázalo jako velmi nebezpečné místo k životu. Při náletech bylo totiž potřeba se co nejrychleji dostat do podzemních krytů. „Každý z nás dětí jsme měli takový ramínko a na něm sáček. Vždycky večer jsme si tam připravili oblečení, abychom se mohly rychle obléct a jít šest pater do sklepa.“ Další obrovskou nevýhodou života ve městě byl nedostatek jídla. Malé příděly potravin se daly dostat na potravinové lístky. Maminka, která pocházela z bohaté rodiny, jezdila na venkov vyměňovat své šperky a šaty za jídlo, aby uživila tři podvyživené děti. Kvůli zabezpečení rodiny pronajal otec malý domek na statku ve vsi Nenačovice. Tam se s rodinou odstěhoval v roce 1944.
Eda na život na venkově vzpomíná ráda. Pomáhali sedlákovi, u kterého bydleli, starat se o zvířata a hospodářství. „Ten venkov byl tehdy úžasně barevnej a zajímavej. Hodně jsem se tím inspirovala i v mých knihách.“ V Nenačovicích prožili Kriseovi i konec války. Od domku viděli dokonce i bombardování Prahy v únoru 1945. „Pamatuju si, jak jsme seděli na zahrádce domečku a najednou se objevila rudá záře a maminka říkala, že hoří Praha.“
Po konci války byla Eda poslána na tábor pro podvyživené děti, který pořádala UNRRA[1]. „Já jsem měla těžkou podváhu, tak mě poslali na nějaký tenhle tábor do jižních Čech. Hrozně jsem tam trpěla a plakala. Dávali nám jíst třeba šlehačku nebo škvarky a z toho mi bylo akorát špatně, protože jsem na to nebyla zvyklá.“
Když skončila válka, tak se rodina mohla vrátit zpět do Prahy. Do Nenačovic jezdili však až do roku 1954 každé léto na prázdniny. Pro děti to byl vždy zážitek, na který se celý rok těšily. Zlom přišel s 50. lety, kdy se vesnice, stejně tak jako celého venkova, dotkla povinná kolektivizace zemědělství. „Přijeli jsme tam pak a hledali jsme našeho oblíbeného psa Puňťu. Hospodář říkal, že ho zastřelil. My jsme se rozplakali, a když jsme se ptali proč, tak odpověděl: ,Protože Punťa už nemá co hlídat.‘ Tím vlastně vyjádřil tu bolest.“
Sedláka z vedlejší usedlosti prohlásilo JZD za kulaka a byl odveden do vězení. Dcery tohoto souseda byly nejlepší kamarádky Edy a jejích sourozenců. „To se mě samozřejmě všechno velice dotýkalo… Já si myslím, že to je neomluvitelný. Zničili vztah lidem k vlastnictví, tradicím, k půdě.“
Dědeček mě naučil číst, škola ne
Po válce nastoupila Eda do obecné školy, nejprve na Ovocný trh. Později se rodina odstěhovala ze Starého Města do Dejvic a Eda nastoupila na základní školu na Náměstí Svobody. Vzpomíná, že se po válce změnila metoda učení četby. Žáci se neučili jednotlivá písmena, ale rovnou celé slabiky. Ve škole se učili číst na časopise, který se Eda celý naučila nazpaměť, ale jednotlivá písmena nepoznala. Její dědeček se o prázdninách rozčílil, že jeho vnučka neumí číst, a celé léto jí to vytrvale učil. „Je to tedy dědečkova zásluha, že jsem se stala spisovatelkou. On mě naučil číst a psát a ta škola ne.“
Oba Ediny rodiče uměli plynule třemi jazyky. Důraz na znalost řečí kladli i na své děti. Všichni tři chodili do hodin k učitelce němčiny. „To byla úžasná učitelka. Já myslím, že ona mě přivedla k literatuře, protože mě fascinoval ten překlad, že můžete najít ekvivalent v jiném jazyce, a teď ho hledáte a máte jich třeba pět a teď musíte vybrat ten nejlepší.“
Po střední škole chtěla Eda nastoupit na Filozofickou fakultu a studovat zde novinařinu. Jelikož však pocházela z rodiny inteligence, tak jí byl nástup ke studiu z kádrových důvodů znemožněn. Našla si tedy práci a nastoupila na studium dálkově. Po nějaké době úspěšně požádala o přeřazení k řádnému studiu. „Chtěla jsem být sportovní zpravodajkou v Čině.“ Na škole si tedy Eda zapsala i čínštinu a tři roky se jí snažila naučit. Své plány nakonec změnila a věnovala se tradičnější žurnalistice.
Ze studia nejvíc vzpomíná na přednášky profesora Jana Patočky. „To byl jediný profesor, který uměl přednášet. On myslel a nutil vás, abyste mysleli s ním. Vždycky odbočil a já jsem si říkala, že se v tom už ztratí. Jeho myšlení bylo hrozně napínavé. Nikdy jsem žádného takového člověka nezažila.“ Eda si našla práci v deníku Mladá fronta „Tam jsem měla jako vedoucího takového kovaného komunistu a s tím jsem se teda nemohla dohodnout. To bylo hrozné.“
Redakce tehdy sídlila v Panské ulici a na stejné pavlači měl redakci i časopis Mladý svět. „Já jsem se s nimi začala kamarádit, protože ti mi byli bližší než lidi z deníku.“ Jedna kolegyně z těchto přátel musela z Mladého světa odejít a nabídla Edě, ať jí v redakci nahradí a píše pro Mladý svět reportáže. „To jsem samozřejmě vzala všema deseti. To byl rok asi 1964 a začalo to tam postupně tát.“ Koncem 60. let se Eda Kriseová, v té době už velmi úspěšná reportérka, seznámila s Ludvíkem Vaculíkem a začala přispívat do Literních listů, kde Vaculík tehdy působil. „Tak jsem tam šla, protože Vaculík byl pro mě autorita, kdežto v tom Mladém světě pro mě už žádná autorita nebyla.“
Ruský průvodce nám rusky oznámil, že nás okupují
Eda Kriseová chodila do veslařského oddílu a zde se seznámila s mladým studentem techniky Josefem Platzem. Po několika letech se v roce 1962 vzali. V 60. letech Josef pracoval v Supraphonu a Eda se věnovala především reportážím. „Byla jsem jako reportérka dost úspěšná, protože jsem byla mladá a dost kritická a navíc přišlo Pražské jaro.“
Na konci 60. let začal režim zmírňovat nejen cenzuru a svobodu projevu, ale jelikož se potýkal s velkými ekonomickými problémy, tak povoloval postupně i cestování do zahraničí. „Začali pouštět na pozvání. Za člověka vyměnili 10 dolarů.“ Už v roce 1965 se Edě povedlo vycestovat do Anglie, kde měla tetu. Rok poté jela do Turecka. „Tam jsem se spřátelila s několika lidmi, kteří mi zůstali na celý život, protože tam panovaly docela tvrdé podmínky.“
V roce 1967 Eda vyjela do Holandska a v roce 1968 byla pozvána na cestu do Izraele. Organizátorem cesty byl slovenský publicista Ladislav Mňačko. Po tzv. šestidenní válce mezi Izraelem a Egyptem v roce 1967 Československo přerušilo s Izraelem diplomatické styky. Mňačko se rozhodl do Izraele poslat skupinu československých aktivistů a novinářů. „Měli jsme za úkol, až se vrátíme, dělat diplomatické tlaky na vládu, aby obnovila styky s Izraelem.“
Edě se v roce 1967 narodila dcera Tereza, ale nakonec se rozhodla na krátkou dobu do Izraele přeci jen odjet. V Izraeli československá výprava žila a pracovala v jednom z kibuců. „Mně se to nelíbilo teda, já jsem příliš individualistická.“ Lidé z kibucu zorganizovali pro své návštěvníky na 21. srpna cestu přes Nazaret do Jeruzaléma. Autobusem je doprovázel ruský průvodce. „On v deset hodin dopoledne zastavil ten autobus a oznámil nám, že jsme okupovaní. Oznámil nám to rusky.“
Do Nazaretu autobus nakonec nedojel, ale vyrazil rovnou směrem k Jeruzalému. Všichni doufali, že tam budou mít možnost dostat se k podrobnějším informacím o tom, co se v jejich zemi děje. V Jeruzalémě šla Eda s Petrem Pithartem do agentury Reuters, kam přicházeli dálnopisy se strašlivými informacemi o situaci v Československu. S jejich nejbližšími se jim nedařilo spojit. „Ta země jakoby přestala existovat. Propadla se do země i s těmi tanky. To byl nejhorší zážitek mého života.“
Eda se rychle stala tahákem pro novináře. Byla mladou matkou a navíc mluvila dobře anglicky „Tak oni mě tahali z televize do televize a do rádia a protože jsem byla taková bojovná, tak jsem si tím ještě podřezávala tu větev pod zadkem.“ Někteří z československé skupiny se z Jeruzaléma už nevrátili a emigrovali. „My jsme nejdřív chtěli s Pithartem založit partyzánskou skupinu a bojovat se Sovětským svazem. Dokonce jsme v Izraeli sháněli zbraně.“
Eda se po nějaké době, během které se jí stále nepodařilo navázat spojení s domovem, vydala ještě s jednou přítelkyní zpět do Evropy. „Ti Židé tam v tom okamžitě viděli Hitlera a plynové komory, ti nás strašně strašili. Navíc říkali, že budeme nakaženi sionismem a půjdeme rovnou na Sibiř. Na Sibiř jsme nešli, ale se sionismem jsme opravdu měli problém.“ Z Izraele se Eda nejdřív dostala k přátelům do Říma a následně do Vídně, odkud se jí konečně podařilo dovolat manželovi. S úlevou se dozvěděla, že je on i dcera v pořádku. „To byla největší blbost, že jsem opustila to mimino. Byl jí skoro rok. To bych opravdu nikomu nedoporučovala. To jsem si opravdu hodně vytrpěla.“
Eda si přála, aby za ní Josef s dcerou dorazili do Vídně. Chtěla emigrovat, ale její manžel odjet odmítal. Nakonec jí přesvědčil její otec, že se musí vrátit zpátky do okupovaného Československa. „Vrátili jsme se tím autobusem, co vozil uprchlíky. Ten byl na zpáteční cestě prázdný.“ Eda Kriseová vzpomíná, jak příšerný pro ní byl návrat do vlastní ulice. „Když jsme s tou kamarádkou dorazily, tak jsme přišly do naší ulice, tak tam stály tanky a sovětští vojáci s těmi samopaly a říkali nám: ,Odkuda prijechali děvušky? Z kurorta?‘[2] Já jsem myslela, že se v tu chvíli zblázním. To bylo šílený. Viděla jsem ten náš barák a oni nás zastavili a nechtěli nás pustit do té ulice a ještě flirtovali.“
O svých zážitcích v Izraeli v roce 1968 Eda Kriseová později napsala novelu Ryby raky, kterou mohla vydat až po sametové revoluci v roce 1991
Bála jsem se, že se zblázním
Okupací v srpnu 1968 začalo období normalizace a s ní opět výrazné upevňování moci komunistického režimu. „Za normalizace jsem ztratila místo reportérky. To byla jedna z prvních akcí doktora Husáka, že zakázal Literární listy a jména všech jejich autorů byla dána na seznam zakázaných autorů... Moje poslední reportáž byla o Janu Zajícovi. On měl už jen skromný pohřeb v rodném městečku. My jsme tam jeli s mým mužem, který studoval na FAMU a natočili jsme tam film a já jsem napsala reportáž do Listů.“
Eda Kriseová přišla o práci a postupně zjišťovala, že už ani jinou práci dostat nemůže. „Já jsem nesměla publikovat, což mi neřekli. To jsem zjistila, až když jsem se snažila a pořád to nešlo. Byla jsem úplně zoufalá. Už jsem měla něco přečteného a věděla jsem, jak ta sovětská pomsta jde dál po těch generacích. Trestají nejen ty, kteří se provinili, ale i jejich děti a vnuky.“ Eda byla z nemožnosti dělat svou milovanou práci naprosto zoufalá. Rozhodla se tedy dělat alespoň práci dobrovolnickou a šla pracovat do blázince.
Domluvila se s primářem a ten ji nadšeně přijal, protože v celém zařízení bylo okolo 600 pacientů a personálně bylo zařízení hodně podhodnocené. Dvě sestry měly vždy na starosti až 70 pacientů. V blázinci byli hospitalizováni především schizofrenici a depresivní maniaci, kteří tam často byli po celý svůj život. „Oni ti pacienti pomohli mně mnohem víc než já jim. Oni nebyli léčeni těmi moderními psychofarmaky, která vygumují mozek, takže pak člověk nic neříká, ani si nic nemyslí. Oni měli různé surrealistické představy, někdy moc krásné.“
Během doby, kdy Eda pracovala v blázinci, začala psát beletrii. „Oni byli jako prameny čisté surrealistické poezie a já jsem si to začala zapisovat... Když jsem začala psát, tak jsem se taky musela naučit fabulovat. To jsem neuměla. Jako novinářka jsem se musela držet faktů. Až pacienti v blázinci ve mně otevřeli fantazii.“ Ediny literární prvotiny byly tedy povídky o jednotlivých pacientech léčebny.
„Až mnohem později jsem si uvědomila, že jsem tam šla protože jsem myslela, že se zblázním, a tak jsem šla do toho blázince rovnou. Když jsem se potom stýkala se skutečnými pacienty, tak jsem viděla, že se mi zase tak moc nestalo.“
Eda psala své texty takzvaně do šuplíku. Snažila se první knížky i vydat, ale nikdo si netroufl vydat texty zakázané autorky. „Ze začátku se mnou mluvili a přijali ten rukopis. Když jsem tam pak volala, co s tím tedy bude, tak se mnou mluvili vždycky, jako kdybych měla nějakou nakažlivou nemoc.“ Změna přišla poté, kdy měla napsané už tři knihy. Kontaktoval ji její bývalý kolega Ludvík Vaculík, že založil samizdatovou edici Petlice a poprosil Edu o její knihy. „Tím jsem překročila tu hranici legálnosti a stala jsem se disidentkou.“
Eda Kriseová se začala v průběhu normalizace vídat s různými lidmi z kulturního disentu. S přáteli vydávala časopis Obsah. Spisovatelé a redaktoři se každý měsíc sešli u někoho v bytě a každý z nich musel přinést s sebou ve 14 kopiích něco, co za tu dobu napsal. Z toho se pak na místě poskládal časopis. Jejich schůzky probíhaly za přísné konspirace. „To bylo fajn, protože to dávalo životu nějaký řád. Jinak po nás nikdo nic nechtěl, jako bychom neexistovali.“ Mimo samotnou výrobu časopisů to byla i příležitost, jak se vzájemně podpořit v době nesvobody. Často si zde přátelé vyměňovali zkušenosti z výslechů na StB, kam museli pravidelně všichni chodit.
S tímhle režimem nemůžu mít nic společného
Eda Kriseová byla jako zakázaná autorka a disidentka po celou dobu normalizace pod dohledem Státní bezpečnosti. Musela chodit na výslechy a často chodili příslušníci StB a dělali prohlídky bytu. „Byla to politika cukru a biče. Jednou mě pozvali do kavárny a tam mi nabízeli, že když jim podepíšu, že nic nemám proti socialismu, a že jsem byla mladá a svedená Vaculíkem a Havlem, takže když všechny popřu a řeknu, že se s nimi nekamarádím, a že socialismus je bezvadnej, takže budu moct publikovat.“ Mimo jiné Edě vyhrožovali, že její dcery nikdy nebudou studovat a nebo jí začali vyplňovat příkaz k vazbě. Nikdy však nebyla skutečně uvězněná. S podporou rodiny a přátel se časem naučila výslechy a trvalý dozor do jisté míry zvládat. „Zapadla jsem do disentu, což bylo takové ghetto, kde jsme se měli rádi a pomáhali jsme si.“
V roce 1977 zemřel po náročných výsleších na StB mluvčí Charty 77 profesor Jan Patočka, kterého Eda znala ze studií. Eda jako mnoho dalších lidí šla na jeho pohřeb. „Fízlové seděli na hrobech a filmovali nás. Za zdí jezdily silné motorky a nebylo nic slyšet. Když jsem tohle viděla, tak jsem se hrozně zatvrdila, že s tímhle režimem nesmím mít nikdy nic společného.“
V polovině 80. let přicházelo opět pomalé uvolňování režimu ve spojitosti s tzv. perestrojkou, kterou začal v Sovětském svazu zavádět Michail Gorbačov. Od roku 1988 bylo možné opět vyjet do zahraničí pokud vám někdo poslal peníze a zaručil se za vás. Strana si pak část těchto peněz ponechala. „Vlastně prodávali české občany. Ekonomicky na tom byli dost blbě.“ Už od začátku 80. let žádali z americké George Washington University, aby k nim Eda mohla přijet přednášet. Chodila tedy každý rok žádat o výjezdní doložku, ale pokaždé bez úspěchu. Povedlo se to právě až v roce 1988.
Eda odletěla na Harvardskou univerzitu, kde mimo jiné poprvé viděla počítače. Průvodkyně, která se na Harvardu o Edu starala, jí navrhla, ať do počítače napíše heslo „Czech underground literature“[3] a následně, ať tam zkusí napsat svoje jméno. „Já jsem se rozklepala a počítač řekl, že má sedm karbonových kopií s podpisem autorky. Já jsem začala šíleně brečet, protože jsem si připadala jako Robinson Crusoe. To byl jeden z největších pozitivních šoků mého života.“ Při cestě do Ameriky se Eda setkala v Torontu se spisovatelem Josefem Škvoreckým, který zde žil v emigraci. Tam se potkala i s lidmi, kteří jí žádali o podpis jejích knih vydaných samizdatem. „Koukali na mě jak na zjevení.“
Havel řekl, ať přijdu a dva a půl roku jsem neodešla
V lednu roku 1989 proběhl tzv. Palachův týden, během kterého se konaly v podstatě nepřetržitě demonstrace za propuštění politických vězňů, mimo jiné za propuštění dramatika Václava Havla. Ediny dcery na demonstrace pravidelně chodily. „Mě už to děsně vadilo, že bijou moje děti. Někdy i nepřišly, že je zadrželi a nebo je naložili a vysadili třeba u Ústí nad Labem v lese.“ Když byla svolána 17. listopadu demonstrace na den 50. výročí nacistického zákroku proti studentům, tak Eda vyrazila s dcerou do průvodu. Demonstrace byla na Národní třídě brutálně potlačena jednotkami SNB.
Jednou z ústředních postav tzv. sametové revoluce byl Václav Havel, se kterým se Eda přátelila už od 60. let. „Pak Havel založil Občanské fórum, tak já jsem mu volala, že jsem k dispozici a on mi řekl, ať hned přijdu. Tak jsem přišla a neodešla jsem dva a půl roku.“ Eda Kriseová se stala součástí tzv. koordinačního centra Občanského fóra. To bylo tvořeno asi deseti lidmi a Eda zde byla jedinou ženou. „Oni mě všude brali s sebou. Byli takoví zarostlí a fousatí. Říkali mi, že já jediná vypadám nějak civilizovaně, tak ať jdu s nimi, aby nevypadali jako nějací vzbouřenci.“
Postupně začalo být jasné, že se v Československu budou dít veliké změny vedoucí k destabilizaci komunistického režimu a do země začalo přijíždět obrovské množství zahraničních novinářů. „Pak mi řekl Křižan: ,Hele, ty vypadáš z nás tak nejlíp, tak dělej Havlovi mluvčí.‘ To byla hrozná práce!“ Eda musela jako mluvčí Václava Havla být neustále k dispozici a odpovídat na stále stejné otázky. „Musela jsem bojovat s těmi hordami novinářů, kteří se chtěli bavit s Havlem. Oni novináři jsou hodně agresivní, když něco chtějí. A pak se mi hrozně ulevilo, když popravili Ceaușesca. Celá tahle horda odletěla do Bukureště.“
Do konce roku proběhly v Československu téměř neuvěřitelné změny. Mimo jiné odstoupil symbol normalizace prezident Gustáv Husák a do komunistické sněmovny byli kooptováni demokratičtí poslanci. „Ona to nebyla žádná sranda. Teď to vypadá, že ta revoluce byla sametová, ale tak to úplně nebylo. My jsme třeba dostali rozkaz, abychom nespali doma, že si pro nás v noci přijdou. Nebo že se tanky z Milovic už daly do pohybu. Tehdy byla spousta takových zpráv.“
Po složitých vyjednáváních byl novým prezidentem zvolen donedávna téměř neznámý Václav Havel. „Nikdo jsme nechtěli, aby byl Havel zvolený prezidentem. Pak poprosilo nás pár lidí z koordinačního centra, abychom s ním šli na Hrad. Hrad bylo nepřátelské území. My jsme zdědili komunistickou kancelář. U každého okna stál ozbrojený voják se samopalem.“
Eda Kriseová začala hned po revoluci pracovat na Pražském Hradě. Po čtyřiceti letech komunistické vlády bylo potřeba uskutečnit rozsáhlé změny, které by vedly k transformaci Československa v demokratický stát. Celá republika i Hrad samotný byli nasáklé starými pořádky. „Tam jsem poprvé měla trochu strach o celou revoluci. První dny jsme na tom obrovském Hradu seděli všichni v jedné místnosti. Zbytek byl obsazený Husákovými úředníky. Pikantní na tom bylo, že ti úředníci za pár dní přišli, že založili Občanské fórum, tak to jsme se hodně smáli.“
Pražský Hrad byl zpočátku skutečně nepřátelským územím a jeho noví obyvatelé byli pro místní úředníky a zaměstnance samozvanci, kteří mohou být velmi rychle odklizeni z cesty. „Když jsem šla na záchod tou dlouhou chodbou a u každého okna stál chlap se samopalem, tak jsem si říkala, jestli se z toho záchodu vůbec vrátím.“
My jsme ho alternovali
Nejprve Eda pracovala na Hradě jako poradkyně v oblasti kultury. „Sem se hrnuli spisovatelé z celého světa a já jsem jim musela odpovědět na otázky a jít s nimi na oběd nebo na večeři. Pak přišel Havel a vyfotografoval se s nimi, protože fyzicky nebylo možné, aby se všemi mluvil. My jsme ho jako poradci vlastně alternovali.“ Práce byla velmi náročná, zezačátku trávila Eda na Hradě celé dny a často i noci. Měla však možnost setkat se s mnoha zajímavými osobnostmi, které konečně mohly přijet do Československa na návštěvu. „Já si myslím, že jsem měla štěstí na lidi. Měla jsem na tom Hradě těžkou práci, ale byla jsem bohatě odměněna setkáním s Dalajlamou, matkou Terezou, Philipem Rothem, Vonnegutem a tak dále.“
Pro mnoho lidí byl Václav Havel spasitelem, který nastolí v zemi konečně spravedlnost. Na Hrad přicházelo denně okolo 7000 stížností na křivdy, které se lidem během 40 let komunistické vlády staly. „On byl autorita a lidi čtyřicet let čekali na nějakou spravedlnost a teď mu psali, co se jim všechno stalo. Většinou to mělo nějakou spojitost s legislativou a ta legislativa nefungovala.“ Václav Havel jmenoval tedy Edu Kriseovou ředitelkou sekce stížností a milostí.
Prvním úkolem, se kterým se Eda musela vypořádat, byla personální výměna právníků, kteří řešili stížnosti za doby komunistického režimu. Všech 25 právníků musela vyhodit a nahradit novými. „To nebyla žádná sranda vyhodit právníky. Před tím se tam flákali. Když byli nějaké stížnosti, tak to řešili na ÚV KSČ, takže tam nebylo nic. Oni se tam váleli a koukali z okna.“
Kromě písemných stížností si musela Eda poradit i s obrovským množstvím lidí, kteří na Hrad chodili osobně. „Ti chudáci si mysleli, že Havel má nějaký zázračný telefon a že Havel někam zatelefonuje a budou všechny jejich problémy vyřešené.“ Každý den stála pod balkónem dlouhá fronta lidí, kteří se toužili setkat s Václavem Havlem. „Ono tam chodilo poměrně hodně bláznivých lidí, hlavně když byl měsíc v úplňku.“
Eda vzpomíná, že jí například jednou volal kancléř Karel Schwarzenberg, že pod balkónem je žena, která se chce svléknout do naha, pokud jí nepustí k prezidentovi. „Nějaká ženská vyhrožovala, že když ji nepustíme k Havlovi, tak dá svoje dvě děti do hrnce na plotnu a uvaří je.“ Jindy na Hrad vnikl muž, který okolo sebe točil sekerou připevněnou k řetězu. Edě se v takových chvílích velmi hodila praxe z blázince. „Já jsem se jich alespoň nebála.“
V červenci 1992 Václav Havel abdikoval na funkci prezidenta v souvislosti s neúspěšným jednáním o udržení celistvosti Československa. Na začátku následujícího roku byl zvolen prezidentem samostatné České republiky. Po Havlově abdikaci z Hradu odešli i všichni lidé z původního koordinačního centra OF, které si s sebou na Hrad přivedl, mezi nimi i Eda Kriseová. V roce 1993 už se na Hrad nevrátili. „Jednak jsme všichni chtěli dělat svoji práci konečně a navíc jsme mu řekli, ať si tam vezme skutečné úředníky, že my nechceme být úředníci.“ S Václavem Havlem však zůstali přáteli až do jeho smrti. „Já ho řadím do takové řadé jako byl Perikles nebo Lorenzo Magnifices. Filozofové, kteří vládli, ale brzy je smetli nějací pragmatici. Tady to byl Klaus.“
Cestuji už hlavně kvůli lidem, které mám ráda
Po odchodu z Pražského Hradu Eda Kriseová dostávala nabídky z různých médií, aby se vrátila k práci reportérky. Tyto nabídky už však odmítala. „Když jsem dělala reportérku, tak jsem se do těch témat naplno vrhala s nadějí, že se něco změní. Za pět let se to objevilo znovu a vlastně se nic nezměnilo. Řekla jsem si, že to tedy nemá cenu... Já si myslím, že aby byl člověk dobrý novinář a hlavně reportér, tak musí být mladý a zvědavý. I když tedy já jsem zvědavá pořád.“
V 90. letech mohla Eda konečně v Československu vydat knížky, které psala během normalizace a začít psát nové, nyní s vyhlídkou, že se k nim skutečně někdo dostane. Mimo jiné v roce 1991 vydala i životopis Václava Havla. „Jak jsem byla zvyklá psát ty knížky bez naděje na jejich publikování, tak jsem psala pro sebe, abych se nezbláznila. To mi zůstalo. Vždycky píšu, když potřebuju řešit nějaký problém.“
Po pádu komunismu se Eda mohla také naplno věnovat cestování. Často jezdila přednášet do USA nebo do německy mluvících zemí. „Oni ti Američané hledají svoje kořeny, takže je zajímá Evropa. Hledají, odkud pocházejí.“ Okolo roku 2000 začala cestovat především do Afriky a do Asie „Člověk stárne tím, že zaprvé používá čím dál tím víc stereotypů a taky je čím dál tím línější. Tak já jsem začala jezdit do Indie, do Asie a do Afriky, protože tam nemůžete používat žádný ze svých stereotypů, tam se musíte chovat úplně jinak. A to vyžaduje docela velkou pozornost.“
Eda odjížděla do jednotlivých států v Africe a Asii vždy na několik měsíců. Hodně jí k srdci přirostla Indie, kde byla mnohokrát. Dálný východ jí zajímal už od studií, kdy se učila čínštinu. Přibližně už 40 let se také věnuje józe. „Už mě nezajímají nějaké památky a vlastně ani ta exotika. Já už jsem se nacestovala dost. Už mě zajímá jen vidět ty lidi, které mám ráda. Už mi umřelo spoustu přátel.“
V současnosti Eda Kriseová s velkými obavami sleduje, jakým směrem se naše země ubírá. Prožila v nesvobodě většinu svého života a pomáhala zde budovat demokratický stát. „Začátek těch 70. let byl opravdu strašný. Možná to teď bude bohužel ještě horší.“ Dnes je svědkem toho, jak se o jejím příteli Václavu Havlovi šíří lži a zpochybňuje se celé porevoluční směřování České republiky. „Člověku je fakt líto, že se všechno takhle zkazilo. Mě to opravdu hrozně trápí.“
Její dcera Tereza pracuje jako lékařka v Praze a dcera Magdaléna se živí jako publicistka a žije s rodinou v Lyonu. Eda Kriseová a Josef Platz mají pět vnoučat a žijí v Praze.
[1] Správa Spojených národů pro pomoc a obnovu
[2] „Odkud jste přijely, děvčata? Z lázní?“
[3] „Česká undergroundová literatura“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV ()