Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Erwin Kreuzwieser (* 1948)

• narodil se 26. července 1948 v dolnorakouské vesnici Waldkirchen an der Thaya rodičům Josefovi a Matyldě Kreuzwieserovým

• vystudoval a věnoval se zemědělství a rybníkářství

• na počátku 90. let začal pracovat pro spolek Arge Grenznutzen

• zprostředkoval kontakty mezi desítkami českých a rakouských podnikatelů

• dnes (v roce 2022) žije v dolnorakouské vesnici Reitzenschlag nedaleko hranic s Českou republikou

Erwin Kreuzwieser se narodil 26. července 1948 v dolnorakouské vesnici Waldkirchen an der Thaya, která ležela asi šest kilometrů od tehdejší státní hranice s Československem. Podle jeho slov však jeho rodiče, Josef a Matylda Kreuzwieserovi, a zejména prarodiče hranici mezi oběma státy v minulosti příliš nevnímali. Nedaleké české Slavonice vnímali jeho rodiče a prarodiče jako spádové městečko, kam se jezdilo nakupovat. Kreuzwieserovi měli mezi Rakouskem a Moravou i rodinné vazby. Jeho prarodiče z matčiny strany pocházejí z obce Mutná u Slavonic.

Všechno, co bylo za plotem, bylo zakázané a špatné

„Až do roku 1945 se tam žilo jako v jedné zemi. Potom tam ale najednou postavili plot a všechno, co bylo za plotem, bylo zakázané a špatné,“ vypráví pamětník o stavbě železné opony, která na více než čtyřicet let zkomplikovala a znemožnila kontakt mezi Rakouskem a Československem. „Když jsme šli na houby, museli jsme si dávat pozor, abychom se nedostali do blízkosti státní hranice. Stávalo se, že když se někdo hranici příliš přiblížil, byl odveden do Českých Budějovic a musel zaplatit pokutu. Bydleli jsme prostě na konci světa,“ dodává pamětník.

Přestože do Československa to Erwin Kreuzwieser měl takřka pár kilometrů, poprvé se do této země podíval až po pádu obávané železné opony. „Na cestu jsem si musel povinně vyměnit 300 šilinků za koruny s tím, že domů je přivézt nemohu. Jenže v Československu to nebylo za co utratit. Jídlo na jeden den stálo 25 korun. Nakonec jsem to utratil za české sklo,“ popisuje dojmy ze své první cesty do do té doby zakázané země.

Po revoluci v Arge Grenznutzen zprostředkoval kontakty mezi desítkami podnikatelů

Erwin Kreuzwieser coby farmář pracující v rybníkářství si nemohl nevšimnout, že pád železné opony se projevil i v zemědělství. Hodně Rakušanů se začalo zajímat o nákup nebo pronájem polí v Československu, podnikatelé se snažili navázat u sousedů spolupráci. „Prvotní hledání kontaktů v sousední zemi po otevření hranic totiž často končilo fiaskem. Podnikatelé nevěděli, na koho se obrátit, kde hledat správné informace, problém byl v jazykové bariéře a často to byla jen expedice za pivem, nic víc,“ vysvětluje pamětník.

V té době v nedalekém Gmündu vznikala nová organizace Arge Grenznutzen, která zprostředkovávala kontakty mezi českými a rakouskými podnikateli. „Řekl jsem si, že bych s nimi chtěl začít spolupracovat, a tak jsem se tam vydal.“ Z rybníkáře se rázem stal manažer. V této organizaci měl Erwin Kreuzwieser na starosti propojovat české firmy, které jsou v dojezdové vzdálenosti do rakouského Waldviertelu. Se zástupci těchto firem vedl průvodní rozhovory.

Prvním šéfem rakouské části Arge Grenznutzen se stal Vladimír Špidla

Spolek Arge Grenznutzen byl založen v letech 1991 a 1992. Měli svoji českou a rakouskou část. „Novinkou bylo, že rakouské části šéfoval Čech a české Rakušan,“ říká Erwin Kreuzwieser a dodává, že prvním předsedou rakouské části spolku byl Vladimír Špidla, v té době ředitel Úřadu práce v Jindřichově Hradci. Do té doby to bylo naprosto nevídané, aby Čech šéfoval v Rakousku a naopak. „Když jsem někomu řekl, že mi šéfuje Čech, u mnohých to vyvolalo i pozdvižení.“

„Vladimír Špidla jakožto předseda spolku se do jednání v jednotlivých firmách nemíchal. Jeho heslem bylo, že můžeme postupovat jakkoli, jen nesmíme dělat žádné chyby. Když se začal aktivně věnovat politice, bylo mi to líto, že už nemá tolik času na náš společný projekt,“ říká pamětník o prvním předsedovi rakouské části Arge Grenznutzen.

Svědkem úspěšné spolupráce i totálního fiaska

Erwin Kreuzwieser zprostředkoval desítky kontaktů mezi českými a rakouskými podnikateli, kteří spolu začali spolupracovat. Mnohé spolupráce fungují dodnes, v jiných se zrcadlí odlišná mentalita obou národů, které pamětník mohl pozorovat.

V roce 1991 například spojil dolnorakouskou firmu Pollmann s jindřichohradeckou Ladovkou. „Pollmanni v té době měli finanční problémy. Díky tomu, že v Česku vytvořili svoji pobočku, mohli snížit mzdové náklady a postavit se znovu na nohy,“ vysvětluje pamětník.

V devadesátých letech byl také svědkem toho, jak rodina Schwarz, která v dolnorakouském Zwettlu vlastnila rodinný pivovar, odkoupila jihlavského Ježka a chtěla jej přebudovat k obrazu svému. „Pro Čechy je pivo svaté. Takže když někdo koupil jejich pivovar, propustil část zaměstnanců, a dokonce změnil chuť piva, musel tušit, že to nedopadne dobře. Pivo je jako náboženství, je v tom velká porce nacionalismu,“ komentuje českou povahu. Rodina Schwarz do pivovaru Ježek investovala celkem 96 milionů šilinků a nakonec jej na počátku nového tisíciletí prodala za šest milionů šilinků belgické společnosti Brouwerij Martens – Bocholt, která pivovar orientovala spíše na vývoz levného piva, především do Belgie, Anglie, Německa a Rakouska.

Historické kořeny i jazyková bariéra spolupráce

Česko-rakouskou spolupráci však na mnoha úrovních provázela řada překážek a kulturních bariér. „Rakouští politici, kteří se v Arge Grenznutzen angažovali, museli tak trochu chodit po laně. Říkali si, že pokud se k české straně budou chovat příliš přátelsky, Rakušani je v dalších volbách nezvolí. A naopak, pokud budou k Čechům chladní, budou je považovat za ignoranty, kteří nereprezentují svou zemi správně,“ polemizuje Erwin Kreuzwieser.

Podle něj se mnohé rakouské firmy příliš nechlubily spoluprací nebo obchodováním s Čechy. Příčinu vidí v jazykové bariéře, ale i v komplikovaných vztazích obou národů z minulosti. „Celá pohraniční oblast byla národnostně smíšená. Bylo tu mnoho vesnic, které byly zcela rakouské, ale po roce 1920 připadly k Československu. Když přišla druhá světová válka, Němci udělali stejnou chybu a toto území zabrali. Po válce přišel divoký odsun, který si ještě mnozí pamatovali. Po odsunu měli Rakušané z Čechů strach, což ovlivňovalo i společný byznys,“ popisuje pamětník svými slovy vývoj česko-rakouských vztahů. Dodává ale, že dnes už mnozí rakouští podnikatelé vědí, že Češi nekoušou. „Předsudků vůči tomu druhému národu je pořád méně a myslím, že jednou zase zmizí.“

Dopis od velvyslankyně na celníky fungoval jako kouzelný proutek

Spolek Arge Grenznutzen přímo těžil z otevřenosti státních hranic. „Tehdejší mentalita však byla nastavená tak, že když se objevil problém, svedlo se to na to, že jsou otevřené hranice,“ doplňuje paradox Erwin Kreuzwieser.

I přesto museli podnikatelé navázaní na Arge Grenznutzen včetně Erwina Kreuzwiesera prakticky denně překonávat nepříjemné celní kontroly na hranici. „Na celnici v Jindřichově Hradci měli otevřeno od šesti do čtrnácti hodin. Když nestihli do té doby odbavit všechna auta, řekli jen, že zítra je taky den. Kvůli razítku jsme tam čekali klidně celý den. U tamních celníků náš spolek zpočátku neměl moc dobré jméno. Mysleli si, že je v tom nějaká levárna.“

Přístup celníků se změnil až poté, co spolku vyjádřila podporu Magda Vášáryová, tehdejší velvyslankyně Československé federativní republiky v Rakousku. „Sepsala mi dokument, ve kterém stálo, že pracuji v zájmu republiky. Byl u toho její podpis a symbol českého lva. To z toho papíru dělalo kouzelný nástroj, díky kterému jsme mohli hranice projet takřka bez problému, a ještě nám celníci salutovali.“

V době natáčení rozhovoru (v roce 2022) byl Erwin Kreuzwieser v důchodu a žil v dolnorakouské vesnici Reitzenschlag nedaleko hranic České republiky, u Nové Bystřice.