Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Filip Kreuziger (* 1954)

• narozen 8. června 1954 v Praze

• v roce 1966 spoluzaložil skupinu Psohlavců

• v roce 1968 se přidal ke znovu povolenému Junáku

• v době nastupující normalizace nemohl studovat střední školu

• po zákazu Junáka v roce 1970 pamětníkův skautský oddíl přežíval pod sportovní tělovýchovnou jednotu Stadion Žižkov

• v roce 1986 s přáteli spoluzaložil oddíl vysokohorské turistiky

• jeho domovským oddílem je 301. Soví oddíl v Praze

Filip Kreuziger, skautskou přezdívkou Padáček, se narodil 8. června 1954 v Praze. K hodnotám skautingu se dostal ještě v době, kdy bylo hnutí v Československu oficiálně zakázané. Od mládí trávil hodně času na horách a na táborech v přírodě. Rodina si prý vedla nad běžné finanční poměry tehdejší doby. Kreuzigerovi například už na konci 50. let vlastnili osobní automobil, rodina jezdila na dovolené do Německa apod. Takto dobře se jim dařilo díky otcově lukrativní pracovní pozici výtvarníka a grafika na volné noze, s částečným úvazkem v nakladatelství Mladá fronta.

Matčina rodina pocházela z jižních Čech, ale ona již vyrůstala v Praze, kde měl její otec truhlářskou dílnu. Vyučila se tak pro ženu netradičnímu řemeslu - truhlářkou. Sama byla v mládí skautkou. Otec pocházel ze Znojma a děda pamětníka sloužil v legiích v Rusku. Vzpomínky na něj však má pouze z vyprávění, krátce po první světové válce děda zemřel. Kreuzigerovi se politicky ani vůči režimu nikdy významně neangažovali, ale přesto určitým represím komunistického režimu neunikli.

 

Ve čtyřech mě postavili na lyže

Filip vzpomíná na dětství, které trávil v domku u svých prarodičů v jižních Čechách, kde mu byla věrnou přítelkyní fenka Minda. V zahrádkářské kolonii v Praze si pak hrál společně s mnoha dětmi z okolí a užíval si, jak říká, svobody, kterou dnešní děti od rodičů nedostávají. Později jako větší chlapec jezdil na tábory organizované v rámci tehdejší odborové organizace ROH v nakladatelství Mladá fronta v Červeném Hrádku u Sedlčan. Jak říká, byly organizovány bývalými skauty. „Byl to normální tábor, byl perfektně vedený, byla tam zábava. To spíš ti, co to vedli, si museli dávat hodně bacha, aby je za to někdo nesejmul.“ Jako mladý kluk si však tato rizika neuvědomoval. V zimě s Mladou Frontou jezdil i na lyžařský výcvik na Benecko a na lyže často jezdil i se svou tetou, bývalou závodnicí na lyžích. „Ta mě tehdy poprvé vzala ještě před čtvrtým rokem na lyže, což tehdy nebylo moc zvykem, a začala mě trápit na sjezdovce.“ Jako školák se později také účastnil táborů v Jizerských horách v osadě Jizerka. Tam do chaty Pyramida jezdila, jak říká, velká parta lidí kolem Divadla na Vinohradech.

 

Z Psohlavců skauti

„Skauting byl zakázaný ve čtyřicátém osmém roce, skauti zažívali represe, někteří museli do dolů, ale v 60. letech se v lidech začalo probouzet to vědomí té své minulosti. Přišlo uvolnění,“ vzpomíná pamětník. V roce 1966 Filip na základní škole založil s partou kamarádů družinu Psohlavci, se kterou jim významně pomohla třídní učitelka paní Herinková. Že byla také skautkou, se dozvěděl až později. Se svým manželem jim třídní pedagožka pomáhala vytvářet oddílové hry, manžel z králičí kůže vytvořil pro žáky nástěnku. Tehdy to oficiálně musel být ještě pionýrský oddíl, ale vedený byl čistě v duchu skautingu. Takovýchto družinek, jak říká pamětník, se v tehdejší Praze zakládalo hodně. V roce 1968 přišlo pražské jaro a v březnu se konal sněm Junáka. Obnovilo se mnoho bývalých skautských skupin, na veřejnost vyšli bývalí skautští vůdci. 

Filip se spolu se svými spolužáky přihlásil do 35. střediska Josefa Rady ve Strašnicích, v té době mu bylo 14 let a stal se roverem. Se skauty se pak 1. května roku 1968 zúčastnil tradiční manifestace. „V šedesátém osmém skaut už fungoval a tehdy při prvomájovém průvodu šli skauti v jednom velkém bloku ulicí Na Příkopech. Tehdy tam byli nějací lidi, kteří tam proti nám lehce protestovali. Ale byla tam jednotná síla skautingu tehdy již vidět a na tribuně tam stál generál Svoboda, Dubček a další lidi. Kromě nich tam byl i náčelník Junáka Dr. Rudolf Plajner i vedoucí tehdejšího obměněného pionýra a bylo to tehdy strašně krásné.“

Filip vzpomíná, jak společnost tehdy hodně ožila. Mnoho podniků se dokonce zapojilo i do pomoci obnovy skautského hnutí. „Pomáhali šít oblečení, košile, kalhoty, opasky, tehdy nezvykle rychle na socialismus.“ První skautský tábor se konal v Miletíně na Želivce, tam Filip složil svůj skautský slib.

Invaze ho zastihla na divadelní chatě Jizerka, kde byl se svou tetou. Tehdy televize vysílala záběry z Prahy, kterým, jak říká, bylo těžko uvěřit. Rodiče pro ně autem přijeli i navzdory tomu, že Praha se uzavírala a všude v ulicích a na cestách byla obrněná auta a tanky. Otec pamětníka se později na podzim roku 1968 angažoval v rozvozu protiokupačních letáků. Později při prověrkách musel své tehdejší aktivity vysvětlovat a pravděpodobně spolu s faktem, že mladý Filip byl v té době také oficiálně vedeným skautem, dostihly rodinu politické represe. Filipovi Kreuzigerovi nebylo umožněno studium na střední škole, maturitu si tak nikdy neudělal a získal pouze výuční list.

 

Zakuklení

Období svobodného skautingu nemělo dlouhého trvání. V roce 1970 přišel další - už třetí zákaz Junáka a následovalo „zakuklení“ skautských oddílů pod různé oficiální organizace. „V roce 1970, po táboře, to bylo násilné převedení skautu pod pionýrskou organizaci. My jsme sice do toho pionýra vstoupili, na nějakou krátkou přechodnou dobu, ale pak nás pod křídla vzala TJ Stadion Žižkov, kde byl předseda, který kdysi byl skaut, ale pak se z něj stal komunista a vedl tuto jednotu. Ale nám vyšel vstříc a nás tam schoval. Co mohl, tak nás vlastně chránil,“ vypráví Filip. Normalizaci prožil pamětník vedle skautingu také poslechem hudby. Měl rád Matušku, Pilarovou a později si oblíbil country a folk, jazzovou muziku. S přáteli jezdili na festival Porta. 

V roce 1984 uvedli Filip Kreuziger a jeho přátelé v život tradici hry Bitvy o Normandii. Tato oslavná dramatizace se pořádá až do současnosti. Jde o realistickou ukázku vylodění spojeneckých vojsk, kde se skauti s batohy reálně pustí z člunů do vody a na břehu pak bojují o vydobytí západní fronty, plní různé úkoly. V roce 1986 pak spoluzaložil sportovní oddíl vysokohorské turistiky. Oddíl spolu v původní sestavě jezdí na hory dodnes, procestovali Slovensko, Rumunsko a další hory v Evropě. Jak říká, tehdy se dalo v přírodě užít více volnosti než dnes. Běžně se šlo utábořit téměř kdekoli, spát venku a vařit na otevřeném ohni.

 

Za pár měsíců jsme koukali na Mikulov z Rakouska

„V roce 1989 v červenci jsme slavili narozeniny jedné kamarádky v Mikulově. Měli jsme sraz u borovice před zámkem. S dalšími lidmi jsme tam takto seděli a koukali do Rakouska. Tam je hrad Laa and der Thaya a na ten jsme koukali a říkali: ‚Hm, tak tam se nikdy nepodíváme.‘ No a za osm měsíců jsme seděli na hradě a koukali na Mikulov,“ popisuje Filip Kreuziger, co pro něj znamenal přelomový rok 1989. Hned po převratných zmněnách se pustil do obnovy skautského života. Dodnes působí v 301. Sovím oddíle, se kterým začínal. Za svou dobu působení prošel ve skautu mnoha funkcemi, od rovera přes kuchaře a instruktora až po hospodáře a vedoucího revizní komise.

O dnešním skautingu říká: „Základní myšlenka být slušný k sobě a ostatním, pomáhat a chránit přírodu, ta zůstává.“ Změnu ale vidí ve vlivu používání technologií. Rodiče dnes děti více hlídají, často jim volají i na výpravy. „To dříve nebylo. Na víkend dítě odjelo a nevěděli, co se s ním děje,“ dodává. Posun oproti minulosti vnímá i pozitivně, vypráví například, že se dnes parta domluví na jídle a téměř bez problémů dojede kdekoli, i na malém městě, pro suroviny. Takové možnosti dříve neexistovaly, muselo se mnohem víc plánovat.