Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jindřich Krepindl (* 1948)

• narodil se 6. července 1948 ve Šťáhlavech

• otec pracoval ve Škodovce, matka v zahradnictví na zámku

• měl dva starší bratry

• házenou začal hrát zhruba v osmi letech

• vystudoval strojní průmyslovou školu

• po jejím ukončení narukoval v roce 1967 do Dukly Praha, kde zažil okupaci Československa

• v roce 1969 odešel hrát házenou do Škody Plzeň, s níž získal v roce 1974 mistrovský titul

• v roce 1972 vybojoval na olympiádě v Mnichově s reprezentací stříbrné medaile

• v roce 1974 skončil na mistrovství světa šestý, na olympiádě v roce 1976 v Montrealu sedmý

• vystudoval Fakultu tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy a stal se trenérem

• v roce 1983 odešel hrát a trénovat do západoněmeckého Bad Neustadtu, kde zůstal čtyři roky

• po roce 1989 trénoval reprezentaci do 21 let, dělal manažera plzeňského házenkářského klubu

• hrál a trénoval v bavorském pohraničí, měl obchod se sportovním zbožím

• s manželkou vychovali dvě děti

• v roce 2023 žil v Třemošné

Dvacátého prvního srpna 1968 po rozednění probudil vojáky v kasárnách Dukly Praha šachový mistr Vlastimil Jansa. „Udělal poplach. Před vchodem do budovy stál tank s ruskými vojáky,“ vzpomíná stříbrný házenkář z olympiády 1972 v Mnichově Jindřich Krepindl, který byl první den vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa mezi vyděšenými armádními sportovci.

„Jansa měl jet na šachový turnaj do zahraničí, ale z kasáren se nikam nedostal,“ vzpomíná Jindřich Krepindl. „Otevřeli jsme okno směrem na Podbabu a viděli na obloze, jak jedno letadlo za druhým nalétává na ruzyňské letiště. Věděli jsme, že je hodně zle. Okupace pro nás znamenala obrovské zklamání. Dostávali jsme se z toho dlouho, hodně dlouho.“

O čtyři roky později se mu vzpomínky na invazi vojsk Varšavské smlouvy vrátily. Osmého září 1972 se totiž Československo střetlo na letní olympiádě v Mnichově se Sovětským svazem v přímém souboji o postup do finále. Potřebovalo vyhrát nejméně o dva góly. Reprezentanti komunistické velmoci, jež od 21. srpna 1968 okupovala vlast Jindřicha Krepindla, měli podle papírových předpokladů Čechoslováky rozdrtit jako parní válec. Sověti se však se zlou potázali a utrpěli jednu z nejbolestivějších porážek ve své házenkářské historii.

Hráče vyburcoval trenér Vícha

„Věděli jsme, že teoreticky jsou Rusové o hodně lepší. Říkali jsme si, že úspěch nám přinese jen maximální nasazení a musíme je zkusit přehrát přes city. Vrátit jim, jak nás v roce 1968 zabrali. Porazit je za to, že nás pořád okupují,“ prohlašuje Jindřich Krepindl.

Hráče strhl svou vlasteneckou řečí v kabině trenér Jiří Vícha. Před svým protisovětským projevem vyhodil ven politicko-výchovného pracovníka týmu a svého asistenta Ladislava Šestáka, přesvědčeného komunistu. „V šatně s námi zůstal jen Vícha a v tom, jak nás namotivovat na zápas, hrál hlavní roli,“ tvrdí Jindřich Krepindl. „A můžu říct, že jsem nikdy nezažil na hřišti takovou bojovnost a takovou bratrskost, kdy jeden hrál za druhého.“

Češi a Slováci pokořili Sověty 15:12 a obsadili v semifinálové skupině první místo. V boji o zlato sice prohráli s Jugoslávií, ale i stříbro představovalo nečekaný a ohromný úspěch. „V rozhodujícím zápase s Rusy byla trošku výhoda, že jeden z jejich klíčových hráčů Maximov si v utkání s východními Němci udělal něco s kotníkem. Adidas mu ušil přes noc na zraněnou nohu speciální botu, na začátku nastoupil, ale viditelně hrát nemohl. Jenže Rusové měli tak neskutečný výběr hráčů, že když v něm nebyl jeden Maximov, tak na jeho místo postavili čtyři stejně dobré házenkáře,“ upozorňuje Jindřich Krepindl.

Rusové přišli na zápas z obchoďáků

Utkání o postup do finále začalo 8. září v osm hodin večer v mnichovské olympijské hale a dorazilo na něj deset tisíc diváků. Stali se svědky neobyčejného dramatu. „Rusové nás podcenili. Někteří svědkové tvrdili, že je viděli běhat po Mnichově a nakupovat celé odpoledne dárky. Z obchoďáků pak přišli na zápas. Mysleli si, že nás jasně přejedou a na tuty vyhrajou,“ říká Jindřich Krepindl. „Během prvního poločasu zjistili, že jsme houževnatí. Skóre bylo pořád nerozhodné, nanejvýš uteklo jedno mužstvo druhému o jeden gól. Bylo to pořád nerozhodně. Když viděli, že nevedou o tolik, o kolik si mysleli, udělali občas chybu, hodili si blbě přihrávku. Poznali, že na naši rozbojovanou a rozjetou mašinu nemůžou. A jako vrchol nedali nějakou sedmičku.“

V druhém poločase pokračovala vyrovnaná hra, pak se však zarputilým Čechům a Slovákům povedlo odskočit na kýžené dvě branky. Ocitli se ve vedení 12:10. Do taktického plánu trenéra Jiřího Víchy patřilo vyškrtnutí trháků ze hry. Obával se totiž, že by přihrávky do rychlých protiútoků končily na rukách extrémně vysokých sovětských házenkářů.

„Jejich dva poslední beci, kteří se vraceli, měli dva metry pět. Stalo se, že jeden ruský střelec vypálil strašlivou dělovku, ale měli jsme štěstí a práskla do tyče. Míč se odrazil ke mně do ruky,“ popisuje Jindřich Krepindl. „Viděl jsem Láďu Jarého, jak vypálil k protiútoku, a už byl s těmi dvěma dlouhými Rusy za půlkou. Měl jsem míč v ruce a viděl jsem ho. Chtěl jsem mu přihrát, ale Vícha zařval od střídačky: ‚Neházej to!‘ Ale hodil jsem, míč přelízl oba Rusy přes prsty a spadl před devítku. Láďa ho chytil do ruky a dal gól. Vedli jsme už o tři, takže jásot. Najednou se ozvalo ze střídačky od Víchy: ‚Jindro, tak pojď!‘ Šel jsem si sednout, protože jsem udělal, co jsem nesměl, a hodil míč do trháku. Do konce zápasu jsem už nehrál. Ale na Víchu jsem se nezlobil a hlavně všechno dobře dopadlo.“

Dorazil je náhradní brankář Pospíšil

Podle Jindřicha Krepindla se Sověti z nepříznivého skóre úplně rozklepali. K obratu jim nepomohly ani sedmičky, jakési házenkářské penalty, nařízené za fauly na brankovišti. Trenér Vícha, sám bývalý brankář, poslal na sedmičky mezi tyče náhradníka Petra Pospíšila, nominovaného na olympiádu na poslední chvíli.

„Postavil se tam a chytil Rusům dvě sedmičky, což je totálně zlikvidovalo. Dohrávali jsme v bojovné náladě a vedení o tři góly jsme udrželi. A ještě jsme se bavili, protože když se někomu z Rusů něco nepovedlo, tak ho jejich trenér Jevtušenko vystřídal a na střídačce k němu přišel a zkopal ho tam,“ prozrazuje pamětník. „Finále s Jugoslávci jsme hráli už za dva dny a po těžkém zápase s Rusy nám chyběly fyzické i psychické síly. Trenér Vícha se nás ještě při nástupu na hřiště snažil vyburcovat, že pojedeme na turné do Ameriky, když vyhrajeme. Ale Jugoslávci byli lepší, prohráli jsme 21:16.“

Finále se konalo 10. září 1972 na samém konci olympiády, navíc pozdě v noci. Jindřich Krepindl vzpomíná, že utkání začalo po třiadvacáté hodině a skončilo hodinu po půlnoci. Slavnostní ceremoniál se protáhl až do půl druhé. „Když jsme přijeli domů, fanoušci nám nadávali, že se kvůli nám nevyspali a ještě jsme hráli blbě,“ konstatuje Jindřich Krepindl.

Předchozí utkání se Sověty Československá televize nevysílala. Jindřich Krepindl si ho však připomínat může. Když odcházel v roce 1987 z vydařeného angažmá z bavorského Bad Neustadtu, obdržel od funkcionářů krásný dárek – videokazetu se záznamem druhého poločasu semifinálového zápasu se sovětským mužstvem. I s jeho zakázanou, leč legendární a úspěšnou přihrávkou do zakázaného trháku Vladimíru Jarému. 

Od dvanácti let žil bez otce

Jindřich Krepindl se narodil 6. července 1948 ve Šťáhlavech na Plzeňsku jako třetí syn manželům Marii a Františkovi Krepindlovým. Jeho starší bratři přišli na svět v letech 1945 a 1946. Když bylo Jindřichu Krepindlovi dvanáct let, přišel o otce. Zahynul při průmyslové havárii ve Škodě Plzeň, kde pracoval jako dílovedoucí.

„Jeden den pro něj přijeli už odpoledne, i když měl mít noční směnu. Dali ho tam narychlo za někoho, komu se udělalo špatně. Ráno jsme se dozvěděli, že otec zemřel. Bylo to hrozné, ale ještě hroznější bylo, že nám řekli, že zemřel na infarkt,“ svěřuje se Jindřich Krepindl. „Za pár dní jsme se dozvěděli, že se stalo neštěstí. Zemřel první člověk, pak další člověk a otec šel ve dvě hodiny v noci do kanceláře zapsat průběh odlití. Za hodinu ho našli mrtvého. Kancelář byla ve výrobní hale, pod ní šlo potrubí s kysličníkem uhelnatým, udělala se v něm díra a otrávili se. Od Škodovky jsme nedostali žádné odškodnění, pomáhal nám ho vyjednat jeden učitel, ale po třech letech nám u soudu oznámili, že věc je promlčená.“

Bez otce zůstali v roce 1960 tři kluci ve věku dvanáct, čtrnáct a patnáct let. Maminku Krepindlovou navíc sužovaly zdravotní problémy s nohama a dostávala částečný invalidní důchod. „Žili jsme velice skromně, hladu byla hromada, jedli jsme hodně brambory a taky uhlířinu, což jsou brambory s noky smíchané s cibulkou,“ uvádí Jindřich Krepindl. „Maso jsme měli jednou v týdnu, v neděli a v pondělí knedlík a omáčku, co zbyla z neděle. Ale už bez masa.“

Šťáhlavy uhrály remízu s Duklou Praha

V padesátých letech 20. století se malé Šťáhlavy proslavily házenou, nikoliv však českou, takzvanou národní, ale mezinárodním handballem. Od osmi let mu holdoval i Jindřich Krepindl, jehož přivedl na škvárové hřiště starší bratr. Ve stejné ulici bylo hned několik velmi nadaných kluků. „Vedle nás bydlel Pavelka, budoucí brankář Karviné a reprezentace, další brankář Jirmář, bratři Houdkové,“ vypočítává Jindřich Krepindl.

„Ve druhé polovině padesátých let postoupily Šťáhlavy do první  celostátní ligy, hrály u nás plzeňská Škodovka, Dukla Praha, Tatran Prešov. Házenou žila celá obec a okolí, zápasy začínaly v neděli ve tři hodiny odpoledne. V sobotu se stavěly tribuny z trámů, vešlo se na ně dva tisíce diváků. Pamatuju se, jak Šťáhlavy remizovaly s Duklou 10:10, přijely všechny její hvězdy: Vícha, Mareš nebo Trojan.“

Uplynulo deset let a devatenáctiletý Jindřich Krepindl se ocitl v Dukle po boku novopečených mistrů světa. Do armádního klubu narukoval v červenci 1967 jako talentovaný juniorský reprezentant, na hřišti mu patřila pozice pivota, házenkáře pohybujícího se těsně před brankovištěm. Do Dukly nastoupil jen pár dní po maturitě na strojní průmyslovce.

„Trenér Dukly a reprezentace Bedřich König měl zmapované všechny mladé kluky před vojnou. Vybral si do Prahy deset branců, pět si pak nechal a pět jich poslal do Dukly Cheb, která hrála na špici druhé ligy, a dokonce postoupila do první. Během dvouměsíčního přijímače jsme kombinovali vojenský výcvik s házenou, pak už jsme skoro pořád jen trénovali a hráli,“ podotýká Jindřich Krepindl. „Ze začátku na nás pár mazáků zkoušelo šikanu, ale do Dukly s námi přišel i nějaký Martínek z Karviné, kluk přes dva metry vysoký, ohromná ramena. Před vojnou pracoval v dole v partě, která dělala světové rekordy v těžbě. Ještě další tři kluci byli pořízci, tak se nás mazáci báli a přijímač jsme zvládli.“

Pohodu přerušila invaze armád Varšavské smlouvy

Zatímco doma na pořádné jídlo chyběly peníze, na vojně si Jindřich Krepindl všechno vynahradil. „Strava v Dukle byla fantastická, když jsem tam nastoupil, měl jsem sto osmdesát jedna centimetrů a sedmdesát čtyři kilo. Po třech měsících jsem vylezl na osmdesát jedna kilo,“ tvrdí. V Dukle se sešel s budoucími spoluhráči ze Škody Plzeň a ze stříbrné olympijské reprezentace Vladimírem Jarým a Vladimírem Haberem. Prvním rokem nastupoval střídavě za prvoligové áčko Dukly a za druholigové béčko. Druhý rok mu patřilo stálé místo v základní sestavě áčka, nadupaného světovými šampiony z roku 1967. „Našli se mezi nimi tací, kterým stoupl titul mistrů světa do hlavy. Až jsme si někdy říkali, že něco takového snad ani nemůže být pravda,“ tvrdí pamětník.

Pohodovou vojnu ve špičkovém klubu, jenž vyjížděl na atraktivní turné do demokratické a bohaté západní Evropy, narušila 21. srpna 1968 invaze vojsk Varšavské smlouvy. Diktátorský komunistický režim v Sovětském svazu ji zosnoval, aby v Československé socialistické republice zastavil snahy o obnovu demokracie a svobody.

„Nemohlo se trénovat, všechno se zastavilo. Za nějaký den nám povolili jít na Julisku na trénink, zadní cestou, devadesát šest schodů. Všude stáli ruští vojáci s tanky. Neměli ani kam chodit na záchod, tak si dovedete představit, jak to kolem nich vypadalo,“ prohlašuje Jindřich Krepindl. „Byla jich tam strašná kvanta, měli hlad. Po týdnu je údajně vyměnili, protože se s nimi bavili naši lidi a naočkovali je, že u nás nejsou dobře.“

Dukláci sundávali z domů názvy ulic

Armádní sportovci dostali bezprostředně po okupaci rozkaz neopouštět kasárny a do ničeho se nemíchat, avšak s jedinou výjimkou. Skupiny vojáků se bezprostředně po vpádu armád Varšavské smlouvy pohybovaly po Praze a odstraňovaly z ulic jejich názvy s cílem poplést okupanty. Jedním z důvodů, proč jim znesnadnit orientaci v hlavním městě, bylo, aby se mohl 22. srpna 1968 uskutečnit mimořádný sjezd KSČ ve Vysočanech, kde delegáti odsoudili okupaci Československa.

„Názvy ulic jsme sundávali z domů páčidly. Lidé nám ochotně půjčovali žebříky, abychom se k cedulím dostali,“ vzpomíná Jindřich Krepindl. „Jak jsme zpočátku netrénovali, pouštěli jsme si v kinosále pěkné filmy, dopoledne jsme viděli i dva celovečeráky a odpoledne další.“

Za nějakou dobu se situace v Československu uklidnila a vládu převzali konzervativní komunisté, vazalové Moskvy. Jindřich Krepindl se zcela oddal házené. „V béčku Dukly mě trénoval Zdeněk Rada, bývalý vynikající pivot i člověk a voják jako řemen. Když jsme při rozcvičce kroužili kolem hřiště, museli jsme běžet všichni stejným krokem,“ prozrazuje pamětník. „Měl přezdívku Racek, hrál za národní tým a vystudoval dvě vysoké školy.“

V Dukle poznal i svého osudového trenéra Jiřího Víchu. Reprezentační mužstvo trávilo hodně času na soustředěních nebo na turnajích v zahraničí, kam odjížděl i trenér áčka Dukly a reprezentace Bedřich König. „O hráče, kteří v Dukle zůstali, se staral právě Vícha. Jeho tréninky už tenkrát měly hlavu a patu,“ dodává Jindřich Krepindl. Právě Vícha ho dovedl až ke stříbru na olympiádě v Mnichově 1972.

V Dukle by jen hrál, v Plzni musel do práce

Do civilu odešel Jindřich Krepindl v létě 1969, Dukla ho však všemožně lákala, aby se stal vojákem z povolání a v týmu zůstal. Nabízela mu hodnost, pěkné bydlení v domě pro důstojníky a především vysoký plat. „Dostával bych asi třikrát víc než obyčejný člověk,“ upozorňuje pamětník. Rozhodl se ale, že s Vladimírem Jarým a Vladimírem Haberem odejdou do západních Čech, odkud pocházeli, a vytvoří silnou trojku ve Škodě Plzeň.

„Duklu jsem opouštěl v dobrém jako hotový hráč. Za dva roky jsem se ukrutně změnil, protože jsem se nebál žádných soupeřů a vyrovnal jsem se těm nejlepším i při zájezdech do západního Německa, do Jugoslávie nebo do Rumunska,“ říká pamětník. „S Duklou jsem poznal velké házenkářské haly, zažil jsem i velké společenské události, když nás přijímali starostové velkých západoevropských měst.“

Podmínky v Plzni se nedaly s pražskou Duklou srovnat. Nástupní plat po vojně dosahoval 1100 korun měsíčně, ale Jindřich Krepindl s Vladimírem Jarým ho usmlouvali na 1500 korun a po půl roce se dočkali zvýšení na 1800 korun. Přilepšení několik set korun měsíčně představovalo kalorné – peníze na stravu pro prvoligové sportovce. Prémie za vyhrané mistrovské utkání byla sto korun. „Vyhráli jsme ve Zlíně, jeli jsme domů vlakem, šli jsme slavit do jídelního vozu a z prémie nám moc nezůstalo,“ svěřuje se.

Zatímco plzeňští fotbalisté a hokejisté si chodili do Škodovky jen pro výplaty, Jindřich Krepindl po odchodu z Dukly musel dělit svůj čas mezi práci a sport. Ostatně jako všichni prvoligoví házenkáři z Plzně. „Zařadili mě do investičního úseku na technologické projekty. Než jsem se tam rozkoukal, nedostával jsem systematické dlouhodobé úkoly. Dvakrát v týdnu jsme trénovali až večer po práci, dvakrát v týdnu jsme končili ve Škodovce dřív a měli jsme trénink od jedné hodiny odpoledne,“ říká.

Mladé blázny vedl zkušený „Bagr“ Konečný

V zaměstnání chyběl i kvůli reprezentačním povinnostem. Už v listopadu 1969 ho trenér Bedřich König povolal do přípravy před mistrovstvím světa ve Francii, jež se konalo následující rok. Odehrál pár přátelských zápasů, ale do konečné nominace se neprobojoval a zůstal doma jako náhradník. Národní tým obhajoval ve Francii zlato z roku 1967, ale propadl a skončil až sedmý. Bedřich König jako trenér odešel a vystřídal ho Jiří Vícha. Pustil se do budování nového mužstva a vsadil na hodně mladých hráčů, s nimiž se chystal do západoněmeckého Mnichova na letní olympijské hry 1972. Házená s šesti hráči v poli a s brankářem tam měla olympijskou premiéru.

„Hned dvakrát nás potkalo velikánské štěstí. Jedno štěstí bylo, že se na olympiádu kvalifikovalo osm nejlepších týmů z mistrovství světa ve Francii a do Mnichova nás vlastně poslal ještě starý nároďák. Druhé štěstí bylo, že se trenérem stal Jiří Vícha. Věděl, co chce a jak toho dosáhnout. Jako hráč získal zkušenosti na mistrovství světa a v Poháru mistrů evropských zemí, věděl, jak to kde chodí. Měl úžasný přehled o světové házené, o nových trendech,“ vysvětluje Jindřich Krepindl.

Dodává, že Jiří Vícha si nevybral z ligy jenom nejlepší házenkáře, ale i kluky, které potřeboval do svého systému, do agresivní obrany s vysunutými hráči. „Museli jsme všechno oběhat, bojovnost a nasazení nám nedělaly problém. Vícha ale věděl, že tam nemůže pustit jen mladé blázny, ale musí k nim přidat i někoho, kdo jim poradí. V reprezentaci zůstali Konečný, Beneš, Škarvan, Brůna, Rudla Havlík, dirigent a takový náš táta. Ale po tři čtvrtě roce se z osobních důvodů zřekl reprezentace. Jeho roli přebral Jarda Konečný, říkali jsme mu Bagr, byl z Telnice, poctivý dříč a každému řekl na rovinu, co si o něm myslí.“

Podle Jindřicha Krepindla hodil Jiří Vícha nepříliš zkušený tým rovnou do vody. Vyrážel s ním na turnaje s nejtěžšími soupeři, s Rumuny, Jugoslávci, Sověty či východními a západními Němci. Češi a Slováci s nimi zpočátku prohrávali, potom se však otrkali. „Už jsme si je okoukali a hráli jsme s nimi otevřené zápasy. Začali jsme je porážet, jenom nad Rusy jsme nikdy nevyhráli,“ vzpomíná. „Jiří Vícha nám věřil, dal hře správný ráz a věděl, co s námi udělat. Jeho plán byl dokonalý a úspěch musel přijít.“

Olympiádu si osahali předem

Československý trenér vyjednal na duben 1972 předolympijské turné po Bavorsku, na němž si hráči osahali při zápasech s klubovými soupeři haly v Göppingenu, Augsburgu a Ulmu, kde za necelých pět měsíců bojovali v základní skupině s východními Německem, Islandem a Tuniskem. Poznali rovněž olympijskou vesnici v Mnichově, kde později bydleli, a mnichovskou házenkářskou halu pro více než deset tisíc diváků.

„Trenéru Víchovi se podařil ďábelský mistrovský tah. Seznámili jsme se s olympijskými halami, zahráli si v nich, zjistili jsme, jak vypadají, a už jsme byli trošku před ostatními,“ upozorňuje Jindřich Krepindl. „Když jsme přijeli na naši první olympiádu, už jsme věděli, co nás čeká. Nebylo toho na nás moc, protože jsme si předem zjistili, do čeho jdeme.“

Závěrečné soustředění před olympiádou proběhlo v Nymburce a trvalo dva měsíce. Domů se hráči podívali jen na víkend jednou za čtrnáct dní. Kvůli tréninkové řeholi se projevila ponorková nemoc. Házenkáři na ni nicméně našli účinný recept. „Občas se šlo individuálně jako na procházku a potkali jsme se na pivu, řekli jsme si, co jsme si jindy neřekli. Probrali jsme všechno a vyjasnili jsme si nějaké věci, jako třeba, proč někdo někomu nepřihrává, i když by mohl,“ podotýká Jindřich Krepindl. „Trenéři nás v hospodě neviděli rádi moc často, a tak za námi občas vyrazili. Tak jsme začali chodit na druhou stranu Nymburka, kde to neznali. Ve vesnici Chvalovice jsme byli dvakrát třikrát a domácí si nás oblíbili. Byli jsme takové veselé kopy, poseděli jsme s nimi a utužili kolektiv.“

Po balkoně chodil terorista v kukle

Olympiáda odstartovala pro Československo utkáním s Tuniskem, outsiderem čtyřčlenné skupiny. Výhra 25:7 se ukázala jako velmi důležitá. Trenér Vícha hnal své svěřence na Tunisany od první minuty až do poslední, jelikož o postupu do semifinálové skupiny mohlo rozhodovat i skóre. Což se nakonec potvrdilo. S východními Němci prohrál národní tým o dva góly, s houževnatým a hodně silným Islandem remizoval. Češi a Slováci pak museli čekat, jak dopadne zápas Island – Tunisko.  „Islanďani na ně vletěli, sázeli jednu branku za druhou. Neměli jsme dobrý pocit, ale v druhém poločase Island úplně odešel a postoupili jsme,“ vzpomíná Jindřich Krepindl.

Island by musel Tunisko porazit o dvacet branek, vyhrál ovšem pouze o jedenáct. Do semifinálové skupiny vstoupilo Československo výborným výkonem proti Švédsku a výhrou 15:12. Utkání připadlo na 5. září 1972 a hrálo se odpoledne, v době, kdy se v Mnichově konalo úplně jiné drama. Šlo v něm o lidské životy. Komando radikálních Palestinců totiž zajalo přímo v olympijské vesnici jedenáct izraelských sportovců a dalších členů výpravy. Dva usmrtili hned na začátku teroristické akce, další drželi jako rukojmí a požadovali za jejich propuštění osvobození zhruba 250 Palestinců vězněných v Izraeli.

Palestinské komando proniklo do olympijské vesnice 5. září časně ráno. Českoslovenští sportovci bydleli nedaleko od izraelského pavilonu. „Probudili jsme se a koukáme, co se děje. Vidíme zapáskovaný prostor a policajty se samopaly, po balkoně chodil terorista v černé kukle. Neměli jsme informace, co se vlastně děje. Vědělo se jen, že jednoho Izraelce zastřelili, jednoho postřelili a zemřel taky,“ popisuje tragické okamžiky Jindřich Krepindl. „Všichni jsme útok odsuzovali, ale vedení naší výpravy nám nic neřeklo ani nevydalo žádné prohlášení.“

Krásnou olympiádu ovládl neklid

Olympiáda pokračovala a Češi a Slováci nastoupili 5. září v 15.30 hod. proti Švédsku. Po vítězném zápase se vrátili do olympijské vesnice, kde palestinské komando stále drželo Izraelce. „Němci se snažili dostat Palestince z olympijské vesnice ven, po desáté večer tam vjeli s policejními antony,“ tvrdí Jindřich Krepindl. Únosce a rukojmí odvezl autobus k vrtulníkům, v nichž přeletěli na mnichovské letiště Fürstenfeldbruck.

„Němci nakonec zásah podělali, na letišti měli málo odstřelovačů. Dostávali jsme chaotické zprávy. Nejdřív nějaký mluvčí oznámil, že akce skončila a všichni jsou živí, ale za dvě hodiny přišla zpráva, že všichni zemřeli,“ dodává Jindřich Krepindl.

Při únosu a zásahu proti teroristům na letišti zahynulo jedenáct Izraelců, jeden německý policista a pět Palestinců. Masakr vyvolal dohady o ukončení olympiády. Po jednodenním přerušení, kdy se na olympijském stadionu uskutečnila tryzna za oběti teroristů, nicméně hry pokračovaly.

„Olympiáda byla až do 5. září krásná. Pak už všude vládl neklid, všude jsme viděli mnohem víc policistů. Za čtyři roky na olympiádě v Montrealu jsme naráželi na přísná bezpečnostní opatření od prvního kroku, vojáci v maskáčích s kvéry nás hlídali i v autobusech,“ popisuje Jindřich Krepindl.

Tři dny po tragédii zvítězilo Československo 15:12 nad Sovětským svazem a postoupilo do finále s Jugoslávií. „S Ruskem jsem dal jeden gól, přihrál mi na něj Láďa Beneš, byl levák, házel z pravého křídla, naznačil přihrávku na spojku a hodil mi míč za obranu,“ dodává pamětník. „Musel jsem při tom dávat pozor, kdyby ne, trefil by mě balonem do huby.“

Za stříbro dostali basu piv, deset tisíc korun a rekreaci v Tatrách

Na oslavu triumfu se Sovětským svazem si hráči přiťukli v šatně coca-colou a večer jim vedení výpravy poslalo na pokoje basu plzeňského piva. „Finále se nám moc nepovedlo. Před ním jsme věděli, že už moc nemůžeme, a Jugoslávci nás rychle vyvedli ze snu o zlato,“ uvádí Jindřich Krepindl. „První půli vyhráli o sedm branek i proto, že jsme nedali pět sedmiček.“

Olympijské stříbro přineslo házenkářům odměnu od představitelů socialistického státu. Obdrželi pozvání do Hrzánského paláce k předsedovi vlády Lubomíru Štrougalovi. Královsky je pohostil a každému dal deset tisíc korun. „Dostali jsme je v hotovosti, paklíky se sto stokorunami. Vešly se do kapsy, ale diskař Ludvík Daněk měl za zlato třicet tisíc a měl pořádně nadité sako,“ směje se Jindřich Krepindl. „Od předsedy vlády nás převezli k předsedovi Ústřední rady odborů Karlu Hoffmannovi a za stříbrnou medaili jsme si mohli vybrat dvoutýdenní tuzemskou rekreaci. Za zlato byla dovolená u moře v Bulharsku. Jeli jsme s manželkou do Tatranské Lomnice.“

Za dva roky proběhlo mistrovství světa, kam Československo odjíždělo s medailovými ambicemi. Po bezvadně odehrané základní skupině však následovala překvapivá prohra s Polskem a neúspěch s pozdějšími mistry světa Rumuny. Výsledkem bylo šesté místo. Jindřichu Krepindlovi se ale na šampionátu dařilo a vysloužil si nominaci do týmu světa pro zápas s Jugoslávií. S Plzní navíc zvítězil v první československé lize a zvolili ho nejlepším československým házenkářem roku.

Domácí titul oslavili na vesnické zabijačce

„Mohli jsme být mistři už v sezoně 1972/73. Vedli jsme o čtyři body tři kola před koncem, ale dva zápasy jsme prohráli. V tom rozhodujícím v Prešově nám stačilo remizovat, rozhodování českých rozhodčích však nebylo férové. Domácím se navíc podařilo, aby utkání nevysílala televize,“ tvrdí Jindřich Krepindl. „Prešov šel do jednogólového vedení ze sedmičky dvacet vteřin před koncem. Diváci vtrhli na hřiště, zápas už nepokračoval a nemohli jsme vyrovnat. Byla to tak velká křivda, že někteří naši starší hráči brečeli.“

Za rok si však Plzeň hořké zklamání vynahradila a neohroženě si došla pro titul. „Měli jsme známého řezníka a řekl nám, že když uděláme mistra, zabije pro nás prase,“ prozrazuje pamětník. „Zabijačka byla u mě v Záluží na dvoře, krájeli jsme cibuli a dělali jitrnice. Pak se šlo i s manželkami do sálu v místní hospodě.“

Na olympiádě v Montrealu měl šest dní horečky

Jindřich Krepindl se s československým národním týmem probojoval na olympiádu v Montrealu 1976. Nevzpomíná na ni však rád. „Tři dny před odletem jsem chytil angínu, poletíš jako náhradník, dali mi na ni prášky a největší horečky zmizely. Po dlouhé cestě letadlem se mi ale zase vrátily, měl jsem v Montrealu devětatřicítky šest dní po sobě. Z olympiády jsem moc neměl,“ prohlašuje pamětník. „Nechodil jsem na tréninky, prali do mě léky, tři doktoři za mnou chodili. Šestý den jsem se zpotil a horečky přestaly, ale do prvních dvou zápasů mě trenér nepostavil. Ve třetím jsem hrál, ale chyběla mi síla. Zase nás vypekli Poláci a skončili jsme sedmí.“

Po Montrealu se pokoušely osmadvacetiletého Jindřicha Krepindla zlanařit bundesligové kluby ze západního Německa. Komunistický režim však pouštěl sportovce do kapitalistické ciziny jen výjimečně. „Vymysleli si, že mě pustí jen jako trenéra první třídy, což znamenalo, že jsem dělal rok trenéra třetí třídy, další rok trenéra druhé třídy a pak tři a půl roku fakultu tělesné výchovy a sportu,“ stýská si pamětník. „Skončil jsem ji v pětatřiceti letech, ale špičkové týmy už mě v západním Německu nechtěly. Byl jsem ale naštěstí ve styku s prezidentem klubu v malém bavorském městě Bad Neustadt. Odešel jsem tam přes Pragosport v roce 1983 i s Láďou Haberem a zůstal jsem tam čtyři roky. Trénovali jsme veškerou mládež, postupovali jsme do vyšších soutěží jako hráči a v německém poháru jsme se dostali až k zápasu s tehdejším nejlepším mužstvem světa Gummersbachem. Prohráli jsme jen o šest gólů a v Bad Neustadtu na tohle utkání vzpomínají dodnes. V kasárnách americké armády kvůli němu stavěli montovanou halu pro dva tisíce diváků.“

Vozil z Německa banány, což vzbudilo závist

Angažmá v prosperujícím západním Německu vyneslo Jindřichu Krepindlovi mnohem větší peníze, ale i starosti s lidskou závistí doma v Čechách.

„Některým lidem vadilo, že si v Bad Neustadtu přilepším. Po zápasech jsem jezdil na neděli domů a říkal jsem si, že koupím něco dětem. Přivezl jsem banány, mandarinky, nějakou čokoládu. Děti šly do školy a vzaly si ke svačině banán, jenže u nás za socialismu banány skoro nebyly. A tak jednou Sdružení rodičů a přátel školy řešilo problém, proč si Krepindlovic dítě může vzít do školy banán, a ostatní ne. Ta diskuse byla tak neskutečná, že jsme dětem do školy přestali banány dávat,“ konstatuje pamětník.

V Německu dohrával zápas v devět v půl desáté večer a vydával se okamžitě na cestu za rodinou. Trvala zhruba pět hodin. „Přijedu ve dvě hodiny domů a tchán se mě ráno ptá: ‚Ty jsi píchnul?‘ Říkám, že ne. Ale na autě jsem měl probodnutou gumu. V pondělí jsem se potřeboval vrátit do Bad Neustadtu, a v neděli jsem proto lítal, aby mi někdo spravil gumu, místo toho, abych byl s rodinou. Za čtyři roky jsem ji měl propíchnutou třikrát. Nebo jsem jednou koupil v Německu domů na zahrádku ošatku holandských tulipánů. Ženské je nasázely, krásně vylezly a rozkvetly. A v týdnu se mě ptá manželka: ‚Hele, jsem venku, ty jsi stříhal tulipány?‘ Ne, nestříhal jsem je, ale někdo přišel a ukradl je, celý záhon byl oholený.“

V tréninku jsem si přidával víc než hodně

Během svého působení v Bad Neustadtu zažil Jindřich Krepindl také výslech na Státní bezpečnosti. Pozvali si ho do budovy, jež si v Plzni vysloužila přezdívku „gestapo“. Čekali tam na něj dva estébáci, jeden klasicky zlý a druhý hodný. „Hodný se mnou chodil do třídy na průmyslovku. Když zlý odešel, zeptal jsem se ho: ‚Vlasto, co blbneš, co se děje, co se mnou zamýšlíte?‘ Odpověděl mi, že výslech je jenom preventivní, že jsou na světě lidi, kteří mě nemají rádi, a že od nich dostala Státní bezpečnost tři zprávy, že chci zůstat i s rodinou v západním Německu.“

Po sametové revoluci, během níž se v Československu v roce 1989 zhroutil komunistický režim, nevěděl Jindřich Krepindl, kam dřív skočit. Vzal manažerskou práci u házenkářů Plzně v době, kdy Škodovka přestala klub úplně sponzorovat. Musel prosit o každou korunu. „Tahle chaotická doba se mi moc nelíbila,“ poznamenává. Trénoval také reprezentaci do 21 let, což dodnes považuje za krásnou práci. Na hlavní třídě v Plzni založili s manželkou obchod se sportovním zbožím, kde se jim jako podnikatelům dařilo. Návdavkem trénoval a až do svých šestačtyřiceti let hrál házenou v malém německém klubu kousek za hranicemi.

Jeho vysvětlení, jak se stát úspěšným nejen ve sportu, není složité. „V tréninku jsem si přidával ještě víc než hodně. Byl jsem první vepředu v útoku a první vzadu v obraně. Po tréninku jsem posiloval,  sám na sobě jsem hodně pracoval,“ svěřuje se Jindřich Krepindl.