Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Květuše Křemenová (* 1926)

• narodila se 23. srpna 1926 v Sedlci-Prčicích

• roku 1943 totálně nasazena do zbrojovky Sellier & Bellot ve Vlašimi

• 7. května 1945 byla očitým svědkem masakru civilistů ustupujícími nacisty

• pracovala jako švadlena v salonu paní Babické v Praze na Václavském náměstí

• 31. prosince 1949 byl salon znárodněn

• k 1. lednu 1950 přešla do podniku Oděvní tvorba

• roku 1985 odešla do důchodu

Ve svých vzpomínkách se Květuše Křemenová nejčastěji vrací k traumatickému zážitku z konce druhé světové války, a sice k 7. květnu 1945. Němci od Tábora táhli na Prahu. V Sedlci-Prčicích je místní občané začali odzbrojovat a německé vojáky beze zbraní zavřeli do školy. Ti si však přivolali pomoc ze Sedlčan, kde měla německá armáda vojenský prostor. Sedlčany a Neveklov byly plně pod jejich kontrolou. Když jednotky SS dorazily do Sedlce, osvobodily své lidi ze školy a ti nechali nastoupit všechny muže z městečka a vybírali si mezi nimi ty, kteří jim předtím brali zbraně. Ten, kdo byl označen, si musel vykopat jámu u školní zdi a poté byl zastřelen. Otec pamětnice se na náměstí nedostavil. Zavřel se doma ve sklepě, a tak řádění nacistů unikl.

Šla jsem na návštěvu

Den před květnovým povstáním Květuše Křemenové vypadal asi takto: „Já nedbala všech těch varování o blížících se tancích a šla jsem za kamarádkou.“ Měla s ní sraz v Prčici ve 14 hodin, že se půjdou podívat na trosky letadla v lese za městem. Došla k mostu, který spojoval Sedlec s Prčicí. „Tam seděli kluci s flintama a nechtěli mě přes most pustit.“ Vrátila se tedy kousek do města a tam potkala kamaráda Jiřího Chaloupku, který ji přemluvil, ať nechodí domů, ale jde se s ním podívat na okolní luka, že odtamtud budou sledovat příjezd nacistů do města.

Za zády jim rachotily tanky a oni běželi na místo, kterému se říkalo Vrška, a tam si stoupli. Když vtom kolem nich proletěla první střela. Ten hrozný svištivý zvuk si Květuše Křemenová pamatuje dodnes. V momentě, kdy si uvědomili, že po nich Němci střílí, si lehli na zem a plazili se pryč, vysokou trávou do Šanovic.

První mrtví

V jednu chvíli pamětnice vykoukla z trávy a viděla, jak po silnici jde sousedka, paní Blažková. Během chvilky ji nebylo vidět. Pamětnici přišlo divné, kam tak rychle zmizela. Až druhý den se dozvěděla, že ji Němci zastřelili. Když se doplazili o kus dál, uviděla sedět pod stromem pana Caltu, místního pasáka hus. Myslela si, že tam pase husy, ale už byl také zastřelený. Plazili se dál až ke křižovatce na Rovné, kde se rozdělili, Jiří šel do Šanovic k příbuzným pro deky a pití, které tam jeho rodina měla připravené pro případ nouze, kdyby se museli vystěhovat ze Sedlce.

Samotná Květa Křemenová uslyšela tanky. Rychle přeběhla přes silnici a schovala se do lesa, těsně před projíždějícím strojem ze směru od Jetřichovic. Za chvíli přivlekl kamarád Jirka deky a pití, a tak si vylezli na kopeček, aby viděli na Sedlec a zároveň byli trochu v bezpečí. Na silnici pod nimi se mezitím odehrávalo podivné divadlo. Potkaly se tam dva německé tanky. Jeden jel od Šanovic a druhý od Jetřichovic a nemohly se vyhnout. Nakonec se jim to povedlo, protože se takzvaně postavily na zadní a tanečním krokem se jeden druhému vyhnuly. Tanky odjely a pamětnice po celodenním skrývání a plazení se trávou únavou usnula.

Sedlec hoří

Probudil ji až hysterický ženský výkřik: „Celá Sedlec hoří!“ Běžela proto na vršek a opravdu, jako by celé městečko zachvátil oheň. To hořela škola, kterou jako akt pomsty nacisté podpálili, než se definitivně přesunuli směrem na Kamýk nad Vltavou, kde se chtěli dostat do amerického zajetí. Lze si snadno představit, co se v tu chvíli honilo pamětnici hlavou. Co bude s jejich domem, co je s rodiči a bratrem? Ptala se Jiřího, co budou dělat? On na to, že nemohou dělat nic než čekat. Čekali tedy až do rána, kdy se situace uklidnila, přestaly jezdit tanky a rozhostilo se ticho. Rozhodli se, že se vrátí do města.

Když se blížili, najednou k nim doletělo hlášení městského rozhlasu. Hlásili mrtvé a pohřešované občany Sedlce. Mezi pohřešovanými zaslechla Květa Křemenová i své jméno. Byl to pro ni signál, že rodiče jsou naživu a že ji hledají. To byla radostná zpráva, ale vzápětí jí došlo, jaké přivítání na ni asi doma čeká. Nemohla se však už dočkat, a tak běžela co nejkratší cestou domů. Tam jí vyděšení rodiče sice vynadali, ale samozřejmě byli rádi, že se jí nic nestalo, ona zase byla šťastná, že celou tu hrůzu přežili ve sklepě. Postupně se dozvídala, kolik jejích spolužáků a kamarádů přišlo v onen osudný den o život. Ona přežila jen zázrakem, kulky jí svištěly kolem hlavy a nechybělo mnoho a zaplatila za svou zvědavost životem.

Švadlenou až do důchodu

Po válce, když se Květa Křemenová vyučila švadlenou, nastoupila v Praze do salonu paní Babické. Bydlela v Liliové ulici u tety a pracovala na Václavském náměstí. Tam strávila celý svůj produktivní věk, a to i přesto, že salon v roce 1949 komunisté znárodnili a udělali z něj podnik Oděvní tvorba. Začátkem padesátých let se vdala, měla dvě děti a po celkem poklidném životě stráveném v Praze se na důchod vrátila do svého rodného městečka, kde žije dodnes.