Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zpět na stránku pamětníka

Ladislav Krejza (* 1934)

Když se někdo bojí, tak se bojí. Nikde není psaná povinnost být statečný.

  • narozen 27. 6. 1934 v Košicích

  • člen a funkcionář Československé strany lidové

  • politický vězeň, trest odpykával především na uranových dolech u Příbrami

  • v roce 1957 zatčen a odsouzen na 10 let za vlastizradu

  • účastník Katolické akce

  • organizátor kulturních večerů s křesťanskými mysliteli

  • mluvčí stávkového výboru a odborový funkcionář

Ladislav se narodil 27. června 1934 v Košicích do vlastenecké rodiny, tatínek byl praporčík československé armády a bývalý příslušník 22. pluku francouzských legií. „Můj tatínek požádal v roce 1938 ministerstvo obrany o přeložení a před květnovou mobilizací bylo jisté, že se budeme stěhovat do Loun, kam byly staženy pluky z pohraničí (46. z Chomutova a 9. z Mostu).“ Zde rodina zažila obsazení Sudet německou armádou a následné zřízení Protektorátu Čechy a Morava. „Táta nebyl zatčený, Němci důvěřovali československé armádě v tom, že to jsou jako jejich vojáci, pořádkumilovný a plní rozkazy. Tak je automaticky jmenovali a můj tatínek byl velitelem bloku civilní protiletecký obrany. To se nedalo odmítnout. Mohl si však určit svůj štáb, například měl šéfa skupiny sanitářů, který nastupoval při poplachu se dvěma zdravotními kufříky, přitom v jednom byla vždycky vysílačka.“ Dalším perzekvovaným rodinným příslušníkem byl o deset let starší bratr Václav. „Vašek byl totálně nasazený, hned po maturitě (dokonce maturovali o měsíc dříve) je poslali do Německa, v Berlíně pracoval v letecké továrně Argus. Nastala situace, kdy na tábor, ve kterém bydlel, zaútočilo spojenecké letectvo a tábor shořel. Když se šel podívat na tábor, jestli tam něco nezbylo, a poradit se, co dál, zaútočilo spojenecké letectvo na fabriku. Zůstalo mu jen to, co měl na sobě, a rozhodl se, že se pokusí dostat do protektorátu. Na hranicích s protektorátem byla Grenzpolizei (Pohraniční stráž), musel se kolem nich plížit po zemi, avšak nejvíce se bál německých civilistů, mohlo se stát, že je civilní obyvatelstvo chytí a umlátí.“ Na konci války se v Lounech budovaly zákopy a protitankové zátarasy, jelikož Němci měli v plánu Louny vojensky bránit. Ladislav v této souvislosti vzpomíná na podíl jeho otce na nenásilném obsazení města Rudou armádou. „Tatínek dělal v té době brigády u jednoho geometra (záložní důstojník československé armády), který jej zaměstnával jako figuranta. A všechny tyhle věci (zákopy a zátarasy) zaznamenávali do mapy, kterou se jim povedlo dostat ke Spojencům – k sovětské armádě. Pak za to byl vyznamenaný.“

Konec války a stěhování do Chomutova

Začátkem léta roku 1945 se reorganizovaný 9. pěší pluk přestěhoval z Loun do Chomutova a za ním se stěhovala i rodina Krejzova, pamětníkův otec opět nastoupil aktivní službu v armádě. „Po příchodu do poválečného Chomutova jsme měli problém, jelikož jsme se chtěli stěhovat do prázdného bytu, maminka nechtěla používat věci po někom jiném, a navíc jsme měli krásný nový nábytek. Otec si říkal, že to bude jeho poslední služební místo, a po vzniku Fondu národní obnovy jsme koupili barák v Bachmačské ulici.“ Po přestěhování do Chomutova byl Ladislav konfrontován s realitou poválečných Sudet, v tuto dobu zde bylo stále dominantní německy mluvící obyvatelstvo, navíc obohaceno o národní hosty (Němce prchající z východního Pruska a Slezska před postupující Rudou armádou) a prchající zbytky jednotek SS (Schutzstaffel – ozbrojená organizace NSDAP). „Když do Chomutova přišel štkpt. (štábní kapitán) Prášil, nařídil mužům od 13 do 65 let shromáždit se a nechal je svléci do půl těla. Nebylo to kvůli ponižování, hledal tetování, aby poznal, kdo je členem SS. Podle domluvy s ruským velením odevzdával členy SS Rusům, aby si je zpravodajsky vytěžovali. Prášila potom zavřeli komunisté, protože byl ve skupině Praha-Žatec.“

Zatčení a soud

Po válce Ladislav dokončil vzdělání na chemické průmyslové škole a nastoupil do práce v mosteckých ocelárnách, kde nejprve působil jako zástupce laboratoře mechanické zkušebny a následně v oddělení technické kontroly oceláren. „Bylo to placené výborně, ale byla to taky příšerná odpovědnost. Tam jsem dělal až do zatčení. Pak jsem byl nádeníkem ministerstva vnitra,“ dodává Ladislav s humorem. K zatčení došlo v roce 1957, rok po maďarských událostech. „Čekali jsme, že k něčemu podobnému dojde i u nás, tak se dala dohromady skupina mladých křesťanských demokratů a začali se na to připravovat, bohužel se mezi nás dostal konfident StB (Státní bezpečnost), pak nás postupně pozavírali.“ Následovalo převezení do Litoměřic, kde probíhala vyšetřovací vazba. „Ta byla dlouhá a úmorná, nejdelší výslech trval sedmnáct hodin, trápili nás nedostatkem spánku. V téhle době už se nebilo, nějaká facka mohla padnout, ale to jste musel obzvláště namíchnout pana referenta.“ Při soudním přelíčení u krajského soudu v Ústí nad Labem padnul rozsudek 15 let za vlastizradu. „Jsem se neodvolával, říkal jsem si, že kromě provazu beru všechno. Nikdo z nás nečekal, že komunistický režim vydrží tak dlouho.“ Jelikož byl Ladislavův starší bratr Miloslav zavřený už od roku 1950 v Leopoldově, maminka se rozhodla podat odvolání. „Tak sehnala nového právníka a vše zařídila. Právník mi říkal, abych od toho nic nečekal, že předsedou nejvyššího soudu je JUDr. Josef Görner, který rozdal několik provazů. Avšak trest mi snížil o pět let.“

Vězení

Po vynesení rozsudku následovalo přesunutí na Příbramsko do tábora Bytíz a následně do tábora Vojna, kde se pamětník podílel na těžbě uranové rudy. „Lágr jako Bytíz byl tábor politických vězňů – slušných lidí, byla tam i elita našeho národa a člověk se tam mohl leccos naučit, například jsem sdílel místnost s profesorem Polákem, profesorem srovnávací filologie, člověkem, který uměl čtrnáct jazyků.“ Zde si Ladislav neodpykal celý trest, jeho další cesta směřovala do Prahy, na Pankrác, kde byl přiřazen k TÚMV (Technický ústav Ministerstva vnitra), zde se také setkal s celou řadou vzdělaných a významných osobností, většinou bývalých ředitelů a vedoucích pracovníků státních podniků, kteří si zde odpykávali trest za hospodářské neúspěchy v jimi řízených firmách. „Nejdříve mě přidělili do slévárenské skupiny, ta ale byla strojařská, dělala na lince přesného lití pro ŽĎAS (Žďárské strojírny). Technické kreslení jsme ve škole neměli a naučit jsem se to nechtěl, jako vlastizrádce jsem se odmítal pro ty lumpy přetrhnout. Chemické oddělení tam nebylo.“ Když se Ladislav odmítl učit nové věci, měl o jeho dalším osudu rozhodnout náčelník TÚMV, který mu sdělil, „že odtamtud vedou pouze dvě cesty, jedna je za dobrou práci na podmínečné propuštění na svobodu. Druhá je na trestní oddíl.“ Následoval přesun k trestnému oddílu, který vykonával jednoduché manuální práce. „Byla tam dobrá společnost, například nějaký zástupce krajského velitele SNB (Sbor národní bezpečnosti), který služebním autem krajského velitele SNB převážel stíhané osoby do Klatov, aby mohly utéct přes hranice,“ vzpomíná Ladislav a dodává, že neuplynuly ani tři neděle a byl znovu přesunut. „Na celách začaly rachotit klíče, a najednou se otevřou dveře, kde byl kapitán s partyzánskou hvězdou a začal hulákat: ,Na šachtách nemá kdo dělat a tady se mladý a silný chlapi válejí.‘ A tak jsem po třech nedělích jel zase na lágr Bytíz.“

Katolická akce

Ladislav se už před svým zatčením zajímal o křesťanskou literární tvorbu a i přes to, že se často jednalo o zakázanou literaturu, dokázal občas nějaký výtisk sehnat. „V padesátých letech bylo obtížné dostat se ke křesťanské literatuře, jedině přes známé či rodinu a taky v antikvariátech toho bylo poměrně dost.“ V následujících letech trávených v žaláři se tato záliba stala vítanou nejen pro něj, ale i pro ostatní spoluvězně. „Když jsem přišel na lágr, tak Jan Krombholz, který byl činný v Katolické akci, říkal, že je možné dostat do tábora nějakou literaturu přes černý styk z řad civilních zaměstnanců.“ Toho samozřejmě bylo využito a složitou cestou přes maminku, rodinné příslušníky Jana Krombholze a civilní zaměstnance byla literatura pašována do tábora. „Dost knih nám zabavili bachaři, s tím se muselo počítat, ale lidem to pomohlo.“ Takto se pamětník dostal do společnosti podobně smýšlejících lidí, jimž nebyl lhostejný osud spoluvězňů. „Katolická akce byla jediné, co v táboře pořádně fungovalo. Poté, co si mě můj spolunocležník František Kusný proklepnul, seznámil mě s řadou věřících, mezi nimiž byl i jeden lidovecký poslanec.“ Katolická akce byla zaměřena v mnoha směrech, hlavním předmětem této skupiny se stalo udržování duchovního života za mřížemi. „Šlo o to, držet lidi morálně nad vodou, někteří se ocitli pod obrovským tlakem. Já osobně jsem neměl žádné závazky, nemusel jsem živit rodinu.“ Ladislav vzpomíná také na pravidelné týdenní pořádání mší, jednalo se o velice riskantní záležitost. Na mši se nemohlo sejít více než pět lidí, aby se vešli vedle sebe na dvě postele. Konala se v českém jazyce. „Na eucharistii jsme měli na lágru kněze a přijímalo se, jen když byl klid, jelikož tam bylo dost bonzáků. Lidé bonzovali, jen aby se dostali pryč – byli to vlastně vydíraní nešťastníci.“ Další činností tohoto tajného spolku bylo pomáhat ostatním, pokud se jednalo o slušné lidi. Hlavně starším a slabším, kterým hrozilo nesplnění pracovního plánu a následné sankce v podobě samotky a omezení přídělu jídla. „Pracovali jsme zadarmo a ve svém volně, když už jsme měli odpočívat, abychom za ně odvedli tabulkovou práci, byla to jedna z možností, jak jste mohl druhému prospět, a bylo vám úplně jedno, jestli to byl katolík.“ Jednou z náplní se stalo pořádání naučných kroužků. „Já jsem třeba vedl kroužek církevních dějin a také zde nemohlo být více než pět lidí. Na lágru jsme měli jedny církevní dějiny, ty se rozdělily do tří svazků, aby nám přinejhorším nezabavili celou knihu, ale jen část.“ I to však byla nebezpečná činnost a sám pamětník na ni doplatil. „Dělal jsem si k tomu poznámky, ale jen takové, aby z toho hlídači nezjistili, o co jde. Jednou jsem šel na večeři a mezi šprycle a slamník u postele jsem si schoval poznámky, když jsem se vrátil z večeře, tak ty poznámky tam nebyly. Navíc mi někdo řekl, že na můj pokoj šel bachař. Někdo mě musel prozradit. Čekal jsem, co bude, nic se nedělo, oni z těch poznámek asi nebyli příliš moudří, ale to nebylo taky dobře.“ Následovalo deset dní v korekci, nicméně bez jakéhokoliv vysvětlení. Ladislav z toho usoudil, že to bude kvůli oněm zmizelým poznámkám.

Propuštění na svobodu a civilní život

V roce 1960 přišla generální amnestie a propuštění Ladislava na svobodu a zbylých sedm let dostal jako podmínku. Další fáze trestu spočívala v dozoru StB až do roku 1965, kdy mu byl prominut zbytek trestu při výročí osvobození Rudou armádou. „Ještě předtím se mě pokusili dostat znova do kriminálu. V dubnu 1965 si mě zavolali na StB v Chomutově, byl tam krajský náčelník podplukovník Rataj, pozdější generál a náměstek ministra. Zdejší okresní náčelník se mě snažil vehementně dostat do basy, dokonce už měl připravenou zprávu o zatčení. Údajně jsem měl rozšiřovat knihu Emmanuela Mouniera – Manifest personalismu, což je protiklad manifestu komunismu. Nic na mě neměli, jelikož jsem tu knihu neměl.“ Udání měl zřejmě na svědomí člověk, který měl problémy s StB a něco od nich asi potřeboval, dodává Ladislav. „Pak přišel rok 1968, už jsem nemusel být tolik opatrný a přihlásil jsem se do lidové strany, jelikož jsem křesťanský demokrat. V roce 1969 jsme v Chomutově založili okresní organizaci, jelikož další nejbližší byla až v Teplicích.“ Následovalo zvolení do krajského výboru a do předsednictva krajského výboru Československé strany lidové, tyto funkce zastával pamětník až do roku 1970, kdy byl dosud nerehabilitovaným vystaven zákaz vykonávat stranické funkce. „Stal jsem se de facto funkcionářem v likvidaci, díky rozhodnutí ústředního tajemníka lidové strany bylo neúnosné, abychom zastávali jakékoliv veřejné funkce nebo reprezentovali stranu navenek. Mohli jsme však být v komisích, čehož využil můj okresní výbor a zařadil mě do okresní revizní komise, takže jsem mohl být přítomný každému jednání okresního výboru nebo předsednictva okresního výboru. Toho jsem využíval a snažil se pro partaj něco udělat.“

Veřejný život

V dubnu 1968 se Gustáv Husák dostal do čela KSČ (Komunistická strana Československa) a nastalo tuhé období tzv. normalizace. „Snažili jsme se dělat aspoň něco, v roce 1970 jsme udělali v Chomutově ve Švermáku kulturní pořad, poezie Jana Zahradníčka, pro členy strany a jimi pozvané hosty.“ Této akce se například zúčastnil i dr. Bedřich Fučík, literární kritik a znalec Zahradníčkova díla. „I když jsem byl v likvidaci, využil jsem toho, že mi krajský tajemník nic neodepře, půjčil jsem si auto a dr. Fučíka přivezl i odvezl.“ Asi o dva a půl roku později se konala další podobná akce, tentokrát bylo účelem seznámit veřejnost s dosud žijícími křesťanskými tvůrci a mysliteli. „V době, kdy komunisté zavřeli nakladatelství Růže, tak lidová strana přijala Věroslava Mertla a učinila ho okresním tajemníkem v Českých Budějovicích. Toho jsme sem dostali snadno, přijela i jeho dcera. Byl to pořad z jeho poezie a jeho esejí, a to i těch, které by neprošly cenzurou.“ Další významný autor, který přijel do Chomutova, byl například František Křelina. „Všechno proběhlo bez problémů, neměli jsme žádné problémy. Řídil jsem se radou mého spoluvězně, který říkal, že musím být drzý jako Rusové, pak si mě prý vůbec nevšimnou. Dokonce jsme šli tak daleko, že jsme pozvali šéfa kulturní správy ONV (okresní národní výbor), který samozřejmě nepřišel, ale poslal zarámovaný grafický list pro spisovatele, abychom jej se srdečným pozdravem předali. Tím pádem jsme byli krytí.“ František Křelina nebyl nikde oficiálně zakázaný, přestože byl v padesátých zavřený. Situace se však nevyvíjela podle plánů, někteří Ladislavovi spolustraníci se asi začali bát a ztratil podporu. Vše vyvrcholilo zákazem účastnit se jednání okresního výboru a předsednictva okresního výboru. To vyústilo ve složení funkce předsedy revizní komise a stal se běžným řadovým členem. „Když se někdo bojí, tak se bojí. Nikde není napsaná povinnost být statečný!“ Svou stranickou funkci získal zpět až po odchodu dosavadní tajemnice. Krajský tajemník, zřejmě zavázaný jako konfident StB, dosadil do funkce tajemnici, která ani nebyla členkou strany. „Upřímně řečeno, když už tohle někdo dělá, tak potřebuje podporu i těch zezdola, nejen ty shora. Protože jí lidé nevěřili, potřebovala, aby se za ni někdo postavil. To jsem byl ochoten udělat za předpokladu, že dostanu zpět svou funkci předsedy okresní revizní komise, a za předpokladu, že mi bude hlásit vše, co po ní krajský tajemník chce. Tak jsem se za ni postavil a měli jsme výsledky.“ Kolem roku 1988 měla strana téměř tři sta členů a byla nejsilnější okresní organizací v Severočeském kraji, zároveň byl na lednové konferenci tohoto roku Ladislav zvolen jako místopředseda okresní organizace. „Měl jsem pocit osobního triumfu, když byl na této konferenci přítomný vedoucí tajemník OV KSČ a musel strpět to, že jsem tam zvolený.“ Následující rok se začal sesypávat komunistický režim a v nejdůležitější okamžik byl předseda okresního výboru pracovně mimo Chomutov. „Tak jsem jako jeho zástupce vydal rozhodnutí o vydání klíčů od okresního sekretariátu a Občanské fórum jsme vzali pod svou střechu.“ V době převratu se pamětník stal předsedou občanské komise a ve slévárně chomutovských železáren, kde pracoval, se ujal funkce mluvčího stávkového výboru. „Bylo potřeba zařídit spousta věcí, ve fabrice byl poměrně slušný sklad zbraní a vybavení lidových milic.“ Začátkem ledna 1990 byl Ladislav zvolen předsedou místní organizace ROH (Revoluční odborové hnutí) a následně předsedou nově vzniklé místní organizace konfederace odborových svazů. V roce 1991 se stal členem představenstva Odborového svazu KOVO. Ve svých funcích setrval až do roku 1998.